Poněvadž Cizincův Katolický slovník výkladový je zavádějící (což sám přiznává), rozhodl jsem se dané pojmy uvést na pravou míru z pohledu římského katolíka, aby snad nezůstalo jen u skutku „o nás bez nás“ :-) .

Křest - svátost znovuzrození, narození „z vody a Ducha“ (Jan 3,5) při vyznání Nejsvětější Trojice (Mt 28,12), které se týká jak dospělých, tak i nemluvňat, neboť „nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží“ (Jan 3,3). Křest nemluvňat je jim však při jejich dospívání k ničemu, pokud následně nevěří osobní vírou v Ježíše Krista a nežijí podle ní.

Znovuzrození – proměna člověka při křtu, kdy člověk se stává účastným Kristova výkupného díla a jeho plodů a stává se „novým stvořením“ (2Kor 5,17).

Křest Duchem svatým – později nazývaný biřmování: biskup – nástupce apoštolů - vloží ruce na biřmovaného a ten přijímá pečeť Ducha svatého (Sk 8,14-17). Člověk je pak vybaven mocí Ducha ke zvěstování evangelia. Jedná se o svátost, kterou by měli přijímat pouze obrácení křesťané, neboť ostatním je k ničemu.

Duše - nemateriální část člověka, spolu s tělem člověka středobod Kristova spásného snažení.

Duchová duše - označení skutečnosti, že duše je nehmotného rázu.

Duchovní dary – dary Ducha svatého, které slouží pro duchovní růst křesťana.

Duchovní obnova – čas vyhrazený člověkem k obnovení a posílení jeho vztahu s Bohem, spočívající především z modlitby, rozjímání a četby Božího slova a jiné vhodné duchovní literatury a nevěnování se v nějakém časovém úseku světské činnosti.

Modlitba „v Duchu“ – setkání s Bohem v Duchu svatém, dialog člověka s Bohem v jeho přítomnosti.

Spasení – nastává za daných podmínek již za života člověka a dochází nezvratného dovršení vzkříšením těla. Spasený člověk po smrti jde buď přímo do nebe (je-li zcela dokonalý a svatý v celém svém jednání) nebo na cestě do nebeského stavu prochází stavem tzv. očistce, kdy se „očišťuje“ od svých nedokonalostí, aby mohl stanout zcela svatý před zcela Svatým. Spása pochází od Boha díky dílu Ježíše Krista a přijímá se vírou v Něj.

Pokora – mít o sobě pravdivé mínění: jsem prach a hříšník, který může být povýšen do královského stavu díky Boží lásce.

Pýcha - myslet a říkat o sobě něco více, než člověk ve skutečnosti je (viz pokora).

Celý Tvůj – vyznání křesťana, že náleží Bohu a zcela se mu odevzdává.

Syn Matky – buď vyznání Kristova lidství, které přijal od panenské matky Marie, nebo vyjádření, že každý křesťan coby úd Kristova těla (jehož je Ježíš Kristus – narozený z matky Marie – hlavou) je spolu s Kristem také v duchovním slova smyslu synem Marie, matky Ježíšovy.

Bratr a sestra – duchovní sourozenectví křesťanů skrze Ježíše Krista. Jde doslova o „pokrevné“ bratry a sestry díky krvi Ježíše Krista.

Neposkvrněné početí – označení toho, že Marie byla v okamžiku svého početí uchráněna Bohem od dědičného hříchu (a tím pádem i od osobních hříchů), aby mohla v sobě nosit toho, který je zcela Svatý a který se neslučuje s žádným hříchem. Maria se tak stala novou Archou úmluvy, v níž nepřebývaly kamenné desky zákona, ale zákon nejvyšší: Slovo Otce, jež se v Marii stávalo člověkem, aniž by přestalo být Bohem.
 
Úcta – projev člověka vůči Božím skutkům, ať učiněným přímo nebo skrze jeho svaté.

Mariánská úcta – přirozená úcta křesťana k Ježíšově matce, jež se odráží i ve způsobech jeho duchovního života (rozjímání o Mariině vztahu s Bohem, prosba o přímluvu…).

Církev – tělo Kristovo, jehož hlavou je sám Ježíš Kristus a nad jehož růstem bdí „pastýři“. Jedná se o boho-lidský „organismus“: Boží ze strany Boha (vliv jeho svatosti a moci) a lidský ze strany lidí (i s jejich slabostmi a hříchy, ale i se schopností být v posvěcujícím vztahu s Trojicí).

Svatý Otec – buď označení pro první Boží osobu - Otce, nebo odvozeně a na základě např. 1Kor 4,15 či 1Jan 2,13 označení pro ty, kteří principiálně přivádějí k novému životu v Kristu další věřící a starají se o jejich další duchovní růst – v této souvislosti se tohoto označení užívá nejvíce pro papeže, pozemského zástupce Ježíše Krista a nejvyššího pastýře křesťanů na zemi.

Skála – buď Kristus sám nebo od něho odvozeně apoštol Petr (spíše jeho vedoucí úřad v Církvi) a jeho dějinní nástupci.

Jednota – sjednocení všech věřících v Krista skrze víru v něj, které se prohlubuje prohlubováním vztahu jednotlivých věřících s Bohem skrze Ježíše Krista.

Tajemství – na prvním místě sám Bůh, který převyšuje naše chápání a vyjadřování. Odvozeně také z toho samého důvodu jeho díla: svátosti, jeho přítomnost a konání v modlitbě atp.

Svátost – „viditelné znamení neviditelné Boží milosti“. Bohem garantované objektivní působení jeho moci a posvěcení, jehož účinek je závislý na dispozici přijímatele této skutečnosti. Svátosti tak nestačí přijímat mechanicky, ale naopak s otevřeností a touhou po Božím působení.

Eucharistie – Kristem slíbená jeho podstatná přítomnost pod způsobou chleba a vína na základě jeho vlastních slov (např. Mat 22,14-20). Věřící skrze přijímání eucharistie posilují svoji účast na Kristově jediné a věčné oběti.

Přinášet lidem Krista – být autentickým svědkem Ježíše Krista ve svém životě, být „matkou Ježíše Krista“ (Luk 8,21).

Pravá víra – na prvním místě víra, že Ježíš Kristus je vtělený Bůh, který zemřel na kříži za naše hříchy, přemohl smrt a byl vzkříšen, aby skrze víru v něj všechny lidi přitahoval k sobě do nebeského království a věčného života.

Falešná víra – víra v nekřesťanská přesvědčení a bludy.

Věřící – viz heslo Pravá víra.

Konverze – obrácení se ke Kristu, přijetí Pravé víry za svou.

Pohan – člověk, který nevěří v Ježíše Krista a nepřijal křest ustanovený Kristem.

Svátek - oslava Božích skutků.

Milost – přízeň Boží, díky níž jsme Bohem spaseni. Neviditelné působení Boží s viditelnými důsledky ve viditelném světě.

Sedmý den odpočinku - den vzkříšení Ježíše Krista – Slunce spravedlnosti, první den v týdnu, neděle, den Páně, počátek věčného dne (viz Žid 4).

Pokání – celoživotní kající způsob života křesťana, „permanentní obrácení“, neustálé úsilí o službu Bohu a o vztah s Ním.