Grano Salis - O budování člověka v Bohu.

Je snad něco špatného na tom, když člověk sám vynakládá úsilí, když se vnitřně buduje?

S Toníkem jsme se opět neshodli ani v základním pohledu na způsob prožívání života křesťana. Na úvod předkládám výňatek z našeho rozhovoru:
Můj pohled: Snad někdy pochopíš, že to Bůh si na počátku odděluje pro sebe člověka (víra není dána každému), ale člověk až během svého života se postupně teprve učí sám sebe oddělovat pro Boha. Toníkův pohled: Snad jednou pochopíš, že když si Bůh reálně, skutečně na počátku oddělí člověka pro sebe, nemusí už člověk po Bohu znovu jeho práci předělávat. Znovu já:
Onen vztah je přece vzájemný.
Proto i člověk musí odvést v tomto vztahu ten svůj "kousíček" jeho práce, která mu přísluší. Je to jako v každém jiném vzájemném vztahu, pokud tedy má takovýto vztah fungovat. To je ono budování lidského srdce, které jsi zatím evidentně ještě nepoznal. O kterém jsi zatím evidentně ještě neslyšel. Který neznáš. Znovu Toník: Nepoznal, Stando, to máš pravdu. Bavil jsem se na dané téma s desítkami lidí a ještě jsem nikdy nikoho neslyšel, že by si vybudoval svoje srdce. Už jsem slyšel o tom, že lidi zatvrdili svoje srdce a četl jsem varování před tím, aby své srdce lidi nezatvrzovali. Ale o tom, že by si někdo vybudoval srdce jsem evidentně neslyšel.

To je docela tragédie! Stále poslouchám vaše „svědectví“, jak že si vás Bůh jednoho krásného dne vybral a rázem změnil, „znovuzrodil“, zbavil vás ze dne na den hříšných návyků (takže si už třeba neutrhnete hrách z cizího pole). Co ale s osobními hříchy, které si ještě ani neuvědomuješ? Myslíš, že nejsou?
Neustále se mi při tomto vrací obraz z jedné ruské pohádky, kdy Ivánek hlupáček vlezl svému koni do levého ucha a vylezl pravým uchem – a už to nebyl Ivánek hlupáček, ale mocný Ivan bohatýr. Ale to je svět pohádek, svět nereálný! V tomto našem reálném světě se nikdo nestane obávaným silným bojovníkem bez vlastní námahy a trpělivého cvičení. Když dostaneš meč (meč ducha – Ef 6,11-18), nestaneš se tím ještě obávaným bojovníkem. Meč - to je jen začátek, první předpoklad. Čeká tě ještě dřina, léta učení (budování) – a k tomu nezbytně potřebuješ i partnera a trenéra šermu. Sám nic nezvládneš. Potřebuješ si osvojit potřebné návyky bojovníka, srůst se svým novým nástrojem – mečem. Také svaly, které bojovník potřebuje, nenarostou ze dne na den, ale až za léta tvrdé dřiny. Na duchovním poli to není jiné. Jako se cvičením buduje tělo a dovednosti bojovníka, tak podobně se stálým cvičením ducha buduje a zdokonaluje duch člověka, srdce bojovníka Kristova. Kdo v tomto neroste – ten automaticky upadá. Často jsi se mě ptal, jak pokřtěné miminko pozná, že je nově narozeným Božím dítětem. Meč Ducha a Boží zbroj ještě na sobě zjevně nemá, je snad „zavřená někde ve skříni“. Ale až člověk už uzvedne meč, začne teprve výuka v šermu, začne pravidelné cvičení. Však samotné poznání, že bylo miminko vybráno mezi bojovníky, je potvrzeno daleko dříve právě onou "zbrojí a mečem ve skříni". Je záležitostí víry, uvěřit těmto Kristovým slovům, že spolu s ním jsme ve křtu zemřeli (Ř 6,8), spolu s ním byli pohřbeni do Kristovy smrti a spolu i vzkříšeni (Kol 2,8-14) do života v novosti (Ř 6,3-4). I když jsme tehdy byli miminka, narodili jsme se znovu z vody a z Ducha svatého (J 3,5). Narodili jsme se znovu výhradně milostí za Kristovy zásluhy a bez vlastních zásluh. To aby se nikdo nemohl chlubit, že čímkoli (snad vlastní zbožností, vlastním vztahem s Bohem) měl jakýkoli vliv na své nové narození. Spása je totiž z nezasloužené milosti, nikoli ze zásluh.

