|
Právě je 273 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme 116547458 přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život víry: O pravdu se dnes už nikdo hádat nebude
Vloženo Neděle, 14. září 2008 @ 23:00:46 CEST Vložil: Olda |
poslal Nepřihlášený Rozhovor se slovenským umělcem a kazatelem Danielem Pastirčákem (narozen 1959) o
církevním ekumenismu, limitech současného umění, bourání mýtů jak v
osobním životě, tak ve
slovenských dějinách i o lidské radosti.
Kdybych vás měl představit svým známým
v České republice, řekl bych, že
máte na Slovensku podobnou pozici
jako u nás Tomáš Halík, že jste určitou
intelektuální celebritou, člověkem,
kterého si média zvou, když chtějí slyšet
názor křesťanského světa. Souhlasil
byste s takovým popisem?
To je přehnané srovnání. Na Halíka nemám.
Je ale pravda, že v médiích často
vystupuji a že se na mě média obracejí
jako na představitele otevřenější verze
křesťanství. Nereprezentuji však oficiální
stanovisko té které církve, mé názory
jsou individuálním vyjádřením víry, navíc
nejsou vyhraněně protestantské – považuji
se za člověka ekumenického. Když
připravuji lidi na křest, říkám jim, že
jsou pokřtěni do celého těla Kristova.
Pokud někdo chce být inteligentně a poctivě
křesťanem na začátku jednadvacátého
století, tak nutně musí být křesťanem
všeobecným, což znamená být
v jistém smyslu katolíkem, protestantem
i ortodoxním.
Dnes je žel ekumenismus v defenzívě. Je
za tím strach církevních autorit z rozplynutí
identity. Skutečný ekumenismus
ale neusiluje o vytvoření nějaké megastruktury,
která by nahradila ty existující,
neusiluje o vytvoření „jednoho stáda,
jednoho ovčince a jednoho pastýře“.
Úžasná rozmanitost různých forem křesťanského
myšlení a spirituality je přece
velkým bohatstvím. Můžeme se učit
jedni od druhých. Problémem není pluralita
interpretací, ale strach, uzavřenost
a dlouhé historicky podmíněné nepřátelství.
Pro mně ekumenismus neznamená
úsilí o vytvoření jednoty, ale přijetí
skutečnosti, že v hloubce existence víry
jsme jednotní. Mám radostnou svobodu
ochutnávat ovoce z kterékoli větve toho
velikého stromu.
Jak se s otázkami víry a ekumenismu
potýkáte na Slovensku?
Na Slovensku se k náboženství hlásí až
osmdesát procent lidí. To je jak síla, tak
i velká slabost křesťanství. Kulturní skupina,
která je v takové většině, má tendenci
degenerovat; nepotřebuje bojovat,
nepotřebuje se rozvíjet. O Češích se říká,
že jsou ateisté, mají ale svého Halíka. Slovenská
církev je velmi silná, je v pokušení
vnucovat státu svou vůli, Tomáše Halíka
zde ale nemáme. Za Mečiarovy vlády
vznikla smlouva mezi Slovenskem a Vatikánem,
která nemá obdoby. Je paradoxem,
že ve jménu obhajoby hodnot většinového
křesťanství církev vytváří pocit
ohrožení u těch, kteří její hodnoty nesdílejí.
Pak vzniká bizarní dojem, že křesťanství
se rovná boji proti interrupcím,
homosexuálům a eutanazii. Na Slovensku
existuje i pragmatická verze oficiálního
ekumenismu. Je to jakési spojenectví
v politickém zájmu. Tahle oficiální verze
ekumeny mne nezajímá. Jejím odrazem
jsou okázalé televizní bohoslužby jako
projev politické korektnosti.
Nevycházejí častá nedorozumění mezi
věřícími a nevěřícími z neporozumění
žánru náboženské řeči?
Řeč o transcendenci, Bohu či smyslu života
je odkázána na symboly a podobenství.
V běžném člověku je dnes zabudovaná
představa, že vše jsou jen
biochemické reakce a fyzikální procesy.
Připodobníme–li svět ke knize, tak realitu
knihy můžeme poznávat na různých
úrovních. Můžeme provést chemický
rozbor papíru a zjistíme, že je z celulózy,
lepidla a tiskařské barvy – to je jedna
vrstva. Můžeme se na knihu dívat jako
na objekt, který je tímto způsobem vyřešený.
Ale pak ti to nedá pokoj a ptáš se,
proč se to tam děje, ty klikyháky, proč se
ty znaky opakují, až jednoho dne pochopíš,
že se to dá rozkódovat a objevíš gramatiku.
Čteš, sestavuješ věty, chápeš pravidla
a postupně odhaluješ myšlenku za
myšlenkou. A co je kniha? Z hmotného
se stává nehmotné. Čteš větu, která je jenom
shlukem skvrn na papíře a v hlavě
se vytvoří krajina plná jarních vůní, stromů
a ptáků. Podobně i svět je barevný,
plný ptáků, oblaků, stále se nám zjevuje,
ale díky pseudovědeckému nahlédnutí
už nevěříme, že je. Vždyť je to jen
tiskařská barva a celulóza. Ztratili jsme
schopnost rozumět symbolům, a tak
ztrácíme i smysl pro duchovní vrstvu
reality zjevující se jako smysl textu.
Clive Staples Lewis napsal, že problém
člověka spočívá v rozpolcenosti mezi
dvěma typy poznání. Jedním typem poznání
je zkušenost coby zážitek reality,
druhým typem je reflexe zažitého – pochopení
toho, co se vlastně dělo. Když
máme jedno, nemůžeme mít druhé. Nikdo
nepíše esej o lásce, když je ponořený
v milostném objetí. Pro celistvost naší
duše potřebujeme něco, v čem se oba
druhy našeho poznání spojí. A to „něco“
je symbol. Abstraktní myšlenku zpřístupňuje
smyslovou formou. Mohu říct,
že láska se obětuje, což každého nechává
chladným, anebo můžu napsat Malou
mořskou vílu. Tam není nikde napsané,
že se láska obětuje, ale díky příběhu to
zažiji a pochopím.
Dokáže vás ještě rozčílit, když vás někdo
konfrontuje s klišé útočícím na
křesťanství?
Klišé, předsudky a stereotypy jsou na
obou stranách. Část sekulární kritiky
křesťanství je však pravdivá. Já žiji jednou
nohou mimo církev. Snad většina
mých kamarádů nejsou křesťané a často
mám větší problém s církví než s „necírkví“.
Nietzsche řekl, že kdyby bylo
křesťanství pravdivé, křesťané by museli
vypadat o něco víc spaseni. Je tu pár
těch, kteří vypadají spaseni, ale proč jich
je tak málo?
Co se týká těch stereotypů, je jasné, že
církev, která je tu dva tisíce let, se musela
dopustit všeho, čeho se dopustit dá.
Ti, kdo ji kritizují, jsou mladíci a samozřejmě
musejí působit o něco nevinněji.
Když žiješ v tolika historických obdobích
a po tak dlouhou dobu máš civilizační
moc úplně v rukou, vykonáš mnoho
dobrého i zlého. Srovnávat kupříkladu
současný postmoderní diskurs, vzniklý
před několika lety, kde každý v rámci
diskuse spoluvytváří pravdu, s křižáckými
výpravami, to je vědecky trochu
nepřesné. Mohu porovnávat toliko současnou
podobu křesťanství se současnými
podobami nevěry. Dvacáté století jich
má několik – nacismus, komunismus či
současný konzumismus – a ani jedna
není hodna úcty.
Na Slovensku je křesťanství většinové.
Mám tady někdy touhu raději křesťanem
nebýt. Často se cítím osamělý i na
setkání s kolegy faráři. François Mauriac
řekl, že v církvi jsou vždy jak strážci
hradeb, tak i ti, kteří je překračují. Já
patřím k těm druhým. Jedni i druzí jsou
potřební: někdo musí hájit ortodoxii, aby
vůbec nějaká zůstala, ale na druhé straně
by nebylo co hlídat, kdyby nebylo lidí,
kteří ji překračují. Rád bych si někdy
přečetl teologické dílo o tom, jak heretici
vytvořili ortodoxii. Ortodoxie je abstraktum
všeobecné víry, vyextrahované
ze staletí myšlení a zkušeností. Člověk
v osobním postoji je vždycky trochu heretický,
neboť je sám sebou, dívá se ze
svého pohledu. Mám mnoho kamarádů,
kteří jsou hledající nebo pochybující, velmi
citlivě tedy vnímám, jak na ně některé
autoritativní, tuze zjednodušené projevy
křesťanství působí.
Člověk je tvor náboženský a tuto svou
potřebu musí někde uspokojovat. Jak
vnímáte náboženství nové doby a další
parareligiózní projevy?
Náš svět se od posedlosti objektivitou
posunul k posedlosti subjektivitou. Když
jsme se před dvaceti lety setkali v hospodě
a začali debatovat, tak jsme hovořili
o pravdě, o tom, jak to doopravdy je.
Dnes už se nikdo o pravdu hádat nebude,
každý má svoji soukromou. Když se
však téma pravdy vytratí z náboženského
diskursu, je to nebezpečné. Pro lidi nové
spirituality je prostě dobré vše, co je
duchovní. Je to synkretismus bez kritiky
skeptického rozumu. Vzmáhá se pavěda
a pověra. Příznačné je i to, že tito duchovní
hledači zpravidla nehledají zdroje
spirituality v církvi.
Církev příliš lpí na svých institucionalizovaných
podobách, na strukturách
autority. Nestaví se pokorně po bok
hledajícího, ale nad něj. Ježíš však chodil
po krajině s dvanácti „hipísáky“ jako jejich
druh a bratr, což stačilo. Jesus Christ
Superstar krásně vyjádřil tento aspekt Ježíšova
příběhu. Církev si potřebuje osvojit
osobnější a lidštější formy duchovního
života a komunikace.
Jak byste odlišil český a slovenský předlistopadový
underground?
To, co bylo v českých zemích širokým
proudem, na Slovensku představovalo
jen malé ostrůvky positivní deviace – jak
to kdysi napsal Fedor Gál. V Bratislavě
to byli ochranáři, katolicky orientovaný
disent, v Košicích se zformoval underground
okolo charismatické postavy
Marcela Strýka. Já byl tehdy platonicky
zamilovaný do hippies a jejich návratu
od civilizace k přírodě. Tím, že i komunisté
byli součástí oné civilizace, jsme vystupovali
proti nim. Dělali jsme výstavy
a kvůli jedné z nich mě vykopli ze školy.
Tehdy jsem byl ateista a prožil jeden
ze zlomových momentů, kdy došlo k mé
konverzi. V jednu hodinu v noci jsem se
poprvé vážně pokusil modlit. Šlo o pouhý
experiment, jestli existuje Bůh a jestli
nějak zareaguje; zjistil jsem, že ano. Lehl
jsem si do postele jako ateista a vstal jako
křesťan. Nebezpečná postel.
Jaké komplexy si s sebou nosí slovenská
společnost?
Trpíme tím, že se na sebe díváme jako
na holubičí národ, který se nemohl prosadit.
Byli tu Maďaři, pak Češi, a za tím
vším byli židé. Přetrvává tu jisté „ubolavené
národniarstvo“, navíc smíchané
s náboženstvím. Proud charakterizovaný
heslem „Za Boha a za národ!“ je stále
poměrně významný. Za největší duchovní
problém Slovenska považuji kult prezidenta
Tisa. Existují organizované poutě
do Altentingu, kde ho chytili. Nedávno
arcibiskup Sokol v Dóme svätého Martina
sloužil zádušní mši za Tisa. Možná
by bylo lepší, kdyby ho nepopravili, protože
pak začal být vnímán jako mučedník.
Pro mě celé toto období představuje
obrovské selhání slovenského národa.
Existuje skupina lidí, která by ráda dosáhla
Tisova svatořečení. Paradoxem
je, že mezi Tisem a Římem byl otevřený
konflikt. Papež psal v jednom dopise,
že Tiso se stává nebezpečným nejen pro
Slovensko, ale i pro celou církev. Konflikt
se vyostřil po deportacích židů. Jedinou
věcí, kterou Karolu Wojtylovi zazlívám,
je, že ani při jedné své návštěvě
Slovenska neřekl: Postoj Říma vůči panu
faráři Tisovi se nezměnil.
Člověk se asi dost často nachází v různých
umělých rolích a pózách. Dá se
proti tomu bojovat?
Základní otázkou je otázka identity. Současný
člověk si na otázku „Kdo jsem?“
odpovídá: „Jsem svoje tělo.“ Jsem ten,
kterého vidí. Jsem ten, který vyjde z domu
a bude spatřený lidmi na ulici. Jsem
ten, který se postaví za katedru a bude
hovořit. Jsem ten, který je pěkně oholený,
učesaný, navoněný. Jsem, neboť jsem
viděný očima jiných lidí. Jsem obraz mezi
obrazy. To, na čem pracuji, to, od čeho
odvozuji svoji hodnotu, je mé image, nic,
jenom zdání.
