Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Platnost udělení svátostí, aneb jak působí Duch svatý skrze svátosti.


Protože se zde opakovaně vyskytuje nesprávná interpretace toho, jak katolíci vnímají svátosti, pokusím se vnést do této záležitosti trochu světla. Svátostná ekonomie spočívá v komunikaci (sdílení) plodů Kristova vykoupení prostřednictvím slavení svátostí církve a zvláště eucharistie, „dokud nepřijde“ (1 Kor 11,26) . Svátosti jsou tedy součástí liturgie, kterou slaví církev jako kněžské společenství. Duch svatý připravuje člověka k přijetí svátosti Božím slovem a vírou, která toto slovo přijímá. Vzkříšený a oslavený Kristus v církevní liturgii znamená a hlavně uskutečňuje své velikonoční tajemství. Tímže dal apoštolům Ducha svatého, udělil jim a jejich nástupcům moc uskutečňovat dílo spásy skrze eucharistickou oběť a svátosti, v nichž on sám působí, aby uděloval svou milost věřícím všech dob a v celém světě. Svátost se tedy neuděluje spravedlností člověka, ale Boží mocí.
Svátosti jsou vnímatelná a účinná znamení milosti, ustanovená Kristem a svěřená církvi, skrze něž se nám uděluje božský život. Je jich sedm: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, (kněžské) svěcení a manželství. Tajemství Kristova života jsou základem toho, co Kristus nyní prostřednictvím služebníků své církve rozdává ve svátostech.   „Co bylo viditelné na našem Spasiteli, přešlo do jeho svátostí“ (sv. Lev Veliký).Kristus svěřil svátosti své církvi. Jsou „církve“ ve dvojím významu: jsou „z ní“, protože jsou úkonem církve, jež je svátostí Kristovy činnosti; a jsou „pro ni“, v tom smyslu, že budují církev. Svátostný charakter je duchovní pečeť, udělená svátostmi křtu, biřmování a kněžského svěcení. Je to příslib a záruka božské ochrany.V síle této pečeti je křesťan připodobněn Kristu a různým způsobem se podílí na jeho kněžství. Náleží k církvi podle různých stavů a funkcí. Je tedy zasvěcen božskému kultu a službě církve. Protože je charakter nezničitelný, svátosti, jež jej vtiskují, se přijímají jen jednou za život. Svátosti nejenže víru předpokládají, nýbrž ji slovy a obřadnými prvky živí, posilují a vyjadřují. Odtud pochází starobylé úsloví: „Lex orandi, lex credendi“, totiž že církev věří tak, jak se modlí.  Svátosti jsou účinné ex opere operato, (už tím, že se koná svátostný úkon) protože v nich působí Kristus, jenž udílí totiž milost, kterou znamenají, nezávisle na osobní svatosti služebníka. Nicméně plody svátostí závisejí také na dispozicích toho, kdo je přijímá.

Toto je nutné pro pochopení účinků svátostí.
Při udílení svátostí zde máme dvě strany. Stranu dávající (Krista, viditelně zastoupeného tím, kdo se podílí na jeho kněžství) a stranu dostávající. Aby člověk obdržel milosti, plynoucí ze svátosti, musí pro to být disponován - plody svátostí lze obdržet jen skrze víru.

I člověku bez víry je tedy svátost sice udělena (Bůh nikdy nebere své dary zpět), ale člověk bez víry z toho nemá zatím žádný duchovní užitek. Člověk bez víry se dá přirovnat k nádobě, obrácené dnem vzhůru. Takovou nádobu nelze naplnit, má zpřevrácené hodnoty. Ovšem Boží láska i trpělivost s člověkem je bezmezná. Bůh k sobě člověka volá po celý jeho život. Pokud se takový později skutečně obrátí, bývá pak stejně naplněn dary Ducha - plody kdysi přijaté svátosti. Bůh má čas, ale lidský čas je omezen. Je tak člověku ke škodě kvality jeho života nestrávit ho ve spolupráci s Bohem.

Tridentský sněm mluví o trojím způsobu přijímání: svátostně, duchovně, svátostně i duchovně zároveň. I středověcí autoři mluví o "duchovním jídle", ale rozumějí tomu výrazu velmi široce: jí tělo Kristovo, kdo je spojen milostí s Vykupitelem. Protože je však eucharistie hlavní zdroj milosti, každé rozmnožení milosti má nějaký vztah k svatému přijímání. "Kdo v duchu církve věří," píše sv. Tomáš Akvinský, "ten podle úmyslů církve také touží po eucharistii a také přijímá…" Podle dnešního způsobu mluvy patří k duchovnímu svatému přijímání na prvním místě touha. Píše sv. František Saleský: "Nemůžete-li mít to štěstí, že byste mohli přijímat skutečně při mši svaté, přijímejte alespoň srdcem a duchem, spojte se s životodárným tělem Spasitelovým alespoň touhou." Je to touha po eucharistii. Nenazýváme tedy dnes "duchovním přijímáním" každou touhu po větší milosti a spojení s Bohem. Je to touha oživená láskou. Předpokládá tedy stav milosti, tak jako bychom měli přistoupit k přijímání skutečně. Je to touha vědomá. Náznaky této zbožnosti čteme už u sv. Augustina. Kdo touží po dokonalosti, touží i po onom "chlebu z nebe". Mojžíš a Áron jedli jenom manu, která je symbol eucharistie. "Protože však chápali ten viditelný chléb duchovně, duchovně po něm lačněli, duchovně ho okusili a duchovně se nasytili." Čteme, že nezemře, kdo jí tento chléb (srov. Jan 6, 51). Toto jídlo je podle sv. Augustina především jedení duchovní, "v srdci a ne zuby".
Rozlišujeme svátost, nakolik je viditelný úkon, a její sílu (virtus sacramenti). Ty dvě věci se dají od sebe oddělit. V tomto duchu mluví často středověcí autoři. Někomu se může dostat účinku svátosti (res sacramenti), i když navenek svátost nepřijal. "V církvi je dvojí přijímání těla Kristova," píše Alger z Lutychu, "jedno je tělesné, druhé duchovní, jedno ústy, druhé srdcem." Teologicky se tato pobožnost opírá o dvě základní pravdy. Věříme, že hlavní zdroj nadpřirozeného života je v eucharistii. Živ bude jen ten, kdo "jí toto tělo" (Jan 6, 51). Věříme však i v účinnost vnitřní touhy po dokonalosti. Toto přání může nahradit i vnější svátostný úkon. Touha žít je už životní úkon. Najde Krista, kdo ho hledá.

Teologové však rozlišují dvojí užitek svátosti: ten, který působí sama svátost (ex opere operato), a ten, který závisí na vnitřní dispozici, připravenosti toho, kdo přijímá (ex opere operantis).

Pro přijímání, které je pouze duchovní, jde ovšem o ten účinek druhý. Neznamená to, že by se dala přijatá milost matematicky dělit a počítat. "Může se stát,že dostanete tolik milostí, kolik jich dostane kněz ve svátostném přijímání, budete-li přijímat duchovně s velkou touhou…" Aby tato touha byla účinná, je ovšem potřeba, abychom byli ve stavu posvěcující milosti (bez smrtelného hříchu, v přátelství s Bohem). Jak tedy přijímat duchovně? Následování Krista píše: "Zbožný člověk může každý den i každou hodinu s užitkem a bez zábrany přistupovat k duchovnímu přijetí Krista." Opravdový vztah k Bohu nelze totiž nahradit ničím.