8. Quo vadis charismatické hnutí?

Charismatické hnutí opětovně přineslo do naší země větší důraz na znovuzrození člověka.

Rovněž znovuotevřelo otázku duchovních darů. Mohli jsme v něm vidět osobní zážitky s Bohem, poznat, že Bůh je opravdu živý a jedná i v dnešní době. Za to mu patří bezesporu kladné body. A ne na posledním místě bylo (a stále je) i silnější volání po osobní čistotě a svatosti, důraz na odpor k hříchu, jako i touha po zvěstování evangelia apod.

Ale mnozí charismatičtí vůdcové hnali za každou cenu hnutí bezhlavě stále dál ve víře, že nastává konec světa a druhý příchod Ježíše je za dveřmi. I proto zůstali jen u těch zážitků, nic jiného nemělo pomalu cenu, jen evangelizace. Právě důraz na zážitky za každou cenu se stal takovou první Sirénou co sladkým zpěvem zmámila hnutí z cesty. Do každého intimního vztahu patří emocionální zážitky. Patří do manželského vztahu muže a ženy a nejinak je tomu i ve vztahu člověk-Bůh. Jenže tak jako manželství nemůže být postaveno jen na sexu, tak ani vztah mezi člověkem a Bohem nemůže být postaven jen na emocích. Vztah postavený jen na prožitcích je nestabilní a povrchní vztah. Nejde do hloubky a těžko pak překonává nástrahy takovému vztahu postavené.

Charismatické hnutí ty nástrahy nepřekonalo. Spontánnost a zamilovanost nepřešla do opravdové a hluboké lásky. Přesvědčení vůdců, že teď to dělají dobře a líp než všichni ostatní, přineslo pravý opak prohloubení vztahu. Do čela sborů nastoupili kazatelé mnohdy pohrdající hlubším studiem a jinou než charismatickou teologií. Znalosti nelze nahradit nadšením. Tento nadšenecký amatérismus se nakonec projevil. Hnutí zextrémovalo.

Dnes můžeme i z úst představitelů charismatické hnutí slyšet slova o krizi. Sbory početně stagnují, z mnoha z nich už nejsou ani klasické živé probuzenecké sbory. Jiné se ovšem pořád více a více extrémují a obviňují ty první z malého nadšení a zapálení. Cestu jak z toho ven si hnutí naplánovalo v najití těch pravých apoštolů a proroků, kteří hnutí vyvedou z krize. Má to být ještě větší návrat k praxi prvotní církve a celé té myšlence se začalo říkat apoštolsko-prorocká reformace.

Jen to hledání těch správných apoštolsko-prorockých autorit zatím nějak pokulhává. A mám obavu, aby nenašli pravý opak.

V celém hnutí je kladen velký důraz na podřizování se a neodporování autoritám. V poslední době se k tomu přidává manažerský přístup, snaha o ještě větší disciplínu a budování pevné organizace naddenominačními institucemi. Přičteme-li k tomu velký důraz na prožitky, zázraky a skoro nekriticky přijímaná proroctví, jako i velkou touhu po duchovních věcech, tak máme skvělé zřízení s báječně připraveným podhoubím pro nástup opravdového diktátora. Takový nesvobodný systém si doslova říká o zneužití.

Ne nejsem ani moc příznivcem myšlenky, že právě charismatické hnutí bude spolu s Katolickou církví po ekumenickém propojení onou šelmou ze zjevení. Jednoduše nejsem zastáncem této myšlenky, protože to nevím. Jen mne mrzí, že hnutí, které mělo zpočátku velký potenciál i nesporné Boží požehnání o oboje přišlo. Nedokázalo přejít z dětského věku do dospělosti. A snaha o tento přechod je nyní dělána dost nebezpečnými postupy.

Za povšimnutí stojí i změna v názoru na práva žen. Stále více a více se charismatické učení v této otázce blíží k názoru totožnému s organizací Svědků Jehovových. Podobně jako sbor, vidí nové charismatické učení i rodinu. Muž je nadřazený a žena je odsunuta do role podřízené a vždy poslušné osoby. Dokonce situace došla tak daleko, že jsem slyšel charismatického kazatele kázat, navzdory kolektivně přijatému denominačnímu řádu, jasně proti ženám jakožto starším ve sboru.

Zamysleme se nyní nad tím, co by charismatickému hnutí nejvíce prospělo při přechodu z dětství do dospělosti. Osobně si myslím, že rozhodně profesinalizace vedení (a to i na úrovni vedení sborů) ve smyslu teologického, nejednostranného vzdělání bez povyšování charismatického poznání. Jinými slovy: trochu pokory. Dále pak znovuprojití a uvolnění prostoru pro svobodnou diskuzi k bodům, které jsem načrtnul v kapitole O co jde. A jednoznačně je to opuštění metod autoritativního vedení. Dokud se bude vedení nadřazovat nad prosté členy sboru, tak nelze o svobodné diskuzi a církvi mluvit. Tam kde není svoboda, tam nakonec je jen minimální, nebo dokonce žádný rozvoj. Tak tomu vždy bylo, je a bude. Zatím nikdo nevymyslel nic lepšího, než je demokracie. A právě svobodnou demokracií v církvi je možno skrze znovuzrozené osoby uskutečnit aspoň trochu Boží vládu. To je ta vysněná teokracie. Líp ji na tomto světě praktikovat nelze.

Každý extrém je nezdravý. V církvi je nezdravý jak ten pravicový, extrémně-liberální přístup, kdy nakonec zcela zaniká pohled na Ježíše jako na jedinou cestu k Bohu, tak i ten levicový extrémně charismatický přístup. A pokud charismatické hnutí neopustí extrémní názory, nebude uzdraveno. Právě snaha o větší a dokonalou organizovanost, jako i změna názoru na práva žen a hledání apoštola-vůdce, to jsou další varovné signály co vydávají zprávu o tom kam celé hnutí směřuje. I v tomto pojetí se stále více blíží pojetí organizace Svědků Jehovových, Moonistů a dalších sekt. Každopádně osud charismatického hnutí je nyní hlavně v rukou jeho vůdců. Ale nejen jich. Pokud se běžní členové nechají dobrovolně a slepě zavádět na jinou cestu, jsou stejně vinni jako vedení.