Utrápený charismatik I.
Datum: Úterý, 01. červenec 2003 @ 18:59:28 CEST
Téma: Charismatici


Utrápený charismatik I.

 2. písemná práce ke 2. odborné zkoušce na Evangelické teologické fakultě University Karlovy,  Obor: Pastýřská péče

Vzhledem k možnostem systému je práce rozdělena na čtyři články. Pokud chcete v průběhu čtení nahlédnout do obsahu číslovaných poznámek v závorkách, otevřete si v novém okně čtvrtý článek s poznámkami zde.

Ruben Kužel

 



1. Utrápený charismatik

Utrápený charismatik - toť protimluv. Charismatik - mladý radostný křesťan - má přece rozesmátá ústa od ucha k uchu. Právem si přivlastňuje Hospodinovo požehnání, na které má nárok, takže vykazuje prosperitu ve všech oblastech svého života. A kdyby snad měl nějaké problémy, či někdy nepropadal kolektivnímu jásotu, pak má duchovní deku. To se však dá napravit: činit pokání, nechat si najít a vymíst příslušného démona. A zase ústa od ucha k uchu. Hospodin plní, co je povinen. Charismatik si ve své autoritě bere, na co má nárok. A přivstane-li si, dovolí Bohu jednat již časně ráno. Všechno funguje, jak má. Všechno je OK.

Až do chvíle, než se škleb jásotu změní ve škleb rozbitých úst. Dokonalý systém začne zadrhávat, praskat a rozsypávat se. A člověk jemu oddaný také.

Právě s těmito lidmi v různém stadiu rozkladu - i opětné konsolidace - jsem se začal intenzivně setkávat od října 1991 v Jablonci nad Nisou a okolí, kam jsem byl poslán dělat kazatele Jednoty bratrské. A tak jsem se musel začít zabývat něčím, co mě nikdy nezajímalo: charismatickým hnutím. Zejména charismatickým sborem v nedalekém Liberci, který funguje pod vedením Evalda Ruckého a pod hlavičkou Jednoty bratrské.

Z mnoha vyprávění a dostupných materiálů jsem se snažil zjistit, z čeho jsou lidé, kteří prošli charismatickým sborem, tak zdeptáni, vystrašeni a znechuceni.

Při hledání rad, co lze pro tyto lidi udělat, jsem se u teologů i lékařů setkával převážně s údivem.

Pokračoval jsem v pátrání po tom, co trápí lidi, kteří prožili část svého života v charismatické organizaci.

Pokusil jsem se zachytit specifické rysy charismatického učení. Zejména ty, které obtěžkávají mysl člověka, znesvobodňují ho a vedou k dezintegraci osobnosti.

2.1. Církev a Boží království

Církev je společenství sourozenců - brášků a sestřiček. Ti jsou probuzení, obrácení či znovuzrození - prožili silný zážitek, který nazývají křtem Duchem. A jsou vybaveni nadpřirozenými dary Ducha: především glosolálií, mocí k vymítání démonů a k uzdravování, viděními a přímými slovy od Pána. Skutečnou, živou církev tvoří členové charismatického hnutí. Z těchto lidí sestává Boží lid. Věřící jsou nabádáni, aby kvůli aktuálním modlitbám sledovali, co se děje v Božím lidu - informace o tom získají v charismatických zdrojích: v časopise Život víry (vydávaném Křesťanskou misijní společností), Probuzení a sborových oznámeních. (1) "V Praze, stejně jako v každém jiném městě, vidí Bůh pouze jednu místní církev. Do ní patří všichni znovuzrození křesťané." (2)

Vlastní církevní organizace je ztotožněna s královstvím Božím. Můžeme se dočíst, že zaměstnanci sboru věnují všechen čas "budování Božího království" (3) a že členové Božího království jsou řízeni centrálně přes jednotlivé autority - hierarchicky. (4) Zpráva o zakládání kazatelské stanici popisuje "jak postupuje Boží království ve Stráži." (5)

Při této eklesiologii je logické, že základní povinností křesťana je členství v charismatickém sboru, které je podmínkou jeho vztahu s Bohem. "Buď patříš Ježíši - a pak jsi v místním sboru a zapojen v církvi,nebo jsi vně, což jinými slovy zn. - jsi vydán satanu." (6) Pokud se plně nevydáš Bohu, "budeš stát na okraji církve, jednou nohou v Božím království a druhou ve světě a až zaútočí satan, který obchází jako lev řvoucí, pohltí Tě." (7)

Záměna sboru za království Boží je výbornou základnou pro udržování členstva v činnosti, v poslušnosti a vůbec ve sboru. "Sám Ježíš se vyjadřuje o církvi jako o zřítelnici svého oka. To neznamená nic jiného, než že kdo je v církvi, je chráněn anděly, krví Ježíše Krista a spočívá na něm Boží milosrdenství a Boží ochrana. Mimo církev je "temnota, duchovní smrt, prokletí." Vyloučení neukázněného hříšníka znamená tedy vydat ho zpět do rukou satana, tak aby pocítil nekající hříšník Boží soudy a realitu svého nedobrého jednání a znovu se v pokání mohl navrátit zpět do Božího království. Satan, který na něj dostane právo, jej svým trápením, nemocemi a bídou přivede do nouze, a nebude-li jeho srdce trvale zatvrzelé, může znovu dojít odpuštění a přijetí u Boha." (8)

Z Božího království pod vládu satana se člověk dostane nejen vyloučením, ale i odchodem ze sboru z vlastní vůle. Nemá-li k tomu objektivní důvody. Ty jsou tři: 1. přestěhování, 2. sňatek s partnerem z jiného společenství. V obou těchto případech však musejí zůstat neporušené vztahy a kontakty se sborem, vědomí, že "nic nás vzájemně duchovně neodděluje". (9) Za 3. je dovolen odchod ze sboru tradiční církve.

Ovšem tomu, kdo by chtěl odejít z charismatického sboru, je vyhrožováno peklem. Z principu se nepřipouští, že by ve sboru mohlo existovat něco, co někomu legitimně vadí a kvůli čemu odejde. Vždy je vinen on sám, zejména jeho nevyřešené osobní problémy, jeho zranění, jeho neodpuštění, jeho duchovní krize, jeho vyhasnutí, jeho zbabělost a přetvářka a vina jeho srdce. (10) Tyto viny nejsou pouze důvody odchodu, nýbrž jsou to viny v plném slova smyslu - jsou to hříchy, které odpadlíka vydávají satanovi, aby ho trápil nemocemi a bídou. "Ježíš se plně staví za autoritu místního sboru v daném místě a odchod z tohoto společenství, jehož důvodem je tvoje vlastní zrada vůči druhým, je zároveň zradou Pána Boha a Jeho vykupitelského díla." (11) "Odchod ze společenství na základě neporozumění si ve vztazích bratří a sester znamená také odchod z Božího království pod vládu satana." (12)

Ale i takový odpadlý hříšník má ještě šanci. Stačí, když odvolá. Stačí, když se zlomí a popře svoje názory (ke kterým došel třeba studiem Písma) a s prosíkem se pokorně vrátí zpět do lůna jediné svaté církve charismatické. Odejdeš-li totiž ze sboru, svědomí ti bude stále "připomínat, že jsi nejednal správně, a pak záleží na odvaze tvého ducha, zda budeš činit pokání a vrátíš se zpět k obecenství, nebo ne. A návrat zpět znamená i návrat k Bohu. Jeden muž kdysi moudře řekl:"Mimo církev není spásy." a za tímto výrokem plně stojím." (13)

"Chci také říct ještě k tomu bodu, že tam je ten duch pýchy a sebeklamu, že jsem se setkal s lidmi, kteří odcházeli ze společenství a říkali mi:"Ale já jsem se s Pánem nerozešel. Já sice nebudu s vámi už mít nic společného, ale já si dál půjdu s Pánem." A tak každému takovému člověku říkám:"Tak to jsi na velkém omylu, protože Ježíš zůstane v tomto sboru, ale ty půjdeš od něj." Je to otázka zvláštního duchovního sebeklamu, že si někteří myslí, že když odejdou ze společenství, že pořád s Pánem Ježíšem budou." (14) A když se setkáte s lidmi, kteří odešli "a oni vám třeba řeknou:"No, Pán zůstane se mnou, nemysli si, že jedině vy máte ten patent na to, že Bůh bude s vámi." Tak mu můžete klidně v moudrosti bázni Boží říct: "Ne, Bůh zůstane tady s námi. Ten Bůh, kterého my vyznáváme, zůstane s námi, ale ty zůstaneš sám." ... A jednou na nebi to pozná, právě na nebi to jednou pozná, jenže to už bude pozdě." (15)

Boží přítomnost je vázána na charismatický sbor. Kdo chce být s Bohem, musí být ve sboru. Ale není to tak jednoduché. Samo členství ještě není dostatečnou zárukou Boží přízně a ochrany. Ještě je totiž třeba nebýt na okraji sboru,ale v jeho centru. Ďábel přichází a vždycky si vezme někoho z kraje sboru. Kdo stojí na kraji společenství, je velice snadno pro satana lapitelný, protože "tam té ochrany je nejméně". (16)

Nebezpečí nehrozí jen od ďábla. Také Bůh svým ohněm sežehne ty, co jsou na okraji sboru. Neradno sedět vzadu při promluvě pastora, neradno být na okraji sboru,protože "když přichází Boží oheň, tak spálí okraje". "Tak by mohl vyšlehnout takový plamen a spálit to, co je na krajíčku, co je na okraji toho našeho společenství."(17)

Samozřejmě, že to je zdůvodněno biblicky: Ve 4M 11,1-3 jsme četli, že Izraelci si stěžovali. A Hospodin zasáhl zvláštním, tvrdým způsobem. "On použil oheň jako svůj soud a sežehl a spálil a pohltil okraj tábora. To znamenalo, že desítky a možná stovky lidí tam uhořelo. Když si to představíme až do konce, znamenalo to, že desítky a možná stovky lidí v tom okamžiku tam někde shořelo, shořelo na popel, za živa. Ten plamen najednou vyšlehl - to byl tvrdý Boží soud a sežehnul je. A určitě není bezvýznamné, že to bylo na pokraji toho tábora. Proč Hospodin nevyšlehl ten plamen z prostředka tábora? No protože v prostředku toho tábora to nebylo potřeba. Tam ti lidé si nestěžovali. Většinou ti, kteří si stěžují na těžkosti a kteří se dostávají do různých takových rebélií, se dostávají na kraj, na kraj." (18) Všechno nečisté, to nejhorší, to zkažené se dostává na kraj společenství.

Nechce-li být člověk zaživa sežehnut, musí: "1.přijmout autoritu Božího slova, 2.přijmout autoritu toho místního vedení, 3.udělat krok ve víře a vyjít z toho okraje sboru doprostřed - tzn., že je potřeba, aby sis našel společenství užší než jenom nedělní nebo středeční shromáždění. Je potřeba, abys měl domácí skupinku, kde můžeš druhé povzbuzovat a kde také sám můžeš být druhými korigován a napomínán. Když se někdo stane vlastnictvím Pána Ježíše, tak by se ho napomenutí ve své podstatě nějak nemělo dotýkat v tom smyslu, ne že by to bylo lhostejné, ale měl by mít z toho radost. Vždyť je to radostné, když tě někdo může upozornit na to, co dělám špatně a co bych mohl dělat lépe. Vždyť jsem Kristovým majetkem, já už nemám na sebe žádné právo. A když se někdo zraňuje nebo je zraňován tím, že ho druhý napomíná, tak zřejmě asi nepatří Pánu." (19)

Lidi, rozdělení do domácích skupinek k jednotlivým vedoucím, se dobře napomínají, hlídají a indoktrinují. Kontrolu nad jednotlivcem usnadňuje také zpověď. Na schůzích pastýřů obsahovala zpověď i líčení intimního soužití s manželkou. Podává-li člověk o sobě takto detailní informace, ztrácí svou nezávislost na tom, kdo je zná.

