Grano Salis - Co je příčinou rozdělení křesťanstva?

Co je příčinou rozdělení křesťanstva? Biblická odpověď je jednoznačná. Jedná se o tělesnost. Všude tam, kde se Bible zmiňuje o rozdělení křesťanů, tam se jako příčina uvádí tělesnost. Jaké jsou znaky tělesnosti? v Bibli je nekolik míst, kde se tato otázka zodpovídá a většinou se tam objevuje také rozdělení. V dějinách církve došlo k několika zlomům. Jedním z nich byla vláda císaře Konstantina Velikého. Církev přestala být pronásledováno, ale naopak, stala se součástí státní správy. Křesťanství však vzniklo v podmínkách bezbrannosti, pronásledování, jeho filozofie byla filozofii utlačovaných, ne vládnoucích. Na to musela církev zareagovat. Dokonce za vlády Theodosia došlo k uzákonění toho, že pouze křes´tané se mohli učástnit řízení státu. Důsledek tohoto rozhodnutí byl jednoznačný: Mocichtivci a karieristé se nahrnuli do církve.

Další zlomový okamžik: Pád Západní civilizace, západořímské říše. Nositelé křesťanství se stali barbaři. civilizační úroveň klesla o pár pater dolů. Křesťanství se zákonitě zjednodušilo. Mnohdy nešlo pod povrch člověka. A co více, bylo zneužito jako nástroj k znevolnění lidí. Lidé byli drženi v nevědomosti, stav feudální společnosti jim byl předložen jako vůle Boží.

Poměrně záhy se v církví objevily první spory. Církev je musela řešit. Přijala se v podstatě doktrína mluvící o jedinném správném výákladu Písma. Kde byl spor mezi jednotlivými teology, tam se hledalo jedinné správné řešení. To mělo za následek, že definice to, co je ještě křesťanství a co již ne, se postupem doby stále ztenčovala. Tato definice přestala krýt Bibli v její různorodosti. A navíc, vlivem nabalující se tradice byly jako dogmata přidávany věci, které se na čistě biblickém základě nedaly obhájit. V církvi se utlumila diskuze. Ten, kdo měl jiný názor, než byl oficiální, byl pokládán za heretika, kacíře, byl pronásledován a upalován. Nakonec začala církev bránit laiům k přístupu k Božímu Slovu a ke Svátiostem. Byla zakázana četba Bible a zavedeno přijímání pod jednou.

Za této situace nebyla možnost hájit názor uvnitř církve. Diskuze byla řešena zbraněmi. Zbývala jedinná možnost: Odejít. Husité původně nechtěli zpřetrhávat svazky s církví. Jedinní táboří si založili vlatní církevní organizaci, ve čtiřicátých letech patnáctého století však byla tato církev Jiříkem z Poděbrad násilně rozehnána a její předáci, Mikuláš Biskupec a Václav Koranda zahynuly ve vězení. První evangelikální církví se tedy stala jednota bratrská. Ale jak sám název napovídal, také staří bratři se cítili součástí katolické církve, nezakládali novou "církev", ale pouze "jednotu.". V dnešním slovníku bychom řekli, že se snažili založit "názorovou frakci" uvnitř církve. I tato jednota byla posléze pronásledována. Tento vývoj gradoval ve vystoupení Martina Luthera. Tím nastalo velké schizma západního křesťanstva. Že tento rozpad byl akt tělesnosti a ne duc*****sti lze dokumentovat na spoustě případů násilí, které si navzájem protestanté a katolíci způosbili.

Byla to tělesnost v církvi, která vedla k rozdělení. V listu Galatským jsou popsány znaky tělesnosti, všechny bychom snad našli v církvi té doby. Jednota tehdy prosazovaná nebyla jednota v různorodosti, ale v šabloně. Nešťastné učení o existenci jediného správného výkladu Písma vedlo k netoleraci k názoru druhého. k povýšenosti.

Dnes tedy máme křesťanstvo rozděleno do mnoha crkví a církviček. Je toto rozdělení znakem duc*****sti? Anebo tělesnosti? Ale dát se vést tělem znamená smrt, dát se vést Duchem je život a pokoj! nemám se spokojovat v tělenosti, ale pokoj hledat v duchovním člověku!

Dnešní situace křesťanstva není totožná se situací 15 a 16 století. Dnes nikdo neupálí svého bližního kvůli odlišnému názoru. Dnes se právě otvírají dveře ke vzájemnému naslouchání. Kdybychom dali přečíst chartu oecumenicu husitum, odmítli by ji? Kdybychom ji dali přečíst prvním protestantům, byly by proti? To, co bylo dobré v patnnáctém šestnáctém století, rozchod s katolickou církví, nemusí být dobré ve století dvacátém prvém.

Mezi církvemi a církvičkami jsou rozdíly, věroučné, liturgické, teologické, tradici. Víra v to, že existuje jedinný správný biblický výklad vmá ovoce v tom, že těchto jedinných správných výkladů jsou na tisíce. Každá církvička, každý křesťan, má jeden takový. A protože v našich myslích existuje jedinný správný výklad, jedinná správná tradice, a to samozřejmě ta naše, vede cesta k jednotě vyvrácením názorů toho druhé? Anebo je cestou k jednotě vzájemný respekt a úcta? Máme čekat na to, až kdosi moudrý objeví ten skutečně jedinný správný výklad Písma? A jestliže se to stane, povede toto k jednotě, anebo vznikne další církvička s dalším jedinným správným výkladem Písma?

