V době zkoušky měl Job plno nenaplněných potřeb, na rozdíl od svých spokojených, bohatých, zdravých přátel. A přesto právě Job byl Bohu v té chvíli mnohem blíže, než ti, kterým nechybělo nic. Bůh dokonce jim říká: Nemluvili jste o mně tak náležitě, jako můj služebník Job. Jak to? Neříkali snad spoustu krásných, moudrých frází?

Slyšel jsem vyprávět zajímavý příběh. To Bůh dovolil jednomu číňanovi, aby navštívil peklo. Uviděl tam dlouhý stůl, na něm plno lákavého jídla. Za stolem sedělo mnoho nespokojených, hladových lidí. Kde se stala chyba? Tito stolovníci měli k dispozici namísto příborů jenom strašně dlouhé hůlky. Čínskými hůlkami se špatně jí i v normální velikosti, natožpak v nadměrných rozměrech. Žádný ze strávníků nebyl schopen dopravit pokrm do svých úst. Prostě to nešlo.

A pak byl náš turista pozván k navštěvě nebe. I zde spatřil hodně dlouhý stůl s mnoha talíři dobrého, chutného jídla, obklopeného lidmi, kteří měli k dispozici stejné, abnormálně dlouhé, čínské hůlky. Ale tito strávníci zářili spokojenostím, štěstím, veselostí, najezením. Čím to? Každý z nich totiž svými extrémně dlouhými hůlkami nekrmil sám sebe, ale svého spolustolovníka naproti.

Občas slýcháváme nářky. Na počet a délku chval, na délku kázání, na délku shromáždění, počet domácích skupinek. Na počet duchovních darů. Ozývá se nespokojenost, nenaplněnost potřeb. A tak hledíme za ramena, zda-li je nějaký lepší sbor, kde by nám mohlo být lépe...

Kristus ukazuje dvě cesty: Jedna pohodlná, široká. Můžeme ji nazvat i cestou Jobových přátel. Cesta spokojenosti, cesta za naplněním potřeb. Druhá cesta je úzká. Je spojená s nesnázemi, se sebezapřením. Začínám si uvědomovat, že práve tato nepříjemná cesta utrpení, nenaplněností, nás přibližuje k Bohu. Když Pavel volal k Pánu, odstraň z mého těla osten, dostalo se mu odpovědi: Stačí, když más Mě, skrze tvou slabost Já se oslavím.

Možná každý z nás si neseme podobný osten. Možná si říkáme, že ta či ona okolnost v našem životě nám brání v našem dokonalém štěstí. Nemusí to být zrovna v našem těle. Ale třeba v naší rodině, v našem manželství, v našem sboru. Nerozumí nám manželka, nebo ve sboru nemáme "adekvátní práci," anebo se nám nechce starat o postižené děti, zdraví nefunguje, tělo selhává. Pavel se své nepohodlnosti nemohl zbavit svým vlastním aktem, my možná můžeme. Stačí třeba jednou zalhat, abychom získali tak zvaný klid, stačí opustit našeho partnera, naší rodinu, náš sbor. Můžeme zavřít dveře a jít o dům dále.

Ale Bůh nás vyzívá, abychom nesli svůj kříž, abychom si vzájemně nesli břemena, jedni druhých. Věřím, že v onom batohu, který nemáme sundávat ze svých zad, jsou ukryté také chyby, nedokonalosti, nedostatky našich bratrů a sester, které právě nám třeba lezou na nervy. Ale co když se Pán chce oslavit právě skrze naší pokoru, trpělivost, odevzdání se? Co více oslaví Pána, než když nám postačí, že máme Jeho a budeme se radovat, že skrze naši slabost se Pán oslaví? Věřím, že k Bohu se spíše přiblížíme skrze neklid, který snášíme pro Krista, než skrze jednu lež či zavřené dveře, které nás tohoto neklidu zbaví.

Křesťanství považuje rodinu za svoji velkou hodnotu. Když se přijímal zákon o registrovaném partnerství, hodně se v církevních kruzích halasně vykřikovaly fráze jako "tradiční rodina" a "křesťanské základy společnosti." Ale nakolik toto poselství činí věrohodným naše vlastní skutky? Nakolik se my, křesťané, chováme podle našich slov? Vždyť kolik jen existuje církví a církviček, které se stále více a více rozkladají! A to nemusíme chodit do historie a do dalekých krajů, můžeme zůstat doma. Jenom od sametové revoluce se v České republice rozpadlo hned několik církví a sborů, například Jednota Bratrská, kvůli komunistické minulosti se rozkmotřili v jedné luterské církvi, složitým obdobím dnes prochází bratrská jednota babtistů. Mimochodem, věděli jste, že u nás existují 4 (slovy čtyři) církve augšpurského vyznání? Já osobně jsem to netušil. Jedno vyznání a čtyři církve. A ani naše CB není imunní, před pár lety se rozpadl například sbor CB v Litvínově, kde skupina kolem bývalého staršího sboru, odešla a usadila se na zelené louce. Tu se bratři pohádají kvůli odlišnému pohledu na provozování obchůdku s náboženskou tématikou, onde kvůli stavbě nových sídel či přestavbě sídel starých, jinde si vyčtou minulost, někde budoucnost. A satan se raduje

A všude slyšíme: Já, já, já... Já jsem cítil, já jsem potřeboval, já měl pravdu... Já byl nedoceněn, já byl nevyužit, já jsem se necítil dobře... Neměli bychom začít přemyšlet: Ty, ty, ty? Co ty cítíš, co ty potřebuješ, co si ty myslíš? Anebo ještě lépe: Bůh, Bůh, Bůh? Co Bůh cítí, co Bůh potřebuje, co si Bůh myslí? Jsme však členové sboru proto, abychom naplňovali SVÉ potřeby? Neměli bychom se spíše dívat po potřebách druhých? Požehná nám Pán zavírání dveří pro naši pohodlnost, anebo naše sebezapření? Požehná nám Pán spíše tvrdošijné lpění na svém názoru, anebo podřizování se jedni druhým? I kdybychom měli utrpět škodu, copak nám ji Pán mnohonásobně nevynahradí? Máme svými extrémně dlouhými húlkami krmit sebe, nebo druhé?

Možná v církvi nenajdeme naplnění vlastních potřeb. Ale za to se můžeme podívat, jaké potřeby mají naši sourozenci v Kristu. Nečekat, až se někdo ujme nás, ale v rámci svých možností pomoci druhým.