Grano Salis - Erasmus Rotterdamský a Martin Luther,

Erasmus Rotterdamský a Martin Luther, aneb doba reformace trochu jinak

Pokud budeme dobu reformace prezentovat jen z úhlu příspěvků cebeho s podněcováním stavění zákopů v podání hávu pastýře do dnešní doby, nemůžeme se dobrat objektivního pohledu, z kterého pak lze vycházet pro posouzení nevěstky babylonské – katolické , jež pronásleduje chudáky protestanty.

Už před dobou reformace bylo jasné, že stará středověká církev (již z doby karolínské) se rozpadá. Johan Geiler ze Štasburgu, jeden posledních kazatelů středověku, který rozklad určitě prorocky předpověděl asi rok před tím, při svém posledním kázání před císařem Maxmiliánem prohlásil: „ protože náš život nenapraví ani papež, ani císař, ani králové či biskupové, sešle Bůh za tímto cílem jiného člověka a doufám jen, že se toho dne dožiji … nebo´t jsem stár, ale vy se dožijete a pak si vzpomeňte na má slova.“

Více než zřetelně se ukázalo, že samo papežství a církve jako instituce není schopná vést reformní proces. Možná že univerzalistická metoda Tomáše Akvinského byla a svou logikou určitou nadstavbou, skýtající odpovědí na každou myslitelnou lidskou pochybnost, jež také byla vytlačena nominalisty ve 14.stol. , kteří hlásali, že základy prvků křesťanství nelze logicky dokazovat a je možné je přijímat pouze vírou. V 15.stol. se učenci spíše více věnovali opětovnému zkoumání základních pramenů církve tj. Písma, církevních listin a spisů ranných církevních otců. Politické změny té doby vedli k tomu, že pozornost evropských učenců vedli ke zkoumání velkému množství starověkých knih, řeckých, latinských i hebrejských, které nebyli systematicky zkoumány po celá staletí a s tím zacházeli jako z klíči k budoucnosti směřování církve. Tato nová vzdělanost se nutně dostala do střetu se zavedenou církví a ten konflikt byl nevyhnutelný. Lidé byli schopní studovat řecké a hebrejské texty v originále a srovnávat s latinskými, jež byli považována církví za téměř posvátné. Toto nové hnutí ( a dejme zatím Luthera stranou) bylo dotlačeno k tomu, aby sloužilo reformě, což byla věc, která papeže, koncily, biskupy a krále mátla více než sto let. Nevědomost byla ztotožněna téměř s hříchem a vědění zase s reformou. Šíření nového vědění se časově shodovalo s rozvojem knihtisku a to také zajišťovalo rychlí vzestup.

Do této nové arény vědy tehdejšího Grana nastoupil Erasmus Rotterdamský je se narodil 1466. byl nemanželským dítětem kněze a jeho matka pradlenou (tradiční ovoce katolického celibátu) . byl to osud dítěte, který byl běžný pro mnoho lidem té doby a který svědčil o neochotě církve uznat sńatky kleriků za legitimní a tak zamezit tolik pěstovanému konkubinátu. Jedinou nadějí kterou dítě kněze mělo, byla služba v církvi. Byla to bezvýchodná situace a Erasmus byl názorným příkladem. Bylo mu 18.let , když oba rodiče zemřeli a neviděl jinou možnost, nežli vstoupit do řad duchovních a stal se augustiniánem. Měl také štěstí, že se stal sekretářem biskupa v Cambrai, který ho poslal na univerzitu v Paříži. I zde vládl svět středověku. Další dva z jejích absolventů Ignác Z Loyoly a Jan Kalvín, však její strohost a asketičnost milovali, nikoliv však Erasmus.

Jeho intelektuální průlom nastal roku 1492, když se odebral do Anglie, kde si v Oxfordu vyslechl Coletovu přednášku o Listu Římanům ap.Pavla. List Římanům, nikoliv poprvé (a ne v historii naposled) přivodil jisté duchovní prohlédnutí a pevně se rozhodl, že prozkoumá posvátné texty a proto se také naučí dobře řecky. Časem se Erasmus proměnil v učence s vysokými akademickými nároky, byl také popularizátorem a novinářem, který chápal smysl komunikace. Byl také první, kdo plně pochopil všechny možnosti knihtisku. Ve třicátých letech šestnáctého století bylo v oběhu již tři sta tisíc jeho řeckého Nového zákona a více než třičtvrtě milionu jeho dalších děl, prostě živoucím autorem světových bestsellerů. Císař Karel V. udělal Erasma svým politickým poradcem a papež Pavel II. mu nabídl kardinálský klobouk. Několik předních evropských měst mu nabídlo své občanství, ale kdyby se erasmus snažil přijít se svými názory už jen o generaci později, byl by bezpochyby pronásledován Habsburky a papežská stolice by ho exkuminukovala.

