Zatímco mnohé aspekty křesťanství postupně mizí vlivem sekularizace z obecného povědomí, přetrvává v evropském myšlení představa o nadřazenosti křesťanské civilizace. Tato představa se udržuje i v prostředích, kde samotné křesťanství není přímo aktivně vyznáváno. Stejně tak se udržuje všeobecně uznávaný předpoklad, který z exkluzivity křesťanství vyplývá, že k náboženství patří misijní působení, že je tedy v pořádku jednak šířit svoji vlastní víru, jednak přijímat zcela svobodně víru, kterou rozpoznám jako správnou. První postoj, tedy šíření vlastní víry, vychází z tradičních křesťanských hodnot, kde misie je náboženskou povinností zakotvenou již v evangeliu: „Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal.“ (Mt 28,19-20), nebo: „A řekl jim: Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.“ (Mk 16,15-16). Jistě nemusím připomínat, že tento základní příkaz je na mnoha místech Nového zákona znovu připomínán a rozváděn. Druhý postoj, tedy důraz na svobodnou volbu osobní víry, vychází spíše z postmoderního důrazu na svobodu individuální osobnosti, své kořeny však má již v reformaci s jejím zhodnocením svobody svědomí a náboženské autonomie.

            Většinová společnost tedy mlčky předpokládá exkluzivitu křesťanství, jemuž údajně Evropa vděčí za své humanitní hodnoty včetně možnosti svobodného rozhodování ve věcech víry. Již méně lidí si uvědomuje, že evropské hodnoty vyrůstaly nejen z dědictví křesťanstva, ale ve značné míře také z dědictví ostatních dvou velkých monoteistických náboženství s jejich vyhraněnou etikou, tedy z judaismu a z islámu. A tak zatímco elity křesťanských církví si tyto problémy již celá desetiletí uvědomují a pokoušejí se s nimi vyrovnat, v sekulární společnosti přetrvávají ty předsudky vycházející z křesťanských dějin, které někteří oficiální představitelé křesťanské církve postupně revidují.

            Exklusivismus křesťanské víry a církve vyjadřovaný heslem extra ecclesiam nulla salus (mimo církev není spásy) byl samozřejmostí do poloviny dvacátého století a teprve hrůzný zážitek šoá otřásl sebevědomím většinového náboženství. Po válce se naléhavě vynořila otázka, nakolik je sama křesťanská ideologie zodpovědná za největší genocidu v evropských dějinách. Začalo se hlouběji debatovat o takových nuancích protižidovských postojů, jakými je antijudaismus a antisemitismus. Mnozí křesťanští teologové začali otevřeně poukazovat na fakt, že tradiční antijudaismus, který byl v církvi pokládán za legitimní projev křesťanského exklusivismu, velmi snadno a rychle degeneroval ve vulgární antisemitismus, jehož vyvrcholením je největší hanba Evropy, šoá. Na úskalí tradičního antijudaismu, jehož počátky nalézáme rovněž v Novém zákoně, ukazují například1: Mary Christine Athansová (Antisemitism or Anti-Judaism?)2, Rosemary Radford Ruetherová (To Change the World)3, Marcus Braybrooke (Christian-Jewish Relations: A New Look)4, Franklin Little (The Crucifixion of the Jews)5, stejně tak se tradičního antijudaismu zříká oficiální dokument katolické církve Nostra Aetate z roku 19656 a opakovaně Světová rada církví7. Jako historický předěl rovněž působí symbolická návštěva papeže Jana Pavla II. v římské synagóze  13. dubna 1986.

Podobné debaty probíhají již několik let rovněž v českém prostředí8, například odvážně vyznívá Studijní dokument synodu ČCE: O vztahu křesťanů k Židům (26.9.2001)9. Toto prohlášení vyvolalo po svém zveřejnění diskusi, která ovšem ukázala, nakolik je iluzorní předpokládat, že výroky elit přijímají řadoví členové církví. Je bolestnou zkušeností téměř každého teologa či historika, který do probíhající debaty vstupuje,  když zjistí, jak konzervativní, v tom horším slova smyslu, je myšlení mnohých řadových křesťanů, ba celých křesťanských obcí, které i dnes, po zkušenosti šoá, pokládají antijudaismus za legitimní a integrální součást své víry.