Přidá-li se k tomu strach opustit organizaci, o níž se tvrdí, že je královstvím Božím, je člověk dobře ovladatelný.

Při ztotožnění charismatických sborů s královstvím Božím je velmi nebezpečné tvrzení, že "Boží království se skutečně šíří násilím." (20)

2.2. Vztah charismatické organizace k jiným církvím

V charismatickém sboru se zřetelně pěstuje vědomí výlučnosti a nadřazenosti probuzených křesťanů i probuzených sborů. (21) Křesťanské církve jsou označovány jako církve tradiční a jsou přirovnávány k židovskému prostředí, které je dobré k tomu, že z něho přicházejí do církve lidé, kteří již v sobě mají kořeny náboženství a nemají světské problémy. (22)

Ostatní církve jsou formálně nazývány křesťanské, ovšem fakticky jsou pokládány za mrtvé. Tak se např. dočteme, že v Semilech - kde kromě katolické církve a sboru CČSH funguje společná stanice železnobrodského sboru JB a libštátského ČCE - začal Pán pracovat až se skupinkou obrácených bratří a sester. (23) Protože v dosavadní kazatelské stanici nepůsobí Pán, musel charismatický liberecký sbor založit v Semilech svou stanici. Takže nyní má Jednota v Semilech dvě kazatelské stanice. Při evangelizaci v Novém Městě pod Smrkem uvěřil člověk,"který chodil celé dětství do CB, ale Ježíše nepoznal." (24)

Vztah ke katolickým křesťanům je také vyjádřen jasně: je jim třeba zvěstovat evangelium. A je třeba bojovat proti duchu katolicismu.(25) Při evangelizaci v Semilech: "Mnozí z nás se také setkali s místními katolíky, kteří nás zahlcovali náboženskou teologií. Chvála Pánu za to, že i jim jsme směli svědčit." (26)

Charismatici si jsou vědomi toho, že nepatří k tradici protestantské ani katolické, nýbrž že tvoří další samostatný proud, hlásící se ke křesťanství. Někdy i otevřeně napíší, že rozlišují protestanty, katolíky a charismatiky. Tak se dočteme, že v nové záplavě křesťanských knih "si dnes již bez problémů vybere stejně dobře jak protestant tak katolík, či charismaticky orientovaný křesťan." (27)

Jindy však tvrdí, že jedině charismatické hnutí uplatňuje reformační principy a má tedy právo i povinnost ovládnout celé reformační církve, jež pod vlivem liberální teologie opustily reformační učení. "Domnívám se," píše O.Halama - člen Úzké rady JB - "že charismatická obnova je výzvou i cestou současnému protestantismu, tedy i nám (Jednotě bratrské), k návratu k reformačním principům."(28)

Zástupce libereckého sboru na synodu dokazoval bezpředmětnost návrhu na organizační oddělení charismatických a reformačních sborů slovy: My se modlíme za všechny sbory, my chceme, aby všechny sbory prožívaly to, co my. (29) Nechtěně tak vyjádřil přesvědčení o vlastní nadřazenosti, pro níž není možný rovnocenný partnerský vztah.Obsedantní snaha o charismatické ovládnutí jiných sborů je někdy vyjádřena zaobaleně. "Modli se za celou církev: Za probuzení v tradičních sborech, za jednotu, za to, aby povstali služebníci, vyznávej nad církví:(Mi4,1-2)" (30)

Existují i jiné církve než charismatická společenství. Ty jsou však mrtvé - Bůh v nich nepůsobí, nekoná své dílo. "V našem městě je, pokud vím, asi 6 nebo 7 církví, které uznávají a vyznávají Pána Ježíše Krista jako Spasitele. ... Já věřím, že Pán Bůh dá probuzení i do všech ostatních společenství a že Boží dílo poroste i mimo náš sbor v tomto městě." (31)

Účastníci charismatické konference v pražském Paláci kultury byli nabádáni, aby usilovali o proměnu svých sborů ve sbory charismatické, pokud již takové nejsou. "Jestliže v tvém sboru je jiná orientace, než taková, jakou cítíš tady, než to, co mluví k tvému srdci, začni se intenzivně za to modlit, aby tví bratři a sestry prohlédli. Aby vzali tu Boží orientaci, aby vzali ten duchovní pohled, aby začli naplňovat Boží vůli. Ty všechny ostatní věci, které s tím souvisí, se samy přidají." (32)

Věřící jsou vyučováni, že jejich sbor - Bohem vyvolený - je jedním z nejpožehnanějších sborů. Slibuje se v něm jistota spasení, požehnání, zdraví, prosperita, bohatství, vláda nad městem, prostě bezproblémový, úspěšný život. Zároveň jsou lidé vyučeni, že jim nepomůže návštěva jiných sborů, protože ty jsou mrtvé a Duch svatý v nich nepůsobí. A navíc z církví povstanou lidé, kteří proti charismatikům budou "vést tvrdý a dlouhý boj." (33)

A přece z probuzeného sboru, kterému Bůh zajišťuje vše nejlepší, odchází řada lidí. Někteří jsou dokonale imunizováni vůči křesťanství, takže s žádnou církví nechtějí mít nic společného.