Podle čeho svět pozná, že jsme Kristovi učedníci? Podle toho, jak správně vykládáme Jeho Slovo? Podle toho, jaké velké zázraky se mezi námi budou dít? Podle toho, jak hlasitě budeme zpívat žalmy? Podle volání halelujah? Anebo podle lásky, kterou máme mít, my učedníci Kristovi, jeden k druhému?

Jsme zvláštní sorta lidí, my, křesťané. O jedno písmenko jsme schopni vzájemně se zabíjet a na toto zabíjení být ještě hrdi a staletí je oslavovat vítěznými pochody. Místo, abychom si sypali popel na hlavu, tak s velkým rámusem a bubnování chodíme ulicemi a slavíme velká vítězství... Nad kým? Nad svými spolubratřími v Kristu!

Pavel se nás ptá: Je Kristus v sobě rozdělen? Nemáme účast na Jednom Kristově těle? Na jedné Kristově smrti? Nejsme snad pokřtěni jedním a tím samým křtem? Ano, možná každý jinak chápeme Bibli, například eucharistii. Ale odkud to odlišné chápání pramení?

Zda li né z naší pýchy? Zda li né z toho, že nám nestačí to, co je nám Bohem Zjeveno v Bibli? Ale že chceme poznat všechna tajemství včetně těch, která Bůh zapečetil? Moc jsme se v ráji napapali zakázaného ovoce a ted po něm stále máme hlad. Chceme poznat veškerá tajemství, chceme znát to, co zná Bůh. Tak je v tom malém kousíčku chleba přítomen Kristus anebo není?

Ne, jsme pyšní. Heslo: Jen Bible je v podstatě jen fráze. Nestačí nám "Jen Bible." Nestačí nám to, co je v Bibli zjeveno a vyjeveno.Nestačí nám Slovo Boží. Chceme více. Chceme všechno. To je naše tělesná podstata, kterou jsme zdědily po Adamovi a Evě. Odmítáme tajemství, ale chceme všechno piznat. Nejsme skromní, tiší, pokorní. Trpěliví, laskaví, ochotní dát se přesvědčit. Mírnost, trpělivost, sebeovládání. Ne. Chceme znát všechno a hned.

Prý k sobě máme lásku. Ale odmítáme společně usednout k jednomu stolu. Proč ne? Nemáme snad jednoho Společného Pána? Nemáme společné Slovo Boží, které je nám zjeveno? Proč se tím nespokojíme? Proč nejsme vděční tím, co máme?

Je snad na světě katolík, který pochybuje o tom, co napsal o večeři Páně apoštol Pavel například v Listu Korintským? Je na světě protestant, který by Janovi nevěřil, že Ježíš je pravý chléb, který sestoupil z nebe? Otcové jedli manu na poušti, Já Jsem Pravý Chléb, kdo z něho jí, nezahyne, ale má život věčný. Copak v toto všichni společně nevěříme?

Ale nám nestačí Kristova Slova. Nejsme s tím spokojeni. Dělá nám problém uvěřit prosté větě: jezte, toto je mé tělo, pijte, toto je má krev. Ne, my nechceme věřit, my si žádáme vysvětlení. A pověz nám "Mistře, jsi v tom chlebu celý, nebo jenom částečně? A ta krev, tos myslel symbolicky, že? A musíme jíst a pít obojí, netačí třeba jenom jedno z toho?"

Kdo miluje Pána Ježíše Krista? Jedna z charakteristik zní: Ten, kdo zůstává v Božím Slově. Máme si vzít příklad z dětí. Děti chápou to, co jim řekneme, bezprostředně. Chytají nás za slovo. Děti nedumají nad tím, co jsem myslel slibem, že spolu zajdeme například do kina. Ne. Dětem stačí slovo. Na vysvětlení slov zpravidla nejsou zvědavé.

To, co je společné nám křesťanům, je Boží Slovo. Na něm stavějme jednotu. Ne na iluzi jedinného správného výkladu Písma. Ale na Slově Božím. Jenom Písmo! Respektujem své tradice, své výklady. Vraťme se ke kořenům. K Písmu, k apoštolskému vyznání víry.

Všichni věříme, že Kristus řekl: Toto je mé tělo, které se za vás láme, které se za vás obětuje, toto je má krev, která se za vás vylívá a která pečetí smlouvu. Každý z nás k těmto slovům řekne amen! Jen Bible! Kdo k těmto slovům řekne Amen, to je můj bratr v Kristu a s ním toužím přijímat Večeři Páně. Ať už věří tomu, že Kristus je v chlebě fyzicky přítomen, nebo tomu, že se jedná o symbolickou připomínku. Věří li můj bratr tomu, co je v Bibli napsáno o eucharistii, s ním toužím sploečně přijímat Krista Obětovaného. Neptám se: jak chápeš poslední večeři, ptám se: Věříš v Poslední večeři?

PS: Omlouvám se za případné překlepy.

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace