Sylfo, náš kocour také myslel, ale jednou jsem prošel okolo něho, když seděl pod oknem a měl pohled, že by se vrhl na nějakou myš. Já jsem byl velké sousto, nehýbal se skočit. Je to vrozené. Máme své důvody k jednání, ale zvířata mají nevýhodu, že až na nepatrné výjimky nedovedou dělat více, než souvisí s přežitím a hrou.  Nestavějí kostely, nepíši knihy. Dovedou si ale udělat pomůcky (někteří).
O duši: tady chybí rozlišení. Aristoteles rozlišoval entelechii, což je taková věc, která je rozprostřená v těle a dokáže hýbat tělem, zatímco mrtvola ji už nemá. Podle něho se entelechie zvířete rozpadne po smrti těla. I člověk má entelechii a co se stane s ní nevím. Duše ovšem zůstává.
A tak jako nevím, kam odejde ´duše zvířete´(?) tak neumím odpovědět na otázku jaký je rozdíl mezi osudem zvířete, které myslí a člověka, který myslí.
Jeden papoušek mne zaujal na návštěvě. Byl to velký papoušek (možná žako) ve velké kleci a měl jsem dojem, že se dívá na mne s nedůvěrou. Vyčetl jsem mu to z oka. Domácí mi potvrdili, že on se dívá opravdu s nedůvěrou na toho, koho vidí poprvé a pozoruje ho.