Už již roku 1946, deset let po jeho smrti, tridentský koncil uvalil na erasmův překlad NZ klatbu a papež Pavel IV. Ho ocejchoval jako vůdce všech kacířů a žádal, aby jeho spisy byly spáleny. Erasmus se ve skutečnosti svezl na vrcholu vlny „nové vzdělanosti“, která hlásala kompletní reformu společnosti a byla dobrovolným hnutím vzešlým z lůna církve. Křes´tanství totiž bylo rozděleno na bázi poslušnosti ke státu a povinného přijetí typu víry. Vznikly dva ozbrojené tábory: jeden napolovic reformovaný, který své nároky opíral pouze o Písmo, druhý nereformovaný, který se opíral výhradně o autoritu. Mezi nimi se rozevřela nepřeklenutelná propast, jež byla na obou stranách zborcená krví oběťmi pronásledování a války. Tedy antiteze erasmovského snu. Co to však bylo za sen? V tom právě spočívá ona z ústředních tragédií dějin křes´tanství, která se táhne do dnešní doby a to i na stránky tohoto portálu. Společnost té doby byla všeobecně považována za jeden celek (tj.organický) a touhou renesančních reformátorů byla pouze modernizace ideálu karolinské společnosti, s využitím nových vědomostí k nápravě nahromaděných zlořádů a chyb. Prakticky se všichni shodovali, že k reformě mělo dojít již dávno.

Erasmus jako všichni reformátoři té doby začal ignorovat existenci privilegované kněžské vrstvy a sám sebe považoval za laika. Navazoval na tradici Tertulliánovu a Pelagiovu, podle kterých mají při řízení církve mají hrát laikové plnohodnotnou úlohu. Také sdílel se všemi reformátory, že mezi duší křesťana a Písem, nemůže být žádných prostředníků. Všichni chtěli, aby Bible byla dostupná všem a to v originálním i vlastním jazyce. Na Východě nebyla dostupnost Bible nikdy předmětem sporu, ale na Západě si duchovenstvo začalo osobovat výlučné právo na výklad a to až do té míry, že zakazovali překlady do vlastních jazyků a aby laikové vůbec četli Bibli, což je ta nejostudnější stránka středověké latinské církve. Od konce čtrnáctého století se dostupnost bible stala hlavním sporným bodem mezi církví a reformátory (jako byli například husité). Takže s výjimkou Čech, jež se roku 1420 podstatě odštěpili od Říma, nebyla žádná lidová Bible oficiální mocí schválená. Se zavedením knihtisku se však úsilí cenzorů stalo beznadějným. Ostatním udávalo směr Německo: v době, kdy Luther roku 1522 vydal vlastní NZ, již existovalo 14 odlišných, tištěných verzí v jazyce bez cenzury.

Erasmus tento vývoj vítal a přál si vzniku gramotného laického stavu s neomezeným přístupem k e svatým textům. Byl zajedno s reformátory v odmítání odpustků, sv.poutí, zádušních mší a kolotoč zásluh (hlavně prachama)k dosažení spásy. Kdo se toho klamu dopustil ? Papežská stolice a tak není divu, že papežství bylo prohnilé a Chvála bláznovství byla výsledkem Erasmovy návštěvy Říma. Kudy tedy vede cesta ke spáse? Erasmus souhlasil s reformátory, že je nutno číst Bibli, s praxí soukromé zbožnosti (zejména modliteb) člověka zachraňuje poznání Boha skrze Krista přímo bez prostřednictví instituce, avšak v tomto bodě se jeho myšlení odchýlilo od Luthera , tak později od kalvinistů. Erasmus který se textoví kritik naučil nedůvěřovat teologii , jejíž dogmatické závěry často – jak zjistil- zakládaly vadné interpretace biblického textu a vedli k roztržkám, stavění pozdějších denominačních plotů a rozdělení až k násilí. Odmítl význam velké většiny teologických úvah a formulací a postuloval následování Krista v NZ, jež pro něj bylo podstatou křesťanství: „jestliže nevíte, zda Duch vychází z otce a zda Syn má jeden, či dva počátky, nebudete zatraceni, avšak budete, pokud nepěstujete plody Ducha lásku , radost pokoj, snášenlivost, laskavost, dobrotu, trpělivost, milosrdenství, skromnost, zdrženlivost a cudnost“ , proto tvrdil, že to co církev potřebuje, je teologie absolutního minima. Prezentoval tedy mravní nápravu a prostou čistotu v následování Krista a pro Lutra byla mravní náprava stejně naléhavá, ale prezentoval krédo: nejprve člověk musí pochopit smysl ospravedlnění před Bohem –a to je problém teologický- a proto není třeba zjednodušovat křes´tanské nauky, ale je třeba je dát do pořádku.

