poslal Nepřihlášený Bohoslužby k 90. výročí vzniku Českobratrské církve evangelické
22. listopadu 2008
Praha, Salvátorský chrám
Biblický text: Filipským 1,3-6.9-10
Děkuji Bohu svému při každé vzpomínce na vás a v každé modlitbě za vás všechny s radostí prosím; jsem vděčen za vaši účast na díle evangelia od prvního dne až doposud a jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.
A za to se modlím, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala a s ní i poznání a hluboká vnímavost; abyste rozpoznali, na čem záleží, a byli ryzí a bezúhonní pro den Kristův…
Epištola do Filipis zní vděčným a nadějným hlasem. Pro čtenáře je zdrojem radosti. Její autor sedí v té chvíli ve vězení. To je smutné.
Evropa letos slavila devadesáté výročí konce první světové války. Samostatný stát k tomu přinesl další nadějné podněty. To je důvod k radosti. Ale Evropa prožila 20 let po 1. světové válce druhou, horší, po ní pak časy studené války. To je smutné.
Uprostřed toho stojí jedna křesťanská církev, v Česku druhá největší, ale přesto čítající pouhé jedno procento občanů. Církev tak silná, že přežila víc než světovou válku a padesátileté škrcení reálným socialismem. Církev tak malá, že dnes, po devadesáti letech, je početně stejná jako v okamžiku svého znovunarození. Církev, na níž upoutá její široká náruč, nazývaná také nezřetelnou identitou. Barevná i šedá, stabilní i rozviklaná, chválená i kritizovaná.
Co je tu k slavení? Jak se vyhnout růžovém i černému pokušení? „Růžové“ pokušení promění oslavy v chlubení a kolorování minulosti. „Černé“ pokušení zas vzpomíná, kdo kdy oslavujícímu ublížil a co on sám pokazil. Nářek nad ztraceným mládím bývá zakončen výzvou „probuďte se“.
Jak správně slavit, ukazuje Pavel: „Děkuji Bohu při vzpomínce na vás“. BOHU, nikoli VÁM, děkuji! Nikoli „všem, kteří jste se zasloužili“, nikoli „vám, otcové zakladatelé“! Bohu děkuji!
Za mnoho může Českobratrská církev evangelická děkovat, nikoli „být na to hrdá“. Může děkovat Bohu, že nevznikla oddělením se od jiné církve, nýbrž spojením, že před devadesáti lety nevyrostla „na zelené louce“, nýbrž se mohla „jen“ obnovit ze svých původních zůstavitelů: z půl tisíciletých reformačních a bratrských tradic. Může - Bohu(!) -děkovat za řadu moudrých a krásných svědků, kteří českobratrskou tradici nesli. Za to, že nepodlehla pokušení zviditelňování se, ani nepřijala klišé soudit svět „posvátným soudem“; že se jí ve světě líbilo, protože do něho patří, i když jen přechodně. Může děkovat Bohu, že bratrská tradice ji dala zájem o děti, mladé a o rodinu. Že má dostatečně široké srdce, aby se do ní vešla pestrá paleta zbožnosti, spiritualit a proudů. I mládež zpívá (a za chvíli budeme zpívat všichni): „v království Božím místa dost, místa je dost i pro hříšníky“. Může Bohu děkovat i za to, nezůstala sama, že vedle ní existuje řada dalších křesťanských tradic, evangelických i katolických, s nimiž může sdílet podstatnou část svého směřování.
Jak projevit, že církev není hrdá na sebe, že se nevytahuje? Dvojím: modlitbou, odevzdáním všeho, co máme, i toho, co nám chybí do „jiných“ rukou, a službou jako radostí z přebývání v tomto světě, radostí z inspirace, co dělat. Vidět svět porozumivýma očima, s tolerancí, je službou Kristu věrnou. Modlitba a služba ukážou, jak málo jde církvi o ni samu a jak mnoho jí jde o život jako takový a o Dárce tohoto života. Z modlitby a služby roste i radost, hybný motor oslav.
