„Některé mé názory pro váš svět možná nebudou pochopitelné. Když to řeknu ostřeji, je to, jako když se slepému vypráví o barvách - také neví, o co jde,“ říká Miloslav Vlk. A vysvětluje: „Láska je pro náš svět nutně spojená s oběťmi, které vnější svět příliš neuznává.“
* Ve které třídě jste poprvé pocítil lásku k ženě?
Myslím, že to bylo na gymnáziu, kdy se o mě zajímala jedna spolužačka, ale já se choval spíš chladně.
A prožil jste i vztah, kdy jste city opětoval? To bylo v době, kdy jsem studoval na filozofické fakultě, v takových šestadvaceti letech. Zůstalo ale jen u toho citu, s tou dotyčnou jsme si řekli, že je to nerealizovatelné, protože já jsem otevřeně řekl, že chci být knězem.
* Jak to nesla?
Těžko. Ale respektovala to.
* Co vás vedlo k tomu, že jste se stal knězem a obětoval tomu lásku?
Prvotní rozhodnutí padlo, když mi bylo jedenáct. Ačkoliv jsem pak měl za komunistů jen mizivou naději, že se knězem opravdu stanu, nepěstoval jsem vztah k ženě a žil jsem s tím tajemstvím v srdci dvanáct let.
* Pak jste se knězem stal. Tím jste se ale musel zavázat k celibátu...
Nemusel. To jsem udělal dobrovolně.
* Proč?
Podívejte, když chce sportovec dosáhnout vítězství, musí přijmout tvrdý a ostrý trénink. Ale on to chce. A jestliže já cítil povolání ke kněžství, tak jsem to přijal.
* Proč je kněžství ve vaší církvi spojené s celibátem?
Není to dogma, není to ustanovení Kristovo. Je to duchovní praxe v některých církvích a třeba východní církve mají tuto praxi jen pro biskupy. V katolické církvi tato volba není. A myslím, že je to velmi logické. Kněžství není nějaký džob, z našeho pohledu je to povolání. Člověk je vnitřně povolán, stejnějako Kristus chodil po Palestině a říkal rybářům „pojď za mnou“. I dnes někdo uslyší tento vnitřní hlas a rozhodne se jít. Základní připodobnění je v tom, že Kristus žil naplno pro svého Otce a všechno obětoval. Nikdy se neoženil, proto kněz, když se mu připodobňuje, se také nežení.
* Jak se má kněz vypořádat s touhou po ženách a sexu?
Kněz a každý křesťan má ve svém životě pěstovat schopnost oběti pro druhého. Nemohu dělat to, co chci já a co se líbí mně. To předpokládá oběť a každý křesťan se v tom trénuje. Kněžství a celibát neznamená zříci se lásky, jde o lásku na jiné úrovni. Farnost byla vždy mojí rodinou, pro kterou jsem žil, a ani to neznamená zříci se otcovství. Naopak já jsem byl ve farnostech otcem pro mnoho lidí. Vedl jsem je a pomáhal jsem jim.
* A jak konkrétně překonáte tělesnou touhu?
Většina lidí druhého světa si myslí, že tělo je rozhodující. To, co se mně chce, je primární. Kdežto člověk, který žije z víry, ví, že mu nevládne tělo, ale jeho duše.
* Co si pomyslíte při pohledu na vítězku Miss?
Řeknu si, to je šikovná žena.
* A že má krásné blond vlasy a další přednosti...?
Tak jistě. Ale do detailů já většinou nejdu. (smích)
Nad erotickými časopisy
* Dostal se vám někdy do ruky erotický časopis?
Vím, co v takových časopisech je. Zahlédl jsem to i na internetu. Ano, jednou něco takového přinesl biskup na zasedání konference, abychom viděli, co se také ve světě publikuje, abychom nebyli jako jelimánci.
* Jak jste to rozebírali?
Moc jsme to nerozebírali, ten kolega to přinesl a řekl: Podívejte, co po světě běhá, čím se lidé krmí.
* K čemu jste došli?
Ke konstatování, že tyhle materiály podlamují vůli člověka být sám sebou, ovládat se, řídit se vůlí a ne vybičovanými sexuálními touhami. Rozum pak jde stranou.
* Před několika týdny celý národ viděl jednání premiéra Mirka Topolánka, který odešel od rodiny a začal žít s milenkou. Vy jste takové jednání odsoudil. Co vám na tom vadí?
Tak já jsem nikoho nejmenoval, žádné jméno jsem nevyslovil. Platí to o řadě politiků a prominentů. K jeho konkrétnímu případu bych se nerad vyjadřoval. Je tu ale důležitá věc: veřejní činitelé jsou nazíráni lidmi jako normotvorné osoby, jejich jednání je vzorem pro ostatní. Nevěra u těchto lidí je daleko zhoubnější než u lidí, kteří nejsou na očích. Lidé si říkají - když mohou oni, tak já také.
