Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

  ASISTOVANÁ SEBEVRAŽDA BYLA OD POČÁTKU SOUČÁSTÍ KŘESŤANSKÉ VÍRY A PRAXE letmý exkurs k diskusi o euthanasii O euthanasii se mluví též jako o asistované sebevraždě, o které rozhoduje pacient a pomocnou ruku podává (asistuje) lékař. Motivem tohoto činu je ušlechtilá idea: zkrátit utrpení člověka. Tento model, pojmeme-li jej obecně, stál na počátku křesťanství a provázel je velmi dlouhou dobu. Sebevraždou není jen čin, který spáchá oběť sama na sobě, ale též rozhodnutí vykročit cestou, která nevyhnutelně vede ke smrti. Je-li to oběti známo a přece tam vědomě směřuje, pak to nelze kvalifikovat jinak než sebevraždu. A není důležité, zda je tento krok motivován vznešenou či naopak nízkou ideou. Není žádný rozdíl mezi tím, kdo si protne žíly na zápěstí a sleduje jak mu prýští krev, což vede ke smrti, a tím, kdo nabíhá na tasený meč nebo tím, kdo se vymočí v mešitě, nebo požádá kata, aby mu zlomil vaz dříve, než se rozhoří hranice. Není podstatné, kdo drží smrtící zbraň, ale kdo vládne rozhodujícím okamžikem, od kterého je směřování ke smrti neodvratné. Pán Ježíš Kristus, náš Pán a Spasitel učinil rozhodnutí, jít krátce před velikonočními svátky do Jeruzaléma, ačkoliv věděl, že ho to bude stát život. Toto rozhodnutí bylo vědomé a bylo motivováno ušlechtilou ideou o vykoupení lidstva. Ač byl od svého úmyslu zrazován učedníkem Petrem, odmítl změnit své rozhodnutí a vykročil na cestu smrti. V průběhu své cesty měl několikrát možnost od svého rozhodnutí zemřít odstoupit a prchnout do bezpečí na venkově.  Naposled tak tomu bylo při výslechu u Piláta. Na otázku:"Ty jsi král Židů?", kterou mu Pilát na křivé obvinění Židů položil, mohl dát odpověď, kterou by Pilát rád slyšel a tak si zachránit život. Neučinil tak a dobrovolně přijímá smrt. A Pilát jen s velkým sebezapřením této dobrovolné smrti asistuje.  Po něm pak apoštol Pavel, další apoštolé a tisíce bezejmenných křesťanů dobrovolně přijímají smrt z cizích rukou ve jménu ušlechtilých idejí, ačkoliv by jí mohli jedinou větou zabránit. Zemřeli jenom proto, že se tak rozhodli. Křesťanství oslovovalo těmito sebevraždami široké spektrum obyvatelstva a získávalo tak tisíce nových stoupenců. Později, ve středověku, přešla nyní již etablovaná církev z pozice obětí asistovaných sebevražd na stranu asistentů. Dokonalým nástrojem se stal úřad svaté inkvizice, který asistoval tisícům obviněným z různých názorů, odlišných od oficiálních názorů církve, k dobrovolné sebevraždě. A stávalo se tak zhusta, přestože, jak správně namítají bratři katolíci, obviněný mohl zachránit svou duši i život jednoduchým a bezbolestným odvoláním. Samozřejmě, že církev nebyla vykonavatelem hrdelního trestu, to přenechávala moci světské, ale byla onou hybnou asistující personou. Později si podobné asistence vyzkoušeli i církve reformační kalvínského a lutherského typu, tentokráte na všelijakých novokřtěncích a jim podobným probuzeneckým hnutím. I zde měli asistenti dobrovolné "pacienty" vědomě rozhodnuté k sebevraždě. Není bez zajímavosti, že tito "pacienti" ať z dob první církve nebo z dob poreformačních u protestantů se těšili u církví dobré pověsti. U římských katolíků byli uctívání jako mučedníci, blahořečeni a posléze prohlašováni za svaté. Netřeba připomínat, že jsou uctíváni až dodnes. Analogicky v protestantských církvích jsou oběti ve velké vážnosti a jejich odchod z tohoto světa je připomínán památnými dny nebo jen vzpomínkovými bohoslužbami na vůdce jejich víry. Naproti tomu asistenční služby a osobnosti tuto úctu a vzpomínky obecně nepožívají. Tisíce lidí umírali dobrovolně, motivováni vznešenými idejemi. Byli to lidé zdraví a mohli zde pro rodinu, společnost, misii i záchranu světa vykonat ještě mnoho než by je Pán odvolal do nebeského domova. Přesto tyto sebevražedné akce zdravých lidí církve schvalují a staví je na piedestal svatosti, jsou hodné obdivu, úcty a uctívání. Na druhé straně zde leží v nesnesitelných bolestech těžce nemocní pacienti, kteří vědí, že jejich život je odpočítáván k neodvratnému konci. Jsou bolesti, které neutlumí žádné léky. Tito lidé žádají o pomoc a nechtějí žít. Chtějí milosrdnou smrt. A křesťané jim zcela nekonzistentně ke své víře a praxi říkají: "Žádné milosrdenství, vytrpíš si to až do konce. Nepomůžeme ti." Ačkoliv u věřících by jen urychlili setkání s Pánem, na které se mnozí těší. U nevěřících by jim pak mohli například dát podmínku křtu, popř. sv. zpovědi a posledního pomazání, na kterou by pacienti určitě a rádi přistoupili. A odcházeli by smířeni s Bohem i s lidmi.