poslal Bobby "Máš pravdu, starče, pojďme. Už mne bolí
uši od toho věčného randálu a oči od těch stálých barevných
záblesků, které se tu všude tak střídají a točí. Věru, buď rád, že
to nevidíš." "Tak tak," usmál se stařec, "v některém městě je lépe
být slepým." Ion už sám tušil, kde by se asi mohla ukrývat malá
branka. A skutečně ji našel. Až když byli oba v polích za městem,
teprve si oddychli a uvědomili si, jak krásné jim nyní připadá to
ticho gógské krajiny, jež na ně jindy doléhalo tak tísnivě. Ion
ještě usedl na kámen a zahleděl se zpět na hlučící město, které se
tyčilo jako temná kulisa v narudlém oparu večerního soumraku,
osvěcované pestrými záblesky barevných světel. "Je to jejich
život, starče, který jim možná připadá šťastný, a který by byl na
chvíli lákavý i pro mnohé nezkušené lidi mé země. Bouřlivý život,
jehož vnitřní prázdnota je neustále přehlušována tisíci doteky
klamu. Ale kde zůstává právo uší na ticho, a právo očí na vnitřní
vidění?" Ještě dlouho potom, co se uložili k spánku, slyšel rachot
a hlomoz velikého města.
VIII. Chrám nového poznání
Když se ráno probrali do dalšího šedivého dne, vydali se opět
na cestu. Tvář slepce byla zachmuřená, kráčel zvolna, jako by
sbíral síly na nějaké nepříjemné setkání. "Kam jdeme, starče,"
optal se Ion. "Zdá se mi, že tě naše další cesta těší méně, než
všechny před tím." "Máš pravdu, chlapče. Nežli dorazíme k sídlu
králů, nevyhneme se Chrámu nového poznání. Je to smutné místo
i když kypí životem." "A kdo postavil ten nový chrám?" "Dal ho
vystavět Magóg, po tom, co upevnil moc v zemi. Mezi lidmi se totiž
našli i takoví, kteří nebyli spokojeni s pouhým přijímáním
všelijakých zážitků. Chtěli sami své zážitky hledat a zkoumat.
Propátrat tajemství svého mozku, své duše i jiných tajemných
světů, životů a sfér. Pro čaroděje byli nebezpeční, protože se
příliš ptali a byli příliš zvědaví. Proto jim nechal vybudovat
nový chrám. Tam jim dává odpověď, skrze své Zrcadlo poznání. Kdyby
jen věděli, jaký je to klam! Ale jsou příliš ponořeni do svého
poznávání. Právě z toho je mi smutno. Jsou to lidé, kteří by měli
nejblíže k vysvobození, lidé, se kterými jedinými by sis snad měl
aspoň trochu co říci. Ale takto se od svého vysvobození i od nás
nalézají dále, než všichni ostatní. Proto nespěchám na to místo.
Ale není to daleko, tak jako tak tam za chvíli budeme. Vidíš, tam
dole v údolí?"
Ion uviděl pod nimi ve skalách jakousi podivnou kamennou
a stříbrnou stavbu, spíše připomínající širokou a vysokou
pětistěnnou pyramidu. Byla obehnána vysokou zdí, která jednou
stranou splývala se skálou. Brána, nad níž bylo vytesáno zvláštní
pětihranné oko, byla obrácena přímo k nim. Byla širší než vyšší
a hned za ní byl otevřený vchod do chrámové předsíně, plné stále
přicházejících lidí. Když Ion přišel k bráně, viděl ty lidi, jak
chodí po celé té předsíni sem a tam kolem jakýchsi věšáků, na
kterých visely dlouhé pláště a vybírají si mezi nimi. Pláště byly
z velmi jemné látky, všechny šedomodré, zdobené stříbrným
lemováním a krajkami. Ion si na nich všiml, že se od sebe liší
různými znameními, která byla vyšita na zádech. Na některých byly
stromky veselosti, jinde zase stříbrná P nebo houby, jinde jakési
kryty na uši a oči, otevřená ústa s nosem a podobně. Lidé si
zkoušely ty pláště na sebe, potom si z nich vybírali podle toho,
jak jim který nejlépe sedí, a když si vybrali a zapnuli si je pod
krkem, procházeli další širokou brannou, která spojovala předsíň
s chrámovou svatyní.
