(Hlas pravoslaví březen 2003)

Ze zápisků chudého chlapce pořízených na balíčcích tabáku psaných s duší plnou víry, lásky a oddanosti byla pak vydána kniha nazvaná „Studnice svatých myšlenek“. V úvodu k ní autor napsal: „Tato kniha je plodem dlouhé práce. Jejím cílem je rozšíření myšlenek užitečných duši. Rozhodl jsem se vydat tuto ,Studnici svatých myšlenek‘, aby moudrosti svatých Otců otevřely dveře všem, kteří v nich mohou nalézt útěchu a poučení. Svaté myšlenky obohatily i mne samého. V knize jsou výroky svatých Otců a úryvky z jejich tvorby. Pro nedostatek prostředků jsem je přepisoval na balíčky z trafiky v Konstantinopoli“. Anastasios, jak jsme již říkali, se neoddával nekonečným hrám jako jeho vrstevníci. Hodně četl a vzdělával se. Jeho přátelé byli vždy zbožnými křesťany. To vše mu přinášelo užitek. Byl ve všem přesný, často chodil do chrámu, účastnil se všech bohoslužeb. Jeho velkým snem byla pouť do Svaté země. Jednoho dne se mu přání vyplnilo. Parník, na němž cestoval do Palestiny, překvapila bouře. Všem hrozila zkáza. Kapitán dal cestujícím příkaz, aby si připravili záchranné vesty. A chlapec se začal modlit: „Hospodine, proč jsi to dopustil? Já nechci umřít. Chci kázat slovo Boží!“ Sňal kříž, který mu s požehnáním dala babička, a třikrát ho ponořil do moře. V tu chvíli se stal zázrak: vítr ztichl a bouře skončila. Všichni jásali, ale Anastasios byl smutný, neboť jeho kříž zmizel ve vlnách. Cesta pokračovala. Cestující slyšeli jakýsi divný zvuk z podpalubí. Námořníci nemohli pochopit, co to znamená. Když loď připlula do přístavu, poručil kapitán, aby spustili na vodu člun a důkladně prohlédli koráb. V místech, odkud se ozýval zvuk, našli námořníci Anastasiův kříž, který se po pádu do moře zachytil v lodní konstrukci. Světec pak nosil tento kříž celý život. Je možno jej vidět na fotografii i na ikoně, na níž je sv. Nektarios zobrazen v mnišské skufii.

Po své pouti do Svaté země odešel Anastasios z továrny na tabák. Stal se vychovatelem při „Podvorii“ jeruzalémského chrámu Božího hrobu v Konstantinopoli. Usilovně pracoval, přednášel v nižších třídách a zároveň studoval ve vyšší třídě. Dvacetiletý odešel na ostrov Chios, kde dostal místo učitele v Lithii. Jako učitel pracoval obětavě sedm let. Učil venkovské děti číst a psát. Především se však snažil přiblížit víru Kristovu nejen jim, ale i rodičům. Často mu svěřovali (jak je v Řecku zvykem) kázání ve venkovském chrámu. Mladý učitel se obracel ke všem, aby byli vždy dobrými. Po vyučování odcházel Anastasios do své komůrky, kde se modlil a připravoval úkoly na příští den. Dodržoval přísně půst, jedl jen jednou denně a snažil se dělat vše, co je prospěšné duši a milé Bohu. Jeho cílem byla spása duše. O spásu zápasil tím, že usiloval o plnění všech Božích přikázání bez výhrad.

Anastasiovo přání být mnichem rostlo s přibývajícími léty. Toužil po dalším vzdělání a studiu bohosloví. Miloval asketický život. Často navštěvoval zvláště monastýr „Svatých Otců“ – jeden z monastýrů na ostrově Chios. Tam jej otec Pachomios učil mnišskému životu, který je nejkratší cestou k Bohu. Roku 1876 přijal postřih a stal se poslušníkem v chilském monastýru Nea Moni založeném za Konstantina Monomacha roku 1042. V tomto monastýru žily kdysi stovky monachů. Dodnes vyniká krásou a velkolepostí. Poklady byzantského umění, zejména mozaiky, obdivují poutníci z celého světa. V promodleném prostředí měl mladý monach příležitost studovat Písmo svaté a dílo svatých Otců. V monastýru žil tvrdým asketickým životem tři roky. Mezi bratry byl oblíben zvláště pro snahu o přísný a opravdový duchovní život. Přesto ale nepřestal myslit na to, jak by mohl pracovat ve prospěch svých bližních.