* A co vám na tom vadí?
Člověku, který není schopen dodržet slib a přísahu, příliš nedůvěřuji. U člověka, který přísahal věrnost ženě a pak to porušuje, nemám jistotu. Jestliže není schopen ovládat se v téhle věci, patrně nebude schopen ovládat se ani ve věcech jiných. To oslabuje mou důvěru. A nezapomínejme na děti. Jestliže vyrůstají v atmosféře napětí a zla a nejistoty, nemají vnitřní jistotu - a jak řekl jeden kluk z pasťáku: „Když on mě nikdo neměl rád, a tak jsem chtěl, aby se mě aspoň báli.“ A choval se agresivně. Jestliže dítě zradíte, hrozí deformace jeho vývoje. Z takových rodin se často rekrutují případy školní šikany i to, že kluk pak zabije babičku.
* Ohradil se proti vaší poznámce někdo z vysokých státních činitelů, kterých by se kritika nevěry mohla týkat?
To ne. Ale kromě mnoha příznivých ohlasů se ozvaly i hlasy, které namítaly, že dotyční na to mají právo. To je sobecká argumentace. K právům patří i povinnosti. Mnozí se ohánějí chartou lidských práv, ale chybí tady - charta lidských povinností.
* Jenže co mají lidé dělat, když si po dvaceti letech zkrátka už nerozumějí?
Nerozumějí si proto, že se o to v těch dvaceti letech nesnažili tolik, jak bylo třeba. Tady si můžeme vzít příklad z našeho světa. Znám rodiny, kde odpuštění a smíření jejich vztah zachránilo.
* A kdyby vám někdo namítl, že vy tu dvacetiletou zkušenost manželství nemáte...
... odpověděl bych, že odpuštění a smíření je třeba praktikovat všude. V rodině klasické i rodině velké, jakou je farnost. A to je součást každého života. Nemusím mít dvacetiletou manželskou zkušenost, abych věděl, že to je možné. Navíc mám zkušenost druhých lidí.
Nehledejte alibi
* Co říkáte na vědecké studie, že nevěra má biologický základ?
Jistě, člověk si hledá alibi, a to i vědecké, aby ospravedlnil své jednání.
* Počítá církev i s teorií, že člověk není monogamní tvor?
Podívejte, když se chci dobrat pravdy, poctivě studuji. Zásadní chybou je generalizace. V přírodě vidím pár příkladů a - zgeneralizuji to. Tohle neberu, to odmítám. Opět jde nejspíš o alibi pro vlastní jednání. Jistě, jsou kultury, ve kterých se praktikuje mnohoženství, ale to je kulturní záležitost. V polygamii je žena ponižována, protože se o lásku musí dělit s jinými.
* Jak mám odolat nevěře, když se mi líbí třeba kolegyně v práci?
Vyrůstal jsem v chudé rodině. Když jsem poukazoval na to, co všechno druhé děti mají a my ne, maminka mi říkala: To pro tebe není. Rodina mě vychovala k tomu, že co pro mě není, nemůžu to mít. Kdo má v sobě vychovanou poctivost, ví, že když se mu někdo líbí, neznamená to, že to musí mít. Nedostatek hodnot v tomto světě způsobuje mnoho zla. Že svět začat chodit po svých cestách, to vedlo k nacismu, ke koncentrákům a gulagům. Jeden člověk tehdy řekl: Já jsem pán nad životy druhých. Protože nectil principy, že každý člověk má svou důstojnost, ve které jsme si všichni rovni.
* Jednou z otázek, kterou řeší i mladí křesťané, je zákaz předmanželského sexu. V čem je sex před svatbou škodlivý?
Jestliže mladí lidé nejsou schopni ovládnout se a říct si „počkáme“, zadělávají si na rozbití manželství. Vezměte si příklad: když bude žena nemocná a nebude schopna milování, muž půjde jinam? A když bude těhotná, půjde zase jinam? Je to jen v ovládnutí se. Z praxe manželů, do jejichž života vidím, mám potvrzeno, že zdrženlivost umocňuje pohlavní styk.
Prezervativ je nepřirozený
* Vaše církev odmítá prezervativy, ale nemá nic proti metodě výpočtu plodných dnů. Nezavání to pokrytectvím, když obojí má stejný účel?
