Vraťme se v myšlenkách do dne, kdy je veden pán Ježíš na popravu. Je zbičovaný, krvácí z ran, je tělesně vyčerpaný. Nemá sílu unést popravčí nástroj, na kterém má skončit jeho pozemský život.  Nespal celou noc a modlil se k Bohu. Vydrží tento úkol, který mu Otec svěřil?? Je   časné dopoledne a město muselo být přeplněné lidmi, protože jsou velikonoce. Přepokládám, že cesta, kudy jsou odsouzení vedeni k popravišti , je lemována stovkami, možná tisíci diváky. Mnozí   z nich jsou  zvědaví.   A  někteří lidé se bohužel rádi dívají na popravy. Pán Ježíš s bolestmi pokračuje na cestě do kopce a vysílením již neunese kříž. Nenajde se nikdo, kdo by sám od sebe mu šel pomoct. Nakonec římští vojáci přinutí nějakého zvědavce, aby kříž nesl. Velice smutné. Copak mezi těmi lidmi by se nenašel nikdo, kdo by o Ježíši neslyšel, neviděl ho nikdy, nebyl svědkem moci jeho slova, jeho zázraků vyléčení…?? Nebo  měli všichni strach stejně jako učedníci, kteří až na Jana se rozprchli?

A podívejme se na kříž!! Pánův kříž je uprostřed. Tak jako je svět rozdělen na dvě skupiny, tak i zde jsou dva typy lidí. A sledujme komunikaci mezi nimi! Jeden z odsouzených se rouhá Bohu. :

“To jsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“

 Přidává se k davu, který mimo jiné skanduje i něco podobného. Ale ten druhý se nepřidává k většině. Je úplně sám. Dívá se na Ježíše a v jeho slovech je vyjádřeno pokání i úcta k Bohu. Napomíná svého druha v odsouzení.

 „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen ke stejnému trestu. A my jsme odsouzeni spravedlivě, ale on nic zlého neudělal.“

 

My lidé si myslíme, že jsme přece v životě neudělali nic zlého. Proč by nás měl nějaký Bůh trestat a proč by měl za nás či za mne umírat? A jakou spravedlností je smrt?

 

Odsouzený, který hájil Pán Ježíše, však uvažuje jinak. My si to zasloužíme, my ano, já ano. To je právě  pokání. A co bude po mé smrti dál? Skončím v pekle? Co bude ? Co jsem asi všechno zkazil? Dívá se na Ježíše  a vnímá i přes všechnu Ježíšovu bolest v jeho tváří naději. Mám já vůbec právo na nějakou naději? Tento odsouzený se možná neumí  ani modlit a třeba se nikdy ani nemodlil. Neslyšel Ježíše, když kolem učil lidi se modlit. A přesto vysloví něco, co je upřímnou modlitbou:

„Pane, vzpomeň si na mne, až přijdeš do svého království“

V té prosbě je to, co má být v každé modlitbě. Pokora a víra. V tom slovíčku vzpomeň je pro odsouzeného jediná naděje. A není náhoda, že umírá až po Pánu Ježíši. Slyší, co Pán Ježíš ještě říká a hlavně tma, která netrvala okamžik, ale několik hodin, mu je důkazem, že poprosil toho správného, kdo na něho nezapomene a kdo mu dokonce slíbil, že bude s ním v Božím království. A když Pán Ježíš skonal, vidí, že i římský setník, pohan, velebí Boha a říká:“Tento člověk byl vskutku spravedlivý. A ti, kteří se přišli ze zvědavostí podívat se na popravu v zástupech, tak o těch je dál psáno:

„ ..když to viděli, co se stalo, odcházeli bijíce se do prsou“

 

To vše měli možnost oba odsouzení k strašné smrtí vidět. Ale jen jeden z nich cítil úlevu.

 

„Amen, pravím ti dnes budeš se mnou v ráji“

 

 

Tak je Bůh milostivý!!!

 

 

Hezký den !!!