Já proti této tendenci stavím skutečnost
hlubinného člověka. Nejsem jenom tělo,
ale také vnitřní já, jsem mysl, jsem
duch. Mé duchovní já se nevyčerpává
v přítomném okamžiku. Jsem ten, který
je, který byl a kterým budu. Bible Boha
označuje jako Toho, který je, který
byl a který bude. Mé vnitřní duchovní
já se zrcadlí v Božím Já. Člověk svůj niterný
život nachází ve vědomí Boží Přítomnosti,
Boha vnímá jako svědka své
vnitřní existence. Apoštol Pavel napsal:
„Boží duch svědčí mému duchu, že jsem
synem Božím“.
Abych nebyl toliko zdáním, potřebuji
sestoupit k duchu. To se děje v modlitbě,
kdy sestupuji do vědomí, kdy se
spojuji s dítětem, které bylo zárodkem
v břichu matky, a vyvinulo se až po přítomnost,
a roste k tomu, co budu v budoucnosti.
Vracím se zpět do minulé
věčnosti, ve které jsem vznikl jako informace
v Boží mysli, ta informace prošla
prahorami evoluce, vydrápala se ze
země až k onomu já, které tu dnes diskutuje
s novinářem. Směřuji do budoucí
věčnosti, kterou mohu uchopit jenom
v symbolu a intuici. Čím víc spočívám
v Boží lásce, tím jsem schopnější
se autenticky projevit. Lidská touha po
smyslu života je vlastně touhou po lásce.
Toužíme po tom, aby se našel někdo,
kdo ocení, že jsme. „Objev mě konečně,
hle, jaký jsem zajímavý.“ Někdy natropíme
psí kusy, aby si nás lidé všimli.
Někdy při těch psích kusech přestaneme
být sebou a stáváme se onou maskou.
Člověk zažije svoje osvobození
a autenticitu až v okamžiku, kdy je úplně
obnažený. V tiché důvěře, že je věčně
milovaný, už nic nemusí ukrývat, nic
předstírat, jenom se stávat tím, čím je.
Lidé si ale do vás jakožto kněze zákonitě
musejí projektovat nejrůznější
představy. Bráníte se jim nějak?
Je mi daná role, nelze tomu uniknout.
Nedělní role: jsi oblečený ve sváteční šat,
stojíš za pultíkem, v ústech Boží slovo, to
je tíživá situace. Bráním se, upozorňuji,
že mé kázaní je jen svědectvím o mé
zkušenosti s Božím slovem. Dělám v kázaní
dekonstrukci křesťanských klišé. Je
nějaká realita za slovem hřích či spása?
Otázky vytvářejí prostor pro nové hledání,
nové pochopení, novou interpretaci.
Co se týká širší veřejnosti, často zjistíš, že
pro ně představuješ odlišnou osobnost,
než jakou doopravdy jsi. Vůči tomu se
někdy cítím bezmocný. Jeden kamarád,
nadšenec New Age, mi vždy, když jsem
něco napsal, s nekritickým nadšením volal,
že „to“ bylo ono, že „to“ konečně někdo
takto jasně řekl. U některých formulací
stačilo, že byly o duchovnu, aby si do
mě promítl své vlastní představy. Další
borcení idolu provozuji vždy v polovině
května, kdy si ostříhám vlasy i vousy
úplně do hola. Ženy mají měsíční cykly,
já mám roční cyklus. Když jsem to poprvé
udělal, vystoupil jsem na kazatelnu
a nikdo nevěděl, kdo tam přišel.
A není právě toto póza svého druhu?
No ano, mohou si říci „to je ten, který
se vždycky v květnu ostříhá“. Ale kdysi
jsem se od jedné dívky dozvěděl, že se na
mě přišla podívat, protože slyšela o kazateli,
co vypadá jako Kristus. Tehdy mě
poprvé napadlo, že to je potřeba nějak
demystifikovat.
Je pro vás nějaká historická či mytologická
postava výrazně inspirující?
Mám pocit, že může existovat jistá spřízněnost
mezi mrtvými a živými. Pro
mě je takovým andělem anglický básník
Thomas Stearns Eliot. Přeložil jsem
jednu jeho divadelní hru a když mi je
nejhůře, mohu si s ním skrze jeho texty
popovídat.
Čeho si všímáte na člověku, kterého
potkáte?
