Grano Salis - Svatokrádež

»Pravě: Nezcizoložíš, a cizoložství pácháš? V ohavnosti maje modly, svatokrádeže se dopouštíš?« [Ř 2,22]

Svatokrádež, je vyloupení Božího chrámu, chrámového zlata a cenností.

Dopustil se ho např. Nabuchodonozor, když po zajetí židů vyloupil chrám. Avšak V Nové smlouvě je chrámem také Církev Boží, jak všeobecná, tak místní a dokonce i jednotlivý věřící. Naše tělo je chrámem Ducha svatého. Tzn. že i my sami se můžeme dopustit svatokrádeže. Jak?

Existuje jeden hřích, kterým můžeme hřešit proti vlastnímu tělu. Je jím smilstvo:

»18. Utíkejte smilstva. Všeliký hřích, kterýžkoli učinil by člověk, kromě těla jest, ale kdož smilní, ten proti svému vlastnímu tělu hřeší. 19. Zdaliž nevíte, že tělo vaše jest chrám Ducha svatého v vás? Kteréhož máte od Boha, a nejste sami svoji.« [1Kor 6,18-19]

»17. Jestližeť kdo chrámu Božího poškvrňuje, tohoť zatratí Bůh; nebo chrám Boží svatý jest, jenž jste vy.« [1Kor 3,17]

Slovo "zatratí"(ftheiró) v tomto verši znamená "zničí, zhyne, uvede do záhuby, zkazí, zmaří, usmrtí...", není zde užito slovo používané pro zatracení (apoléia). Znamená to, že ti, věřící, kteří nějakým způsobem smilní (se ženou či bez ženy, tedy nepřímo), hřeší proti svému vlastnímu tělu v tom smyslu, že riskují onemocnění těla až smrt.

Je známo, že Bůh zachází se znesvěceným chrámem tak, že ho zboří. Což platí i o našem fyzickém těle. To je chrámem Ducha svatého. Duch svatý i ideálním případě naplňuje nejen ducha, ale i duši a tělo věřícího (pokud nepije vodu z "Nilu")

»A nyní co tobě do cesty Egyptské, že piješ vodu z Níle?« [Jer 2,18]

Chrám těla je naplněn tak, že Duch svatý naplňuje především břišní dutinu:

»Kdož věří ve mne, jakož dí Písmo, řeky z břicha jeho poplynou vody živé.« [Jan 7,38-39]
»(A to řekl o Duchu svatém, kteréhož měli přijíti věřící v něho; nebo ještě nebyl dán Duch svatý, protože ještě Ježíš nebyl oslaven.)«

A potom také především ruce věřícího, aby skrze ně mohl protékat k jiným lidem skrze vzkládání rukou nebo jinak.

Dokonaný hřích smilstva je tedy vlastně svatokrádeží, protože vylupuje poklad Ducha svatého z našeho těla a místo něj do našeho těla proudí ohavnost zpustošení (znesvěcení):

»Protož když uzříte ohavnost zpuštění, předpověděnou od Daniele proroka, ana stojí na místě svatém, (kdo čte, rozuměj,) 16 Tehdáž ti, kteříž by byli v Judstvu, nechť utekou k horám.« [Mt 24,15-16]

Ohavnost znesvěcení je v tomto případě duch smilstva. Chrám našeho těla je znesvěcen, a pokud takovéto jednání často opakujeme, zaděláváme si tím na budoucí fyzické problémy, nemoci nebo dokonce i smrt:

»Potom žádost když počne, porodí hřích, hřích pak vykonaný zplozuje smrt.« [Jak 1,15]

Smrt v tomto verši sice není fyzická smrt. Ale právě ta, která nastává, když někdo zhřeší. A DOKONANÝ hřích smilstva (tedy s vyvrcholením), způsobuje tuto smrt a je svatokrádeží vylupující Boží chrám. Někdo by si mohl říci: "No vždyť se jedná o přirozenou lidskou záležitost, tak co je na tom špatného." Nikoliv, jak vidíte, všechny ostatní hříchy jdou mimo tělo věřícího. Smilstvo však poskvrňuje Boží chrám a proto je to tak vážné. Proto patří mezi hříchy k smrti (fyzické, nikoliv duchovní), protože následkem smilstva je ničeno naše tělo. U duchovních věřících toto platí několikanásobně vážněji. Tam jsou následky tohoto hříchu velmi rychlé a velmi tvrdé...

Proto je Boží vůlí naše posvěcení:

»Dále pak, bratří, prosíme vás, a napomínáme v Pánu Ježíši, jakož jste přijali od nás, kterak byste měli choditi a líbiti se Bohu, v tom abyste se rozhojnili více.
2 Víte zajisté, jaká přikázání vydali jsme vám skrze Pána Ježíše.
3 Tať jest zajisté vůle Boží, totiž posvěcení vaše, abyste se zdržovali od smilstva,
4 A aby uměl jeden každý z vás svým osudím vládnouti v svatosti a v uctivosti,
5 Ne v libosti tělesných žádostí jako i pohané, kteříž Boha neznají;« [1Tes 4,1-4]