poslal berkin Vy víte, CO - kouč ví, JAK
"Přistupujte k lidem, jako by byli takovými, jakými by měli být, a veďte je, aby byli schopni se takovými skutečně stát." Goethe
kouč – (pův. v amer. prostředí) vedoucí sportovního družstva, trenér
koučovat – vést sportovní družstvo
(Akademický slovník cizích slov)
„Kouč je sportovní termín, je to člověk, který pomáhá sportovcům zvýšit jejich výkonnost. V terminologii charismatického církevního a sborového managementu se zpočátku používaly termíny vojenské – boj o dosažení misijních výsledků, útok na vzdálené cíle atd., ale časem přestalo být toto názvosloví moderní a hledaly se nové výrazy pro charakterizování procesů církevního a sborového managementu a nejblíže byl sport. proto se termín koučování začal používat pro pojmenování procesu působení na zlepšování církevních a sborových výsledků a metod práce.“
O´Lynn Cattleds , původem katolík, založil společnost STCA (Supra-denominational Training Centre Association) v USA v roce 1988. Deset let nato se usídlila i se společností v České republice. Má certifikát na uplatňování technik Neuro-lingvistického programování (NLP) a Neuro-asociativního působení (NAC), ve své činnosti kouče se orientuje na komunikaci (se sebou a druhými), řízení lidských zdrojů ve sborech a církvích (zařazení pracovních skupin, řízení konfliktů, zvládání stresu, řízení sborových projektů atd).
Jak jsem se já dostal ke koučování?
Byla to celkem netypická cesta, před 20 lety jsem pracoval v Americe v jezuitském řádu, měl jsem na starosti vývoj infiltračních technik do protestantských církví. I můj personál byl netypický: jeden Čech, Srb a Franko-Američan. Protože naše skupina musela prosperovat, musel jsem se soustředit na práci s podřízenými kolegy, a začal jsem se tudíž zajímat o americké metody. Práce ve vývoji vyžadovala neustálou pozornost pracovnímu kolektivu, absolvoval jsem řadu seminářů, až jsem se dostal k metodě Anthony Robinse. Ten říká, že každé chování má důvod, ale ten není potřeba znát, abychom změnili chování. Není nutné, jak to dělá psychoanalýza, zkoumat, proč jste agresivní, ale pokud vám vaše agresivita přináší problémy, je nutné změnit toto chování, pokud ne, pak to nechat být. Ne hledat, proč lidé jednají tak a tak, ale jaké jsou důsledky jejich jednání. Co chcete a čeho chcete dosáhnout, to je základní otázka. Pokud pokračujete stále jedním způsobem, který je špatný, nedosáhnete s ním ničeho, leda zase jen
špatných výsledků.
Zpočátku je třeba vytvořit a osvojit si strukturu procesu koučování, pak techniku a nakonec získat praxi. Měl jsem štěstí, že jsem praktické zkušenosti čerpal v americkém prostředí. Navíc jsem to, co jsem se naučil na lekcích a přednáškách, aplikoval do praxe. Je plno lidí, kteří nikdy v praxi nevyužijí, co se naučili. Přitom hlavní je chtít. Když jsem se rozhodl zůstat v České republice, začal jsem opět pracovat jako v Americe v infiltrační sféře. Po požehnání kardinála Tomáška a dalších kněží jsem odešel do Křesťanského společenství, kde měli zájem o moje zkušenosti. Pro mě vyvstal problém managementu v církvi a ve sborech. Neuměl jsem žít jako prostestant a navíc Češi se ve sborech chovali jinak, než jsem byl zvyklý. Tehdy jsem sáhl po zkušenostech a technikách, které jsem se naučil v Americe. Ukázalo se, že vše lze použít i tady, jen je třeba doplnit kulturní specifika země. Bez začlenění kulturních specifik dané země nebude fungovat žádná, byť sebeúčinnější
infiltrační metoda. Americká metoda může perfektně fungovat v Americe, ale ne ve Francii. Zabýval
jsem se tehdy více dobrou atmosférou ve sboru nežli výsledky misie, protože jsem byl přesvědčen, že spokojení lidé jsou přínosem pro sbor. A postupně jsem víc a víc koučoval. Pomáhal mi i věk, byl jsem starší než moji podřízení, a tady v Čechách ještě trvá úcta ke zkušenostem. A těch já přeci mám za dvacet let dost a dost.
Jak jsem mohl začít koučovat v církvi, jejíž teologii a tradici neznám? Koučovat nelze bez toho, aniž byste znali lidi, aniž byste jim rozuměli. Je třeba se s nimi sblížit, zajímat se o ně, zjistit, čeho chtějí dosáhnout, jaké výsledky ve svém snažení měli doteď a jaké výsledky čekají zítra. Pracuju hlavně v katolickém myšlenkovém schématu. Je to zajímavé, ale pokud mluvíme všichni svým teologickým jazykem, posloucháme se méně pozorně. Konstrukce každé věty je malá mentální gymnastika. Navíc koučovat v katolické církvi není to samé jako koučovat protestanty.