Erasmus atmosféru lovu na čarodějnice nenáviděl na všech stranách barikády, a tak vybízel toleranci a všeobecnému míru a obě strany by měli by křesťanskou lásku vztýhnout přes všechny spory a nedorozumění především. To se však setkalo s nepochopením na obou stranách. Římu se tato rétorika nezamlouvala celkem ihned a na Luthera i jiné vzbouřence zpočátku zapůsobila také, avšak později na ni pohlíželi jako na překážku bránící k upevnění svých pozic a porušení toho, co považovali za své nepochybné právo vnutit oblastem (ohradám jež byly politicky pod jejich vlivem) svou teologickou nauku. Erasmovi se nelíbilo, že Luther zavádějící reformy se dovolává pomoci německých knížat a kromě toho se mu příčila myšlenka, že vládce každého státu postaví náboženství ve správný směr a zároveň povinnost vyznávání všech poddaných. Proti původním Lutherovým wittenbergským tezím neměl vážné námitky a zákulisí vyvíjel snahu Luthera chránit před hněvem oficiální moci a obě strany napomínal, aby se drželi umírněnosti. Avšak již v roce 1518 akceptoval názor, že obě strany se nakonec obrátí proti vědění , násilí nebo´t jsou posedlé teologií. V soukromí však představoval Luthera jako Góta, muže minulosti se zlověstnou předzvěstí strašlivé budoucnosti : „stromem, který nese jedovaté plody nacionalismu“.

Přišla doba, kdy Luther vyzýval křesťany, aby „si umyli ruce v krvi těchto kardinálů, papežů a římské Sodomy“, zatímco papeženci z Lovaňe žádali, aby „ten zhoubný prd satanův, byl popraven.“. Erasmus se pokoušel od této znechuťující hádky udržet odstup a o to více, když si Luther upevňoval svou pozici podporovanou světskou mocí a už se více soustře´doval na útoky proti pronásledování křes´tanům a inkvizici, a naléhavě vybízel k mírovému soužití. I přesto že se propast mezi Římem a Lutherovo Německem stále více rozšiřovala, nehodlám tu představovat luteránské hnutí, jakkoliv dobře myšleno na pozadí obnovy správného výkladu Písma a návratu k první církvi, jako nějakou katastrofu. Erasmus jistě přemýšlel v moderním (nám blízkém) duchu a chápal nutnost hnutí vycházejícího ze vnitř církve, ale to bylo asi právě i nevýhodou, neboť to vedlo k přehlížení reality moci tehdejšího světa..

Luther měl v tomto ohledu mnohem jasněji a věděl jaké instituce v jeho době mají skutečný význam. proto využil situaci , kdy světští panovníci stranili reformě církve. Papežství se stavělo proti reformě, protože by ho (pokud jde o příjmy a moc) přišla velmi draho. Lutherovo přístup k reformě byl z počátku erasmovský , aspoň ve smyslu, že zakládal odmítnutí středověké metafyziky a vedl k návratu k biblickým textům. Pět měsíců před tím nežli přibyl své teze na chrámové dveře, se vyjádřil: „Nikdo si nyní nepůjde poslechnout přednášku, pokud přednášející neučí mou teologii, teologii Bible s sv.Augustina a všech pravých teologů církve. Jsem si jist, že církev nebude nikdy reformována, pokud se nezbavíme kánonického práva, scholastické teologie, filosofie a logiky, jak jsou dnes studovány…“ Narážka na Augustina je příznačná, týká se především nauky o predestinaci, kterou na konci života Augustin rozvinul na základě četby Listu Římanům sv.Pavla. Luther list Římanům četl také. Chvíle jeho obrácení nastala právě když byl na záchodě, kde poprvé pochopil smysl výroku: „spravedliví budou žít z víry“. Pro něho to byla úplná odpověď a zjevení, kdy Písmo jasně říkalo, že člověk je spasen vírou, nikoliv dobrými skutky a skutečnost, že dobré skutky koná, je toliko vnějším stvrzením jeho vědomí, že je spasen. Erasmovi zas bylo toto pojetí rozvinutí nauky zřejmě cizí a zde se jejich cesty rozcházely: erasmiáni, věřili v mravní nápravu, luteráni a později kalvinisté v staronovou teologii spasení.