Jiní by však rádi křesťanství zachovali v nějaké jiné podobě. Jenomže jsou naučeni, že jiná podoba křesťanství než charismatická je méněcenná, bezcenná. Když tato forma zklamala, jsou bezradní, oklamáni, opuštěni, deprivováni. Učení o mrtvých necharismatických sborech jim velmi znesnadnilo hledání křesťanského společenství. Některým i uzavřelo. Přestože již několik let postrádají obecenství a touží po něm, nejsou schopni ani navštívit některé sbory ve svém městě, natož najít v nich zázemí.

Třetí skupinu tvoří lidé, kteří měli dost sil a odvahy, aby i přes mnohé předsudky z výše zmíněné indoktrinace navštívili jiné sbory. Někteří v nich postupně nalezli svůj domov, někteří je navštěvují občas. A někteří zřejmě nenalezli, co hledali.

Vztah k jiným církvím či sborům je záměrně nejednoznačný. Oficiálně jsou respektovány, aby jejich členové nebyli odrazeni. Prakticky jsou pokládány za mrtvé, jsou s despektem přehlíženy a znevažovány, aby vynikla jedinečnost charismatického sboru. Tím je dán předpoklad poslušnosti vlastních členů. Vědí, že nemají kam odejít. A ostatním křesťanům se nabízí možnost prohlédnout, že jejich víra je neúplná, že nejsou znovuzrozeni. Ale ještě nejsou zcela ztraceni: je tu charismatický sbor, který zvěstuje plnost evangelia, a v němž lze poznat Pána Ježíše.

2.3. Autority zaštítěné Bohem i ďáblem

Věřícím s odlišnými názory jejich nadřízení oznamují, že jsou ve vzpouře vůči autoritě.Zvláštní a závažný hřích: být ve vzpouře vůči autoritě. A také nebezpečný. Člověk si ho odskáče. "Vzpoura proti Božímu služebníku má vždy následky!" (34)

Frekventovaný výraz autorita označuje funkcionáře všech stupňů hierarchie charismatického sboru: od vedoucích domácích skupinek, přes členy pracovních skupin (pořadatelská, hudební, diakonská,...), prorocké školy, biblické školy, staršovstva a pastýře (původně stínové staršovstvo) až po pastora. "Přijímejte autority vám dané... Ve sboru zachováváme princip poslušnosti příslušných autorit." (35)

Lidé jsou nuceni, jak jsme již viděli, zůstávat pod vládou místního kléru - autorit. Neboť kdyby odešli, zachvátilo by je peklo. A zůstanou-li, jsou jako obyčejní věřící závislí na svých vůdcích a jejich názorech. "Modlete se denně za ducha moudrosti a zjevení pro své autority, bez toho se nedostanete dál." (36)

Funkcionáři mají Bohem zajištěné právo požadovat na věřících, aby měnili či opouštěli své názory podle přání vedení. Uposlechnutí kléru odmění sám Hospodin. "Poslouchej ty, kteří jsou ti předloženi a modlí se za tebe, protože budeš požehnaný a budeš požehnáním. I kdyby se ti stalo, že by ti někdo z nich sděloval, že určité tvé názory nejsou správné a potřebuješ je změnit, buď v tom ochotný k naslouchání. Pamatuj, že pro tvou poslušnost ti bude Bůh žehnat více, než když bys musel procházet trnitou cestou osobního poznávání a za cenu obětí sis získal vlastní názor." (37) Tedy poslušnost církevních prostředníků. Podřízenost šamanům přinese požehnání. Kdepak osobní hledání a vlastní názor. "Pán Bůh potvrzuje autoritu ve sboru a žehná těm, kteří jsou ochotni pod autoritou žít a přijímat ji." (38)

Charismatičtí funkcionáři si osobují právo na duchovní vládu a pravomoc, jež se vztahuje na křesťany i vnější okolí. (39) Prakticky se to projevuje například tak, že staršovstvo vyhlásí: Nikomu nedoporučujeme, aby se stýkal s lidmi, kteří z našeho sboru odešli. Kdo by se o to pokusil, toho varujeme, že "se staví proti rozhodnutí staršovstva, dostává se sám mimo oblast duchovní ochrany RS." (40)

Duchovní vláda došla až k přesvědčení, že charismatický sbor je spoluspasitelem. "Je úžasné vědět, že Liberec a jeho okolí skrze Boží milosrdenství a za účasti naší duchovní spoluvlády může být spasen a zachráněn pro věčný život."(41)

A Křesťanská misijní společnost potřebuje modlitby "za růst její autority ve světském prostředí". (42)

Při vytváření atmosféry poslušnosti a strachu samozřejmě překáží svobodné myšlení. Při řízení sboru na principu vůdce musí z cesty byť i jen pomyšlení na demokracii. Nepřekvapí tvrzení, že "Boží království ani církev nemohou být řízeny demokratickým způsobem. Je jen jeden Pán a Mistr a my všichni jsme bratři. Ježíš předal apoštolům autoritu vůdců a sám jasně zdůraznil, že na nebi se bude dít to, co učedníci učiní na zemi." (43) Všichni jsou bratři, ale někteří mají to štěstí, že jsou vůdci. Tomu se říká teokracie - vláda těch, kteří o sobě tvrdí, že k tomu, aby vládli druhým lidem, je určil Bůh.

