V Závěru konference (jež byla určitým vyvrcholením) vystoupil Pavel Neústupný s hlavním programem jež završoval smysl samotné konference a jako rodilý Čech uzavíral část „Smíření a vyznání české viny“. Zdůraznil, že nyní mluvíme o otázce viny, trestu a smíření s odpuštěním jak na německé tak i české straně. Avšak vina a trest je v Kristu přibita na kříž.

Pavel se zmínil o jednom (pro mě to byl nejsilnější moment konference) svědectví židovské ženy, která v Berlíně 1981 na olympijském stadionu s 25 000 lidmi na jedné konferenci pod názvem „Berlínské dny vyznání a smíření“, která přežila Holkaust, trpěla v koncentračních táborech a osobně přežila pokusy a sama v koncentrácích ztratila 95% svých příbuzných. Po válce uvěřila v Krista a sama prohlásila, že:  „...z Dachau šla s nenávistí, kdežto do Berlína s láskou“. Když na této akci přednášela v jednu chvíli se zhroutila a ačkoliv se zařekla že až do smrti už nepromluví německy, poté do mikrofonu před všemi prohlásila německy: „ odpouštím vám všem a miluji vás“. Na tomto stadionu mnozí dojetím plakali a po shromáždění jí přišlo asi pět nacistů odprosit. Jeden z nich byl jejím dozorcem  v lágru . Takové srdce je právě srdce Krista a takové má být právě srdce naše.

V dalším svědectvím zmínil Přemysla Pitra, který za války pomáhal Židům a ke konci války židovským dětem. Po válce se staral o německé děti z rodin sudetských Němců. Tento člověk naprosto vybočoval z myšlení své doby. Tvrdil, že před Bohem a dějinami jsme zhřešili všichni a všechny křivdy jsou opodstatněné na všech stranách. Proto jediné a možné je vyznat svou vinu (nikoliv druhého) a prosit za odpuštění. Odpovídáme pouze za vlastní hříchy.

Hromadný odsun českých Němců (jak zmínil Pavel Neústupný) byl nespravedlivý a právní by bylo netrestat plošně milionový národ kolektivně, ale po prokázání konkrétních vin bylo možno teprve trestat dle tehdejších zákonů.

Toto Pavlovo prohlášení však může být ve světle předválečných historických událostí, také věcí spornou. Pravdou je, že čeští Němci se ve volbách v drtivé většině přihlásili k Henleinově straně a tak i jejímu programu. Jejich národnostně vystupňované požadavky lze také Čechy chápat jako zradu k vlastnímu národu. Myslím, že pro českého čtenáře by nebylo na škodu si přečíst knihu Mnichovské dny, která vyšla pouze v roce  1968 a postupně zcela věcně odkrývá vládní jednání v předválečných letech s touto českoněmeckou menšinou. Tato kniha, jejímž autorem je sám Dr. Edvard Beneš, nebyla pohodlná jak za doby totality, tak možná z jistých důvodů i dnes. Pokud vím, po revoluci ještě nevyšla. Přesto svými  fakty vnáší světlo do mnohých událostí.

Dále se Pavel Neústupný zabýval citáty z Benešových výroků jako: „..hrůzy (myšleno vykonané na sudetských Němcích) musí být tak veliké, aby strašila sudetské Němce po mnoho let“, nebo „…konec války bude psán krví a budou muset splácet“.

Přiznám se, že v tuto chvíli se již Neústupný procházel po zmíněném tenkém ledě jednostranného výkladu historických událostí v dobrém úmyslu tématicky zmínit (zcela logicky) pouze českou vinu. Nicméně, vytržením  Benešových citátů a jiných výroků lidí tehdejší vládní moci z kontextu, se dopustil logického jednostranného historického zkreslení a zaujetí. Myslím, že v souvislostí všech událostí které předcházely nelze jednoznačně ve vytržených citátech nasazovat prezidentu Benešovi psí hlavu. Tlaky , kterým musel čelit před válkou ze strany této národnostní českoněmecké menšiny a postupný tlak Anglie, by asi neustál kdejaký politik. Pokud nemohu historii vykládat v souvislostech, pak je velmi těžké něco vyložit tak,  abych nebyl tendenční. Faktem také zůstává, že závěr Pavlovo smíření byl pro většinu opravdu velmi emotivní záležitost, nicméně pro některé přítomné také sporný moment. Přesto jsem rozuměl Pavlovo záměru a snaze ukázat zejména skutečnost, že pronásledování a vraždění sudetských Němců není ani tak věcí spontánně lidově živelnou, jako programově řízeným aktem tehdejší vlády a ministerstva.