Slečna L.: Ahoj!
Já: Ehm… známe se?
Slečna L.: Ale samozřejmě. Provázím tě už od mládí.
Já: Aha.
(chvíle rozpačitého ticha)
Proč jsem si tě teda dřív nevšimla?
Slečna L.: Nejspíš jsi mě nechtěla vidět.
(rozpustile se zasměje)
Hlavní je, že jsem teď tady, ne?
Já: No… asi jo. A co že mi chceš?
Slečna L.: Kamarádit s tebou!
Já: Kamarádit? Jak by sis to představovala?
Slečna L.: Budu s tebou víc chodit, povídat si s tebou, dávat ti dobrou noc…
Já: No počkej, copak nemáš sama kde bydlet?
Slečna L.: Neboj, na noc se zase vypařím a uvidíš mě až ráno.
Já: Já myslím, že by se to rodičům moc nelíbilo, kdybych s sebou najednou přivedla holku, co nikdy předtím neviděli.
Slečna L.: Ani si mě nevšimnou. Vsadíš se?
Já: Že si můžeš být tak jistá. Budiž tedy. Můžeš jít se mnou.
Duch Svatý: (velmi tiše)
Dávej si na ni pozor. To není dobrá přítelkyně!
Slečna L.: (nahlas, aby ho přehlušila)
Výborně! Můžeme vyrazit.
Já: Neslyšela jsi něco? Jako by tu někdo šeptal…
Slečna L.: Hlouposti. Tak už pojď!

Já: Jsem doma!
Maminka: Ahoj, jak ses měla?
Já: Šlo to. Ve škole se nic moc nedělo, jenom to vedro mě zabíjí. Možná si půjdu lehnout, jsem nějaká ospalá.
Maminka: To klidně běž, ale myslíš, že bys mohla ještě opláchnout nádobí? Není ho tam moc a já mám spoustu práce. Večer přijde návštěva, tak aby to v kuchyni nevypadalo jako po boji.
Já: Jo, proč ne. Jdu na to.
Maminka: Děkuji, pomůže mi to.
Slečna L.: Tobě se vážně chce máchat se v tomhle pařáku ještě navíc v teplé vodě?
Já: Nijak zvlášť, jenže máma má doopravdy spoustu práce a zase tolik mi to neuškodí.
Poslušnost: Hodná holka.
Slečna L.: (opovržlivě si odfrkne)
Když jí to věříš.
(tajně kopne Poslušnost, až jí chudince vyhrknou slzy)
Já: Co bych jí neměla věřit? Vždyť sama vidíš, že se zase hrbí nad nějakou korekturou?
Slečna L.: Jistě a co dělala celé dopoledne? Sama říkala, že toho nádobí je troška, to mohla stejně dobře umýt sama. Ne, hezky to hodí na tebe a ty ji navíc omlouváš, jak se nadře. Měla by to alespoň ocenit!
Já: Prosím tě. Vždyť je to hloupost! I když…
(chvíli přemýšlím)
Slečna L.: No?
Já: Ale nic. Jdu to umýt. Pak se můžu povalovat do sytosti.
Poslušnost: Výborně. Nedej se!
Slečna L.: (zasyčí) Vypadni! Co tady furt opruzuješ!
(Poslušnost polekaně zacouvá)
Já: Říkala jsi něco?
Slečna L.: Ne, ne…

Já: Tak. Nic to nebylo.
Slečna L.: (protočí oči v sloup)
Jestli tomuhle říkáš nic.
Já: V životě jsi neumývala nádobí?
Slečna L.: Já? Ne! Fuj! Nějaká práce! Jak to můžeš vůbec říct?
Já: (směji se)
Jsi divná. Kdybys někdy drhla připálený hrnec, bylo by ti jasné, proč tohle je nic.
Slečna L.: Podívej se na svoje ruce!
Já: Hm, budu si je muset namazat…
Slečna L.: Vidíš! Varovala jsem tě, že je to nezdravé!
Špatná nálada: Vůbec nebylo nutné, abys to dělala ty!
Sobeckost: Proč se tam nemáchal třeba tvůj táta? Nikdy nic nedělá…
Já: Určitě víš, že by rád, ale nemůže.
Láska: Dejte pokoj! Udělala dobře!
Slečna L: Mlčíš!
Špatná nálada: Co ty o tom víš!
Sobeckost: Neposlouchej ji, hledá vždycky jenom prospěch všech okolo tebe a hnusně tě tím zneužívá.
Já: (váhám)
Ale Bůh to přece tak chce, to není žádné zneužívání. A vůbec!
(otáčím se na slečnu L.)
Co je to za lidi? Kde se tady vzali?
Slečna L.: (vykrucuje se)
Ony taky nemají kam jít, tak jsem myslela…
Já: Víš co? Nemysli!
(na Sobeckost a Špatnou náladu)
Běžte, běžte! Nikdo tady o vás nestojí… Nejste vítány. Křičíte na chudinku Lásku a ještě ji pomlouváte. Mazejte, ať už vás tu nevidím!
Špatná nálada: Ts, kdo se tě prosil?
Sobeckost: Chtěly jsme jenom pomoct.
Uraženě odchází a slečna L. se za nimi s lítostí dívá.
Slečna L.: Bylo to nutné?
Já: Bylo. A když už jsme u toho, nechtěla bys mi prozradit, jak se jmenuješ?
Slečna L.: (najednou má naspěch)
Ty sis chtěla jít lehnout a já tě zdržuji, viď? Hezky si odpočiň a uvidíme se, až se vzbudíš.
Zmizí.
Já: Ta holka doopravdy zvláštní. Ale to přece nemůže škodit. Alespoň že ty dvě už si sbalily kufry.