Luther byl ještě navíc od Erasma hlasatelem evangelia a nevynikal ani tak silou intelektu jako charismatickou silou duchovní a osobnostní, s pozoruhodnou schopností modlitby (trávil min. tři hodiny denně se sevřenýma rukama o otevřeného okna). Luther obracel lidi na víru tím, že soustředil několik prostých poselství Bible, které vysvětloval dokola s divokou energií. Spis „Babylonské zajetí církve“ obsahoval základní reformační kritiku církve a jasný, nedvojmyslný biblický program. Dílo „O křesťanské svobodě“ nastiňovalo nauku o ospravedlnění pouhou vírou, jež je jádrem luteránství. Sklon ovládnout a tím zničit každé reformní hnutí, který se objevoval u nezvladatelných milenaristů, byl jednou z příčin, proč církev zůstala nereformovaná. Luther proto chápal, že svou reformu může ochránit jen tak, že objetuje rolníky. A tak se od milenaristů a radikálů nejen distancoval, ale navíc knížatům rozhodně nakázal, ať je zničí. Bezohlednou obhajobou tažení proti sedlákům prokázal, že je konzervativním reformátorem, který má se společností dobré úmysly a s nímž se knížata a světská moc může vždy účelně dohodnout.. Od té doby Luther vždy kráčel vpřed v úzké souladu se světskými příznivci.

Roku 1529 reformní knížata vznesla na sněmu ve Špýru svůj protest proti katolickým pravomocem. O dva roky později byl vytvořen šmalkaldský spolek, jenž byl roku 1539 rozšířen tak, že zahrnoval rozsáhlou část Německa a protestantské hnutí tak dostalo vojenský základ. Od té chvíle už nebyla žádná reálná naděje, že luteránské hnutí bude vyhlazeno. Papežství a jeho světští spojenci nyní stáli před jasnou volbou: buď kompromis, nebo trvalé schizma. Mezi drtivou většinou světských státníků převládala shoda, že dosavadnímu kompromisu a usmíření je možné a že by měl být svolán všeobecný koncil, aby tento cíl uskutečnil. Císař Karel V. tuto politickou linii sledoval již od začátku celého sporu. Jeho prvořadým cílem bylo znovu sjednocení Německa, k němuž podle jeho představ bYlo možné dospět jen obnovou náboženské jednoty. Pro Francouzkou korunu však naopak bylo hlavním cílem pokračující rozdělení Německa. Proto uplatňovala svůj vliv, aby ke koncilu nedošlo. Roku 1539 již Luther se svou církví v bezpečí a o dosažení kompromisu ztratil zájem a už nevěřil že je možné papežství dovést ke změnám. Na obou stranách však stále byli mnozí , kteří věřili, že propast mezi nimi lze překlenout. Oceňovali také, že Luther byl v jistých ohledech katoličtější než mnozí z jeho římskokatolických oponentů. Na samém počátku sporu se Johann Eck záměrně rozhodl, že se s ním bude raději přít o papežskou autoritu než o otázce milosti, svátostí a přirozenosti církve. Někteří zbožní laici, jakým byl třeba Friedrich Moudrý, říkali, že nevidí místo, ve kterém by byly jeho názory na základě Písma vyvráceny. Totéž platí samozřejmě o i o nauce ospravedlnění vírou.

Kardinál Conterini došel k témže názorům již zcela nezávisle roku 1511. Existovali i jiné příklady katolických teologů, kteří poté, co znovu studovali odkaz apoštola Pavla,přijali tento postoj. , a tak existovalo mnoho katolíků, které církevní teologie založená na zásluhách, jakož i učení o způsobu svátostí hluboce znepokojovaly a byli ochotni přijmout luteránské korektivy. Výsledkem těchto oboustranných tlaků byla řada rozhovorů, které se konaly v letech 1539 – 1541. Tyto rozhovory pokud něco dokázaly, poskytly snad odpověď na otázku, zda reformačnímu rozkolu muselo vlastně dojít. První setkání , které se uskutečnilo 1540 v Hagenau, nebylo dobře připravené a nezdařilo se. Další schůzka proběhla ve Wormsu, kde bylo rozhodnuto odložit diskusi na sněm, který se v březnu 1541 konal v Řeznu. Contarini, který byl pro tyto rozhovory plný dobré vůle, přesvědčený, že jádrem sporu je otázka ospravedlnění a že jakmile bude rozřešena , vše ostatní ( jako třeba otázka papežské autority a svátostí) se rázem objasní samo. Stejně jako Luther dospěl k ospravedlnění přes Augistina a nechápal, co by proti němu mohli katolíci namítat, a tak roku 1523 napsal: „nikdo nemůže být ospravedlněn svými skutky…člověk se musí obrátit k Božské milosti, kterou získává skrze víru v Ježíš Krista ….základ na němž budova luterství stojí , jest pravý, nikterak nesmíme mluvit proti němu, nýbrž ho musíme přijmout jako pravý a katolický, ba dokonce jako základ křesťanského náboženství“. Inkvizice tyto pasáže z benátského vydání z roku 1584 vyřadila..

