Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Neděle svaté Trojice, Na Topolce, 18.5.2008
Zjevení Janovo 4 kap.

Milé sestry a bratři,

dnešní nedělí definitivně končí dlouhý cyklus letošních velikonočních svátků. Tím posledním dílkem sváteční skládanky je slavnost svaté Trojice. A je to svátek opravdu výjimečný. Když budeme pozorně sledovat rytmus církevního roku, můžeme si uvědomit, že prakticky všechny jeho významné záchytné body jsou odvozeny od příběhu Ježíše Krista. O Vánocích slavíme Ježíšovo narození, pak si připomínáme jeho křest, o Velikonocích zase ukřižování a vzkříšení. A ostatně i svátek Ducha – letnice, se vztahují ke Kristu a k jeho zaslíbením pro církev.

Z tohoto propojeného řetězce ovšem svátek svaté Trojice nápadně vybočuje. Byl zaveden relativně pozdě (až ve čtrnáctém století) a nevztahuje se k žádné konkrétní biblické události. Můžeme snad konstatovat, že je to svátek doslova teologický. Jeho hlavním obsahem je Bůh ve třech osobách – tedy nejméně biblicky vykazatelné křesťanské dogma.


Pokud se pokusíme formulovat ústřední otázku dnešního svátku, snad by mohla znít: „Kdo je Bůh? Jaký je? Co o něm vlastně víme a dokážeme povědět?“ Touto otázkou se dnes pokusíme společně zabývat.

Ve své většině se biblický text vyhýbá pokusům popisovat Boha, byť i jen v náznacích a metaforách. Člověk se s Bohem setkává spíše v konkrétním Božím jednání, v díle spásy a záchrany.

Přesto ale najdeme i v Písmu určité výjimky. Jsou to především texty popisující vidění proroků a texty apokalyptické, ve kterých se tajemství Božího bytí téměř hmatatelně dotýkáme. Jazyk, kterým jsou tyto oddíly sepsány, je bohatý na barvitou a místy snad až nesrozumitelně přebujelou symboliku. A právě jeden z těchto textů jsme před chvílí četli.

Co se z něj dovídáme o Bohu?

Čtvrtá kapitola knihy Janovo Zjevení je popisem neobyčejného vidění. Hned úvodní slova tohoto vidění naznačují, že se tady před námi otevírá něco, co za normálních okolností zůstává zraku smrtelníků nepřístupné. „Hle, dveře do nebe otevřené…“ Nebesa – příbytek Hospodinův. To, co obvykle zahaluje mrákota, co je zastřené oblakem, to se nám teď na okamžik dává k dispozici.

A ten pohled do nebes je více než zvláštní.

V samotném centru, bez nějakého velikého zdržování, se nám nabízí pohled na trůn. V češtině máme slovo trůn neodmyslitelně spojeno především s představou panovníka. Taková asociace není nesprávná. Měli bychom k ní ale přidat ještě přinejmenším dva další možné významy. Trůn může také představovat sedadlo učitele a rovněž i soudní stolec.

Tak tedy hned zkraje rozumíme, že ten, kdo sedí na nebeském trůnu je tím pravým nebeským vládcem, učitelem i soudcem.

A co dále se o něm dozvídáme? V ČEP čteme: „…a na tom trůnu někdo…“ Někdo – mohlo by se snad zdát, že toto slovo jako popis neobstojí. Že jeho výpovědní hodnota je téměř nulová. Ale neunáhleme se. Je to skutečně tak?

Při lidském tázání po Bohu se přece nabízejí ještě dvě jiné varianty:

Tak za prvé, mnoho lidí na celém světě se domnívá, že na takovém pomyslném nebeském trůnu nesedí ve skutečnosti „nikdo“. To je pohled atheismu, pro který jsou nebesa prázdným místem.

A existuje také druhá možnost, odlišná od atheismu, která hlásá a vyznává, že na nebeském trůnu sedí „něco“ – nekonkrétní, neosobní a vše prostupující božská síla či energie, duchovní princip veškerenstva.