"Boží království je strukturálně řízené teokraticky, nikoli demokraticky. ... Ježíš Kristus jako Král a Panovník je hlavou Církve a členové Božího království jsou údy Těla Kristova. Řízení je tedy centrální, přes jednotlivé delegované autority ( z jeho pověření) dál směřované až k posledním částkám celého tohoto úžasného organismu." (44) Demokracie v církvi nemá co dělat, neboť je lidským výmyslem. Místo ní je nastolena teokracie - totalitní systém nedotknutelných nomenklaturních kádrů, kteří nemohou a nesmějí být kontrolováni či kritizováni. Nedotknutelnost funkcionářů tohoto hierarchického systému zajišťuje sám Hospodin. Tak například hudební "skupina přijala od Pána požehnání ke službě z rukou Rady starších, stojí za ní i Boží souhlas. Budete-li její práci kritizovat, padne na vás Boží hněv! To píši naprosto otevřeně a vážně!" (45)

Je logické, že takto zaštítěné autority uplatňují svou moc. Osobují si právo zasahovat i do partnerských vztahů.Nenechá-li si člověk duchovní autoritou rozbít svůj citový vztah k partnerovi, dostane se do duchovního úpadku, čehož okamžitě využije ďábel. "Vzniká posedlost, doprovázená vztekem, zlobou a nenávistí ke všem, kteří se pokusili pomoci mu a narušit jeho vazby. Nakonec může dojít i k úplnému uzavření se před Bohem a k duchovní smrti." (46) Zdá se, že charismatický funkcionář, jenž má k ruce Boha i ďábla, nestrpí žádnou autonomní oblast života věřících. Žádnou oblast, v níž by člověk byl svobodný a nezávislý na vůdcích.

Na pravomoce autorit je kladen značný důraz. A není divu: vždyť na nich závisí Boží požehnání. "Kde starší sboru, kazatelé a vedoucí domácích skupinek dbají na kázeň a disciplínu svých "oveček", tam potom Bůh dává požehnání, tam také roste Boží moc, tam také lidé budou více uzdravováni, osvobozováni a bude přibývat více zdravých Božích služebníků." (47)

Vedení musí rozlišovat lidi podle jejich názorů. Rozdělit lidi na ty, kdo mají "dobré názory", a na ty, kdo mají "vlastní názory." Člověka s vlastními názory je třeba zlomit, vést k pokání - někdy dokonce veřejnému. Jestliže si člověk své názory zachová, "kázeň nepřijímá, tak musí ven z tohoto společenství a musí se mu zakázat chodit do toho sboru, bez toho to prostě nejde." (48)

Je nutno činit pokání, zřeknout se svých názorů a postojů. A přijmout autoritu vůdců. "Když přijímáme autoritu Božího slova, tak přijímáme také autoritu těch místních bratří, kteří jsou ve vedení toho společenství." (49)

Dlouholetý člen libereckého sboru a staršovstva, jenž se nepodřídil charismatickým novinkám, mi vyprávěl, že za ním přišel pastor a sdělil mu, že je vyloučen. Bez vědomí staršovstva. Když se dotyčný dožadoval svého kartotéčního lístku, dozvěděl se, že kartotéka byla zlikvidována.

Jedna sestra líčila, jak byla vyloučena ze studií na biblické škole za podpis petice synodu JB, která upozorňovala na teologické a etické problémy v libereckém sboru (Příloha I.) a za informování kazatele svého nového sboru o tom, co prožívala v charismatickém společenství.

Další sestře přišel oznámit - po názorových neshodách a tříměsíční absenci - vedoucí domácí skupinky, že je vyškrtnuta z církve. Činil tak v jejím bytě, za přítomnosti dcery, která tím byla traumatizována a odmítá kontakt s církví.

Někomu bylo dopřáno seznámit se s vyloučením písemně. Viz Příloha II. Stojí za přečtení.

Jistě neušlo vaší pozornosti, že vylučovací dopis byl dán na vědomí "i jiným církvím Ježíše Krista". Jenže pořád jsou tu ještě sbory necharismatické. Ač mrtvé, dost živě kazí charismatickou kázeň. Neboť člověk vyloučený z církve či od večeře Páně může najít zázemí jiného křesťanského sboru. "On to má velice jednoduché, protože on si řekne: když mi to nedají tady, tak mi to dají jinde. A jde třeba do evangelické církve a tam mu to velice rádi dají, a nebo jde do husitské církve a tam to také dostane. Není žádný problém a ten člověk je stále přesvědčen, samozřejmě, že žije s Bohem. Takže napomínání - to se velice těžko uplatňuje. A já musím říct, že, díky Pánu, ještě v Československu na tom nejsme tak jako na západě, kde v jednom stotisícovém městě, jako je Liberec, je sto sborů. Takže ten člověk si tam může vybrat 99 dalších, když ho odněkud vyloučí nebo usměrňují. A tím pádem ta církev ztrácí autoritu v té místní oblasti." (50) Ale já věřím, že i ostatní sbory se změní v probuzené. Je důležité pěstovat kázeň spolu s ostatními sbory, abychom měli místní autoritu ve městě. (51)

Těším se na uplatňování disciplíny a kázně, které budou uznávat všechny církve. "Těším se na to, že pokud nám Pán ukáže, že ten člověk nestojí pevně a není věrný Pánu a v něčem se prohřešil, že nenajde útočiště v jiném společenství, že nenajde domov v jiném společenství. ... Bude úžasné, že tady vznikne takový duchovní respekt, že když jedno společenství to rozsoudí před Pánem, že ty ostatní to přijmou a budou to respektovat. A tak nenalezne hříšník žádné zastání. Než jedině v pokání zpět u nohou Pána Ježíše Krista. A tak poroste autorita Božího lidu v Československu." (52)

Pastor charismatického sboru a jeden z šéfů Křesťanské misijní společnosti je posedlý touhou po úplné moci nad lidmi. Těší se, až mu budou lidé vydáni na milost a nemilost, až nikde, v žádné církvi nenajdou zastání. Až se budou muset pokořit u nohou jeho a dalších vůdců.

To je smysl a výsledek učení o autoritách: totalitní moc, která ovládá celý život člověka a před níž není úniku, neboť ji zajišťuje nebe i peklo.

2.4. Osobní zjevení přímo od Pána

Každý znovuzrozený křesťan, který žije před Bohem v pokoře a poslušnosti, může dostávat a přijímat zjevení přímo od Boha. Ve formě proroctví, vidění, vize či přímého slova od Pána. Je-li potřeba jeho rozsouzení, jsou k tomu kompetentní ti, kdo mají nějaké funkce ve sboru.

