Grano Salis - Hrdinové bez slávy a vyznamenání

V souvislosti s případem Brady jsem si vzpomněl na několik lidí, kteří přežili koncentrák a i na několik hrdinů. První pán, na kterého nemohu zapomenout, byl pan Adam. Pocházel ze zbožné protestantské rodiny a v nešťastných letech 1939 studoval v Praze na vysoké škole. Všichni víme, kde většina studentů skončila. Mladí lidé, kteří měli před sebou budoucnost, najednou vše ztratili. Pan Adam tam přežil v koncentráku šest roků a vrátil se s podlomeným zdravím. Tělesně se vzpamatoval, ale duševně už nikdy. Oženil se věřící dívkou a měl rodinu. Do smrti však zůstal duševně nemocný a někdy celé týdny byl bez života, neschopen ničeho. Těžká depresivní nemoc byla to. co mu zůstalo z koncentráku

Já ho měl rád. Chodíval do našeho sborečku a někdy i v jeho malém bytě bývaly v době totality shromáždění malé skupinky věřících lidí. Vzpomínám si, jak jednou za mnou přišel do bytu. To už jsem neměl rodiče. Chvíli jsme si povídali o duchovních věcech. Pak na jeho pokyn jsme poklekli a on se modlil. Moc jsem toho o Pánu Ježíši ještě nevěděl. On při modlitbě plakal. Bylo mi ho líto. Tak toužil předat mi víru. Když modlitba skončila, objal mne a odešel. Zůstal jsem sám a s mnoha otázkami. Pochopil jsem, že má velkou víru. Do shromáždění chodíval podle toho, v jakém stavu byly jeho deprese. Člověk, který za koncentrák nemohl stejně jako Brady však nikdy z toho netěžil. Nikdo z rodiny nepožádal, aby za utrpení dostal řád TGM. Moc hodný člověk. Zemřel ve víře ve svého Spasitele a nic si nenárokoval. Znal jsem, ale jen letmo, i jiného člověka. Byl komunista. Zažil mučení na gestapu i v koncentráku. Také se vrátil s podlomeným zdravím, a protože dostal důchod, neobávali se dát mu v hospodě někdy i na dluh alkohol. Zapíjel bolest samoty a nikdy se z utrpení nevzpamatoval. Byl sám. Možná, že jeho rodiče také zamřeli v koncentráku, to už nevím. Když člověk podlehne alkoholu, kde najde pomoc? Alkohol je něco hrozného. Dokončí a zmaří to, co začal ničit těžký osud. Nikdo s ním nechtěl bydlet v domě, tak mu v jednou baráku ze skladu vytvořili místnost se dveřmi rovnou do dvora, naproti suchý záchod a studna. Já ho neznal a až od maminky jsme se dozvěděl jeho osud. I o tom, jak byl mučen na gestapu. Proč se stal komunistou nevím. Byl jen dělník a možná v idejích komunismu viděl naději na lepší život. Pak bych na něj skoro zapomněl. Jednoho dne s naší partou kluků jsme spatřili na dvoře domu, kde měl v přízemí místnost, kouř. Co se děje? Rychle jsme se tam vloudili. A co tam bylo? Hořela tam peřina, stůl, židle, almara a hadry. Pracovníci výboru to štítivě likvidovali. Ptal jsem se maminky, zda o tom něco neví. " Ale vím" " Ten pán před několika týdny přece zemřel" A já vidím ten oheň a uvědomuji si, že na něho si nikdo nikdy nevzpomene. Byl sám, bez rodiny, osudem zmrzačený člověk. Co zbylo? Nic. Zmizel se světa živých. Ale ve mně zůstalo i jeho příjmení, které se k němu vůbec nehodí. Jeho příjmení bylo Šťastný. Jistě tento příběh je voda na mlýn pánbíčkářům, kteří hned řeknou, takhle končí komunisté. Vždycky se mi takoví věřící chytráci protiví !!!! Co když v Boha neuvěřil právě vůči takovým lidem jako oni. Stejně jako se mi zprotivil pan Brady, který se požadoval řádu TGM. Ale to není jediná vzpomínka. V našem okolí byla rodina, která několik let za války ukrývala židovského lékaře. Bydleli hned u lesa a on celou dobu se ukrýval v kůlně v jámě, na kterou se vždy nahrnulo chrastí a v noci se pustil do lesa a zase za tmy ráno se vrátil. Nikdo z vesnice to nevěděl. Přežil díky nesmírnému hrdinství obyčejných lidí, kteří riskovali život svůj, své rodiny a možná celé vesnice. Nevím, že by je někdo za to vyznamenal. Ostatně už nežijí. Žije jediná dcera tohoto lékaře, který se po válce oženil, záhy zemřel. Máme tolik čestných lidí, hrdinů a těch, kteří trpěli za války. Případ Brady mne opravdu naštval. Celkem zpočátku milý děda se mi nějak zprotivil. Na Wiki se jeho příběh v českém jazyce objevil teprve nedávno. Nevím ani, co tak vzácného udělal pro naši zemi? Přijímá vyznamenání na náměstí, kde lidé uráží prezidenta. Je to možné v demokratickém státě? Kdo za vším stojí a co sledují? Uvidíme.