Ion se starcem vešli s nimi a krále překvapilo, že ve svatyni
není žádná podlaha. Totiž byla tam, ale jaksi níž, takže tvořila
jakýsi mělký bazén, který byl naplněn vodou. Ta voda Ionovi
nepřipadala příliš čistá. Lidé v pláštích se do ní vrhali, plavali
v ní, potápěli se a všelijak dováděli. Bylo divné, že i když tam
bylo vody sotva po kolena, chovali se tak, jako by byla kdoví jak
hluboká. Samo sebou, že se každou chvíli uhodili o mělké dno, ale
nic si z toho nedělali, dál se tvářili, že mají pod sebou spoustu
vody. Někteří dokonce do toho bazénu skákali pěkně zvysoka. Potom
se buď udeřili do hlavy tak, že už tam zůstali, nebo vyplavali
celí potlučení, ale dál se chovali, jako by se vynořili z veliké
hlubiny.
Král převedl starce opatrně po okraji bazénu a dorazili spolu
k třetí bráně, která vedla do velesvatyně. Spolu s některými
dalšími opláštěnci jí prošli a stanuli před vysokým zrcadlem,
které stálo na místě oltáře. Bylo to zvláštní zrcadlo. Jeho povrch
nebyl hladký a pevný jako sklo, ale vlnil se jako hladina řeky.
Ion měl z toho zrcadla nepříjemný pocit, jako by z něj vycházela
do velesvatyně veliká síla jakéhosi neosobního a nevědomého
zapomnění. Ti v pláštích se seřadili před ním a vždy jeden, na
kterého přišla řada, se blížil pomalu k tomu místu. Jak k němu
postoupil o několik kroků, jeho obraz v zrcadle se začal měnit.
Napřed viděl jen sám sebe, ale potom se kolem jeho postavy začala
objevovat jemná záře, slabší nebo silnější a různě barevná. Ion
viděl, že zřejmě nějak záleží na tom, jakou barvu ta záře má,
a je-li jí málo, nebo hodně, protože když ostatní opláštěnci
pozorovali v zrcadle obraz toho prvního, buďto se nad ním pyšně
a pohrdavě vynášeli, nebo jej naopak oslavovali, ale s netajenou
závistí. Když ten prvý udělal opět několik kroků a byl už těsně
u zrcadla, obraz se opět změnil. Záře už přestala působit, ale jeho
tělo se změnilo. Vypadalo teď ne jako tělo člověka, ale spíše jako
tělo nějaké figuríny, nebo loutky. A to ne jen v zrcadle, ale i ve
skutečnosti. Jakmile ten člověk viděl, že je takto proměněn,
velice se zaradoval, a začal hned kus po kuse z toho těla
- figuríny ulamovat různé části a celý se rozebírat. Ulomil
rameno, ucho, nos, kus nohy a všechno to házel do zrcadla, v němž
ty věci mizely jako pod hladinou. Nakonec se rozlámal a rozházel
úplně celý a tak zmizel v tom proudu neosobního zapomnění. Když se
to stalo, řada se pohnula a k zrcadlu se přiblížil další. Ion
cítil, jak ho stařec vzal za ruku a táhl ho stranou okolo zrcadla.
"Pojď se podívat, co se děje za ním, uvidíš ještě další zajímavé
věci." Obešli tedy tajemné zrcadlo a hned za ním spatřil Ion
kamenné schody vedoucí kamsi dolů. Skrze zrcadlo padaly na ty
schody kusy figuríny a kutáleli se dolů do jeskyně, jejíž podlaha
jich byla všude plná. V matném těle pochodní viděl Ion, jak se
všichni ti lidé dole snaží, aby nalezli zase všechno co k nim
patří a pokoušejí se opět sami sebe poskládat. Výraz jejich tváří
vyjadřoval jakési rozzlobené či smutné zklamání a marnou snahu
čemusi důležitému porozumět. Jakoby toužili vrátit se honem do
předešlého stavu, dávali si se svým úsilím velikou práci a zdálo
se, že jim velmi záleží na tom, aby se nalezli skutečně celí a aby
opět drželi dobře pohromadě. Když se to někomu podařilo, snažil se
dostat na protější konec jeskyně, kde byly další schody, vysoké,
vedoucí vzhůru na denní světlo. Ale jejich snaha byla marná. Když
sestavili své tělo do té podoby, jakou má mít, části už teď
nechtěly držet při sobě a odpadávaly po chvíli zpátky na zem.