Ohlížení má ale i druhou tvář. Je toho dost i k pláči, dokonce se čas od času se objeví hlas, že církev je v krizi. To je pravda. Střepy té krize jsou vidět ve sborech, na sborových budovách, na statistikách, někdy v manželstvích a rodinách. A nejen dnes, už před třiceti lety mládež zpívala, že „nad mou církví mě nervy berou“ a „v úděsném domě bydlí dnes tvůj lid“. Ostatně pár roků po sjednocení ČCE hovořil prof. Hromádka o krizi českého evangelictví, protože upadá tradiční písmáctví a evangelictví se projevuje jen plochým protikatolictvím. O krizi českého evangelictví po tři století po Bílé Hoře netřeba hovořit. Z krize středověké církve vyrostla reformace. V prvních stoletích žila církev krizemi z herezí. Nakonec Pavlův pláč nad korintským sborem ukazuje, že církev je v krizi od chvíle, kdy Ježíš nazval Petra (skálu) satanem.
I vězeň, autor epištoly, má důvod k pláči. „Dejte si pozor na psy, na zlé dělníky, na roztržky!“ Přesto z epištoly dýchá radost a pokoj. Pavel řekne proč: my to všechno naštěstí nemáme cele v ruce. „Jsem si jist, že ten, který ve vás začal dobré dílo, dovede je až do dne Ježíše Krista.“ My jsme to dílo nezačali, my jsme tu církev nezakládali ani nesjednocovali. I naši otcové zakladatelé jen trochu pomáhali Boží dílo nezkazit. Slavit můžeme jistotu, že ten, který začal, dovede dílo do konce. Jestli On bude chtít, církev přežije dalších tři sta let Habsburků, padesát let komunistů i dvacet let postmoderny. Jestli On nebude chtít, nedožije se církev stovky. Ale co na tom, naše církev to není. Jeho je! Tak se o ní neboj!
Ale přece Pavel vyhlíží dopředu činorodě. Postaví tři ukazatele směru: „lásku, poznání a vnímavost“.
Na LÁSCE jako hybném motoru života se shodnou křesťané se všemi ostatními: s bratry židy, buddhisty, muslimy i taoisty, i s těmi, kteří se zatím k žádnému náboženství nepřihlásili. Pokud láska zůstane celá, mohou ji, jako zdroj života, přijmout i biologové, sociologové i ekologové.
Druhým z trojice je POZNÁNÍ, víc než informace a vzdělání. Prof. Souček překládá „důkladnější poznání“. Je to „moudrost kontextu“, zachycují souvislost všeho se vším, i vytřídění důležitého od balastu.
VNÍMAVOST trojici završuje. Ještě jednou prof. Souček, překládá „cítění, jemný postřeh“. Jako by bylo řečeno: „Všechno neuvidíš pod mikroskopem a nevymodeluješ na počítači. Snaž se zachytit ducha, siločáry života, jak je ustavil Dárce. Siločáry života jsou ovšem jemné, je třeba číst mezi řádky, zaslechnout i tiché hlasy v hluku dne.“
Možná bychom čekali známější Pavlovu trojici: „víra, naděje, láska“. Možná bychom sami postavili jinou trojici: starší generace by možná řekla „kázeň, píle, cílevědomost“, mladší „pohoda, svoboda a nezávislost“. Ale Pavel postavil do cesty trojici „láska, poznání a vnímavost“, budu si ji pamatovat. Kdo tuhle trojici přijme, je zbaven růžových i černých brýlí, optimismu i pesimismu, a vidí skutečnost. Tou však není jen to před očima, nýbrž i to, co lze číst mezi řádky, v tichých hlasech všedního dne i neděle.
Skutečností nejskutečnější je pak to, k čemu církev vyhlíží. Cíl, pro oči málo viditelný, je DEN KRISTŮV. Málo viditelný, protože daleko? Možná přijde dnes večer nebo zítra ráno! Málo viditelný je proto, abychom byli svobodní. Aby nás nic nenutilo, a my jsme se mohli svobodně rozhodnout.
Tak tedy, bude-li Pán chtít, nashledanou, až bude Českobratrská církev evangelická slavit stovku! Nebo v království Božím. Nebo zítra na bohoslužbách. Bude-li Pán chtít, a my to přijmeme … Amen.
Pavel Klinecký