Chioský metropolita Grigorios po zásluze ocenil duchovní vzepětí mladého monacha. Roku 1877 v chrámu svatého Miny jej rukopoložil na diákona. Anastasios dostal nové jméno: Nektarios. Jeden bohatý občan z ostrova Chiosu – Ioann Choremis – uslyšel o zbožném jinochovi. Když se s ním blíže seznámil, poznal jeho touhu po vyšším vzdělání. Rozhodl se pomoci chudému Nektariovi a poslal jej do Athén, aby tam dokončil gymnázium. Po skončení studia mu dal doporučující dopis pro alexandrijského patriarchu Sofronia. Patriarcha se přesvědčil o pravdivosti dobrodincových slov a umožnil Nektariovi studium na bohoslovecké fakultě Athénské univerzity. Student své dobrodince nezklamal. Úspěšně pokračoval ve studiu a byl oblíbený mezi přednášejícími i studenty. Za výborný prospěch dokonce dostal stipendium. Roku 1885 obdržel diplom o zakončení univerzity, který je vystaven ve světcově pamětní síni na ostrově Egina, nedaleko Pirea. Potom se Nektarios vrátil do Alexandrie. Patriarcha radostně přivítal své duchovní dítě a roku 1886 jej vysvětil na presbytera. Kromě kněžských povinností byl otec Nektarios tajemníkem patriarchátu v Káhiře. Jeho kázání naslouchali věřící různých vyznání. Nektarios pečoval o stavby a opravy chrámů, organizoval sbor dárců pro získávání potřebných prostředků k realizaci bohulibých záměrů. Jeho činnost lze vyjádřit slovy žalmu: „abych Tě ve svatyni Tvé spatřoval a viděl sílu Tvou a Slávu Tvou…“ (Žalm 63, 3).

(Hlas pravoslaví duben 2003)

Po třech letech přijal Nektarios biskupské svěcení a byl ustanoven metropolitou pentapolským. I v tomto novém postavení oddaně sloužil církvi. Pro svou obětavost a dobrosrdečnost byl neobyčejně oblíben svou duchovní pastvou. Věřící byli na něj hrdí a říkali: „To je skutečný služebník Všemohoucího. Je vhodným a důstojným kandidátem na prvosvětitelskou katedru v Alexandrii“. Nektarios byl pokorný, povýšení nezměnilo jeho charakter. Vyplývá to i z obsahu dopisu, který napsal jednomu monachovi: „Poukazuješ na rozdíl mezi námi dvěma. Máš na mysli to, že jsem se stal archijerejem. Ovšem, postavení je vysoké, čestné, ale nemůže změnit vztahy mezi tím, kdo ho zastává a jeho bratry v Kristu. Tyto vztahy musí zůstat stejné jako byly předtím, neboť mezi námi není žádné nerovnosti. Mimo jiné hodnost archijereje povznáší k pokoře. Archijerej má být prvním v pokoře. Je sice prvním, ale zároveň posledním ze všech. Jestliže je posledním, v čem je tedy jeho prvenství? Hodnost je čestná, ale není určena k ustanovení hierarchie mezi bratry v Kristu. Mezi bratry v Kristu jsou povýšeni nezávisle na svěcení pouze ti, kteří napodobují Krista, nesou v sobě Jeho obraz a blahodať Svatého Ducha. Pouze to přináší některé rozdíly a je příčinnou „nerovnosti“ mezi těmi, na kterých spočinula Boží milost. Ti, kteří mají úspěchy ve snaze dosáhnout mravní čistoty, jsou úspěšní také v sebezdokonalování. Mohou být nedbalí archijerejové i nepokorní monaši. Bylo by dobré vědět, kdo lehčeji dosáhne mravní čistoty: zda ten, kdo žije ve světě, nebo ten, kdo žije v osamění? Kdo je výše: ten, jenž má úspěch z povýšení ve službě, nebo ten, který se cele zasvětil Bohu? Drahý bratře, při plném vědomí své nehodnosti si nedovoluji srovnávat se s nejmenším z monachů žijících v těžkostech osamění. Ubezpečuji tě, že se skláním před tím, kdo se úplně zasvětil Bohu a v Něm žije. Jsem naprosto přesvědčen, drahý bratře, o tom, že ten, kdo žije odříkavým životem, je více než archijerej.“ Když se stal metropolitou, přijal sv. Nektarios vysoké postavení s velkou pokorou, jako Boží služebník, jenž se podřídil Jeho vůli. Vždycky se skláněl před vůlí Boží bez váhání, bez odmluv s jediným přáním: sloužit ve slávě Boží svým bližním. K tomu směřoval veškerou svou činností. V jednom dopise vladyka napsal: „Hospodine, proč Jsi mne postavil tak vysoko? Prosil jsem Tě, abych se mohl stát jen knězem a ne metropolitou. Od mládí jsem se modlil, abys mne učinil prostým služebníkem Tvého Slova a Ty, Hospodine, mne zkoušíš tak mnohými těžkostmi. Podřizuji se Tvé vůli a prosím, abys ve mně vypěstoval pokoru a sémě dalších ctností, jak rozhodneš sám, Pane. A učiň mne hodným prožít každý den se slovy apoštola Pavla: nežiji já, ale žije ve mně Kristus.