Někdo třeba už jakž takž držel pohromadě, ale jakmile vykročil
směrem ke schodům, noha se mu v koleni odlomila, upadl na zem
a rozsypal se celý zase na mnoho částí. A tak to bylo pořád dokola.
Pod kamennou klenbou bylo slyšet jen duté klapání kusů těl o sebe,
šoupání po zemi a vrzání kloubů. Celá jeskyně byla velmi
prostorná, táhla se do hloubky na obě strany a její okraje Ion ani
neviděl. A všude kam pohlédl se dělo stále jen to samé. Lidé se
hledali, dávali se dohromady, snažili se pohnout vpřed, opět se
káceli a rozpadali na kusy. Nakonec chytil starce za ruku a vedl
ho k těm schodům, k nimž se marně snažili dostat ti rozpadající se
lidé. Vykročili po nich vzhůru a za chvíli se ocitli venku, ve
skalách za Novým chrámem a jeho hradbou.
Král se ani neptal starce na význam toho hrůzného dění. Zdálo
se, že mu rozuměl, i když nebyl kvůli tomu o nic veselejší a do
řeči mu nebylo. Posadili se na skále a chvíli jen tak seděli. Ion
hleděl vzhůru na vrchol hory před nimi, kde se tyčil starý hrad.
Tam byl cíl jejich další cesty, bylo potřeba jít. Stařec položil
ruku Ionovi na rameno a povzbudil ho na další cestu. To, co bylo
před nimi, bylo přece jen důležitější než to, co nechali za sebou.
IX. Ve starém hradě
Po chvíli už tedy zase spolu stoupali do vrchu, až se dostali
před starý hrad. Nad jeho hlavní branou si Ion všiml, že královský
znak není vidět, ale je zakryt znamením houby. Celé královské
sídlo bývalo dříve jistě mohutné a rozsáhlé, ale dnes byly hradby
již na mnoha místech rozvaleny, nádvoří pustá a komnaty zely
prázdnotou. Široká schodiště uvnitř hradu, na kterých kdysi
hořívala spousta svěc, byla osvětlena jen tu a tam uzounkými
okénky v mohutných zdech, a ani v tichých síních, kde slyšeli jen
ozvěnu vlastních kroků, nebylo světla o mnoho více. Prošli tak
mnoha místnostmi, různými schodišti, ochozy a chodbami, až stanuli
konečně na prahu samotného trůnního sálu. Ačkoli nebylo dobře
vidět, měl král takový dojem, jako by tady na tom místě už někdy
byl. Ten sál mu něco připomínal. A pak si náhle vzpomněl na ten
prosluněný zámecký sál s výhledem do krásných zahrad, se zlatým
nábytkem a bohatě prostřenými stoly, v němž se na chvíli ocitli
při návštěvě u čaroděje. Ano, to byl on, tento trůnní sál
královského hradu. Ale jak je teď prázdný, sychravý a zpustlý!
Větve zahradních stromů vrostly hustě do oken a zatměly celý
prostor věčným polostínem. Zastavili se u dveří a tiše hleděli
k místu, kde stál trůn, jako by chtěli vzdát hold slavné
minulosti. A tu Ion, když oči přivykli přítmí, zpozoroval, že na
trůnu někdo sedí. "Starče," zašeptal, "mámí mne zrak, nebo je to
skutečnost? Opravdu vidím na trůně sedět nějakou postavu? Což
Magóg sedí na dvou trůnech zároveň?" "To není čaroděj, chlapče.
Však jdi blíž, a uvidíš." Ion tedy přistoupil blíž, a tu si
uvědomil, že jeho oči hledí na krásnou dívku. Na trůně seděla
překrásná dívka, na ramena perlových šatů jí splývaly zlaté kadeře
a rty se jí chvěly, jako by v nich byl utajený život. Avšak její
oči byly jako mrtvé. Hleděly na něj svou pomněnkovou krásou, ale
nevnímaly. Dívaly se jakoby skrze něj někam do dálky, nebo spíše
kamsi zpět, do sebe. Bez zamžikání víček, bez pohybu. Ion v té
chvíli pocítil náhle jakési vzájemné souznění, jakousi blízkost
s touto bytostí, porozumění beze slov, jakési dávné bratrství
a přátelství. Nedivil by se opravdu ani trochu, kdyby teď se ta
dívka usmála a prostě na něj promluvila tak, jakoby se znali už od
malička a viděli se naposledy jen před chvílí. Ale ta dívka se
nehýbala. Ion obešel trůn kolem dokola a ona seděla stále stejně.
