poslal Nepřihlášený Nebudu v tomto článku řešit otázku, zda se Milan *****era skutečně
dopustil udání, které se mělo odehrát v roce 1950. O pravosti
policejního protokolu, kterého usvědčuje, byly vysloveny určité
pochybnosti a já pochopitelně nemám prostředky k tomu, abych rozhodl,
zda se jedná o autentický dokument či falsum. Vycházím z předpokladu,
že se jedná o dokument pravý, protože tak na první pohled vypadá a
zejména protože nevidím důvod, proč by právě na Milana *****eru, který
žije už desetiletí v emigraci a do dění v České Republice ani v
nejmenším nezasahuje, někdo ušil boudu tohoto typu. Pokud se skutečně
jedná o podvrh, pak by nezbývalo než se panu *****erovu hluboce omluvit.
Udání Milana *****ery se srovnává s doznáním německého spisovatele
Günthera Grasse, že jako sedmnáctiletý narukoval koncem války (v roce
1944) do desáté pancéřové divize SS. Některé rozdíly jsou patrné na
první pohled. Günther Grass jistě měl určitou možnost volby. Mohl
zběhnout a skrývat se, což by ovšem nebylo snadné a v případě odhalení
by byl zastřelen. Kdyby Milan *****era neudal Miroslava Dvořáčka, těžko
by byl jakkoli postižen. Další rozdíl je v tom, že Günther Grass se
doznal sám, byť až na sklonku života. Milan *****era byl, zdá se,
usvědčen, a pokud je skutečně vinen, pak se rozhodl zapírat. Tyto dva
rozdíly jsou patrně nejpodstatnější. Na druhé straně je zde pro Milana
*****eru jedna, byť drobná, polehčující okolnost: Na rozdíl od Günthera
Grasse nebyl nikdy ve svém národě morální autoritou, burcující svědomí
druhých.
Tento článek ale nepíšu kvůli těmto banalitám, které jsou více méně
každému jasné. Chci se zamyslet nad tím, co by mohlo panu *****erovi
znesnadnit doznání, pokud se daného činu skutečně dopustil.
Již předem ale musím říci, že se nesnažím Milana *****eru jakkoli
omlouvat. Proč činíme ta či ona morální rozhodnutí, je čistě na nás.
Každého člověka považuji za morální bytost, která má svobodnou vůli.
Jistě, tato vůle je nějak omezena, vždy se pohybuje v určitém prostoru,
a některá rozhodnutí pro nás mohou být snazší či těžší v závislosti na
prostředí, v němž jsme vyrůstali a v němž žijeme. Kupříkladu dítě, jež
vyrůstalo v rodině, kde lhali jak tatínek, tak maminka, to má jak v
dětství, tak v dospělosti s pravdomluvností těžší než dítě, které
vyrůstalo v rodině, v níž se setkávalo s tou nejlepší kombinací kázně a
milosti. Kdybych ale prvnímu z těchto dětí upřel morální odpovědnost za
to, zda bude či nebude lhát, upřel bych mu vlastně samu důstojnost
lidství.
Nyní však k věci: Doznat se k minulým pochybením je u nás patrně
těžší než jinde, protože v našem národě je velice málo milosti.
Tato nemilostivost a tvrdost se projevila ve vši parádě v mottu
Cibulkových „Necenzurovaných novin“ nazvaných „Rudé krávo“: Komunista
vždycky zůstane komunistou. Slyšel jsem lidi říkat: „Bývalý komunista,
to je něco jako bývalý černoch.“ V podobném duchu píší mnozí pravicoví
publicisté o levičácích. Samozřejmě se mohou právem odvolávat na praxi
komunistů: Ti byli také přesvědčeni, že když se jednou někdo narodil
jako buržoust, už se nikdy nezmění.
Zdá se mi, že tato neochota či neschopnost přiznat druhým lidem
možnost skutečné a hluboké konverse je u nás patrně vyšší než v jiných
národech. Domnívám se, že souvisí s českým atheismem. Člověk, který se
nekonfrontuje s Bohem, totiž zpravidla není schopen přiznat si temné
stránky vlastní existence. Rozpoznání, že Ten, který jediný má právo
soudit, mě miluje i jako hříšníka, je velice osvobodivé. Sám mohu vydat
svědectví, že až setkání s Bohem mi dovolilo přiznat si, kolik
špatnosti ve mně je. Zůstává-li člověk bez Boha, pak podvědomě tuší, že
skutečně upřímný pohled do vlastního nitra by mohl být velice
nebezpečný. Člověk by mohl poznat něco velmi ošklivého a přitom by
zůstal bez jakékoli naděje.
Člověk, který v konfrontaci s Bohem, jenž jediný je skutečně dobrý,
nahlédne vlastní špatnost, je pochopitelně mnohem shovívavější k
ostatním. Nepřehlíží jejich hříchy, netváří se, jako by neexistovaly a
nebagatelizuje je. Ví ale, že hříšníkovi může být odpuštěno. Že hřích,
na rozdíl od Boha, není věčný. Ví rovněž, že pro skutečné pokání se
rozhodujeme spíše po setkání s milostí než narazíme-li na nemilosrdný
odsudek.
Jinak řečeno, skutečná víra v Boha (která je něčím více než
mentálním přitakáním určitým tvrzením, jakkoli správným) je bytostně
spjata s nadějí a s láskou. Pokud se Milan *****era onoho činu skutečně
dopustil, pak jako věřící člověk předpokládám, že mlčení o tomto činu
mu v průběhu desetiletí připravovalo skutečná muka, a to jak vnějšně,
tak vnitřně. Vnitřně věděl, že se dopustil hanebnosti, kterou navíc
prohlubuje tím, že se k ní nepřiznává. Vnějšně musel mít strach, zda se
na jeho čin přece jenom jednou nepřijde. V každém případě ve mně
nekající člověk vzbuzuje spíše lítost než hněv. Připravil si bědný osud
již zde na zemi, a od této bídy by mu všechna jeho světská sláva
nepomohla ani v případě, že by se na jeho čin nepřišlo. *****erovo
trvání na tom, aby jeho romány byly nazírány odděleně od jeho bytosti,
se mi pak jeví v jiném světle. Možná se oddělením od svých románů chtěl
oddělit i od své viny, kterou se v těchto románech nejednou zabývá, byť
právě nikoli jako svou.
Rád bych panu *****erovi řekl, že existuje něco jako odpuštění.
Odpuštění, které si nemůžeme dát sami – přichází k nám zvenčí. Z tohoto
odpuštění se ovšem můžeme radovat jen za jedné podmínky: Musíme být
upřímní. K sobě, k Bohu i k ostatním lidem. Bůh skutečně odpouští. I
když musíme v tomto čase nést následky svých minulých hříchů, Bůh je
schopen odpreparovat naše hříchy od nás samotných a my si je nemusíme
nést na věčnost.
Dan Drápal, 16. října 2008
http://dan.drapal.org