Slečna L.: Vyspaná?
Já: Hm, docela. Čekáš dlouho?
Slečna L.: Ani dost málo. Co máš teď v plánu?
Já: Přemýšlela jsem, že bych si mohla jít chvíli číst Bibli anebo třeba vyplít česnek, už je v té džungli pomalu ztracený.
Slečna L.: Ale ne, nemyslím, že by byl dobrý nápad něco dělat. Vždyť když jsi takhle čerstvě probuzená, není to prospěšné.
Já: Mno. Co bys teda navrhovala?
Slečna L.: Na Bibli by ses teď dost nesoustředila, nebude lepší na chvíli sednout třeba k počítači? Probereš se a potom to bude určitě lepší.
Já: Možná máš pravdu. Ale přece jenom ta zahrádka by potřebovala…
Slečna L.: Jen se koukni, jak tam pořád praží slunko! Dovedeš si představit, jak budeš za chvíli zpocená? Záda tě budou bolet, budeš zase špinavá od hlíny. Stojí to za to? Zítra by nemělo být takové teplo, tohle přece počká…
Já: To zní docela rozumně.
Slečna L.: Vidíš, ještě ti budu dost užitečná.

Já: Kruci, takhle jsem u toho počítače zase ztvrdnout nechtěla! Vždyť už je půl jedenácté a já jsem si dneska nepřečetla ani kousek z Bible a s modlitbami jsem na tom taky bledě.
Slečna L.: Řekla bych, že to nebude tak hrozné. Máš pravdu, že teď už bys ani nedokázala vnímat, co čteš, ale zítra je taky den, ne?
Já: Děláš si legraci? A co Bůh? Jak On k tomu přijde, že Ho celý den ignoruji a starám se jenom o vlastní pohodlí a zábavu?
Slečna L.: Miluje tě přece, ne? Určitě uzná, že už jsi hrozně unavená. Přece by tě nenutil zůstat vzhůru, když se ti chce tak strašně spát.
Já: (zívám)
Taky mě nenutil koukat na ty videa.
Slečna L.: Vždyť už spíš ve stoje, běž si lehnout prosím tě. Jenom mu řekni, že Ho máš ráda a On ti to odpustí.
Já: Snad se nebude zlobit, když já už vážně nemám na nějakou aktivitu energii.
(lehám si do postele)
Bože, mě to hrozně mrzí… vím, že bych.
(hlas přechází v myšlenky a ty pozvolna odplouvají, jak usínám)
Slečna L.: Paráda!
(škaredě se zasměje a zmizí)

Zvoní budík.
Já: Už je ráno?
Slečna L.: Brzké ráno.
Já: Ty jsi tady?
Slečna L.: Slíbila jsem ti, že na tebe budu ráno čekat nebo ne? Každopádně, proč vstáváš v šest, když máš až na osmou?
Já: Chtěla bych dohonit ten včerejšek. Připadám si docela provinile.
Slečna L.: Uznávám, jenže vstávat kvůli tomu v šest? Můžeš docela dobře ještě alespoň půl hodiny spát.
Já: Oči se mi tedy klíží docela dost.
Slečna L.: Však si lehni. Za chvíli se vzbudíš…
Opět si lehám a do dvou minut jsem zase v limbu.