Je smutné, že závist pohnula některé lidi k tomu, aby donesli patriarchovi, že Nektarios pracuje tak aktivně proto, aby zaujal jeho místo. Nic podobného neměl mladý metropolita v úmyslu, neboť byl skromný a ctil svého dobrodince. Přesto patriarcha uvěřil této pomluvě a dalším, ještě horším klevetám. Vyhnal Nektarie z Egypta a zbavil ho katedry. Jak se asi budou z toho zodpovídat pomlouvači u strašného Soudu? Vladyka Nektarios přijal vše jako zkoušku a odjel roku 1889 do Athén. Měl v úmyslu usadit se na Svaté hoře Athosu. Ale partský biskup Damaskin mu poradil, aby zůstal v Athénách a sloužil bližním jako kazatel Božího Slova. Vladyka poslechl. Neměl však žádné úspory a prostředky k existenci. Vše, co dostal v Egyptě, rozdal chudým a použil k vydávání duchovní literatury. Jedna z pomluv se týkala i této skutečnosti: metropolita pentapolský plýtvá penězi. Kromě toho mu alexandrijská patriarchie stále zadržovala plat. Pomluvy provázely vladyku i do Athén. Pro čestného člověka není nic horšího než pošpinění jeho jména. Nektarios vše mlčky přetrpěl. Pouze jednou vyjádřil svůj nesouhlas s patriarchou. Stalo se to tehdy, když si ministerstvo kultury vyžádalo na něj posudek z Káhiry. Z patriarchátu přišla odpověď, která potvrzovala pomluvy. Řecký konzul v Alexandrii napsal na ministerstvo: „Odchod pentapolského metropolity byl důsledkem jeho nezodpovědného jednání a mravních přestupků.“ Tehdy napsal metropolita Nektarios patriarchovi dopis: „Vaše Blaženstvo, podle Vašeho mínění jsem špatný. Čtyři roky po svém nespravedlivém odvolání z Egypta žiji v bídě a těžce získávám chléb vezdejší a nevyjadřuji se k Vašemu odsouzení. Avšak jaká svědectví o mně dnes vydáváte? V čem jsem podle Vašeho mínění nezodpovědný, čím lze doložit moji nečestnost? Na základě čeho jste mne označil za špatného služebníka toužícího po církevní moci? Jakým právem informovali úředníci patriarchie představitele řecké vlády na oficiální dotaz o tom, že jsem byl vyhnán z Egypta jako buřič a nemravný člověk? Kde jsou ti, jež mne obvinili, kde jsou důkazy obvinění? Kde jsou svědkové? Na jakém podkladě je vytvořeno toto obvinění? Jak velké zlo jsem učinil proti Vám či komukoli z Vaší blízkosti, že mne tak odsuzujete? Čím jsem Vám ublížil? V čem spočívá moje špatnost? Bůh je mi svědkem, že jsem nikomu nic špatného neučinil. Vždy jsem se snažil sloužit dobře. Sám máte mnoho svědectví o mých dobrých úmyslech. Jsem připraven svědčit o tom, že vše, co se kolem mne děje, je nespravedlivé. Bůh je mi svědkem a soudcem. S hlubokou úctou Nektarios Pentapolský“

(Hlas pravoslaví květen 2003)

