V kostele sme makali do půl jedenáctý. Mařka řádila jak pominutá, neb při uklízení ztráci pojem času a prostoru jako každej správnej sygnatař tej Ekumenickej charty. Vymyla a vyleštila kde co. Zdatně jí se*****oval nadšenej Ervín, kerej moh poprvý v životě bez výčitek svědomi pracovat v sobotu a to jenom díky panu faráři a plnomocnemu vodpustku až z Vatykánu. Ervína to tak vzalo, že lital s rejžakem jak ta handra na koštěti. Tož sme byli s Honzou voba rádi, protože sme nemuseli robit tu špinavou robotu, neb bysme takovou hambu nepřežyli. Však při uklidu bylo třeba tež zajišťovat ty logysticke ulohy, tož sme se teho radi chytli.

Da rozum že v kostele nejni voda. Teda ta svjecena, tož ta tam je, ale jenom troška nacamranej vo vobouch žlabech u dveři. A s tou troškou se nic neumeje, že jo. V sakristyji tež vodovod nejni a nevypada to, ani že by se dieceze v dohlednej době chystala nechat ju do kostela zavest, neb ma jiny starosti s tú ekumenú, že jo. Tož bylo třeba tu vodu nosiť v těch kyblach z nedalekeho řbytova, kery súsedi s kostelem. Tam byla pumpa, aby lidi mohli zalévat svy hroby. Lítali sme s Honzou na ten řbytov s tema kyblama a nestačili tu vodu pumpovat.

Pan farař ještě před poradou nakydal na dlažbu všude v kostele mazlak, to je take mazlave mydlo, kery vypada jak posledni pomazani, a terazki ho Ervín s rejžakem rozmydloval. Drhnul tu dlažbu tak zuřivě, že to robilo pěnu až po kolena. Mařka ju honila sem a tam a tvařila se jakože stira. Se ví, že to stirat nešlo. Tož sme ju přemluvily, aby si osvojila techniku klasickych vojenskych rajonu, kerú ji Ervín předvedl a my sme na to metodicky dohliželi.

Rozlili sme po kostele čtyrycet kybluch vody a mezytim Mařka s Evínem ten mazlak rejžakama jenom pořadně rozmydlovali. To zabralo tak dvě hoďky, neb dlažba byla zašla jak kasarna z Maryje Terezyje. Potem sme vytahli ze sakristije dvě hrabla na snich a Ervín začal Mařku zaškolovat do druhej faze. Ta spočivala v tom, že ten mazlak se z dlažby musel splachnout velkym množstvim vody. Létali sme s kyblama vod pumpy na řbitově do kostela a zpatky, jak Karels dyž donaša z Granosalis na arcybiskupstvi.

Na splachovani bylo potřeba dvakrat tolik kyblu. Začali sme vod voltaře a splachovali ku dveřam ven, neb v kostele nebyl ani ten kanal. Mařka s Ervínem s těma hrablama honili vodu s tou pěnú, aby se co nejdřiv dostala z kostela ven. Naštěsti venku pod schodama ke kostelu byl obecni kanal, takže sme tu špinu nemuseli odnašat zpatky na řbytov.

Při tem běhani s kyblama sme s Honzou přemyšleli, jak dostat ty prachy z teho Ekumenickyho fondu budoucnosti zpatky. Ja sem si s tim lamal hlavu už vod včerejška, ale na nic sem nepřišel. Při posledni cestě ze řbytova mi Honza řek, že dostal napad a že to proberem večer v hostinci U Kalicha. Mařka pravě dotirala poslední metry vyždimanú handrú a Ervín se zrovna pokoušel vodlomit svatemu Floryanovi hvězdičku ze svatozaře pro štěsti, dyž tu Honza varovně zahvizdnúl, že jako pozor, že de dévéťák. A taky že jo, pan farář to už mastil na vizitaci.

Stali sme zplaveny jak demagog po dyskuzy s Pastyřem a čekali, jaku ma naladu, aby nam to nedal dělat podruhy. Kupodivu pan farař vypadal spokojeny a ani si nevšiml, že z tej vody bylo v kostele vlhko jak v bazenu u bapťaku, když je přypravenej pro to křtěni. Všecko bylo oroseny jak dobře vychlazenej Radegast, že sme se jenom  voblizovali, při představě, že za chvilu budem sedět U Kalicha. Pan farař zkontroloval dlažbu v kostele a zastavil se u voltaře vepředu, kde byla ta Panenka Máryja s tym Nepoškvrněnym početim. Jen na ni pohledl, sprásk ruce a s vykřikem pad na zem.

Přispěchali sme rychle k němu, ale byl tuhej jak kamáckej ambasador po školeni. Mařka hysterycky řvala, ať zavolame zachranku, ale v kostele nebyl sygnal, neb tam maji tu rušičku na kecafony. Nejpohotovějši byl Honza vod bapťaku, kerej mu nemoh pořad zapomenout ty prachy z teho fondu a vylil na něj s očividnym potěšenim posledni kybl se špinavú vodú, co v něm Mařka ždimala tu handru.

Pan farař se ihned probral, ale tak drkotal zubama z tej studeny vody, že sme mu nerozuměli ani slovo. Stale ukazoval na Panenku Máryju s tim Nepoškvrněnym početim a enem nesrozumitelně chrčel. Čubrněli sme na Panenku Máryju ale viděli sme jenom to voroseni z teho vlhka. Až po chvili ze seba pan farař vydal prvni srozumitelny slova:

A skutečně, to voroseni stekalo panence Máryji po tvaři a vypadalo to jak dyž fakt plače. Chtěl sem to panu faraři vysvětlit, ale Honza se na mě zle podival a zuřivě gestikuloval, že mam držet hubu. Pak my sykl do ucha, že se nam to muže hodit. Uslužně panu faraři vyfotil ten zazrak kecafonem a slibyl mu, že mu dukazy pošle večernim emajlem.

Pak sme pana faraře vodvedli na faru, neb nebyl schopen samostatneho pohybu a neustale opakoval, že nevy co ten zazrak znamena. Honza ho ještě vystrašil, dyž zlověstně poznamenal, jestli pan farař nema černe svědomi, dyž ta panenka Maryja plače a jesli by se neměl vyzpovidat. Pan farař zesinal jako Pattre na Zeleny louce a vod ty doby už nepromluvil ani slovo. Položili sme ho v kuchyni na otoman, uklidily kyble a rejžaky do krcalku a mastili splachnout tu brygadu do hostince U Kalicha, jak sme byly umluveny.

Taky sme byly zvědavy na ten Honzuv napad, jak chce dostat ty prašule z teho fondu zpatky. Honza vypil na ex dobře vychlazeny Radegast, utřel si řbetem ruky hubu a povídá:

My si pro ty prachy na tu faru dneskaj v noci pudem! Vodrygloval sem vokynko v tom krcalku, když sme tam davaly ty kyble.