Nechce se mi. Nechce se mi otevřít Tvé Slovo a zahledět se do studny pravdy. Nechce se mi pootočit hlavu tak, že uslyším Tvůj hlas. Nechce se mi povídat si s Tebou o tom, jak hloupě jsem si připadala před tím davem lidí, jak těžké bylo neodplatit zlým zlem. Nechce se mi…
Byla jsem zvyklá mít pružné tělo, nebolela mě záda když jsem se shýbla pro těžký kámen který nějaký neřád postavil do cesty. Ani jsem se nezadýchala, když jsem musela běžet ve Tvých stopách a snažila se neztratit s Tebou tempo. Tak proč mi najednou připadají jen obyčejné schody nezvládnutelné? Proč kopec přede mnou nemá konec? Začínám si častěji sedat na kraj cesty, utírat zpocené čelo a cítím na krku, tam v jamce, jak mi to rychle tepe. Umřu na infarkt. Asi. Myslím si. Často se mi teď stává, že Tvou siluetu vidím několik metrů před sebou. Vždy jsi chodil tak rychle, Pane? Zase se zastavím. Opírám dlaně o svá kolena v předklonu a mám pocit, že budu asi zvracet. Tohle přece po mě nemůžeš chtít? Abych tady chcípla. Vždyť jsi na začátku tvrdil, že tyhle vzdálenosti zvládnu jako malé dítě! Teď mám dojem, že mám tolik sil jako obyčejná stařena. S hrůzou si musím přiznat, že se mnohdy nedívám jen na Tvá záda, ale i na záda svých sourozenců. Takže jsem asi nemocná. Určitě. Jiné logické vysvětlení neexistuje. Jak bych mohla právě v tom nejlepším věku popadat dech když skoro ani neběžím? Určitě budu nemocná. Třeba jen slabý, neznatelný stín na plících! Vždyť dobře víš, že jsem dlouhou dobu strávila tam pod zemí. A tam se hůř dýchá...Nebo mám slabé srdce! Už dávno je takové poraněné, slabé. Pane, tak proč tak spěcháš???
Dost! Svalím se za nejbližším keřem abys mě neviděl. Neviděl ty rudé tváře, potůčky potu na mém čele. Lehám si na záda a přemýšlím, zda mám tohle zapotřebí? Dech se pomalu zklidní, zavírám oči a nechávám se jen kolébat šuměním korun stromů, teplem slunce nad hlavou a zpíváním ptáků. Je mi dobře...je mi dobře, je mi dobře...
„Bodejť by ti nebylo, když jsi jak vypasená ovce!“ zasyčí mi zlomyslně něčí hlas do ucha. Jakoby ani nebyl skutečný, jakoby splynul se šuměním větru? Něco se mi zdálo, pomyslím si a promnu si oči. Je načase vstávat. Hrabu se na nohy - ano, „hrabu“ je výstižné slovo - poněvadž se mi zdá jakoby během mého spánku...? Bože! To nejsem já! Takovou jsi mě nestvořil!!! Jsem kulatá, skutečně jako vypasená ovce!!!! „Tak na porážku!“ zase někdo zasyčí. Ne, to nemůže být pravda!!!! Sedám si s brekem zpátky do trávy. Kdybych... škyt...kdybych více cvičila, hýbala se, nenechala se ukolébat všemi těmi věcmi kolem!!!
Mluvíš. Pláčem se nic nespraví. Takže zase začneme všechno pěkně od začátku. Podáš mi ruku, naučíš první kroky, znovu pomalu nacházet vytrvalost pro kratší, časem pro větší vzdálenosti. A nepouštíš mě. Snažíš se mi vštěpit jasný zákon o bdělosti a připravenosti. Že lenoch sklidí ne to, co nezasel, ale to, co se na něj přilepí. Nechci být tlustá, líná a vypasená ovce!!! Ta je vedena často jen na porážku...
Nechce se mi. Nechce se mi otevřít Tvé Slovo a zahledět se do studny pravdy. Nechce se mi pootočit hlavu tak, že uslyším Tvůj hlas. Nechce se mi povídat si s Tebou o tom, jak hloupě jsem si připadala před tím davem lidí, jak těžké bylo neodplatit zlým zlem. Nechce se mi. Ty to moc dobře víš. A já moc dobře vím, že nechtít jeden den, jednu jedinou minutu, jedinou vteřinu může znamenat mou smrt.
(autor: ZICHA)