V Bibli ale nečteme, že na trůnu sedí „nikdo“ či „něco“, ale právě „někdo“. Osoba vládce, učitele a soudce. O mnoho více se už ale my, přihlížející pozorovatelé Janova vidění, nedozvídáme. Čteme, že vzhled této osoby je podobný jaspisu a karneolu – tedy drahým a vzácným kamenům. Ale jejich lesk jako by zaslepoval a znemožňoval rozvedení do dalších detailů – tím celý popis končí.

Oč je stručnější popis trůnu a postavy na něm sedící, o to bohatší je ovšem popis bezprostředního okolí – nebeského dvora.

A tady už se ocitáme přímo v jakési hře čísel a symbolů. Všichni fanoušci mysteriózních detektivek typu „Šifra mistra Leonarda“ by jistě byli nad tím propletencem nadšení a hned by pátrali, jaká záhadná a církví zapíraná tajemství jsou v tomto textu asi ukryta.

My se pokusíme jít trochu jinou, možná méně napínavou, ale snad realističtější cestou.

V prvé řadě si můžeme všimnout, že všechna ta zmiňovaná čísla mají něco společného. Dvacet čtyři – to je dva krát dvanáct – tedy číslo plnosti. Právě tak i sedmička nese v Bibli především význam úplnosti. A čtyřka – obvykle s odkazem na čtyři světové strany zase představuje celou rozlohu světa. V celé té rozmanitosti tedy můžeme konstatovat, že nebeský dvůr shromážděný kolem trůnu, je především metaforou univerzální Boží vlády a slávy, které podléhá vše co jest a vše se k ní také obrací.

Stále nám ještě ale zbývají ty rozmanité obrazy – starci, světla a záhadné bytosti? Jak si s nimi poradit? Nejsme naštěstí první, kdo nad tímto textem přemýšlí. Můžeme se o radu obrátit k mnoha předchozím čtenářům a vykladačům. A od nich se dozvíme následující:

Dvacet čtyři starců – to je přece dvanáct apoštolů a dvanáct proroků – zrovna tak, jak se s nimi setkáváme ve výzdobě pravoslavných chrámů na ikonostase. Sedm světel neboli sedmero duchů Božích, bylo zase obvykle chápáno jako obraz Boží moudrosti, která projasňuje temnotu nevědomosti a dává pravé porozumění.

A na závěr – čtyři bytosti, lev, býk, člověk a orel, byly už od nejstarších dob Augustinových rozpoznány jako postavy čtyř evangelistů – Marka, Lukáše, Matouše a Jana. Takto jsou také často vyobrazováni.

Když shrneme vše, co jsme se dověděli, můžeme konstatovat. Nebeský dvůr v Janově vidění je vlastně jakýmsi prstencem svědků. Když vhodíme kámen do vody, zmizí našemu pohledu, ale zůstanou soustředěné kruhy na vodě, které můžeme pozorovat. A právě tak je to i s Janovým viděním.

Když se ptáme po Bohu, když nad Bohem přemýšlíme, narážíme na to, že ten zářící kámen jaspisu a karneolu je před námi skryt.

Docela zřetelně se ale můžeme opírat o soustředěné kruhy svědků, o slova proroků, apoštolů a evangelistů, která projasňují temnotu a zvou nás k spoluúčasti.

Milé sestry a bratři,

obloukem nás ten barvitý obraz z knihy Zjevení opět přivedl k tomu, co si v tomto sboru stále snažíme připomínat jako nezbytné východisko naší víry. Veškeré přemýšlení o Bohu, bude jen planým fantazírováním a ztrátou času, pokud nebude pevně zakotveno v Písmu, v jeho soustavném čtení a promýšlení. Tak to pochopili a přijali naši předchůdci a tak to zůstává platné i dnes. Nechme se tím při příležitosti svátku svaté Trojice inspirovat.

Hospodine, náš Otče, který jsi v Ježíši Kristu sestoupil k člověku a který svým Duchem prosvětluješ temnotu. Vyznáváme, že jsi hoden přijmout slávu, čest i moc. Svatý, svatý, svatý Hospodin, Bůh všemohoucí, ten, který byl a který jest a který přichází.
Amen

Zdroj: Baptistický sbor na Topolce