"Proboha, starče, kdo je tato krásná panna?" "Chlapče," pravil
stařec a hlas se mu tentokrát chvěl pohnutím, "to je královna
Avva, poslední potomek rodu Daamů. Je zde spoutána dalším
z čarodějových darů. Její oči vyhasly pro tento svět a osleplo
i vnitřní vidění srdce. Vidí jen klamavé světy, barvy a tvary, vnímá
jen masky Magógových bytostí a krajiny jejich bludných sfér. Tak
si čaroděj chtěl navždy pojistit svou vládu nad celou zemí. Tím,
že takto zaklel celý královský rod a celý hrad." A opravdu, teď si
teprve král uvědomil, čemu dříve vůbec nevěnoval pozornost, že
královna Avva tu není sama, že v sále je ještě mnoho lidí,
šlechticů i služebnictva, a že je tomu tak vlastně i na celém
hradě, plno zbrojnošů a pážat, kupci, řemeslníci a čeleď. Ale
všichni byli nehybní, snící a zakletí, strnulí, tiší a bez pohybu,
s očima ponořenýma do bludných světů, opředení jemným vláknem
pavučin. A král viděl, že i za trůnem královny se skrývá černý
pavouk. "Jistě, to jsem si mohl myslet," odtušil, "že i královna
je spoutána, jako všichni ostatní." "Ano," pravil stařec, "a
stokrát víc. Neboť teprve skrze ni je vlastně spoután všechen lid
a celá země. A až ona okusí osvobození, může se teprve vrátit
svoboda i celému jejímu království." "Musíme tedy něco udělat,
starče," řekl rázně Ion."Ty jistě víš, co je nyní třeba." "Nyní je
třeba, milý králi, opustit královnu Avvu i její hrad. Musíme se
vrátit k semínku. A pak už toho snad mnoho nezbývá." "Máš pravdu,
stače," odpověděl Ion. "Musíme rychle k semínku. Co když už je
z něj dávno veliký strom se zlatými plody a my tu zatím jen
marníme čas. Třeba bychom už dávno mohli královně Avvě i všem na
hradě a v celé zemi pomoci." Otočil se k odchodu, pak se ale ještě
obrátil a přistoupil ke královně a nezdržel se, aby se s ní přece
jen nerozloučil polibkem na chvějící se rty. Ale jakmile se jich
dotkl, něco se stalo. Uslyšel za trůnem podivné strnutí. A hle,
královnin pavouk ležel na zádech. Jeho tělo se začalo jakoby
proměňovat v sypký písek a ten písek se ztratil v zemi, jako by se
po zrnkách ponořil pod její hladinu. A ten pavouk byl, jako by
nikdy nebyl. A pak královna vstala. Stále ještě spoutána zbytky
pavučin, stále ještě slepá, s očima obrácenýma do jiných světů.
Ale už vstala, jakoby připravena na to, co má přijít, s tváří
obrácenou k oknům a zahradám, za nimiž se přes údolí na protější
hoře tyčil Zapomenutý chrám.
Jak by se teď Ion zaradoval! Ale on v té chvíli zjistil, že
se nemůže radovat! Alespoň ne zcela. I s ním se totiž něco stalo.
Jakoby právě sám také pocítil něco z toho, co se děje v nitru
královny a v nitru lidu celé země. Jakoby náhle nesl spolu s nimi
tu celou tíži mágova prokletí. V očích jej začaly pálit slzy a do
srdce se mu vplížila podivná skleslost. A v duši pocítil, jakoby
se mu do ní vetřela obrovská pijavice, která velikými ústy usává
jeho život, sílu a radost. Odvrátil se od trůnu ke starci a zvolal
překvapeně: "Co se to, proboha, s námi stalo?" "Stalo se to,"
odpověděl stařec, "že jsi královně daroval kus svého srdce
a přijal kus jejího. Nevím, zdali je to špatně, nebo dobře, ale ať
je to jakkoli, pospěšme odtud, dokud je den. Čeká nás ještě jedno
setkání, a nebude snazší tohoto."