Pomluva o Nektariově nemravnosti šla v patách za ním. Celý rok byl v Athénách bez práce a měl nouzi dokonce v nejzákladnějších životních potřebách. Trpělivě s hlubokou vírou čekal, že mu Hospodin pomůže. O své bídě s nikým nemluvil a nikoho o nic neprosil. Nakonec se obrátil na ministra kultury s prosbou, aby jej jmenoval kazatelem v jakékoliv vzdálené vesnici. Byl však odmítnut, neboť neměl řecké občanství. Když se slzami v očích odcházel z ministerstva, potkal staršího kněze, který se jmenoval Melas. Na otázku, proč je tak rozrušen, svěřil se mu Nektarij se svými problémy. Melas jej vzal za ruku, zavedl zpět na ministerstvo a odvážně řekl ministrovi: „Když nedáš práci takovému člověku, komu ji dáš?!“ Ministr ustoupil a postaral se, aby byla Nektariovi určena kazatelská mise. Byl to první případ v církvi, kdy se stal archijerej prostým knězem v provincii. Nektarij děkoval Bohu a odjel do Chalkidy, města svého působení. Ale i tam jej provázela pomluva. Věřící ho přijali s nedůvěrou, rušili při promluvách. Nektarij ozbrojen modlitbou překonal lítost nad nezaslouženým odmítáním a odevzdával svůj osud Bohu. Další neděli si opět připravil kázání a přetrpěl bouři, kterou vyvolalo. Chtěl se přesvědčit o tom, jaká je vůle Hospodinova: zůstat v Chalkidě nebo odjet. Celý týden prožil v mučivých pochybnostech a modlitbách. Nakonec se vše upravilo, pravda zvítězila nad pomluvami. Svatý Jan Zlatoústý kdysi řekl: „Skrytá pravda se podobá žhavým uhlíkům přikrytým slámou. Sláma se rozhoří mohutným plamenem, který je zdaleka viditelný“. Do Athén totiž přišel dopis z Káhiry podepsaný více než 900 věřících. Litovali, že ztratili svého vladyku. Vyjadřovali nespokojenost nad skutečností, že alexandrijská církev trpí nedostatkem důstojných hierarchů. Psali, že čtyřleté Nektariovo působení přineslo mnoho viditelných plodů. Vysoko ocenili jeho pracovitost, charakter a výjimečné pastýřské schopnosti, jež vzbuzovaly úctu a lásku. Vladyka Nektarios tento dopis nikomu neukázal a ponechal vše na Boží vůli. „Ať rozhodne Hospodin sám“, řekl si. A rozhodl. Zkouška pokory a trpělivosti byla u konce. Zodpovědní činitelé v Athénách se ale o tomto dopisu dozvěděli z jiných zdrojů. Na chalkidskou metropoli přijel pověřený úředník, který předložil důkazy o tom, že se vladyka stal obětí pomluv a intrik. Je zapotřebí mu věnovat zaslouženou pozornost. Zpráva o jednání byla zveřejněna. Nektariova kázání se každou neděli zúčastnilo obrovské množství věřících, kteří si brzy kazatele zamilovali celou duší. Dva a půl roku pak vladyka v Chalkidě sytil svou pastvu Božím slovem.

Přes nesouhlas věřících v Chalkidě byl Nektarios přeložen do thiodské eparchie, v níž sloužil se stejným nadšením. Kázáním, duchovním vedením a radami přivedl mnohé lidi na cestu Pravdy. Jak šťastná byla eparchie, která získala takového kazatele a pastýře! Ve městě Lamii bydlel vladyka v domě Kostase Sikopola. Nektariův svatý život přivedl i tohoto člověka ke Kristu. Kostas věrně sloužil vladykovi a měl ho velmi rád. Své promluvy si archijerej připravoval v domě svých hospodářů. Jednou vešla Kostasova matka do Nektariovy světničky a uviděla jej za hromadou knih. Tázala se, co má připravit k obědu. Skromný nájemník řekl, že to ponechá na ní. Jen litoval, že přerušila proud jeho myšlenek. Brzy nato, když pracoval Kostas na poli, přiběhla za ním uplakaná maminka. „Synku berou nám vladyku!“, sdělila mu nešťastně. Z Athén přišel telegram, že byl Nektarios jmenován ředitelem Duchovního semináře bratří Rizari. Tak jako se po celý život řídil pouze vůli Boží, i v tomto případě vysvětlil zarmouceným přátelům, že z vůle Hospodinovy přišel a z Jeho vůle odchází. Když vladyka opouštěl svou thiotidskou pastvu, smutně zněly zvony. Věřící, celé rodiny i s dětmi se s ním přišly rozloučit na nádraží a s pláčem jej prosily o požehnání.