           Rozdíl mezi antijudaismem a antisemitismem je velmi zhruba řečeno v tom, že zatímco antisemitismus jakožto vulgární rasistická teorie zavrhuje Židy jakožto rasu či národ, antijudaismus tvrdí, že Židé jsou jako rasa či národ stejně hodnotní jako kterýkoliv jiný člověk, jsou však vyňati ze spásy, pokud nepřijmou křesťanské učení o Ježíši jakožto Spasiteli a Božím synu. Typickým představitelem antijudaisty je například Martin Luther, velká postava německé reformace. Antijudaista tedy celkem právem bude protestovat proti nařčení z rasismu a dokonce nalezne velmi snadno mnohé novozákonní výroky na podporu svého postoje. Ideální antijudistický přístup tedy znamená, že poté, co křesťan intenzivním misijním působením obrátí Žida ke Kristu, přestává na něj pohlížet jako na cizince a stává se mu bratrem. Naproti tomu v situaci, kdy Žid odmítne tuto velkorysou nabídku poučení o Kristu, zůstává Žid zavržený a nadto obtížený další vinou, totiž tvrdošíjností a odmítnutím milosti. Antijudaisté logicky odmítají jakékoliv obvinění z protižidovských postojů, neboť stejné měřítko mají uplatňovat na všechny nekřesťany bez rozdílu. Ideální formou „dialogu“ se židovstvím je tedy pro antijudaistu misie, totiž informování Židů o Kristu a o jeho spasitelném významu. Naproti tomu antijudaista apriori neočekává, že se od židovské strany může dozvědět něco teologicky podstatného, to mu však nebrání hledat poučení v některých pro něho zajímavých či podnětných dílčích sférách. Například je zcela dobře myslitelné, že se antijudaista učí u Židů hebrejsky, nebo obhlíží židovské zvyky jako návštěvník muzea obhlíží památky dávno zaniklé civilizace. Tento mnohdy zdánlivě přátelský postoj antijudaistů k židovství bohužel často bývá mylně zaměňován za legitimní mezináboženský dialog. Jeho odmítání ze strany Židů pak může narážet na nepochopení jak křesťanské strany, tak sekulární veřejnosti.

            Odmítnutím misie mezi Židy učinily křesťanské církve radikální krok směrem ke skutečnému dialogu, i když musely obětovat svoji starou a hlubokou tradici. Pokud se k tomu skutečně upřímně odhodlaly, je třeba to ocenit. Připomínám, že tento krok neučinily zdaleka všechny křesťanské komunity.