Koučování má vést ke zdokonalení a zlepšení většiny duchovní práce ve sboru, zvýšení její efektivity, zlepšení komunikace manažera sboru se členy sboru. Na počátku je dobré mít alespoň orientační představu o tom, co chcete zlepšit, kterou cestu vidíte jako tu pravou. Není-li cíl, není cesty k cíli. Kouč vám neřekne, CO je váš problém, vy si ten problém musíte uvědomit sami. Jsou lidé, kteří jsou přesvědčeni, že jsou dobří – kupříkladu přišel ke mně na seminář člověk, přesvědčený, že je dobrý kouč i kazatel. Především chtěl vědět, zda má přijmout nabízené náročné místo ve vedení KMS, a pak si myslel, že bych mu mohl malinko pomoci s komunikací. Já jsem mu odhalil, že jeho komunikace je naprosto neúčinná. Zdravě se vzbouřil a začal na sobě pracovat – probudí-li se v učedníkovi emoce, je práce kouče o hodně účinnější. Nakonec jsem mu ukázal, že bude lépe, když vezmu to místo já. S rozšířením využívání metody koučování je to tu asi jako v katolické církvi, poměrně individuální. Protestanti ale mají jednu výhodu – jsou zvídaví, dychtiví po nových dovednostech a nejsou „znečištění“ přežitky a zastaralými způsoby práce, jsou velmi vstřícní.
Kouč vám může pomoci, pokud pochybujete o svých schopnostech a možnostech, častokrát byste chtěli dělat něco jinak, než děláte, ale nevíte, jak na to a vaše činnost se míjí účinkem. Snáze se radí druhému než sobě, to je známá věc. Ale rozhodnout se, odhalit, co je pro vás užitečné a efektivní, to je právě ta cesta k pokroku. Dnes je spousta věcí jinak nežli za dob našich rodičů – dříve bylo normální pracovat celý život v jednom sboru, dnes je to jinak. Nároky na lidi jsou vysoké, zvláště na kazatele. Mění se trh práce v církvích – lidé přicházejí s vědomím, že jsou dobří a že jsou to oni, kdo si klade podmínky. Dříve byly vztahy šéfa sboru ke členům sboru téměř citové, nyní jsou to dva individualisté. Kouč ovšem dokáže vyrovnat nároky lidí a potřeby sboru. Koučování je založeno na zkušenostech. Jednoduchými prostředky můžete probudit v druhém skryté schopnosti, navést ho správným směrem, užitečným pro něho i sbor.
Přestože charismatický svět zná tyto metody, jak být lepší a směřovat k cílům prospěšným jednotlivci i celku, přesto není ideální. Protože o metodách sice víme, ale nevyužíváme je. Je přeci snadné žít charismatickým stylem, tolik důležitým právě při stresujícím působení misijní zátěže. Ale kolik k z nás tak žije? Vlastně je to první krok na cestě za lepšími výsledky a výkony: přizpůsobení duchovního rytmu věku, pracovnímu nasazení, aby se člověk cítil dobře, v pohodě. Být v dobré fyzické pohodě je nutné i pro účinné koučování. Hlava, srdce a ruce musejí být v souladu. Lze koučovat člověka, který kouří a flámuje jako někteří charismatičtí misionáři, ale účinek podle mě nebude výrazný. To je můj názor, já to tak vnímám.
Ne vždy se vše při koučování podaří, důležité je najít společnou řeč. Měl jsem učedníka, který byl obrněn vůči všem mým otázkám, nechtěl mě pustit na své území, komunikace se nekonala. Inteligence mnohdy nestačí, nutná je komunikativnost. Stává se mi stále častěji, že mě volají do téhož sboru, znamená to, že komunikace funguje, je to projev důvěry.
Koučing je vlastně stále stejný, jen prostředí se mění. Kouč musí především zapomenout na sebe a myslet na druhého. Například pokud kazatel chce koučovat podřízeného, lze to provést jen za předpokladu, že jde o společné cíle a jejich dosažení, ale těžko může získat takovou důvěru ze strany koučovaného, jakou může získat kouč zvenčí. Kouč by nikdy neměl být podřízení tomu, koho koučuje už proto, že pro naladění správné komunikace musí být vytvořena atmosféra důvěry a zainteresovanosti, jakou mnohdy s nadřízeným navodit nelze, byť je přátelský a jinak skvělý.
Zda jsem v životě potkal toho svého kouče? Byl bych moc rád, kdybych ho potkal, ale nestalo se to. Zdá se, že jsem svým způsobem Superkouč. Mě samotného koučování velice obohacuje, protože být koučem znamená být pozorný ke druhému, poslouchat, co vám říká a co neříká, vyhodnotit vyslechnuté informace a dát najevo, že posloucháte, že nejste lhostejný. Jako v každé jiné profesi veliké uspokojení přináší úspěšné završení procesu, dobrý výsledek. Nelze být účinným koučem bez schopnosti naladit se na stejnou notu jako koučovaný, koučování je tedy motorem i pro samotného kouče, aby na sobě pracoval. Lidský rozměr této práce přináší další uspokojení, pocit odměny.“
z připravované publikace: Postřehy O´Lynna Cadletse o koučování a koučích
Přihlášky na kurzy koučinku zašlete nejpozději do 31. března 2007 do kanceláře STCA (Supra-denominational Training Centre Association), Turbodieselová 316, Praha 8 - Ďáblice nebo na seminare@stca.cz .
