Grano Salis - Křesťan a odporování zlu

Debata pod nedávno uveřejněným článkem o problematice rozvodu mě povzbudila, abych se na vás obrátil s další otázkou ohledně praktického křesťanského života. Jaký máme jako křesťané zaujímat postoj ke zlu? Předem děkuji za komentáře

Zatčení Ježíše

Všechna čtyři evangelia nám podávají svědectví o zatčení Krista. Samotnému zatčení předchází u Lukáše poněkud tajemná pasáž: Řekl jim: "Nyní však, kdo má měšec, vezmi jej a stejně tak i mošnu; kdo nemá, prodej plášť a kup si meč. Pravím vám, že se na mně musí naplnit to, co je psáno: `Byl započten mezi zločince.´ Neboť to, co se na mne vztahuje, dochází svého cíle." Oni mu řekli: "Pane, tu jsou dva meče." Na to jim řekl: "To stačí." Především je nutné zdůraznit, že řecké slovo machaira nemusí nutně znamenat to, co si představíme pod pojmem meč. Vlastně je pravděpodobnější, že se jednalo spíš o dýku či větší nůž. Nezdá se totiž, že by učedníci tak rychle nějaký meč sehnali. Domnívám se, že dýku už měl Petr a někdo další u sebe. Odehrál-li se tento rozhovor bezprostředně před výstupem na horu, jak lze usuzovat z Lukáše, pak se zdá, že pro Ježíše bylo důležité, aby aspoň někdo z jedenácti učedníků byl ozbrojen. Z dalšího průběhu událostí (např. J 18,4) usuzuji, že Ježíš věděl, že bude toho večera zatčen, a onen "meč" měl posloužit pro lekci, kterou se rozhodl udělit svým apoštolům a jejich prostřednictvím i nám.

Po nějaké době se dostavil Jidáš s ozbrojeným doprovodem. Během zatýkání použil Petr svoji dýku a napadl jednoho ze zatýkajích. Ježíš však Petra i ostatní, kteří se zřejmě chystali svého mistra bránit, napomenul a dokonce vyléčil zranění, které Petr způsobil. Učedníkům bylo jasné, že se Ježíš nedočká nějakého spravedlivého soudu (jistě měli v paměti, jak to po zatčení dopadlo s Janem) a je tedy lidsky pochopitelné, že chtěli silou zabránit v zatčení. Byla by to asi vzhledem k logicky předpokládané přesile ozbrojenců marná snaha, takže by pravděpodobně dopadli jako Řekové u Thermopyl. Ježíš však jakýkoli odpor již v zárodku zakázal a dobrovolně se vydal do rukou stráží.

Ježíšova slova o odporu vůči zlu

Svým chováním během zatčení, soudu i popravy Pán ukázal, že nemluvil jen tak do větru, když se vyjadřoval k přístupu ke zlu a zlým lidem. A tak v Mt 5,39-40 čteme: Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou, a tomu, kdo by se chtěl s tebou soudit o košili, nech i svůj plášť. Kromě toho se vyjadřuje i ke zvůli státní moci: Kdo tě donutí k službě na jednu míli, jdi s ním dvě. a hned dodává: Já však pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují,

Vojáci v NZ

Z výše uvedeného by se dalo usuzovat, že Ježíš mluvil jako přesvědčený pacifista, jak ho také chápal Gandi. Jenže setníka (Lk 7,2) dává Ježíš jako příklad velké víry a nijak ho nevyzývá, aby změnil profesi. Stejně tak Petr (Sk 10) nevidí u Kornelia jako nějaký problém, že je důstojníkem v armádě. Římské vojsko plnilo funkci dnešní armády i policie, ale jejich živobytím bylo prosazovat zájmy Říma silou.

Spravedlivá válka a sebeobrana

Kdybychom se důsledně řídili výše uvedenými slovy Krista, museli bychom se řídit principem nenásilí v soukromém i veřejném životě. Že takový přístup nemusí nutně skončit neúspěchem vidíme např. u Gandiho a Martina Luthera Kinga.