Rozhovory osobně vedl Karel V., který vyjádřil naději, že tváří tvář obnovenému tureckému tlaku se zdaří rychle nastolit jednotu. Také díky přátelskému zázemí Gropper a Contarini vytvořili jednotu dvojího ospravedlnění víry a lásky: křesťan je ospravedlněn dvojím způsobem skrze víru a milost, a skrze konání skutků lásky, přičemž s těchto dvou je ta první, dík lidské nedokonalosti stěžejní. Rozhovory však jako i zde na Granu posléze ztroskotaly na otázce skutečné přítomnosti Kristovy v eucharistii a hradby narostli (jak známo) v dobách dalších. Proto zveřejněné kresbičky cebem, kde je krom papežů nevědomé ztvárněn také sám Luther jenom svědčí o nesmyslnosti boje stavění plotů a podněcování vzájemného podezřívání a nedůvěry, kterou tady na GS prezentuje zejména pastýř. Je to opravdu něco velmi nebezpečného a proto prosím všechny účastníky Grana aby tyto věci velmi pečlivě zkoumali.

Myslím, že Charta Oecumenica nás nenutí zavírat oči před marasmem středověku, kdy se vraždili a pronásledovali katolíci s protestanty vzájemně a je otázkou, co jsme s tím schopni udělat dnes. Budeme opět živit plamen těchto dávných sporů nesnášenlivosti, nebo budeme sami nositelé smíření, dialogu a odpuštění, když nejsme se zatím schopni dohodnout na všech teologických rozdílech. Čím vlastně dáváme více místa tomu zlému? Bereme to tak, že naši sourozenci, bratři v Kristu, předkové z dob minulých, jež zažili pronásledování jako štvavá zvěř a jejich víru a statečnost je třeba ctít. Jistě že ano a sám mám za to, že tyto hrůzy byly podporované z pekla. Je mi osobně smutno, k čemu se církev tenkrát snížila a dodnes tím vypovídá před nevěřícím světem, čím také církev je.

Lidé ve světě opravdu příliš nerozlišují naše dresy a stáje s nálepky denominací, ale možná více sledují, jak se k sobě chováme na vzájem. A podle toho nás poznají samozřejmě: Jan 13/ 34 „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem 35 Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým." . Není to samozřejmě žádnou zradou předků, pokud v táborech těchto církví jsme si dnes schopni vyjádřit odpuštění směrem k minulosti a deklarovat si nová pravidla dialogu, jež můžou vést ku pokoji a naplnění slov Páně. Co mi víme o čem bude nevěstka posledních dnů dle knihy Zjevení, čímž nezpochybňuji, že se v různých formách projevuje stále během dějin církve. Tvrzení že Charta Oecumenicu podepsali křiváci a Jidášové je věcí na pokání toho, kdo to vyslovuje, protože je to soud lidí – sourozenců v Kristu, které osobně dotyčný nezná.

Nemohu souhlasit s propagací cebeho podobné té, jež je zde na GS vyvěšena na vrata v podobě přípěvku: „Charta Oecumenica: Za co trpěli a umírali protestanti od počátku reformace?“, jež jakoby svým stylem byl okopčený ze stránek „Strážné věže“ Svědků Jehovových. Není možné dnes vystavovat Katolickou církev jako nevěstku Babylonskou, pokud její přístup je dnes rozdílný od dob reformace. Už z toho důvodu, že se mnohdy protestanti tenkrát nechovali lépe. křesťané napříč denominací a teologických směrů jsou spaseni díky jejich víru, pokání a milosti našeho Pána a nikoliv zásluhou těchto církví, a tak díky Bohu za to. To by jsme se již opravdu ze všech těch nauk, teologických táborů a frakcí museli scvoknout. Pattre

	Hledej
	Je a svátek má Marcela. Vytvoření registrace