Když se řekne „fyzik“, možná si představíte obrýleného profesora, který s vážným výrazem ve tváři ve sklepě rozbíjí atom kladívkem, nebo měří vzdálenost Země-Mars příložníkem. Případně nějakého zarputilého vševěda, kterému není rozumět půl slova.

Ač nositel Nobelovy ceny, byl vše jen ne archeotypní suchopárný vědec. Mimo fyziky se zabýval hraním na bonga, cestoval a luštil mayské hieroglyfy, měl zálibu v otevírání cizích nedobytných sejfů... byl to prostě takový chytráček šikula, který svůj všetečný nos strkal do ledasčeho ... ať to byla výroba atomové bomby, nebo rozbité rádio. Byl i členem komise pro vyšetřování havárie Challengeru a jeho efektní demostrace chybovosti palivových kroužků raketoplánu s pomocí pouhé sklenice vody s ledem vešla do dějin. Jinými slovy, byl to rebel, můj člověk, navíc to byl krásnej chlap, skoro dvojník Jeana Maraise. To se holka prostě neudrží, aby se nezamilovala :-)

Četla jsem od něj snad všechna pojednání o fyzice která napsal, protože jsou to spisky čtivé, přístupné i čtenáři se základním povědomím o moderní vědě.

Když jsem ale našla v českém knihkupectví útlonkou knížku „O smyslu bytí“, lehce jsem znejistěla: Tak ty taky Feynmane? Nemám ráda takové ty hlasatele všepravd a všemouder, kterým je všechno jasné a smysl všeho mají v malíku levé zadní packy. Nad koupí knížky jsem prostě hodně váhala, láska neláska...

Jenže to by to nesměl být Feynman, aby se k tématu nepostavil originálně. Naštěstí nezklamal.

Kniha je přepisem tří přednášek z roku 1963. Byl pozván, aby se podobně jako ostatní přednášející v rámci fóra organizovaného Washingtonovou univerzititou v Seattlu vyjádřil ke smyslu našeho bytí. Nenechte se zmást tím, že je to tak dávno. Myslím, že to co Feynman tvrdí nepostrádá na aktuálnosti a univerzálnosti.

Feynmanovo pojednání je o tom, jak je nesmírně důležité, abychom si všichni navzájem přiznali, že nikdo z nás nemá v ničem pravdu a zároveň, že existují tisíce pravd platných současně. Dost podivné tvrzení od vědce, že? Vždyť věda je často v pozici neochvějného hlasatele nějaké pravdy, ne nepodobná zarputilé přesvědčenosti náboženských fanatiků. Ne však dle Feynmana.

Ten žádá vědce, aby se upřímně přiznali, že i jejich možnosti poznání jsou limitované – a to nejen dnes, ale univerzálně. Nikdy nebudeme vědět všechno a i to, o čem si dnes myslíme, že "víme", bude pradvědodobně v budoucnosti zpřesněno nebo vyvráceno.

Ve vztahu k univerzálním pravdám náboženství, (ateista) Feynman sice hájí právo věřících věřit si čemu chtějí, zároveň však upozorňuje na problém s těmi, kdo prostě něčemu „věří“ aniž by požadovali důkazy. Ti kdo pochybovat nechtějí nebo neumí, jsou nebezpeční nejen sobě, ale i jiným (soudím já).

Za jednu z největších svobod a potažmo i odpovědností člověka totiž považujeme, kolega Feynman i já, právo a povinnost pochybovat.

Náboženství je dle Feynmana odpovědí na obecnou lidskou neschopnost vyrovnat se s nejistotou. Je to zoufalé volání po „jistotě“ ve světě, který žádnou nenabízí a neumožňuje. Než se uzoufat strachy z neexistence pevného bodu, než si vytvořit náplastičku v podobě „víry“, to je dle něj lepší se s nejistotou prostě smířit a oslavovat ji.

Teprve v moderní době máme jakés takés právo o věcech kolem nás důsledně pochybovat. Je to obrovská svoboda, kterou nám všechny systémy založené na náboženstvích upíraly (stejně jako systémy totalitní).

Feynman tvrdí, že nejistota a pochybnost by neměla být považována za problém. Tvrdí, že je v ní naše největší síla.

Za víru náboženskou si můžete dosadit jakoukoli jinou dogmatickou víru. Včetně té, že někdo věří, že zná smysl všeho.

A tak je Feynmanův příspěvěk do debat ohledně smyslu všehomíra jasný – nevíme jaký je smysl všeho, nikdy se to nedovíme a je to tak rozhodně v pořádku.

Tohle tvrzení s radostí podepíšu. A vy?

Richard Phillips Feynman (1918-1988) - WIKIPEDA - http://en.wikipedia.org/wiki/Richard_Feynman