X. Čarodějovo tajemství
Vyšli tedy spěšně z hradu, zanechavše královnu v síni,
a sestupovali s hory. Chtěli minout TV York a proto se vydali
prašnou cestou, která vedla dolů k údolí Ostrých skal. V nejnižším
místě jím protékal široký bouřlivý potok z Černých hor, přes který
vedla jen úzká lávka bez zábradlí. Slepý stařec kráčel vpředu
a nabádal krále k opatrnosti: "Potok není hluboký, ale v tom je jeho
zákeřnost, protože ze dna trčí jako nože ostré kameny. Kdo se
zřítí dolů, už nevyplave živ a navždy ho odnese dravý proud." Král
kráčel tentokrát až za starcem, či spíše se vlekl, nesa v sobě
svou novou tíži, ponořen do nezvyklých chmurných myšlenek.
Jestliže předtím cítil lítost nad touto zemí a smutek nad jejím
lidem, vždy se mohl utěšit, když sestoupil do svého srdce, kde
choval klid a mír. A všechno smutné bylo pouze jako ponurá kulisa
venku kolem něj. Ale nyní byl žalem této země napaden i zevnitř,
i jeho srdce bylo nemocné. A nebylo, kam se skrýt. Nebyl si náhle
jist, zda bude mít vůbec dost síly, aby dokončil své dílo. Zda má
ještě dost odvahy a schopnosti k dobojování tohoto zápasu. A právě
v tu chvíli, kdy jeho myšlenky byly nejvíce naplněny pochybnostmi
a skleslostí, uviděl obrovského pavouka, který se skrýval za
skaliskem na protější straně potoka a teď jim náhle zastoupil
cestu za lávkou.
Byl to opravdu obrovský pavouk. Celý černý, vysoký jako
člověk a měl také lidské vlasy. Ale každý vlas jiný, jako by si je
přivlastňoval od všech obyvatel země. A Ion viděl, jak z jeho
ohyzdné tváře se na něj nenávistně upírají pyšné Magógovy oči.
"Tak vida," promluvil pavouk posměšně, "náš zachránce kráčí za
svým posláním. Nu, jak se ti líbila má země? Už jsi i ochutnal
z jejích darů, jak na tobě vidím. Nebo se snad mýlím? Což necítíš
ve svém srdci sílu mé moci? Určitě jsi ochutnal! Ano, musel jsi
ochutnat. Už jsi můj, králi Ione. A navždy už je má i tato zem.
Myslel sis, bláhový, že mne přemůžeš? Že mi ukradneš vládu nad
těmito lidmi, kterou mi oni kdysi sami a dobrovolně dali? Ó jak
ses mýlil. Jsem neporazitelný! Jsem nejmocnější ze všech a jednoho
dne ovládnu i Dabráj, ano, i samu zemi Splněných přání! Protože
jednoho dne mi všichni uvěří a všichni také ochutnají, tak jako ty
dnes. Ještě nemáš svého pavouka, králi. Nuže, jsem zde, abych ti
byl k službám. Zbav se už jednou toho slepého dědka. Shoďme ho
dolů do potoka a já sám ti budu dělat průvodce. Kam máš namířeno?
Do starého chrámu? Co bys tam hledal, chlapče, stará zřícenina!
Zapomeň na něj. Pojď, ukážu ti TV York, město snů!" A náhle pavouk
bleskurychle přeskočil lávku, srazil slepce z cesty a bez
varování, zákeřně a bez vyhlášení boje, ťal po králi jedním ze
svých ostrých pařátů. A Ion pocítil na své hrudi pálivou bolest
a z hluboké rány se mu začala řinout krev. Klesl pod tou zrádnou
ranou na koleno, sklonil hlavu a spíše tušil, než viděl, jak se mu
nad ní vznáší silné stříbrné vlákno. Kdyby v tu chvíli uvěřil ve
svou prohru, vskutku by prohrál. Ale Ion byl statečný král.
