poslal Nepřihlášený Synodní senior Českobratrské církve evangelické Joel Ruml sděluje čerstvé reakce na případ zpronevěry
Ke zpronevěře peněz z celocírkevních prostředků jste vydali poměrně
podrobné prohlášení, přesto by nás zajímal tvůj osobní názor.
Rád bych na začátku zdůraznil, že vůbec nesnižuji hodnotu zcizených
peněz. Celých 10 milionů je opravdu mnoho. Jde o peníze z ciziny, z
větší části určené na různé projekty, a náš první úkol bude dát
zahraničním dárcům najevo, že na co dali, to uděláme. To je naše
priorita a cestou důkladné inventury a šetření prostředky k tomu
najdeme.
Moje další úvahy se však již netýkají peněz. Vlastně již desátý den
chodím s tou ztrátou spát a ráno mi obrazně řečeno stojí u postele.
Stále se musím ptát, co je na církvi nejvíce zneužitelné. Myslím, že je
to prostor důvěry, který zde byl záměrně odhalen a zneužit. Nechci
srovnávat rovnou s heparinovým vrahem, ale i tam šlo o podobnou důvěru.
Ve zdravotnictví přece jeden druhému věří pro jeho práci, že je na něj
spolehnutí, a do jisté míry jde o věci, které nejsou uchopitelné
strukturou, systémem, ničím. My jsme v této důvěře – myslím, že
většinově – v církvi žili. Najednou byla ošklivě zneužita, a to ne jen
po stránce odborné, ale přímo vyznavačské, protože inkriminovaný
pracovník chodil i na naše pobožnosti, zpíval a modlil se s námi – a v
duši se nám šklebil, co jsme za hlupáky, protože nám svěřených 10
milionů už má doma. To mi připadá úplně zrůdné!
Ale! Když o tom přemýšlím dál, nedovedu si představit, že bychom
hodnotu nám v církvi nejvlastnější zaměnili za podezřívání a nedůvěru.
V tom bych nemohl žít! Církev by pro mne hrozně ztratila, kdybychom se
teď soustředili jen na administrativní opatření. Jistě jsou pro práci s
penězi nezbytná, ale stejně tak i vědomí, že zde pracujeme s důvěrou.
Tohoto vědomí se nesmíme vzdát, protože jinak bychom zlikvidovali
společenství. Nemohu žít tam, kde si musí lidé a priori nevěřit, a
nedovedu si představit, že bych se měl v tomto smyslu změnit.
Druhá stránka věci mne též provází na každém kroku. Cestou do ciziny, v
autě, doma se mi vybavují teologické a biblické souvislosti. Vždyť
často kážeme: budete zneužívaní, budou vás obžalovávat, budete padat –
a hned to vyvažuje naděje: ale nepadnete! Teď si říkám, vždyť jsem
vlastně kázal o něčem, co jsem pořádně nezažil. Tváří v tvář církvi si
to uvědomuji. Dostávám i velmi ošklivé a drsné e-maily, ale nemám důvod
se obhajovat a objektivizovat, vždyť součástí naší důvěry k lidem je
důvěra vůči Bohu. Kdybych na jedné straně polevil, rozvrátím svou
bytost. Mé úvahy nyní jinak souzní s řečmi, které bylo a lze slyšet na
konventech i synodech: vždyť se bavíme v podstatě pořád jenom o řádech
a penězích! Co když tato událost pro nás znamená varování: orientujete
se špatně; vaše jistota je jinde!
Opakuji, ztráta je obrovská, nezlehčuji ji; ale dostávám se již do
stadia, kdy ke mně začíná promlouvat i toto zásadnější sdělení. Proto
náš dopis končí vyznáním, že „máme naději, že je v Božích rukou
připraveno východisko“.
Jste synodní rada, která schytala jedno z nejtěžších období
restrukturalizace celé společnosti. Zvolili jste zpočátku důsledně
nedirektivní model, tebe jsem ale často slyšel si postesknout, že
autorita v církvi schází, jako bys ji stále hledal. Jak o ní přemýšlíš
dnes?
Ve chvíli opravdového vnitřního narušení, jako když ti někdo nafackuje
nebo tě ošidí, jsem vděčný za všechnu podporu. Je hezké číst e-maily,
které sem přišly od lidí z církve. Jedna členka řekla budeme šetřit,
druhá řekla uděláme sbírku, ano, v tomto světě se takové věci dějí.
Pragmatické konstatování, máte peníze a spravujete velký majetek, který
bude přitahovat všelijaké komáry. Nebo když slyším, lidičky, zažili
jsme horší věci, přežijeme i tohle, věřím, že tyto spontánní reakce
nenaordinovali faráři.