Nejsem přirozeně empatická bytost. Musím
často bojovat s tím, že inklinuji ke
své krevní skupině, což je pro kněze to
nejhorší. Jednou jsme se se ženou vraceli
z návštěvy a ona mi řekla, že miluji myšlenky
víc jak lidi. Říkala, že sice poslouchám,
co lidé říkají, ale už nepřemýšlím,
proč to říkají. Byl jsem člověk s minimální
intuicí, vášnivý diskutér. Dnes jsem
o něco intuitivnější a empatičtější. Snažím
se být pozorovatelem, chci pochopit
i řeč očí, výrazu tváře, toho, jak člověk
sedí, jak nedopoví větu. Naučil jsem
se, že když mi člověk něco vypráví, nesmím
mu úplně věřit. Přijdou rozhádaní
manželé, vyslechneš prvního a nejraději
bys toho druhého zabil sekerou. Ale pak
přijde ten druhý a máš důvod sekyru použít
na prvního. Přicházejí za mnou mladí
lidé, hledají víru, někdy se chtějí nechat
oddat, k životu často přistupují dost
nekonvenčně. Mám větší problém porozumět
lidem, kteří jsou slušní a fungují,
ale jen díky tomu, že nikdy nevybočili
z řady. Proto mám rád z Nového zákona
Pavlovy listy, on má vždy srdce při
těch, kteří nějakým způsobem zabloudili.
François Mauriac kdysi napsal, že čisté
duše nemají historii.
Jak se radujete?
Když poslouchám hudbu. Kdybych někdy
propadl nějaké herezi, byla by to hereze,
která tvrdí, že hudba je jediný jazyk,
kterým se dá hovořit o pravdě. Samozřejmě
nad tím mám svůj ironický nadhled,
ale v těchto chvílích zažívám bytostnou
radost, která je až nerozeznatelná od
bolesti. Nejraději mám současnou vážnou
hudbu: minimalismus, Goreckého,
Bryarse, Reillyho, Steva Reicha.
A Marián Varga?
Toho miluji. Marián bydlí blízko a kamarádíme
se. Někdy přijde i zahrát na bohoslužbu.
Poslední dobu se snaží zhudebnit
latinské texty žalmů. Mariánova
tvorba je cosi jako archetyp hudby, který
jsem do sebe vstřebal ještě v dětství.
Literární noviny 11.8.2008
|
Re: O pravdu se dnes už nikdo hádat nebude (Skóre: 1) Vložil: oko v Pondělí, 15. září 2008 @ 10:43:23 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) | Tento borec se mi líbí. Není plytký, je vidět, že má v ledačems jasno. I když určitě ne ve všem bych s ním mohl souhlasit.
Gojíme, ale co s tímto výrokem?
Mám pocit, že může existovat jistá spřízněnost
mezi mrtvými a živými. Pro
mě je takovým andělem anglický básník
Thomas Stearns Eliot. Přeložil jsem
jednu jeho divadelní hru a když mi je
nejhůře, mohu si s ním skrze jeho texty
popovídat.
Evangelík, a něco takového, hovoří s mrtvými! To je čistá hereze, viď? :-)
|
No to je prave ta otazka je, ci je to "evangelik" ... :-) (Skóre: 1) Vložil: Gojim (gojim@zoznam.sk) v Pondělí, 15. září 2008 @ 12:17:13 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | No to je prave ta otazka je, ci je to "evangelik" ... :-) Osobne o tom dost silne pochybujem, na jezuitskom Slovensku mate predsa svojich ludi uplne vsade, Pastircak je mediami neobvykle preferovany, je castym hostom diskusnych relacii a interview, co aj sam priznal. Na kazatela malej CB je to "neprirodzeny" uspech, preto si myslim ze ak siri katolicizmus, je len zrejme odkial vietor fuka ... :-)
K teme:
|
]
Re: No to je prave ta otazka je, ci je evangelik; ... :-) (Skóre: 1) Vložil: Gojim (gojim@zoznam.sk) v Pondělí, 15. září 2008 @ 12:55:11 CEST (O uživateli | Poslat zprávu) ) | ... snad len dodam, ze ide o vaznu tragediu, ak krestania nevidia a nechcu vidiet oblast nabozenskej sfery, ako primarne najviac zneuzivanu a najviac napadanu okultnym svetom... Hladanie Boha, je zakladny, prirodzeny a velmi silny "instinkt" duse asi kazdeho jedinca a je preto logické, ze tato sfera bude najviac zneuzivana a napadana ... To ze o tom neexistuju prelozene materialy, publikacie a rozbory, dnes podla mna uz ani nie je vyhovorkou ...
Pozri:
|
]
|
|
|
|