Z posledních sil se zvedl, shodil z ramenou plášť, chopil se
tajemného meče a tasil jej. A potom, co vytasil ten meč, stalo se
něco neuvěřitelného. Ion zahlédl zděšený výraz v Magógových očích
a pak i jeho oči byly téměř oslepeny jasem. Meč zářil jako slunce.
Jeho ostří vůbec nebylo z ocele, pevné a broušené na dvě strany.
Jeho ostřím bylo světlo. A nebo spíše něco, co se halí do světla,
jako do zářivého pláště, a nyní tiše a pokojně prosvítilo celé
bojiště. A v tomto tichém světle náhle Ion viděl a věděl, že
nemůže být Magógem spoután a poražen. Že prostě není v jeho moci,
pokud se mu sám nevzdá. Bylo mu jasné, že pokud čarodějovi neuvěří
a nevzdá se mu, je před jeho zlou mocí v bezpečí, protože sám
nikdy neochutnal a také nechce ochutnat z jeho darů. A náhle také
věděl a bylo mu to jasné, že Magóg ve skutečnosti vůbec není
všemocný vládce, ale že je to jen ubohý a starý lhář. Bědný, starý
a osamocený lhář, jehož moc ve skutečnosti vůbec není jeho, ale že
on vlastně jenom ukrádá a kazí a používá všechno, co už na světě
je a existuje. A co by na světě bylo a existovalo i bez něj
a mnohem lépe. A také, že Magóg sám vůbec není ani trochu spokojený
a šťastný. Protože je zlý. A kdo je zlý, nemůže být šťastný.
A proto ani ta jeho nesmrtelnost, kterou se vychloubá, není
šťastná. A takový nešťastný život, který nikdy nemůže skončit
smrtí, to je vlastně něco jako peklo.
A náhle si král uvědomil, že už nehledí do Magógových pyšných
očí, ale že hledí na jeho záda. Čaroděj se šoural tiše, pomalu
a shrbeně, z bojiště. Poražený a zlomený, bez síly, skleslý a sám,
jakoby náhle zestárlý o tisíc let. Neboť hle, nejenom král Ion
poznal v tichém světle meče pravdu. Viděl ji i Magóg sám o sobě.
Sám sebe v něm viděl a nemohl uhnout ani nalevo, ani napravo.
A připadal si v té chvíli jako zestárlý pouťový kouzelník, kterému
už zase nevyšel jeho karetní trik a kterému se karty rozsypaly po
zemi. Připadal si jako poslední tvor na světě, sám sebou věčně
odsouzený k neštěstí, zase už poslaný do kouta, zase už poslaný na
hanbu. A věděl, že i Ion toto všechno ví. A tak tedy pomalu
odcházel do dálky, zahanbený a trapný, vytrácel se tiše pryč.
Někam do svého podzemního hradu, kde ve svém vylhaném království
si stále ještě může hrát, před těmi kdo tomu věří, na všemocného
vládce, na šťastného a pyšného držitele mocných darů. Králi Ionovi
toho bídáka přišlo najednou skoro líto. Ale věděl, že tady
projevit lítost by bylo úplně zbytečné. Že u takových tvorů, jako
je Magóg, každý projev lítosti vzbudí jen bezmeznou zuřivost
a nenávist, která jej požene jen dál a ještě dál od tichého světla
mocného meče. Ale už nebylo třeba toho světla. Pavouk se ztratil
kdesi dole ve skalách. Bylo po všem.
Král Ion zastrčil meč do zlaté pochvy, zdvihl namáhavě ze
země plášť a teprve potom si uvědomil pálivou bolest, jak mu do
rány na prsou stékal horký pot. Pomohl na nohy svému slepému
průvodci, převedl jej opatrně přes lávku a pak už se jenom opřel
o jeho vetché rameno a pomalu, jak jen to šlo, vystupovali spolu
vzhůru po strmé lesní pěšině, k Zapomenutému chrámu.
XI. Strom splněných přání
Když došli až na vrchol, pocítil král Ion smrtelnou únavu.
Ale touha spatřit místo, kde zasadili zlaté semínko, jej ještě
stále vedla vpřed. Prošli tedy spěšně chrámem i zahradou
a spěchali ke křišťálovému prameni. Když sem ale došli, neviděli
žádný strom. Na místě, kde zasadili semínko, nebylo nic. Ani
lísteček, ani výhonek tu nevyrostl. Místo pod pramínkem bylo
prázdné. Ion klesl znaveně na zem a v očích opět pocítil pálivé
slzy. Kde je jejich vítězství? Co si mají teď jenom počít? "Řekni
mi, starče, pravil znaveně, co teď budeme dělat? Ze semínka tu
nevyrostlo nic. Co teď? K čemu to všechno bylo? Hle, co jsme spolu
všechno prožili a přestáli. Prošli jsme celou zemí, navštívili
jsme její smutná města i sídlo čaroděje. Byli jsme ve starém
i v novém chrámu, na starém hradě, políbil jsem královnu, zápasil
s Magógem, a utržil jen rány." Ion si sundal z ruky těžký prsten,
otřel si dlaní znavené čelo a ránu na prsou. "Hle, tady na mé
dlani se slily mé slzy, můj pot a má krev. A k čemu to všechno
bylo?" "K čemu?" usmál se stařec a v jeho slepých očích opět
zasvítil ohýnek radosti. "Hned uvidíš, králi, k čemu. Vezmi tu
drahocennou loužičku, která se ti slila v dlani, a opatrně s ní
zalej zlaté semínko." Ion tedy přiblížil dlaň k místu, kde
odpočívalo semínko a pomalu je zalil. A tu se stalo něco
nevídaného. Z půdy náhle vyrazila zlatá ratolest a rostla.
A přibývaly další lístky a listy a větvičky a větve. A král musel
až ustoupit stranou, jak rychle vyrostl ten strom, jak rychle
vykvetl a jak rychle vydal zlaté plody. A jejich vůně, sladká
a jemná, naplnila hned celou zahradu. A potom se šířila dál a dál
a začala naplňovat celou okolní krajinu. "Viděl jsi, starče,"
vykřikl překvapeně Ion, "jak rychle ten strom vyrostl? Jak je to
možné?" "To proto, synku, že ten strom nevyrostl až teď. On začal
růst už ve chvíli, kdy jsi překročil řeku a vstoupil do země Gógy.
Proto je teď náhle takový veliký a krásný, se zralými plody." Ion
stál jako u vytržení a nemohl se vynadívat na tu zlatou nádheru.
Stál tak dlouho. Snad vzpomínal na tu prvou chvíli, kdy se
přeplavil přes řeku a setkal se tu se starcem. Až po čase si
všiml, že vedle něj stojí ještě někdo. Stála tam královna Avva.
Přilákána jemnou vůní, přišla sem přes celé údolí, namáhavě, stále
ještě spoutána zbytky pavučin, stále ještě s očima zastřenýma
přízračnými obrazy Magógových světů. Ale natáhla k Ionovi svou
štíhlou ruku s otevřenou dlaní, aby jí podal zlatý plod. Ion tedy
utrhl jeden plod ze Stromu přání a jedl, a dal i Avvě a ona také
jedla. A oba zjistili, že jsou svobodní. A jejich oči se smály.
Oči Iona se smály na oči Avvy a oči Avvy se smály na oči Iona.
A jedl i stařec a Strom přání vrátil jeho očím světlo, opět
nabyl svého ztraceného zraku. A nyní, z vrcholu chrámové hory,
obhlížel celou zem. "Nu," pravil potom, "nyní sám vidím, králi, že
již jsi nalezl svého pravého průvodce touto zemí, a jistě i svým
životem. A na mně je už jen, abych se rozloučil. Můj úkol již
končí. Ze semínka vyrostl strom. A prsten i meč už splnily své
poslání. Vrať, králi, meč na jeho místo pod svatým stolem
v chrámu. A prsten mi dej, vrátím jej Vševládci, králi Země
splněných přání." "Vezmi si ho, starče," pravil Ion. "Ale pověz
mi, prosím, ještě než se budeme muset rozloučit, kdo vlastně jsi?
Jaké je tvé jméno, že tolik znáš o této zemi, a ač slepý, vedl jsi
mne a ne já tebe?" Tu stařec náhle zesmutněl a jeho oči se
zahleděly bolestně kamsi do minulých časů. Potom se však jeho tvář
opět rozjasnila a pohlédl na krále Iona už zase veseleji
a s ulehčením. "Dobrá, králi Ione, chceš-li to vědět, tedy věz, že
já jsem král Daam Poslední. Ten, který kdysi z veliké hlouposti
uvěřil Magógovi, a který dal předky tvé matky vyhnat z této země.
