poslal Seraphim Jako Mojžíš (r.1990)
Myslím, že vzorem každému knězi musí být Kristus. On, když visel na kříži, hlasitě recitoval Žalmy, např. verš: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Jako křesťan a kněz Pravoslavné církve jsem přesvědčen, že mám hlasitou modlitbou Žalmů přivádět vrahy dětí k pokání podobně jako Kristus přivedl k pokání a do ráje jednoho z lotrů, co visel vedle něj na kříži.
Mé mamince, které lékaři řekli, že nebude moci rodit, se zjevil anděl a řekl jí, že se jí narodí syn. Narodil jsem se v Praze roku 1966. Brzy má maminka přestala věřit Bohu, i když si zážitek pamatovala. Byl jsem vychováván jako ateista. V ateizmus jsem přestal věřit až r.1984. V létě 1985 jsem málem zemřel, ale Bůh mi zachránil život výměnou za slib, že ho budu poslouchat. O to jsem se pak ze všech svých sil snažil. Proto jsem požádal o křest v Církvi bratrské. Poté mě uprostřed roku 1986 zasáhla přímo do srdce věta Ježíše Krista, kterou omylem přečetl z kazatelny Církve bratrské v Horních Počernicích tatínek mého nejlepšího kamaráda Petra K.: „Prorok nikde nebývá v nevážnosti, leč v své vlasti a v svém domě.“ (Evangelium sv.Matouše, 13.kapitola, 57.verš, Žilkův překlad) Možná proto jsem brzy nato přestal žít ve svém rodném domě. Ten o několik let později má maminka i prodala. Asi proto žiji od r.1989 na Moravě a ne v rodných Čechách.
Den před vyslechnutím té věty jsem byl právem obviněn jedním člověkem ze samolibé duchovní pýchy a ze svévolného duchovního plánování. Zažil jsem hrůzu z Pekla - z věčné opuštěnosti dobrým Bohem, neboť jak učí svatý apoštol Petr: „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Viz 1.list Petrův, 5.kapitola, 5.verš) Prosil jsem Pána Boha o odpuštění a slíbil mu, že přestanu plánovat. Vzápětí jsem během celé noci zažil něco, co lze snad označit biblickým termínem „pomazání Duchem svatým“. (Dnes mohu konstatovat to, že zážitek se do jisté míry podobal zážitku Motovilova, když hovořil se svatým Serafimem Sarovským o Svatém Duchu. Tento zážitek je v pravoslavné teologii dobře znám od r.1903, kdy byl poprvé zveřejněn tiskem.)
Několik dní po vyslechnutí té věty jsem celé dny hořce plakal nad svými hříchy. Poté i nad hříchy obyvatel Československa. Pak jsem byl nečekaně povolán v posledních dvou letech komunistického panování na dvouletou základní vojenskou službu. Za praktikování mé křesťanské víry mi tam hrozili vězením, mučením, ba i smrtí. Neustoupil jsem jim, a přesto se mi nic nestalo. Ještě na vojně roku 1988 jsem slíbil Bohu, že jsem ochoten podstoupit jakékoli utrpení, umožní-li to obyvatelům Československa poznat Boha, plakat nad svými hříchy a neskončit navěky v Pekle.
Po pádu komunismu, mi r.1990 bylo vnuknuto, že se mám stát jakoby Mojžíšem. Zhruba o měsíc později 26. či 27.5.1990 jsem dostal vidění, které mě rozplakalo a současně přimělo k nestěhování se zpátky do Čech. Roku 1995 jsem byl v Olomouci vysvěcen pravoslavným biskupem Kryštofem na kněze. Krátce předtím, coby jáhen (diakon), jsem měl na setkání pravoslavného moravského duchovenstva přednášku o britských speciálních jednotkách Commandos ve 2.světové válce. Použil jsem to jako podobenství o nutnosti vytvoření podobných, avšak duchovních jednotek v duchovním křesťanském boji proti zlu. Roku 2002 po vypracování disertační práce o nepřátelích současné rodiny, jsem prohlédl a začal vidět současnou duchovní i fyzickou sebevraždu Evropy naplno.
Březen 2003
Večer 11.3.2003 mě zvláštním způsobem oslovil text Zjevení sv. apoštola Jana v 3.kapitole 7.-13.verš. Zejména verši 8.-10., kde vzkříšený Kristus praví: „Vím o tvých skutcích. Hle otevřel jsem před tebou dveře, a nikdo je nemůže zavřít. Neboť ačkoli máš nepatrnou moc, zachoval jsi mé slovo a mé jméno jsi nezapřel. Hle, dávám do tvých rukou ty, kdo jsou ze synagógy satanovy; říkají si židé, a nejsou, ale lžou. Hle, způsobím, že přijdou a padnou ti k nohám; a poznají, že já jsem si tě zamiloval.“
Květen 2003
4.5.2003 mi malý syn mého kamaráda řekl: „Strejdo, ty jsi duchovní. A víš, že jsi dobrý duchovní? Protože máš duchovní vyčerpání. Duchovní vyčerpání je dar od Boha. Ten mohou mít jen dobří lidé. Já bych také chtěl mít tento dar.“ 8.5.2003 jsem prosil: „Pane Bože, dej mi prosím sílu, abych se nebál lidí, kteří Tě zradili a zrazují.“ Jiří U. se za mě modlil: „Bože dej, ať není sám, opuštěný. Dej mu spolupracovníky.“ Následujícího dne mi neznámá žena předala vzkaz od Boha: „Mé srdce nad tebou jásá, Já nad tebou rozjasním svou tvář. Důvěřuj mi. Já s Tebou udělám věci, které ještě neznáš.“ Cítil jsem, že pláču a ta žena dojetím také plakala. Její známá se za mě modlila. „Bože, prosím, dej mu nový jazyk chvály, modlitby za uvolnění Ducha svatého na tento národ, na církve.“
11.5.2003 jsem v Praze vyslechl přednášku katolického kněze Msgr.Philipa Reillyho, Sc.Dr., z New Yorku. Řekl, že člověk, který zabije či dá zabít nemluvně před porodem, skončí navěky v Pekle. Oslovilo mě to. Pochopil jsem, že takto dopadne každý vrah nenarozeného dítěte, nezhnusí-li se včas sám sobě. Bude-li sám sebe až do okamžiku své smrti považovat za nevinného, bude trestán v Pekle věčně. Dne 15.5.2003 Ludvík K., v dobách komunismu tajně vysvěcený na kněze, byl velmi nadšen z četby zkrácené verze mé disertační práce o nepřátelích současné rodiny. Souhlasil s mým návrhem, že jedinou nutnou možností k útoku na bezbožnost je vyjít přímo na ulici. Říkal, že je to zhouba nás křesťanů v České republice, jak hrozně se bojíme lidí. 20.5.2003 mě v Brně Msgr.P.Reilly vyzývá k práci před nemocnicí slovy: „Ty bys to měl dělat tady!“ Zve mě na praktický týdenní zácvik do Vídně.