Čas od času je ze mne velký pietista, tak zas nyní. Najednou si
připomínám s jinou naléhavostí první otázku Heidelberského katechismu,
„co jest tvým jediným potěšením...“. Ve chvílích znejistění se ptát,
kdo je mou autoritou, není tak špatná pozice. Nemyslím vůči policii –
kéž by ovšem našli něco na jeho účtech! – ale jak dnes můžeš chtít
krytá záda i ze strany církve? Pak najednou přijde hlavní potěšení
„nejsem sám svůj“ a to je mou autoritou, mým světýlkem, přenáší mne
přes toto špatné období.
Máš pocit, že bys býval sám potřeboval víc důvěry od svých podřízených?
Společenství synodní rady je úžasně kompaktní a toho si hodně považuji.
Co se týče kanceláře, tuším velké zneklidnění, protože on to hrál na
všechny. Církev ho neznala, takže do jisté míry jsou na tom všichni
stejně. Spousta členů církve však v malém zažila něco podobného,
přijdou montéři a zmizí tři sta tisíc, jde o atak na životní styl
postavený na důvěře. Jestli myslíš důvěry ze strany farářů, také si
nemohu stěžovat. Na farářském kurzu, který shodou okolností v onom
týdnu probíhal, jsem cítil, že si váží naší otevřenosti. Chtěli jsme
tam bezprostředně informovat. Slyšeli jsme i kritické pohledy na
fungování ústředí, ale viděl jsem, že se snaží chápat naši těžkou
pozici.
Ve vzduchu létají slova o kontrolních mechanismech, máš už nyní nějaké teologické úvahy k této situaci?
Lid Kristův je do jisté míry společenství všem odhalené i měřitelné.
„Oni věří v Písmo,“ kdekdo si v něm přečte, v co máme věřit a jak nás
bude hodnotit. Na tom můžeme těžko něco měnit, pokud chceme lidem
Kristovým zůstat. Naše církevní řády a pravidla jsou ovlivněna faktem,
že spoustu nových změn jsme vytvářeli v mezidobí, kdy jsme jen dobíhali
život a okolní společnost. Řády a předpisy nikdy nejsou schopny
nastavit takové podmínky, které přijdou, ale reagují na to, co se
objevilo. I kriminalisté nám potvrdili, že když takoví zločinci
nastoupí do firmy s takovým cílem, tak ji stejně jednou okradou. To
nemá být omluva, jen konfrontace s realitou. Doufáme, že včera při
našem zasedání dohodnutá opatření i analýzy, které se připravují pro
synod, eliminují podobná nebezpečí, ale jisti si nikdy být nemůžeme.
Nakonec v této časnosti si nemáme být jisti ničím. Možná čelíme
zvláštnímu druhu zkoušky, kterou má celá církev projít. Jestli zůstane
jenom na přístupu, vy jste tam zbyteční, tohle děláte vždycky špatně,
budeme si všecko řídit sami, pak nejspíš dojde k otřesení celé podstaty
společného vědomí naší církve. ČCE je právě v rámci České republiky
zajímavá tím, že je v ní provázaná zbožnost, zkušenosti, víra lidí od
Slezska přes Horácko, Prahu až po západní Čechy a společně chce tato
různost této společnosti něco přinášet. Myslím, že nadcházející synod
přinese návrhy změn struktury a nejspíš nás čekají změny řádu, abychom
byli chráněnější, ale důvěru nevzdávejme.
Je podle tebe velikost našeho ústředí optimální?
Nemyslím si, že naše ústřední kancelář se má zvětšovat, stejně jako
jiné naše články řízení, spíš je třeba povzbudit vědomí, že toto
ústředí chce sloužit církvi a chce být její součástí. Nechce být
vydělováno a nahlíženo někdy málem jako parta darmožroutů, ale
koordinovat soužití církve. Pochopitelně, že jsou chyby a existují
velká zanedbání, to nechci bagatelizovat. Ovšem výzvy do sborů, že
potřebujeme personální pomoc do toho či onoho oddělení, jen málo nesou
ovoce. Všelijaké náznaky ze strany sborů či ironizace, o nichž se
dozvím, ústředí demotivují a soudržnost ohrožují. Představy typu, my si
naše platy zařídíme sami, my nikoho nepotřebujeme, nedoceňují fakt, že
naše sbory do velké míry samostatné jsou, ale v rámci presbyterně
synodního zřízení, kdy zkrátka chceme některé věci delegovat ke
společnému konání, promýšlení a hledání. Věříme, že taková delegace se
obrátí ve společné dobro. Toto zřízení je sice nejsložitějším zřízením,
co vůbec je, ale zřízení cenným právě pro jednotlivce ve společenství a
pro společenství podporující důstojnost jednotlivce.
4. února se ptal jam
Zdroj: časopis Český bratr 2009/1
