Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení

Je - li duše smrtelná, tak proč to dělat?


„Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu
a buďte stále připraveni obhájit se před každým, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (3,15). Křesťanská víra je naděje. Otevírá cestu k budoucnosti. Je to naděje, v níž spočívá rozumnost; naděje, jejíž důvody můžeme a máme podávat. Víra prochází z věčného Rozumu, který vstoupil do našeho světa a ukázal nám pravého Boha. Přesahuje schopnost našeho vlastního rozumu, tak jako láska vidí víc než pouhá inteligence. Avšak víra mluví k rozumu a v dialektické konfrontaci může rozumu čelit. Neprotiřečí mu, ale jde s ním ruku v ruce a zároveň vede za něj – uvádí do většího Rozumu Božího.

Jako Pastýři své doby je naším úkolem chápat důvody víry jako první. Úkol nenechat víru, aby zůstala prostě tradicí, ale rozpoznat ji jako odpověď na naše otázky. Víra vyžaduje naši racionální účast, která se prohlubuje a očišťuje sdílením lásky. Součástí našich povinností jakožto pastýřů je pronikat víru myšlením, aby byla s to ukázat důvody naší naděje v konfrontaci naší doby. Nicméně, myšlení samo nestačí. Tak jako nestačí samotné mluvení. Petr ve své křestní a eucharistické katechezi ve druhé kapitole svého listu navazuje na Žalm, užívaný prvotní církví v kontextu sv. přijímání, a říká: „Vždyť jste okusili, jak dobrý je Pán“ (Žl 34, 9; 1 Petr 2,3). Pouze okoušení vede k vidění. Pomysleme na Emauzské učedníky: teprve ve společenství s Ježíšem u stolu, teprve při lámání chleba se jim otevírají oči. To platí pro nás všechny. Kromě myšlení a mluvení, máme zapotřebí zkušenost víry; vitální (živý) vztah s Ježíšem Kristem.

Víra nesmí zůstat teorií: musí být životem. Setkáváme-li se ve svátosti s Kristem, pak „vidíme“, jak je dobrý. Pak zakoušíme, že je dobré být s Ním. Z této prožité jistoty plyne schopnost předávat věrohodně víru druhým.

Nakonec bych rád zmínil ještě nenápadná, ale důležitá slova svatého Petra. Hned na počátku svého listu nám říká, že cílem naší víry je spása duše (srov. 1,9). V jazyce a myšlení aktuálního křesťanského světa zní toto tvrzení cize, pro některé možná dokonce skandálně.

Slovo „duše“ upadlo v nevážnost.
Říká se, že prý vede k dělení člověka na ducha a hmotu, duši a tělo, zatímco ve skutečnosti jde o nedělitelnou jednotu. Kromě toho „spása duší“ jako cíl víry patrně odkazuje na individualistické křesťanství, na ztrátu odpovědnosti za svět jako celek v jeho tělesnosti a materiálnosti. O tom všem ale v listě svatého Petra nic není. Celý text je o horlivosti pro svědectví dané naději, odpovědnosti za druhé.

Abychom lépe porozuměli slovům o spáse duší jako cíli víry, musíme podívat na věc z druhé strany. Je pravdou, že nedbalost o duše, chudnutí vnitřního člověka neničí jenom jednotlivce, ale ohrožuje osud lidstva jako celku. Bez ozdravení duší, bez ozdravení člověka zevnitř, nemůže lidstvo dojít spásy. A za skutečnou duševní nemoc označuje svatý Petr ignoranci, tj. nepoznání Boha. Kdo nezná Boha, kdo jej alespoň upřímně nehledá, zůstává mimo pravý život (srov. 1 Petr 1,14). K lepšímu porozumění formulace „spása duší“ může posloužit ještě další slovo z tohoto listu: „Očistit duše poslušností vůči pravdě“ (srov. 1,22). Poslušnost pravdě očišťuje duši. A soužití se lží ji znečišťuje. Poslušnost pravdě začíná malými každodenními pravdami, které mohou být často náročné a bolestné. Tato poslušnost pak sahá až k bezvýhradné poslušnosti Pravdě samotné, kterou je Kristus. Tato poslušnost nás nejenom očišťuje, ale především osvobozuje ke službě Kristu a tím spáse světa, která přitom vždycky začíná poslušným očištěním vlastní duše skrze pravdu. Můžeme ukazovat cestu k pravdě jedině tehdy, pokud se my sami v poslušnosti a trpělivosti necháme očistit pravdou.

(homílie Benedikta XVI.).