Maminka: Jani, už je čtvrt na osm. Měla bys honem vstávat nebo přijdeš pozdě.
Já: Cože?
(koukám na hodinky)
No fakt! Ach jo, musela jsem ještě usnout.
Maminka: Nachystám ti zatím svačinu, ať se tím nezdržuješ.
Já: Díky moc.
(na slečnu L.)
To jsi mě nemohla vzbudit?
Maminka: (z předsíně)
Mluvíš na mě?
Já: Ne, nic jsem neříkala.
Slečna L.: Myslela jsem, že budeš ráda, když si trochu přispíš. Vypadala jsi unaveně.
Já: Věděla jsi přece, že si chci ještě číst Bibli!
Slečna L.: Tak promiň no, snažila jsem se ti jenom pomoct!
Já: Nebuď uražená. Jsem trochu nenaladěná. Nerada chodím někam pozdě.
Slečna L.: (dotčeně mlčí)
Já: Hele nemám čas si tě udobřovat. Díky tvému dobročinnému zásahu budu mít zase jeden pozdní příchod, pokud si nepohnu, takže zatím čau.
Slečna L.: (honem se přichyluje zpátky)
Však já tě chápu.

Já: Jdu za Mirkou.
Slečna L.: Půjdu s tebou.
Já: Tak to ne! Jdu za ní já, nepotřebuji k tomu někoho třetího.
Slečna L.: Hezky se mi odvděčuješ, jen co je pravda. Jak chceš počkám tady.
Já: (smířlivě)
Promluvíme si, až se vrátím, ju?
Slečna L.: No jo, však běž… mě tady vůbec nebude smutno.
Já: (tentokrát přísně)
Nikam jsem bez tebe celý týden nešla. Nebudu pryč dlouho.

Mirka: Co kdybychom se šly modlit?
Já: (nepříliš nadšeně)
Mohly bychom.
Mirka: Ty, Jani, chtěla jsem se tě zeptat. Jak jsi na tom s Bohem? Zdáš se mi poslední dobou nějaká posmutnělá.
Já: Vždyť já ani nevím! Skoro spolu nemluvíme.
Mirka: A jaký to má důvod? Co se stalo?
Já: To kdybych věděla, probírám se tím zleva, zprava a na nic nemůžu přijít.
Mirka: Počkej, nevíš vážně o ničem?
Já: Nevím. Nevidím žádný hřích. Jenom se mi nic nechce s tím dělat.
Mirka: Víš co? Pojď poprosíme společně Boha, aby ti ukázal, v čem je problém. Chceš?
„Láska je rozhodnutí,“ prolétlo mi hlavou.
Já: Chci.
Mirka: Pane Ježíši, chci tě prosit za Janinku, ukaž jí, kde je v jejím životě s Tebou zádrhel, ať k Tobě může svobodně přicházet.
Já: Ach, Pane, prosím!
Duch Svatý: Pozvala sis do života Lenost. Myslíš, že to není hřích?
Já: Lenost? A kde…
(záblesk pochopení)
No jasně! Já jsem hloupá! Slečna L! Bože, odpusť mi to…
Duch Svatý: Nebudu ti brát kamarádku, ale pokud se jí zřekneš, vyženeme ji pryč.
Já: Chci, Pane, chci!

Slečna L.: Už jsi zpátky…
Já: Ano. Ale zato ty tu dlouho nebudeš!
Slečna L.: Co se děje?
Já: Jaké že je tvoje jméno? Stále jsi mi to neřekla!
Slečna L.: Záleží na tom?
Já: Velmi.
Slečna L.: Mám právo si to nechat pro sebe.
Já: Jenže to ses přepočítala, já už tvoje jméno znám. Jsi prachobyčejná Lenost! A teď táhni z mého domu, z mého srdce a z mých myšlenek pryč!
Duch Svatý: Utíkej, prohrála jsi!
Slečna L.: Á, pomoc!
Já: (k Duchu Svatému)
Děkuji, že jsi mi pomohl a prozradil mi, co je zač.
Duch Svatý: S radostí. Přijdeš si zase popovídat?
Já: Třeba hned teď. Jenom si k tomu vezmu mačetu, abych zničila tu buš na zahradě…

Přísloví 6:6 Jdi k mravenci, lenochu, dívej se, jak žije, ať zmoudříš.

Přísloví 6:9 Jak dlouho, lenochu, budeš ležet? Kdy se probudíš ze svého spánku?

Přísloví 15:19 Cesta lenocha je zarostlá trním, kdežto stezka přímých je upravená.

Přísloví 19:15 Lenost uvede do mrákot; zahálčivá duše bude hladovět.

Matouš 25:30  A toho neužitečného služebníka uvrhněte ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´