 |
Právě je 427 návštěvník(ů)
a 2 uživatel(ů) online:
rosmano
oko
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
116466042
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
poslal Seraphim Mám radši pravdu, nebo sebe?
Kdo má radši pravdu, ten dokáže být k sobě i nemilosrdným, přísným kritikem. Nejlépe je být sebekritickým podle zrcadla, jakým je Bible.
Kdo má radši sebe, ten si své lhaní vždy milosrdně odpustí.
Kdo má radši sebe, ten si své lhaní vždy milosrdně odpustí. Když se mu přestane dařit, či zestárne, tak spáchá sebevraždu. Avšak kdo odpouští sám sobě, tomu neodpustí Bůh. Ten není blahoslavený Kristem, neboť není chudý duchem. Je boháčem, který pravdomluvného Boha k životu nepotřebuje.
Přemýšlel: Mgr. Libor Halík PhD., duchovní Pravoslavné církve
|
Podobná témata
 |
|
Re: Mám radši pravdu, nebo sebe? jak si ženy odpouštějí (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Pondělí, 30. duben 2007 @ 22:01:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) | ke článku nemohu nic říci,
ale připomíná mi to psychologickou hádanku, kterou neumím vyřešit, totiž slova ´odpustit si´.
To slýchám jen u žen. U žádného muže jsem se nesetkal se slovy ´odpustit si sobě´.
Když autobus prudce zabrzdí, já nechtěně dupnu sousedovi na nohu, on potom vystoupí a zmizí dřív a já se mu nestačím omluvit, mám si to sám odpustit? To dokáže on, ne já sobě místo něho.
Ale ženy jsou asi tak křehké psychicky, že by nedovedly žít a nemít smazanou vinu a tak se obrátí samy na sebe a ´odpustí si´.
Jak by to probíhalo v praxi, kdyby šlo o náboženské viny ? Také ´si odpustí´?
V jednom historickém filmu říká žena muži, že když prohrál bitvu, že se nedovedl s tímsmířit a řekla ´neodpustil jsi mu, že nad tebou vyhrál a nedovedl sis odpustit ani sobě´.
To by vedlo k domněnce, že ´odpuštění sobě´ by znamenalo ´vyrovnat se´- jak já to vidím.
Přesto slova ´odpustit sobě´ jsou pro mne nesrozumitelná a nejde ani o to, co myslel páter Seraphim, ale pod těmi slovy je u ženy asi skryto něco jiného.
|
odpousteni (Skóre: 1)
Vložil: Libby v Úterý, 01. květen 2007 @ 11:29:48 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | | Jsem zena a takovy problem nemam. O odpusteni prosim Boha, jmenem Pana Jezise, kdyz vyznam hrich. Pak prijmu odpusteni a je to. Sama sobe nemuzu odpusteni dat. To bych pak nepotrebovala Spasitele. |
]
Re: odpousteni druhého (Skóre: 1)
Vložil: mk (miliko(a)atlas.cz) v Čtvrtek, 03. květen 2007 @ 23:31:59 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu) ) | Ano, Libby, už jednou jsi podobné napsala u jiné otázky,
kde jsem psal, že tomu u žen nerozumím. Myslíš jako já, ale to neznamená, že mne nemůže někdy něco nového překvapit.
Možná, že také je jakýsi ´dialog s duší´, alespoň jsem četl o tom v časopise Regenerace č. Duben 2007, kde je rozhovor, který poskytl režisér Clemens Kuby o víře v uzdravení při nemoci. Po pádu byl na kolečkovém křesle, ale silná víra mu pomohla se z toho dostat.
´...naslouchal jsem svému nitru a nalezl novou životní perspektivu... Nejdůležitější pro mne bylo novořit se svojí duší....Rozmluva s duší je jádrem všeho...´.
No a po přečtení článku - co když u ženy, která nemá možnost získat odpuštění se rozvíjí její ´dialog s duší´ a ona její vlastní duše se k ní soucitně sklání a je to prožitek jako odpuštění ,
Nevím, co nezvím, ale je tu třeba možné i něco jiného, než na co jsem zvyklý.
Příklad: smutná žena v úzkosti vzpomíná na vzdálenou matku a jak by to řešila její matka. A tak vzniká uvažování a odpověď v ní a je to jako prst matky nebo její slovo nebo dlaň položená na ní, jako pohlazení od vzdálené milující bytosti.
Co když žena, která ´odpustí sobě´ má náhradu za slovo shůry, které neslyší tělesné uši, ale vnímá je její bytost?
|
]
|
|
|
|