Princip toho, jak se člověk může budovat v Bohu, ukážu snad nejnázorněji na příkladu: Dítě by chtělo dát mamince ke svátku dárek – skládací papírové srdce s věnováním od něho – samo toho však není ještě schopno. Maminka mu tedy k tomu musí dát všechny potřebné věci: výkres, nůžky, tužku a pastelky na vybarvení; sama nakreslí tvar jednotlivých dílů srdce na papír, aby ho dítě mohlo vystřihnout a slepit. Sama předkreslí obrysy ozdoby - kopretiny, aby ji dítě mohlo vybarvit. Ukáže dítěti, jak správně držet tužku nebo pero – dokonce mu vede ruku s přáním a hlídá pravopis.
Co je na tomto všem nejdůležitější?
Je to vzájemné sdílení, ve kterém se dítě buduje ve vztahu s maminkou a zároveň i v jednotlivých dovednostech. Láska totiž buduje – 1 Kor 8,1. Nakonec je dárek hotov.
Dalo by se říci, že z velké většiny si dárek stejně připravila maminka vlastně sama. Přesto v jiné rovině je to dárek z lásky od jejího dítěte. Dárek, který vůbec není dokonalý, je ušmudlaný, nepřesně vybarvený, s ohýbanými okraji – ale právě svými nedokonalostmi vyjadřuje osobnost dítěte a jeho touhu vyjádřit mamince svou lásku. Tajemství budování osobnosti a dovedností dítěte leží tedy ve společném sdílení jeho času s matkou, v práci na společném díle.

A nejinak je tomu i v našem vztahu s Bohem.
I my jsme právě takovýmto dítětem, které se chce sdílet s Bohem, které chce obdarovat Boha. I my se budujeme v Bohu způsobem, že většinu práce udělá on sám, i my tu naši malou část společného díla většinou ještě nějak zpackáme.

Apoštol Pavel nás nabádá, abychom se společně budovali, abychom byli Božím příbytkem.
(Ef 2,20-22)Byli jste postaveni na základ apoštolů a proroků, zatímco úhelným kamenem je sám Ježíš Kristus, v němž se celá stavba spojuje a roste ve svatý chrám v Pánu, v němž se i vy společně budujete, abyste byli Božím příbytkem v Duchu. – toto budování závisí tedy logicky i na nás! Naštěstí však nikoli jenom na nás, většinu práce stejně udělá Bůh.

Je to tedy skutečně tragédie, pokud se o sobě někdo domnívá, že je křesťan a o budování vlastního nitra přitom ještě ani neslyšel.
Domnívá se o sobě, že je jako ten Ivánek, ze kterého Bůh jedním rázem udělal Ivana, mocného bohatýra. Bůh ale s námi nečaruje! Sebeklam je strašná věc! Někteří jste uvázli v bludném kruhu sektářských učení, utáhnutí do vlastní smyčky, ze které se člověk vlastními silami už ani dostat nemůže. Však Bůh dokáže zázraky i v takovém případě. Budování lidského srdce tedy není žádným lidským "předěláváním práce po Bohu", je samotnou lidskou odpovědí na Boží lásku, je sdílením života s Bohem, které člověka proměňuje k pravdivějšímu obrazu Boha - člověk tímto zraje pro nebe a zároveň přivádí Kristovu lásku do stvoření.
(1 Tes 5,11) Proto se navzájem povzbuzujte a budujte jeden druhého, jak také činíte.
(Ju 1,21) Ale vy, milovaní, se budujte na té své nejsvětější víře, modlete se v Duchu Svatém a zachovávejte se v Boží lásce, zatímco očekáváte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista k věčnému životu.

Základní křesťanské cnosti, které budují srdce křesťana. Osvojujeme si je cvičením, získáváním návyků a odstraňováním zlozvyků (hříšných návyků).
Také Pán Ježíš za svého pozemského života budoval své nitro, aby měl pevnost a sílu unést utrpení, aby zdárně dokončil svůj spasitelný záměr; odcházel na pustá místa, aby se dlouhé hodiny nerušeně modlil (Mt 14,23).

