Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Lidská spása.


A ti, kdo to slyšeli, řekli: "Kdo tedy může být spasen? " On však řekl: "Co je u lidí nemožné, je možné u Boha."(L 18,26-27)

Lidé jsou různí a každý máme své osobité vidění světa. Přesto se vytvářejí určité názorové skupiny, které mají tendenci generalizovat, házet „ty druhé“ do stejného pytle. Dělávám to taky tak, lidi mající blíže k protestantským názorům, nazývám protestanty, i když oni sami třeba proti takovému označení protestují. Dlužno podotknout, že je ale tolik různých denominací a skupin, lišících se často jen v maličkostech, že pro katolíka není vůbec snadné je nějak rozlišovat. Mou omluvu má tedy každý, kdo by se snad tímto cítil nějak dotčen, mluvím – li jen obecně o protestantské straně. Mám tím na mysli jen názory, které jsou prostě odlišné od názorů katolických.

Často v diskusích cítím z jejich strany určitou povýšenost (pramenící z neznalosti nás samých), jako kdyby katolická víra měla svůj zdroj pouze v katechismu, zatímco zdrojem jejich víry je prý vztah ke Kristu. To pociťuji jako hlubokou nepravdu, protože oni se tak snaží oddělovat neoddělitelné. Už v době Otců sv. Cyril Jeruzalémský prohlašoval, že víra v osobu znamená přijmout bez výhrad také její učení. Chtěl bych se zde nyní pokusit o určitou sumarizaci názorů o naší spáse tak, jak vyplynuly z našich diskusí.
Na začátku stály dva vyhraněné postoje.

Tvrzení protestantů v duchu: „Já už jsem spasen, pro svou spásu nemusím dělat už nic jiného, jen ji přijmout. Ke Kristově oběti nelze už nic přidat, to by byla neúplná“.

Protože jsem nesouhlasil s tvrzením, že pro svou spásu už nemusím nic dělat, byli katolíci automaticky označeni jako ti, kteří usilují o spásu ze skutků. Vysvětloval jsem, že souhlasím s tím, že Kristova oběť je sice dokonalá, ale že jednou věcí je ze strany Boha dar nabídnout a jinou věcí je dar přijmout. Ale že to už je lidským podílem na vlastní spáse.

(Kol 1,24) Nyní se tedy raduji ve svých utrpeních pro vás a svým tělem doplňuji to, co zbývá z Kristových soužení pro jeho tělo, jímž je církev…

Bůh totiž vyžaduje spolupráci každého člověka, nikoli pasivitu.
(Zj 3,15-16) Znám tvé skutky, že nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený nebo horký! A tak, že jsi vlažný a ani studený ani horký, vyvrhnu tě ze svých úst. ..

Bylo mně jasné, že druhá strana uznává argumenty jedině na základě Písma, argumentoval jsem tedy Písmem.

(Mt 10,22) A všichni vás budou kvůli mému jménu nenávidět, ale kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen. 
Zjistil jsem ale, že taková argumentace se stejně naprosto minula účinkem. Tvrzení, že skutečně trvale, věčně a dokonale budeme spaseni až po naší smrti – a to podle toho, jak jsme se za života chovali, byl argument pro mnohé zcela nepřijatelný. Bez ohledu na to, že jeho smysl vychází z Písma.
Poznal jsem, že logická rozumová argumentace je u člověka přesvědčeného o vlastní „pravdě“ zcela neúčinná. Mohu důkaz z Písma vypsat třeba velkými písmeny i podtrhnout, ale ten člověk to stejně „nebere“. Místa, která odporují jeho konstrukci prostě vynechá, přeskočí je, jako by nebyly. Prošel jsem všechna místa v Písmu, která se zmiňují o naší spáse a zjistil, že Písmo skutečně mluví o naší spáse jak v čase přítomném, tak minulém, ale ponejvíc v čase budoucím. Je tedy třeba blíže osvětlit, co se pod pojmem „být spasen“ rozumí. Lingvistický význam tohoto znamená být zachráněn.

Lidstvo po svém prvním pádu přišlo o to nejdůležitější – o společenství s Bohem a vlastními silami už nebyl žádný člověk schopen tento stav změnit. Skrze člověka byla i celá země zlořečená (Gn 3,17). Proto musel přijít Mesiáš, vzít na sebe naše viny a nabídnout nám spásu jako nezasloužený dar. Každému z nás ale pořád zůstává svoboda nabízený dar přijmout, nebo odmítnout. Touto svobodou disponuje každý člověk až do své smrti.

Každý křesťan se tedy skrze křest navrací k Bohu, vstupuje s Ním znovu do ztraceného původního společenství - přijímá dar spásy. Přijímá první dar Ducha – nový život, účast na Božím životě, protože už nám dává začátek věčného života.

Naše spása (společenství v Bohu) zde na zemi ale není dokonalá, protože je neustále narušována naší hříšností. To, že dokonalé synovství - plnou a věčnou spásu těla i duše - dosud očekáváme, ukazuje, že dosud nejsme spaseni co do skutečného prožívání věčného blaha, nýbrž jen co do naděje. K pojmu naděje pak patří, aby se vztahovala k věci budoucí.