Když ministerstvo kultury přehodnotilo Nektariův případ, jmenovalo jej roku 1894 ředitelem Duchovního semináře bratří Rizari. Nová práce vladyku těšila. Ukázalo se, že je na pravém místě, jako ředitel se podílel na teologickém i duchovním vzdělávání kněží z celého Řecka. Seminář bratří Rizari nedosáhl nikdy takového rozkvětu, jako tomu bylo za působení svatého Nektaria. Do jeho příchodu nepracoval seminář příliš dobře. Nový ředitel, obdařen mnohými lidskými přednostmi a hlavně mravní čistotou, pomáhal přednášejícím i studentům duchovními radami, jež všem vnášely do duší mír, lásku a pochopení. Vladyka Chryzostomis, který se stal ředitelem semináře po metropolitovi Nektariovi (později byl archiepiskopem athénským), o něm napsal: „Díky svého řediteli, metropolitovi pentapolskému Nektariovi, se stal seminář bratří Rizari místem duchovního míru a dobré pohody. Prací vynikajících padagogů vyrostl v plodné bohoslovecké pracoviště. Jako ředitel dosáhl Nektarios toho, že vnitřní život semináře získal skutečnou církevní podobu.“ Svatý Nektarios měl čistou duši a byl důvěřivý jako dítě. Nikdy o nikom špatně nesmýšlel. Bývalý absolvent semináře bohoslovec Konstodoraskis uvádí ve svých vzpomínkách: „Podle seminárního řádu byly vycházky do města povoleny pouze o velkých svátcích v určený čas. V těchto šťastných hodinách jsme chodili do mléčného baru Švýcárna, který se nacházel na ulici Panepistimiu na místě dnešního obchodu Cita. Tam jsme si kupovali teplé koblížky. Ve dnech našeho volna se Švýcárna přímo černala řízami seminaristů. Ale vycházek bylo málo. Přemýšleli jsme, jak dosáhnout ředitelova svolení k dalším vycházkám do města. V létě se náš ředitel rád procházel v neděli kolem seminárního chrámu. Radoval se z nového dne, vnímal vůni fialek, jež rostly vůkol. Rozhodli jsme se, že tato chvíle je nejvhodnější k uskutečnění našeho plánu. Večer jsme se dohodli, co kdo řekne: jednomu onemocněl strýček, jinému poslali balík, třetího rozbolel zub a musí jít k lékaři. Sejít jsme se měli ve Švýcárně. Přichází prvý z nás - „synovec“ těžce nemocného strýčka, klaní se, bere si požehnání a se smutným výrazem vypráví, proč žádá o povolení odchodu do města. Ředitel nejen povoluje, ale přeje strýčkovi brzkého uzdravení. Prosí, aby mu „synovec“ podal zprávu o stavu nemocného. Za chvíli přichází druhý seminarista, kterému „maminka poslala balík s fíky a jinými dobrotami“. I toho vladyka laskavě uvolňuje, právě tak jako třetího „k zubnímu lékaři“. Poslední přicházím já. Nepodařilo se mi nic vymyslet. Vidím, že vladyka už tuší, že něco není v pořádku. „Nechoď ke mně, nechci už nic slyšet!“ Smutně pokračuje v procházce. Ale jeho svatá duše je zarmoucena, že mě tak odbyl, a volá mne. Dvakrát jsem se mu poklonil. „Vladyko, chci jít do města s ostatními.“ „Jak to? Vždyť jdou na různá místa!“ „Řeknu vám pravdu - já chci jít na koblihy. Nevím, co vám řekli druzí.