Žádné manželství nesmí bránit tomu, aby mělo děti. Metoda výpočtu plodných dní nesmí vést k absolutnímu vyloučení potomstva. Antikoncepce je věc umělá, kdežto metoda výpočtu plodných dnů je přirozená. Křesťan by neměl dělat to, co je nepřirozené.
* Podobně je ale přirozené komunikovat tváří v tvář a nepřirozené přes mobil. A přesto mobily používají i křesťané. Obojí jsou prostředky k dosažení cíle...
Techniku bych nenazval nepřirozenou, je to jen jiný způsob komunikace. Tohle přirovnání bych nepřijal.
* Jaký máte názor na potrat v případě, že by o něj požádala znásilněná žena?
Ve válce na Balkáně byly znásilněny i řádové sestry a řešilo se to na nejvyšší církevní úrovni. Bylo řečeno: samozřejmě dítě nechat.
* Za což papež sklidil velkou kritiku...
Ale nám v církvi nejde o hezkou tvář, nám jde o principy. Jestliže církev hájí život od začátku až do přirozené smrti, tak v tom musíme být koherentní. Není možné říci: Ono je to jedno, jděte zabít začínající život.
* A co kdyby vám žena řekla, že většina církevních hodnostářů jsou muži a že pocit znásilněné ženy si nikdy neprožili?
To bych nic neříkal, protože tu zkušenost samozřejmě nemám. Ale to není platná námitka, protože ženy zase nemají různé mé zkušenosti. Nám jde o zásady, které platí, a když je budeme porušovat, vede to do pekel.
* Stalo se vám v posledních letech, že by se do vás zamilovala nějaká žena?
To víte, i to se stává.
* Ale? A jak jste si toho všiml?
To přeci chlap musí poznat. (smích) Dělá na vás cukrbliky, svádí vás zamilovanými pohledy, vyhledává vaši blízkost, to přece nemusím líčit.
* A jak jste se s tím vypořádal?
Nereagoval jsem. Choval jsem se chladně. Musíte počítat s tím, že taková věc se přihodí každému.
***
A co ženy, pane kardinále? Jaké to je probírat s arcibiskupem otázky milostného života.
Těsně před ranním rozhovorem se zaměstnanci pražského arcibiskupství oblékají do kabátů. „Zemřel kolega, jdeme na pohřeb...“ vysvětlují. Rozloučí se i kardinálův sekretář a starý palác na Hradčanech umlkne. Do pracovny, kde usedáme, dorážejí laškovně pruhy světla, za okny se probudilo jaro, ale kardinál je zamlklý. Pryč je vlídná nálada, kdy se před Vánocemi rozvyprávěl o Šumavě a ochotně pózoval, jak metá bowlingovou koulí. Teď se tu usadilo ticho a ztěžklá pieta. Na stěně kříž. A do téhle barokní mlhy si s ním začněte povídat o erotických časopisech a ženách. Vždyť je to hlava české katolické církve! honí se vám hlavou. Nervózně zapínáte diktafon, chcete začít, ale on si bere slovo: „Vaše otázky a mé odpovědi se zřejmě neprotnou...“ pronáší vážně. „Svět, který reprezentujete, vesměs hlásá, že si můžu dělat, co chci a co mě baví, ale u nás to tak není.“ Polknete. „Svoboda jako hodnota je z vnějšího světa chápaná jako dělat si, co chci. Z naší strany je svoboda chápaná jako svoboda omezená principy a zásadami, které mou svobodu omezují,“ pokračuje komisně. Rozhovor je zmařen, všechny otázky můžete škrtnout, rezignujete. Pak si však Miloslav Vlk poposedne a zjemní intonaci: „Berte má slova tak, že je nechci veřejnosti vnucovat, ale prezentovat jako náš životní názor.“ A s výrazem profesionála suverénně neodmítne žádný dotaz. Ani ty méně příjemné. Kardinál Miloslav Vlk v pěti bodech · Narodil se 17. 5. 1932 v jihočeské Líšnici. · V roce 1960 vystudoval archivnictví na Filozofi cké fakultě UK v Praze. Poté pracoval jako archivář v okresních archivech v Třeboni, Jindřichově Hradci a Českých Budějovicích, kde se stal ředitelem. · Roku 1964 odešel studovat na Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu do Litoměřic. Na kněze byl vysvěcen 23. 6. 1968 v Českých Budějovicích. · V roce 1978 mu byl odňat „státní souhlas“ k veřejnému výkonu kněžské služby. Žil v Praze a živil se jako umývač oken a archivář ve Státní bance československé. · Roku 1994 jej papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem.
Datum: 22.03.2007
Autor: Jan Malinda
Zdroj: Magazín Mladé fronty DNES
Strana: 08
O autorovi| text Jan Malinda,
jan.malinda@mfdnes.cz 