            Jak je tomu však na židovské straně? Je známo, že v antice bylo židovstvo rovněž misijním náboženstvím, a to velmi úspěšným. Přinášelo jiný pohled na náboženství, než jaký nabízel pozdně helénistický svět. Pro mnohé byl etický monotheismus lákavou alternativou tradičních státních kultů, mysterijních obřadů i filosofického hloubání. Je známo, že zejména farizeové podnikali misijní cesty a zvláště škola Rabi Hillela konvertity ochotně vítala. Rovněž židovská misie měla své opory v Písmu. Izrael byl vnímán jako nositel monotheistického poselství a zdroj požehnání pro všechny národy. Abrahámovi je zaslíbeno: „Ve tvém potomstvu dojdou požehnání všechny pronárody země, protože jsi uposlechl mého hlasu.“ (Gn 22,18) A známou pasáž o tichém služebníku z Izajáše vztahuje judaismus na Boží lid, na Izrael: „Já Hospodin jsem tě povolal ve spravedlnosti a uchopil tě za ruku; budu tě opatrovat, dám tě za smlouvu lidu a za světlo pronárodům, abys otvíral slepé oči, abys vyváděl vězně ze žaláře, z věznic ty, kdo sedí v temnotě.“ (Iz 42,6) Římská státní moc židovskou misii do jisté míry trpěla, několikrát však proběhly kruté represe a byla vydána nařízení, která měla toto narušování státního kultu omezit. Po nástupu křesťanství se situace pro misijní židovstvo ještě zhoršila. Konvertité nyní přistupovali daleko častěji ke křesťanství, které pod Pavlovým vlivem kladlo menší nároky na životní praxi svých stoupenců, přičemž rovněž zprostředkovávalo ty hodnoty, které byly na judaismu lákavé. Navíc bylo mladé křesťanství ve svém misijním působení mnohem dravější už proto, že povinnost misie byla uznávána všemi křesťany bez rozdílu, zatímco na židovské straně vždy existoval zdrženlivější proud, který varoval před přílišnou interakcí s pohanským prostorem. Poté, co se křesťanství stalo státním náboženstvím, začalo proti židovské misii vystupovat už nikoliv pouze konkurenčním působením, ale tvrdými represemi nesenými státním aparátem. Zatímco první křesťané byli pro ideu misie ochotni položit život, pro Židy nebyla misie natolik podstatná pro zachování vlastní víry ani pro její autentické prožívání, a proto byla postupně opuštěna. „Židovská misie je založena na svědectví a ne na tom, aby získávala konvertity. V židovství jde o to žít podle Tóry, podle jejího etického a duchovního učení a tak být svědkem jediného Boha“ (Tony Bayfield)10. Židovství samo sebe nechápe jako exklusívní v otázce spásy. Člověk nemusí být Židem, aby byl spasen, stačí když dodržuje tzv. sedm noachických přikázání (Gn. 9,1-17): dodržování občanského práva, zákaz rouhání, zákaz modloslužby, zákaz incestu, zákaz vraždy, zákaz krádeže a zákaz trápení zvířat.11 V době druhého Chrámu považovali farizeové každého člověka nežidovského původu, který dodržoval noachická přikázání, prakticky za konvertitu. Podle tradičního židovského postoje jsou muslimové a křesťané „bnej noach“, synové Noemovi, pokud poctivě dodržují své vlastní náboženské zásady. Judaismus v zásadě nevylučuje možnost konverze, ale na druhé straně nepotřebuje konvertity. Konvertitům klade mnohé překážky, aby se ubránil povrchním přístupům.

            Z toho vyplývá, že Židé ani příliš nechápou křesťanské zaujetí misií a z jakéhokoliv náznaku, že by mohlo jít o byť skryté misijní snahy, mají obavy. Křesťanská misie zahubila víc židovských duší než všechny pogromy. Odpadnutí od židovství je totiž chápáno jako ztráta duše, jako totální smrt. Pravda je, že křesťanská misie působí podobně jako sekularismus, decimuje židovské náboženské obce, rozvrací rodiny a odvádí mladé lidi od víry předků. „V židovské komunitě není sporu o tom, že křesťanská misie je nechutná. Obzvláště znepokojivá je po holokaustu, poněvadž znamená jeho pokračování, genocidu ducha. Což si někdo skutečně myslí, že to přispěje k větší slávě Boží, když už na světě nebudou žádní Židé?“ (Susannah Heschel)12.

            Pokud tedy nepřistupuje křesťan k dialogu se židovstvím s předpokladem a záměrem šíření své víry, co může Židovi vlastně nabídnout? Mnoho Židů se domnívá, že prakticky nic. Křesťanství vyrostlo ze židovství a je nuceno stále čerpat ze svých kořenů, ať vědomě či nevědomě. Židovství na druhou stranu křesťanství ke své víře nepotřebuje. Oficiální postoj mnoha židovských představitelů je proto jednoznačný: My dialog nepotřebujeme.

Na druhé straně jsou zde ale praktické důvody k vedení rozhovoru:

            Vzájemné poznávání otupuje předsudky a přehlížení druhých.

Vzájemné poznávání může být užitečné i pro poznání hlubokých duchovních tradic druhého, aniž je musíme automaticky přejímat a sdílet.