Ale jestli někdo již vidí a užívá té věci, o níž choval naději, nemá již jen naději o té věci, ale je přímo jejím držitelem. Křesťan, který žije ve společenství s Bohem (bez těžkého hříchu – my říkáme v milosti posvěcující), může o sobě tvrdit, že už je spasen, ale pouze v naději.

(Ř 8,24-25) Jsme spaseni v naději; naděje však, kterou je vidět, není už naděje. Kdo něco vidí, proč by v to ještě doufal? Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme. Byli jsme totiž spaseni nadějí.

Může o sobě tvrdit, že teď je spasen (má totiž společenství v Bohu), ale nemůže tvrdit, že má onu jistotu spásy už navěky, bez ohledu na to, jak se v budoucnu zachová. Je sice pravda, že už jsme vykoupeni, ale některé dary, které nám vykoupení přineslo, jako např. oslavení těla, dostaneme až na věčnosti. A až do smrti pro každého z nás nepřestane platit:

(Mt 24,12-13)  A protože se rozmnoží nepravost, láska mnohých vychladne.  Kdo však vytrvá až do konce, ten bude spasen.

Představa podmínky vytrvání do konce bývá dalším pramenem nedorozumění.
Zde bývá katolíkům (možná některým i oprávněně) už tradičně a s oblibou podsouváno „skutkaření“ (že katolíci za každou cenu chtějí skutky, aby si nebe víc "zasloužili"). 

Vytrvat do konce však neznamená usilovat primárně o skutky, ty jsou nutným průvodním (se*****árním) vyjádřením naší víry (Jak. 2). Znamená to především zachovat ono společenství s Kristem, spolehnout se na Krista, vložit svůj život do jeho rukou. Aktem pokání se znovu a znovu očišťovat od svých hříchů. 
(1. Pt 5,7) …a složte veškerou svou starost na něj, vždyť On pečuje o vás….Ale to, že už dnes mám svou spásu (společenství s Bohem), neznamená, že pro ni nemusím už nic dělat!

Právě naopak, to bývá teprve jen začátek! Nemůže se skrýt město na hoře. Najdu – li perlu (poklad), prodám všechno co mám a koupím ji.

To, že ji dneska mám, ale vůbec nezaručuje, že mně zítra nemůže být uloupena! 
(1. Pt 5,8) Buďte střízliví a bděte, neboť váš protivník, ďábel, obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.
(L 8,12 –  podobenství o rozsévači) … Podél cesty -  jsou ti, kteří slyší, ale pak přichází ďábel a bere Slovo z jejich srdcí, aby neuvěřili a nebyli spaseni.

Tedy jistota spásy je pouze ve spoléhání se na Krista.
Nikdo však o sobě nemůže zodpovědně tvrdit, že mu toto „spoléhání“ vydrží až do konce života. Jsme lidé slabí a hříšní, dokážeme zrazovat Boží lásku.

Přitom na splnění této podmínky - vytrvat ve společenství s Kristem - závisí, zda naše zatím nedokonalé společenství (spása podmíněná vytrváním v dobrém) se jednou promění ve společenství dokonalé v Bohu, které už nic neohrozí, totiž ve spásu věčnou pro duši i pro tělo.
Takovou spásu zatím nemáme, jen doufáme, že ji dosáhneme.

Modlíme se za to. Duch svatý v nás vzbuzuje takovou modlitbu, která se líbí Bohu. Takže je to vlastně jeho modlitba, kterou on za nás prosí.
(Ř 8,25-27)   Ale doufáme-li v to, co nevidíme, trpělivě to očekáváme.  Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle. …
Mnozí vnímají Boha jako něco vzdáleného a statického. Zatímco Bůh je blízký, dynamický, vyžaduje akci a ne setrvávání v zakopaných pozicích. On je tvůrčí bytostí. Tak jak kypí životem příroda, tak by to mělo kypět i ve vztazích mezi lidmi.

Lidský život lze přirovnat k muzikantu. Bůh je autorem písničky, muzikant ji interpretuje. Může ji přijmout, nebo odmítnout. Může hudlařit a hrát i něco docela jiného a třeba falešně. Ale Boží melodie je mu napsána „přímo na tělo“, pokud tuto skladbu přijme, může se skrze ni plně uskutečnit, seberealizovat a dosáhnout maximální krásy hudby. Nejenom že obdaruje všechny posluchače okolo, ale dosáhne i vnitřní radosti, neskonale obohatí především sám sebe.

Kdo jste muzikant, víte, o jaké radosti mluvím. Jaký je to pocit, když se podaří dílo zahrát tak, aby to opravdu ladilo. Daleko více totiž vnímá krásu hudby ten, kdo ji spoluvytváří, než ten, kdo jen pasivně naslouchá. A ta škála možností, hrát dvojhlasně jako přátelé, či manželé, nebo vícehlasně jako rodina, společenství.…
Písničky našeho života jsou různě dlouhé, každá trvá do naší smrti. Máme ji napsanou tak, abychom tento život prožili opravdu šťastně. Jen my sami svou hrou si to můžeme pokazit. Bůh stojí o tvůrčí spolupráci každého z nás a počítá s ní ve svém plánu na obnově světa. Není většího a krásnějšího dobrodružství.