Ano, jsem to já. Ještě v poslední chvíli před smrtí, než jsem měl
vydechnout naposled, prosil jsem se zoufalou lítostí Vševládce,
aby ještě prodloužil mé dny a dovolil mi putovat za ním pro pomoc,
i kdybych měl projít tisíci zeměmi a světy. Celé věky jsem pak
proplakal vedle brány Země marných přání, která leží hluboko pod
trůnem Jeskynního hradu, když jsem viděl stále a stále
přicházející muže a ženy z mého lidu. Celé dlouhé věky, až jsem si
slzami vyplakal oči do slepoty. A tolik jsem toužil, abych směl
třeba jen nepatrně napomoci k nápravě všeho toho zla, kterému jsem
i já pomohl přijít do mé země. Až tvá moudrá matka, králi Ione, se
nade mnou slitovala a na její přímluvy svolil Vševládce, abych se
směl ještě jednou vrátit do své země a být ti zde průvodcem. A je
věru dobře, králi Ione, že jsem tě doprovázel slepý. Neboť kdybych
už od počátku viděl tuto zemi, jak se změnila od těch dnů, její
krajina, příroda i lidé, byl bych zemřel v té chvíli žalem pod
tíhou své viny. A již bych ti nemohl být průvodcem a ty bys sotva
pak mohl splnit své poslání. Ale vše bylo, jak mělo být. Teď mohu
vidět svou zemi už opět rozkvétající. A mohu vidět lidi své země,
jak pomalu, ze všech stran, se začínají vydávat sem, ke stromu
přání."
"Král Daam Poslední!" Vykřikl překvapeně Ion. "Nechceš tedy,
králi Daame, setrvat zde a ujmout se opět vlády nad svou zemí,
když už teď bude zase svobodná?" "Ó ne, králi Ione. Můj čas
vypršel. Já teď odcházím do jiné země. Jen své chatrné tělo zde
ponechám, ať zatím odpočívá u tohoto pramene. Ale zůstaneš tu ty,
můj statečný král Ion a je zde krásná královna Avva, dcera mého
rodu. Vaše poslání ještě nekončí. Vždyť vlastně teprve začíná.
Poslyšte poslední proroctví:
A vzal si statečný Ion
za ženu krásnou Avvu
a narodil se jim Hen,
který spojil dvě říše
a založil království
Vlastního rozhodnutí.
A je tomu skutečně tak," promluvil naposledy král Daam. "Neboť
každý člověk se teď bude moci rozhodnout. Může okusit, bude-li
chtít, zázračné plody Stromu přání, jehož všechny dary umí Magóg
napodobovat jen neuměle a na krátký čas. Ale cesta k tomuto stromu
vede vzhůru, přes starý chrám, skrz uzoučkou branku a je namáhavá,
trnitá a někdy až příliš strmá. Zvláště pro toho, kdo je ještě
spoután zbytky pavučin. A nebo se může člověk vydat dolů, po
pohodlné cestě, která vede širokou branou k Jeskynnímu hradu
a darům Magógovým. I tato cesta tu bude stále. Je to sice divné, ale
je to tak. Magóg ještě stále bude vládnout na svém hradě,
v hlubokém ústraní na konci země. Až do dne, kdy celou zem, i jeho
hrad, osvítí ještě jednou tiché světlo meče. A to věz, že až do té
doby se najdou i takoví lidé, kteří se znovu budou rozhodovat pro
Magóga a jeho dary. I potom, co zažili, i potom, co viděli, i po
tom, co slyšeli. A budou sem teď přicházet i lidé z Dabráje.
A také z nich se někteří možná, rozhodnou, že je lehčí
a pohodlnější získání darů čarodějových, než cesta ke zlatým plodům
Stromu přání.
A tak stejně, jako budou na světě žít vedle sebe lidé dobří
a zlí, tak zde budou také žít lidé svobodní a spoutaní. A bude
záležet na každém člověku, jak se nakonec rozhodne sám, kterou
cestu si zvolí, zda na ní vytrvá, a jaký na konci bude jeho úděl.
To pravil stařec.
A to je také konec pohádky. A nebo to není jenom
pohádka?
