Papežova předmluva ke knize Marcella Pery

Italský filosof a politik, Marcello Pera, představil minulou sobotu (22. listopadu) novou knihu „Proč se máme považovat za křesťany. Liberalismus, Evropa, etika“ (Perché dobbiamo dirci cristiani. Il liberalismo, l´Europa, l´etica. Mondadori.), s předmluvou od papeže Benedikta XVI.

Někdejší předseda a dnešní člen italského senátu už v titulu parafrázuje koncept Benedetta Croceho „proč se nemůžeme nepovažovat za křesťany“. Croce vysvětloval, jak moderní kultura a idea svobody mohla vzniknout jen v civilizaci založené na křesťanském humanismu.

Marcello Pera jde o krok dál. Vztahuje ideu svobody ke konceptu osoby, nejen jako k přínosu křesťanské civilizace, ale přímo k obrazu Stvořitele, odkud se odvíjí také důstojnost a jedinečnost každého člověka. Právě tento koncept osoby je ohrožen, když se Evropa vzdaluje svým křesťanským kořenům a popírá je. K tomu dochází italský intelektuál, který se označuje za nevěřícího.

Neméně relevantní a aktuální je předmluva Benedikta XVI. „Mezináboženský dialog v přísném slova smyslu není možný, stále naléhavějším se však stává dialog mezi kulturami, který zkoumá kulturní důsledky základní náboženské volby. Zatímco o té není možné vést skutečný dialog, aniž bychom uzávorkovali vlastní víru, je žádoucí vystavit veřejné konfrontaci její důsledky. V této oblasti je možný a nezbytný jak dialog, tak vzájemná korektura a obohacování “ – píše Papež v úvodu k Perově knize.

Křesťan nemůže „diskutovat“ o Kristově vzkříšení, stejně jako muslim nemůže zpochybnit božské poslání Proroka. Nicméně z těchto náboženských kořenů vyrostly kultury, civilizace, právní a morální systémy – a diskuse o nich, říká Papež, je víc než na místě. Nejde rozhodně o věc zanedbatelnou. Naopak Papež postuluje přechod od salónních diskusí k tomu, jak se to které náboženství projevuje v každodenním životě společnosti.

Přestože je na první pohled zřejmé, kam Papež míří, ihned po prezentaci knihy bylo třeba vysvětlovat. Vatikánský mluvčí P. Federico Lombardi musel pro New York Times opakovat, že současný pontifikát je známý podporou dialogu, že Papež navštívil mešitu a různé synagogy. Zpochybnění možnosti dialogu vyvolává podezření. Na kultovní termíny se nesahá! Není ale podezřelé spíš to, že dnešní novinář nedokáže vyčíst z textu pravý obsah?

Co tedy vlastně říká Papež? Rozhodně nevyhlašuje novou křížovou výpravu. Ostatně svým postojem neustále potvrzuje, že základem vztahů mezi lidmi je vzájemná úcta - i k protivníkům. Když Benedikt XVI. navštívil istanbulskou mešitu, nešlo o kompromis nebo společenskou nutnost. Je to postoj hluboce náboženský. Vždyť jsme všichni děti jediného Nebeského otce, bez ohledu na to, jakou představu jsme si o něm vytvořili, nebo stojí-li mezi Ním a námi dokonce někdo, kdo jej „pomluvil“.

Na druhou stranu se ovšem Papež jednoznačně ohrazuje proti náboženskému synkretismu. Snadnost s jakou do něj lze upadnout, je totiž jednou z charakteristik našich časů. A je to nemoc především evropská. Jména má různá: neznalost, naivita, povrchnost, ale také rozbujelé ego instinktivně odmítající jakýkoliv náznak autority a s tím nutně související krize vlastní identity, protože navzdory stejně rozšířené jako laciné maximě „buď sám sebou“ je identita tím, co jsme si sami nedali.

Benedikt XVI. vystupuje proti burze s náboženskými prožitky, proti náboženskému konzumismu, k němuž by mohl svádět obnovený zájem o transcendenci. Ale vystupuje také proti zdání, že je možné povznést se nad konkrétní náboženství, s jeho žitou praxí, a vystačit si s pouhou ideou náboženskosti. Jedině z hlediska akademické religionistiky je možné považovat náboženství za sobě rovná. Žádný člověk poctivě praktikující svou víru – jako víru, tedy to, v co skutečně věří – nemůže tvrdit, že ve skutečnosti je zaměnitelná s vírou úplně jinou.

„Církev po koncilu otevřela celou řadu kanálů teologického dialogu. Mezi křesťanskými vyznáními částečně fungoval, ale s jinými náboženstvími sloužil pouze ke stanovení několika společných, velice obecných hodnot, jako modlitba nebo vědomí hříšnosti. A tyto koncepty pak každý po návratu domů přeložil do vlastního náboženského kontextu,“ komentuje Papežův text ředitel agentury AsiaNews, P. Bernardo Cervellera.

Na lámání chleba naopak dochází tam, kde se má diskutovat o konkrétních otázkách, jako lidská důstojnost, náboženská svoboda, postavení žen ve společnosti, koncept spravedlnosti. Škoda, že si novináři z New York Times nepoložili otázku, proč za této situace naši přátelé jiných náboženských tradic vždy rychle zatouží po teologické reflexi.

Johana Bronková

Zdroj: radiovaticana.cz