“ „Zde máš mé požehnání. Až se vrátíš, sdělíš mi, jak to bylo s ostatními“. Když jsem se vrátil z města, vstoupil jsem do jeho ředitelského kabinetu se svazkem fíků v ruce koupeným v obchodě. Prosil jsem za odpuštění nespravedlivé domněnky o svých spolužácích. Vladyka měl starost, co je s nemocným strýčkem. Řekl jsem, že je mu lépe, a ukazoval jsem svazeček fíků z „balíku od maminky“. Vladykova tvář se rozjasnila, měl radost, že jsme nelhali. Nedal na sobě znát, zda prohlédl dětské lsti nebo ne. Vrátní Michei a Kostas mu často na nás žalovali, ale ředitel se málokdy zlobil. Pokud nám ukládal nějaké tresty, byly vždy malé, takové, aby nás neurazil“. Čtrnáct let pracoval svatý Nektarios v Duchovním semináři. Vychoval mnoho kněží, kteří s láskou hovořili o jeho svatém životě. Někteří o něm napsali vzpomínky, ve kterých se často opakují tyto skutečnosti - když se provinil některý ze seminaristů, tehdy vladyka Nektarios potrestal sám sebe přísným půstem. I kdyby býval provinilec sebehorší, když na společné trapéze viděl, že ředitel odmítá jídlo, zastyděl se a snažil se polepšit. Může být snad něco lepšího z hlediska výchovných metod? Ale abychom v pedagogické praxi dokázali postupovat stejně, museli bychom být svatým Nektariem. Roku 1889 ovdověla patriarší katedra v Alexandrii. Mnozí Řekové z Egypta na ni navrhovali vladyku Nektaria, který s tím nejprve souhlasil. Dozvěděl se však, že egyptští klerikové podporují více kandidaturu vladyky Fotia. Zrušil proto svoji kandidaturu, i když věděl, že má podporu věřících. Byl mírumilovný a nikdy se nesnažil získat pro sebe něco výjimečného. Mimo seminární zdi vladyka hodně pracoval pro duchovní užitek svých bližních. Kromě řízení semináře měl i dost jiných povinností. Často připravoval kázání a sloužil svatou liturgii v seminárním chrámu navštěvovaném lidmi ze širokého okolí, kteří chtěli slyšet jeho plamenné slovo. Byl zpovědníkem mnoha věřících. Sloužil také v jiných chrámech v Athénách a v Pireu. Na jeho kázání chodilo velké množství věřících. Pochopili, že vladyka je svatý a jeho kázání je přitahovala, blahodárně na ně působila a sjednocovala je s Kristem. Vladyka Nektarij byl požehnáním pro místa, v nichž působil. Často sloužil večerní i noční bohoslužby (tzv. agripinie). Všichni, kteří se jich zúčastnili, svědčili o hluboce duchovní a povznášející atmosféře v chrámu. Hospodin žehnal vladykovým prosbám. Ať už se nacházel kdekoliv, byl dobrým učitelem, který vedl své posluchače k pravé duc*****sti. Často také navštěvoval církevní misii Božího hrobu v Athénách. Jednou, když se odtud vracel, řekl mladému knězi, který ho doprovázel: „Když člověk pochopí, jaké má poslání, a to, že je dítětem Nebeského Otce - Toho, Jenž je vtělením absolutního Dobra, tehdy na všechna světská potěšení pohlíží s nezájmem. I když stále také trpí různými pokušeními, v hloubi duše má ale radost a klid.“ Kromě uvedených povinností byl sv. Nektarij i odborníkem v oblasti duchovního vzdělávání. Tehdejší athénští archijerejové ho zvali, aby přednášel na konferencích. Ve svých referátech se věnoval často velmi ožehavým sociálním problémům. Různé dobročinné organizace a společnosti se k němu obracely o pomoc. Volily jej také svým čestným předsedou. Mezi jinými kupř. Etnografický svaz Řecka, Sjednocení maloasijských Řeků, Křesťanská společnost aj. Zejména obyvatelé ostrovů Chios a Egina se na něj obraceli se svými starostmi. Vladyka jim rád pomáhal. Jeho přímluvy přiměly například bohatého mecenáše Andrea Singrose k tomu, že věnoval na výstavbu vesnice Lithy na ostrově Chios pět set tisíc liber šterlinků. Vladyka organizoval celou sbírku a peníze doručil do Lithy. K této vesnici měl osobní vztah, neboť zde kdysi začínal svoji učitelskou praxi.