Zvláště pak Prorocká škola, jež má za úkol:

1. Přijímat konkrétní slova od Pána pro sbor. Rozsuzovat proroctví, která přijdou do sboru.

2. Vést modlitební život sboru, Modlitební stráž a připravit modlitební telefonní řetěz s napojením na celostátní síť.

3. Chránit sbor před šířením nesprávných učení - spolupracovat s vedoucími domácích skupin.

4. "Stavět se do duchovního boje při okultních akcích pořádaných v našem městě. Vést intenzivní zápas před akcemi našeho sboru. Být v bojové pohotovosti během nich." (53)

Podívejme se na některá proroctví, která prý zjevil Pán:

"Kdo vás požehná, mne požehná.

Kdo vás příjme, mě přijme.

Kdo odejde od vás, odejde ode mě.

Kdo se zřekne mě, zřekne se vás." (54)

"Tak vás učiním svatými.

Jen ten, kdo je s vámi je se mnou. Kdo mě přijal od počátku, ten mě zná.

Jako zřítelnici oka vás budu chránit,

Cokoli svážete na nebi, bude svázáno na zemi.

Hledám ty, kteří příjmou kázeň, protože nebude jiná moc, než ta, kterou dám církvi.

Nebude jiné zjevení než to, které dám církvi,

nebude jiné spasení než to, které dám církvi." (55)

"Povstane nová církev, která bude mocná. Povstanou velké sbory. Překonáte mocnost rozdělení. Potřebuji vás stále na modlitbách. Miluji, když jste nadšení, ale hlavně stálí. Buďte vytrvalí v modlitbách." (56)

"Skrze církev budu mít mocný vliv na vládu. Budete lid mocný v modlitbě. Modlete se jeden za druhého, napomínejte se, povzbuzujte." (57)

"Chci slyšet vaše modlitby. Jsem připraven poslat armády andělů. Já jsem zvítězil. Mé je vítězství, má je pravda." (58)

"Trápí mě nemocní vašeho města, očekávejte ve společných přímluvách, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti. Nepouštějte se do ničeho bez jasného světla. Raději se opozděte jako Jonáš, ale nepředbíhejte mne. Mám pro vás lehkou efektivní práci se znameními a zázraky na každém místě, kam vás pošlu, ale vy jí musíte najít." (59)

"Vaše sláva je mou slávou, vaše touha je mou touhou, proto jděte, plesejte na cestách, vaše cesty jsou cestami mými." (60)

"Očekávejte brzy, do půl roku, mohutný příval vod. Vody čisté, ale i špinavé. Ta, která dává život, bude mezi vámi, ta která ho nedává, bude utápět bezbožné." (61)

V červnu l992 byla zveřejněna vize, kterou pro ten rok přijala na modlitbách ve víře Rada starších: "bratři a sestry dají Pánu Bohu do jeho pokladnice 1 000 000 korun." (62)

Pro rok 1993 má pastor detailnější vizi.

"Příjmy: příspěvky od členů a přátel sboru 1 500 000 Kčs

sbírky na stanicích a ve sboru 100 000 Kčs

sbírky na stavbu 1 770 000 Kčs

CELKEM 3 370 000 Kčs" (63)

V prorocké škole měli vidění tří černých bojovníků na vzepjatých koních, nad nimiž svítila čára v podobě neonové trubice. Druhý člověk přijal výklad: "Bílá čára je Boží milost, která brání duchovním mocnostem v obsazení našeho města. Boží milost je uvolňovaná na základě našich modliteb. Velký význam pro naše město má i modlitební stráž. Tři černí jezdci jsou duchovní mocnosti, připravené obsadit tento kraj. První jezdec představoval duchovní mocnost okultismu, druhý jezdec mrtvou náboženskou ideologii bez osobního poznání Ježíše Krista jako spasitele, třetí jezdec byl prezentovaný satanismem, rasismem hnutím skin - heads, silně podporovaný heavy - metalovou hudbou, brutálními filmy a alkoholem. Buďme bdělí, stůjme pevně na modlitbách a nedovolme obsadit náš kraj těmito mocnostmi." (64)

Někdy má člověk zjevení, které uchovává v tajnosti. Tak pastor píše o svém vidění: "Ukázal mi desetitisícové sbory radostných Božích dětí plných požehnání a zralosti. Pochopil jsem, proč zde chce založit biblickou školu. Mohl jsem ve víře spatřit křesťanské mateřské školy, základní školy, obchodní centra, zaopatřené staré lidi, centrální misijní střediska vysílající Duchem svatým naplněné a vystrojené pracovníky do celé východní Evropy. Viděl jsem ještě celou řadu dalších úžasných skutečností, které nyní ani nemohu zveřejnit, ale jistě se naplní v čase, kdy Pán bude chtít." (65)

Charismatici si povážlivě osobují nárok přímých zjevovatelů Boží pravdy a vůle nejenom vedle, nýbrž i proti zjevení, které se stalo v Ježíši Kristu, a o němž svědčí Písmo.

2.5. Duchovní svět démonů

Svět, který stvořil Hospodin a v němž se udála inkarnace, je relativizován až zpochybňován silným důrazem na jiný - duchovní svět. Někdy se výslovně uvádí, že náš hmotný, stvořený svět je pouze odleskem skutečného světa duchovního. I tehdy, není-li tato teze vyslovována, platí však základní princip, že vše v našem světě je určováno démony ve světě duchovním. A tak je nutno poznat a ovládat duchovní svět s jeho neviditelnými bytostmi. ( I když šamani někdy démony vidí.)