Z hlediska politického ovlivnil smýšlení křesťanů na dlouhá století Augustin svým učením o válce. Výchozím bodem jeho úvah je debata mezi vojáky a Janem:"Kdyby křesťanství všechny války zavrhovalo, tím spíše by bylo řečeno v evangeliu vojákům, žádajícím radu o spáse, aby odhodili zbraně a vůbec opustili vojenský stav. Místo toho je jim řečeno: nikoho neutiskujte, nikomu nekřivděte, ať vám stačí váš plat. Když jim přikázal (Jan Křtitel), aby se spokojili se svým platem, nezakázal jim konat vojenskou službu." (J 3,14) Asi nejlépe své učení shrnul v dopise jednomu římskému vojevůdci:"Nedomnívej se, že Bohu se nemůže líbit nikdo, kdo bojuje ve válkách. Byl mezi nimi svatý (král) David a mnozí jiní spravedliví oné doby. K nim také patří setník, který Pánu řekl: ‘Pane, nejsem hoden, abys vešel pod mou střechu, ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu-li jednomu: ‘jdi’, jde, a jinému: ‘přijď’, přijde, a svému služebníkovi: ‘udělej to’, a udělá to.’ A o tomto setníkovi Pán řekl: ‘Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho.’ (Mt. 8, 8 – 10) Ve válkách byl i onen Kornelius, kterému poslaný anděl řekl: ,Tvé modlitby a tvoje almužny vystoupily před Boha …’ (Sk. ap. 10, 4—8) . Ve válkách byli i ti, kteří chtějíce se dát pokřtít, přišli ke sv. Janu (o kterém Pán řekl, že: ‘Mezi těmi, kteří se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší, než Jan Křtitel’ - Mt. 11, 11) Přednější místo mají ovšem u Boha ti, kteří opustivše všechny tyto pozemské věci, s největší zdrženlivostí čistoty jemu slouží. Každý ale má, jak praví apoštol, od Boha svůj vlastní dar: jeden pro to, druhý pro ono (1 Kor. 7, 7). Jedni tedy, za vás se modlíce, bojují proti neviditelným nepřátelům, vy zase bojujete proti barbarům viditelným. Kéž by byla ve všech jedna víra, protože pak by se nemuselo tolik bojovat a snáze by byl přemožen ďábel se svými anděly! Ale protože nyní nemůžeme žít jen se svatými a spravedlivými je nutné, abychom byli trápeni a zkoušeni, jako zlato v peci; pokušením mezi bloudícími a bezbožnými. A zajímavý je i tento názor: "A nikdo nemá nad druhým moc, leč byla-li mu dána s hůry. Není moci, leč od Boha. Spravedlivý muž proto může bojovat i na rozkaz bezbožného krále, aby byl zachován pořádek občanského míru. Pokud to, co král rozkazuje, je proti Božím přikázáním, ale voják o tom nemá jistotu, pak se král nespravedlivým rozkazem dopouští hříchu, ale voják, který jej poslouchá, je nevinný." Podobně o válce mluví např. i Luther.

Ačkoli Augustin neřeší přímo otázku, je-li správné použít násilí při obraně svého života, zdraví či dokonce majetku (to řešil např. Hippolyt Římský), není od věci předpokládat, že by odpověděl kladně, neboť uvedené argumenty jsou stejně tak použitelné. A tak KKC uvádí:Láska k sobě je základní zásadou mravnosti. Je tedy oprávněné prosazovat respektování svého práva na život. Kdo brání svůj život, není vinen vraždou, i když je donucen zasadit útočníkovu smrtelnou ránu: „Jestliže někdo při obraně vlastního života užívá většího násilí, než je nezbytné, je jeho čin nedovolený. Jestliže však reaguje na násilí s přiměřenou umírněností, pak je obrana oprávněná … A není nutné pro spásu duše, aby se někdo zřekl oprávněné obrany, aby se vyhnul zabití druhých: protože člověk je povinen se víc starat o svůj život než o život druhých.“ (2264) a Oprávněná obrana může být nejen právo, nýbrž i závažná povinnost toho, kdo je odpovědný za život druhých. Zachovat obecné dobro společnosti vyžaduje, aby byl nespravedlivý útočník zneškodněn. Z tohoto důvodu mají nositelé veřejné moci právo použít zbraní k odvrácení útočníka od občanského společenství svěřeného jejich odpovědnosti. (2265) Podobný přístup najdeme i u protestantských církví (např. anglikánů)

Jak tedy?

Ze strany nevěřících se setkávám v podstatě se dvěma podobami námitek. Někteří poukazují na naprostou nereálnost Ježíšových požadavků a i kvůli nim odsouvají křesťanství do kategorie "neškodné utopie", druzí pak namítají, že my křesťané jsme pokrytci, protože neustále kážeme Krista a lásku (vodu), ale když jde do tuhého a jsme ohroženi my, naši blízcí nebo i stát, zapomeneme na sladké řeči a třeba i prolijeme krev (pijeme víno).

Augustinovo vysvětlení se mi nijak zvlášť nezamlouvá, křesťanství nepovažuji za utopii. Jsem tedy pokrytec nebo mám nedostatek víry, když vím, že bych zlu (násilí) odporoval přiměřeným násilím (silou)?

	Hledej
	Je a svátek má Rostislav. Vytvoření registrace