(Hlas pravoslaví červen-červenec 2003)

Hlavním pastýřským cílem svatého Nektaria bylo nasycení lidí duchovní potravou. Jeho láska ke slovu Božímu je jasně viditelná v knize Christologie, kde píše: „Naším hlavním cílem bylo upevnění víry pravoslavných křesťanů, těch, kteří vychováni evangeliem, mají pevnou víru, žijí v současné době bezúhonně a setrvávají v blažené naději, že se zjeví sláva Velikého Boha a Spasitele našeho Ježíše Krista“. Dlouho do noci se vladyka modlil a psal. Byl velmi sečtělý, filosoficky myslel. Jeho knihy vysvětlují problémy týkající se věřících a církve. Jsou jako pevnost na strmé skále, kterou nemohou nepřátelé církve dobýt. V době, kdy svatý Nektarij publikoval, byl v módě filosofický pozitivismus. Na univerzitách se hovořilo o Hegelovi a dalších filosofech. Mladí lidé přestávali věřit v Boží přítomnost v životě člověka. O nebezpečí pozitivismu pojednává v knize „O přítomnosti Boží ve světě“. Touto svou knihou chtěl vladyka navrátit k víře ty, kteří odešli od Krista, kteří se od Boha vzdálili, ty, kteří odmítali jak zázraky tak stejně i možnost jakéhokoli Božího zásahu do lidského bytí. Zázraky jsou nadpřirozeným odhalením vůle Boží lidem. Hospodin svět neopustil. Řídí jej a pečuje o něj pro nás nepochopitelným způsobem a jeho zákony často přesahují schopnost našeho myšlení. Přesto se vyskytují „vědci“, kteří Boha pyšněodmítají a nevěří v Něj.

Láska vladyky Nektaria k lidem byla velmi dojímavá. Uvedeme několik příkladů. V semináři, který vladyka řídil, pracoval jeden uklízeč. Neočekávaně onemocněl a dostal se do nemocnice. Po propuštění mu lékaři doporučovali ještě několik měsíců rekonvalescence. Ale z čeho měl žít? Podpory tenkrát ještě neexistovaly.... „Nestarej se o nic jiného, než o své zdraví. Ostatní se nějak vyřeší„. Skutečně. Každé ráno celý seminář: chodby, třídy, záchody, dvůr, přímo zářily čistotou. A nový uklizeč tam nebyl! Nemocný se to dozvěděl a ze zvědavosti se přišel večer podívat, kdo za něj tak vzorně uklízí? A uviděl metropolitu Nektaria s podkasanou rjasou, jak čile pracuje na chodbě. Studenty poslal vladyka spát, aby ho nikdo neviděl a pustil se do úklidu. Udivený uklizeč začal namítat: „vladyko, vy uklízíte za mne? S tím přece nemohu souhlasit!“ „Dítě moje, už jsem ti jednou řekl, abys se staral jen o své zdraví. Pokud by vzali někoho jiného na tvé místo, ztratíš je. Rozhodl jsem se, že ti pomohu. Jen to nikomu neříkej....!“ Jednou přišel k vladykovi chudý člověk s prosbou o 25 drachem na dluh, který měl být neodkladně splacen. Vladyka se obrátil na pokladníka semináře a snažně jej prosil, aby půjčil peníze ze seminární pokladny. Ten dal chudému vše, co v pokladně bylo. Vzápětí přišel vzkaz, že se vladyka Nektarios má neprodleně dostavit na svatbu bohatých snoubenců. Na konci svatby rozdávali obálky. Když se vrátili seminaristé s vladykou do semináře, našli v obálkách každý po 20 drachmách. Vladyka měl ve své obálce 100 drachem. Řekl vesele pokladníkovi: „Tak vidíš, Konstantine, vydali jsme 25 drachem a dostali 180. Pamatuj si to na příště...!“ Vladyka sloužil s diakonem Prokopiem panychidu. Diakon odmítl peníze, které mu dávali. Svatý Nektarios mu řekl: „když ti dávají peníze - ber, když nedají - nepros!“ Jindy přišel za vladykou nemocný člověk s receptem a prosil o pomoc na jeho proplacení. Lékař mu uložil, aby si koupil drahé léky, a ještě jej na dva týdny udělal práce neschopným. Ale Konstantin neměl v pokladně ani jednu drachmu. Vladyka zavolal pokojskou a řekl jí, aby přinesla balík prádla, který mu přišel z Egypta. Zdráhala se a namítala, že nezůstane nic na převlečení. Vladyka však vzal balík, dal ho chudému nemocnému a řekl: „Jdi na bazar, prodej to a budeš mít dost peněz na všechno, co potřebuješ.“
(pokračování příště)