Budování člověka v Bohu. 1.) modlitba – je naplněním víry, je sdílením s Bohem. V ní obdržíme milosti potřebné pro smysl našeho bytí – přivádět totiž Krista do tohoto světa. 2.) půst - (je výrazem naděje) zřeknutí se příjemného pro vyšší dobro. Souvisí s budováním srdce člověka, se cvičením odolávat pokušení – půst zvyšuje odolnost proti pokušení. 3.) almužna - je vyjádřením lásky – a láska buduje. Je také cvičením oprostit se od volání tohoto světa, vyžaduje oběť, námahu. Finanční dar je také zřeknutím se vlastního příjemného pro vyšší dobro. Skutky lásky a zbožnosti nepůsobí jen na obdarované naše bližní (zjevujeme jim tímto Kristovu lásku), působí zpětně i na nás. Působily zpětně už i na Abraháma, u kterého díky těmto skutkům došla jeho víra dokonalosti (Jk 2,21-22). Mimo našeho „budování se“ ve spolupráci s Bohem dal Bůh církvi také mimořádně mocné prostředky milostí pro naše budování, na kterých se už podílíme jenom tím, že je prostě přijímáme. Jsou to svátosti. To nebudu dále rozvádět, tomu stejně někteří nevěříte.

Nyní se ale v otázce budování lidského srdce v Bohu zaměřím už jenom trochu na samotnou modlitbu jako prostředek budování sebe sama v Bohu. Téma modlitby by samo vydalo na celou knihu. Tedy jenom něco málo o modlitbě:

a.) Modlitba osobní. Může probíhat hned na několika různých duchovních rovinách; Nastíním je na příkladu modlitby Páně – Otče náš ....
1.) Základní rovina - Sedm hlavních proseb v jejich prostém znění, v jejich významu.
2.) Číslo sedm jako číslo úplnosti všech proseb modlitby Páně (Mt 6,9-13) v biblickém smyslu znamená, že prosíme vlastně úplně za všechno, za co máme Boha prosit. Za všechno, co doopravdy potřebujeme. Neprosíme však sami, vždyť ani nevíme, zač máme vlastně prosit, prosí s námi Duch svatý (Ř 8,26). Je zde však podmínka – křesťan musí být ve stavu milosti posvěcující (bez těžkého hříchu, bez hříchu ke smrti), mít totiž nepřetržité společenství s Duchem svatým.
3.) Nejvyšší rovina modlitby - kontemplativní přebývání v Bohu – prosté spočinutí Božího dítěte na Božském srdci. Tohoto duchovního stavu modlitby člověk dosahuje až po létech modlitebního života, po létech cvičení ve zbožnosti, v modlitebním životě, po létech vnitřního budování – vyžaduje od člověka zvládnout oproštění od všech myšlenek, odvádějících od Boha – zahodit všechny světské starosti, obavy, plány a záměry – soustředit se pouze na Boží přítomnost. Bez dlouhodobého cvičení v modlitbě to člověk nedokáže. Jen si uvědomte, jak snadno nám v modlitbě myšlenky ulétají stranou na docela jiná témata života a znovu musíme vůlí svoji pozornost obracet zpátky k Bohu!

b.) Modlitba společenství církve.Bývá ještě mocnější, než modlitba osobní (Sk 12,5).
(Mt 18,19-20)
Říkám vám také, že pokud se dva z vás na zemi shodnou ohledně čehokoli, za co by prosili, stane se jim to od mého nebeského Otce. Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich."
Bůh pro sebe církev k ničemu nepotřebuje. Ustanovil ji ale pro nás, abychom my křesťané měli osobní podíl na Božím plánu spasení světa.

(1 Pt 2,4-5) Když přicházíte k němu, k živému kameni, zavrženému lidmi, ale vyvolenému a vzácnému před Bohem, budujte se i vy jako živé kameny v duchovní dům, svaté kněžstvo k přinášení duchovních obětí vzácných Bohu skrze Ježíše Krista.

Bez stálého budování svého nitra není a nemůže být žádný křesťan skutečným živým křesťanem.