Manipulováním duchovními bytostmi lze ovlivnit události v tomto tělesném světě. Svět lze tedy ovládnou tak, že ovládneme svět duchovní, který přenese naši vůli do světa hmotného a ovlivní dění na zemi. "Všechno na tomto světě - každý člověk, každá bytost - je ovládáno, vedeno nebo ovlivňováno duchovními bytostmi v neviditelném světě." (66)

"Kdyby lidé porozuměli existenci tohoto druhého světa - duchovního světa - a pochopili, že je to svět, ve kterém přebývá Bůh - svět bez začátku nebo konce - stala by se víra snadnou a přirozenou záležitostí. Důvodem, proč můžeš počítat, že věci jsou hotovy dřív, než se ukáží jako skutečnost v hmotném světě, je to, že jsou hotovy ve světě duchovním. Uvěříš-li, že v duchovním světě opravdu hotovy jsou, stanou se skutečností i zde." (67)

Důležitým úkolem křesťanů je vést duchovní boj. Pro duchovní boj je důležité poznat, jakou má Boží lid autoritu v duchovní oblasti. "Všechna autorita, která byla dána Kristu, náleží skrze něho i nám a můžeme ji uplatňovat. Pomáháme mu při uskutečňování jeho díla na zemi. A jednou ze složek jeho díla, kterou Boží slovo svěřuje nám, je přemáhání ďábla! Kristus vlastně nemůže konat své dílo na zemi bez nás! Někdo namítne: "On se beze mě obejde, ale já ho potřebuji." Ne, neobejde se bez tebe o nic víc, než ty bez něho." (68)

Hagin píše, že mu Ježíš prý řekl:"Především: když jsem vstal z mrtvých, řekl jsem, že je mi dána veškerá moc (autorita) na nebi i na zemi. (Mat 28,18). Slovo moc znamená autoritu. Svou autoritu jsem ale ihned udělil Církvi na zemi a mohu působit jen prostřednictvím Církve, protože já jsem Hlava Církve." (69)

Podobně zní i "Proroctví: Duch svatý praví:"Moc na zemi, která je vložena ve jméno Ježíše Krista, ta, kterou získal, když přemohl nepřítele, náleží Církvi. Proto užívejte této autority, protože patří vám na této zemi:a v tomto životě budete vládnout skrze Ježíše Krista."" (70)

Duchovní boj je zdůrazňován často a silně jako jeden ze stěžejních úkolů křesťana. Je třeba vstoupit do autority věřícího a lámat moc duchovních sil (71),vymítat (72), svazovat a vyhánět satanovy služebníky (73): duchy, démony, mocnosti, kterými se to všude jen hemží. Například: duch pýchy a sebeklamu (74), duch sebevraždy (75). duch materialismu (76), duch nemoci (77), duch nacionalismu (78), duch kouření (79), duch vzpoury a kritiky (80). "Další duchovní svázanosti způsobuje Šintoismus, Budhismus a humanismus." (81) Také je nutno bojovat "proti okultismu, který ovládá řízení našeho státu" (82), proti duchům jiných náboženství (83) a proti mocnosti smrti (84). Satan se však projevuje rozmanitě: komplikuje cestu Božím služebníkům (85), útočí v podobě průjmu (86) nebo větru a deště (87). Satan také přivádí na člověka trápení, nemoc a bídu. (88)

Démoni mučí dokonce i dítě, které je ve vzpouře vůči svému okolí. U dítěte, které je vystaveno nadměrným požadavkům či nedostatku lásky "vzpoura vznikne tak, že dítě v dětském věku reaguje, nechce-li se dostat "pod kola", tím, že se automaticky proti takovému jednání vzepře. V dětech je takový obranný mechanismus, kterým se brání vlivům zvenčí. Prakticky se to projeví tak, že dítě najednou přestane jíst, nespí, nechce se učit, pracovat, je líné, neposlouchá, churaví, je plačtivé, v extrémních případech se dítě i samo poraní nebo má náhlé záchvaty mdloby. To všechno jsou formy obrany. Nejde tedy o psychologické fáze vzdoru. Je to však chorobná reakce dítěte, kterou si kope vlastní hrob. Možná, že krátkodobě dosáhne svého cíle, je mu dopřáno varování před nadměrnými požadavky, avšak ve světle Božího slova reaguje převráceně a vydává se nevědomě do světa démonů. Nepřítel získá nebiblickým chováním dítěte právo na jeho mučení a narušení jeho duše. Následkem toho je u mnohých dětí výslovný strach, zábrany, což jsou jasné důkazy démonického působení." (89) Kdo se nechová podle představ a směrnic šamanů, vydává se do moci démonům, kteří ho budou týrat. Byť by i vybočil z řady oprávněně a nevědomě jako dítě.

Také v moderní teologii, která patří mezi nejzhoubnější pověry, "je někdy ve hře i démonské vedení." (90)

Zvláště významní jsou v charismatické démonologii teritoriální duchové. Duchovní mocnosti zla nad různými městy, krajinami, společenskými skupinami lidí či národy jsou velmi rozdílné. Každá mocnost má své teritorium. (91) Své teritorium má ovšem také charismatický sbor, jehož autorita má dopad na danou lokalitu. (92) A tak nutně dochází k duchovnímu boji a k obsazování území. "Bůh chce starším sboru dát klíče města, které má být spasené a zachráněné pro Boží království, a do kterého je ustanovil za služebníky a správce nad Jeho dílem. Tak postupně, krok za krokem dochází k dobývání území a k zabírání jeho částí pro Boží království. V jednotlivých rodinách, ulicích, čtvrtích i nakonec celého města." (93)

Často je třeba za teritoriálními duchy vylézt na kopec, jak se na správnou lokální modlu sluší. Na Řípu probíhal o velikonočním pondělí "duchovní boj a rozvazování okultních tradic spojených s tímto místem." (94) V Jizerských horách a na Ojbíně se dály modlitby za prosperitu kraje - a vznikl Euroregion, který "nabízí možnost šíření evangelia, ale i propojení mezi soukromými křesťanskými výrobními firmami a obchodními společnostmi." (95)

Také příprava na evangelizaci v Semilech se odehrávala na kopečku: Vyrazili jsme "na jeden kopec, ze kterého bylo vidět celé město. Tam jsme se přimlouvali, aby Pán dal mocně zaznít svému slovu, aby otevřel dosud zavřená srdce a stavěli jsme se proti všem mocnostem, které by chtěly bránit Božímu působení. Satanovi se to zjevně nelíbilo, kromě zimy byl silný vítr a do toho chvílemi pršelo. Ale Pán nám dal krásné zaslíbení skrze obraz, který se nám naskytl během modliteb: déšť ustal, obloha se začala čistit a než jsme skončili, svítilo slunce! Slunce Kristovy lásky ozářilo území, které jako Boží děti máme opanovat." (96)

"Po celou dobu jsem cítil, že ve Frýdlantě je potřeba prorazit určitou duchovní bariéru. Modlili jsme se za to s bratřími z Prorocké školy a Pán nám zjevil konkrétní duchovní mocnosti, které už po léta nad Frýdlantem vládly a ovládaly myšlení lidí. Přijali jsme od Pána, že duchovní situace ve Frýdlantě má vztah k zámku, který se tyčí nad celým městem. Jednali jsme s správkyní zámku a ona nám zařídila zvláštní osobní prohlídku. Šly s námi čtyři průvodkyně a vyprávěly nám věci, které se návštěvníkům běžně neříkají. A to nejen z historie dávné, ale i zcela nedávné. Po dalších modlitbách a zjeveních jsme se rozhodli jet jednu sobotu do Frýdlantu, modlit se na místě a lámat moc těchto duchovních mocností. Pán nás vedl ke zcela konkrétním krokům a vyznáním a provázel nás mnohými znameními. Jsem přesvědčen, že duchovní vláda moci temnoty byla nad Frýdlantem zlomena." (97) Tentokrát se šamanům dostalo tajemného zjevení nejen od Pána, ale i od průvodkyň. A odnesly to nebohé zámecké mocnosti.

E.Rucký vzpomíná, jak začalo obsazování Liberce: První, co jsem si po příjezdu řekl:"Tohle je země, kterou mi Hospodin dal. Kamkoli šlápnu - to místo bude moje." (98) Následovalo obcházení různých úředních budov ve městě i okolních kopců, kde byly mýceny mocnosti. Pán nám ukázal, že země, ve které žijeme, je pod prokletím předchozích generací. A tak jsme se rozhodli, že zlomíme kletbu, která nad tou krajinou vězela - podle Gal 3,13n.

V duchovním světě nastala změna, honili jsme vesmírné bytosti a nebe se začalo pročišťovat. Zlikvidovali jsme některé astrální body okultistům. Jedna mocnost se okultistům ztratila na faře. A tak jsme vedli válku s okultisty. Těm se zlomil větrníček na stole. Nám padaly věci z okna. Jednou večer k nám přijelo auto, otevřely se dveře, ale nikoho jsme neviděli, pouze jsme slyšeli kroky. Ukradli nám spodní prádlo, ale do 24 hodin ho vrátili, protože nemohli vůbec působit pro ty naše věci, které u sebe měli. A pak začaly Boží soudy: jeden okultista ochraptěl a do týdne v Liberci na sídlišti vybouchl dům tak, že byl úplně rozmetán. A v tom bytě byla knihovna s okultní literaturou. A my jsme žasli nad tím, jak si to Pán vzal do své režie a jak začal jednat. (99)

Duchovní boj byl tentokrát potvrzen objektivní autoritou - okultisty. A nadto umožnil demonstrovat základní princip sekty: Kdo se nám nepoddá, toho bůh či ďábel zničí.

Démoni také s oblibou sídlí v gramofonových deskách, kazetách a knihách. Ty je tedy třeba pečlivě podle instrukcí probírat a závadné ničit. Člověk, který to dělal, vyprávěl, jak dobrý pocit uspokojení za nedlouho vystřídal několikaletý pocit prázdnoty.

Lidé, u nichž je objeven démon, se u nás zatím nelikvidují fyzicky (obžalobu charismatiků z upalování jsem zaznamenal jen na Filipínách (100) ), ale pouze psychicky. Jsou podrobeni exorcismu - až několikahodinovému řvaní za mírného fyzického násilí. Není divu, že někdy je tato forma teroru natolik účinná, že se člověk skutečně zhroutí a skončí na psychiatrii. Člověk, který měl dojem, že některé body učení vůdce se rozcházejí s Písmem, vyprávěl, že vymítání mělo formu zatracování na věky věků. Tedy exorcismus jako způsob psychické likvidace nepohodlného člověka. Exorcismus jako nástroj moci.

Učení o všudepřítomných démonech, s nimiž je nutno bojovat na každém kroku, je výbornou metodou vymývání mozků. Člověk začne vidět démony a cítit jejich vliv všude a ve všem. Přestane rozumně myslet. Všechno dění a každou situaci odvozuje z duchovního světa démonů, který vše ovládá. A tak se intenzivně vrhá do boje s démony. A objeví-li se nejistota, strach či problémy, bez přemýšlení, jaksi automaticky, vyhledá jedinou možnou pomoc: šamana - nadřízenou autoritu, která najde chybu v životě nešťastníka (často nějakou okultní svázanost) a umí lépe vymítat démony. Démonologie značně stupňuje závislost prostého člena na šamanech. Démonologie se stává účinným nástrojem moci funkcionářů nad lidmi.

pokračování zde







Tento článek najdete na Grano Salis
http://www.granosalis.cz

Adresa tohoto článku je:
http://www.granosalis.cz/modules.php?name=News&file=article&sid=1915