Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: „Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky. Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.“ Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. (Jan 8:31 – 33)

Již z této krátké novozákonní citace je zřejmé, že Ježíš z Nazareta zbořil dosavadní židovské myšlení, podle kterého se za svobodného považoval ten, kdo nebyl otrokem ve vlastnictví svého pána. Ale skutečným otrokem se stává ten, kdo je otrokem duchovním, tedy slouží hříchu, třeba svým vášním, nějaké ideologii, ale třeba též falešným představám o svobodě. Otrokem je ten – obecněji řečeno – kdo se vyskytuje mimo víru v Boha, neboť

Cokoliv není z víry, hřích jest. (Římanům 14:23b)

Slovo „svoboda“ v Bibli tedy znamená něco úplně jiného, než je dnes prezentováno. Dnes se tím myslí občanské svobody, které se definují jako práva. Třeba svobodný je podle dnešního názoru ten, kdo může odjet za hranice do jiné země nebo se volně vyjádřit k politické situaci, aniž by byl za to nějak stíhán nebo jinak perzekvován. Je to prostě jeho právo. Podle dnešních rozsáhlých definicí svobod lze volně a beztrestně i urážet a lhát do míry, kdy se dotčená osoba sama proti tomu neozve a nedožaduje svých práv nebýt lživě pomluvena nebo urážlivě pohaněna. Dokonce se nectí ani jednoduché pravidlo „svoboda jednotlivce končí tam, kde začíná svoboda druhého jednotlivce“.

Takto pojaté občanské svobody mají málo společného se svobodou od hříchu, jak ji předkládal Ježíš. Dokonce takové rozšířené svobody znamenají povolení ke hříchu, neboť třeba lež a urážky dozajista hříchem jsou.

Niterná podstata svobody byla v Ježíšově době již dokonale známá od řeckých filozofů. Například L.A. Seneca, sám původně římský otrok, ve svých „Listech Luciliovi“ o ní píše. Za svobodného označil například otroka, který si raději vrazil záchodovou štětku do krku, než by vykonal ponižující rozkaz. Tato svoboda stoiků byla tedy také úplně niterná – svobodný může být i otrok v okovech nebo vězeň v žaláři. Nesvobodný je ten, kdo si nechá spoutat svou duši a činí něco, co je v rozporu s jeho svědomím. Stoická svoboda byla tudíž mnohem mnohotvárnější, než svoboda od hříchu. Neboť svobodu stoika určovalo názorové vědomí pocházející od lidí, kdežto svoboda věřícího člověka pochází od Boha. A boží řád je určen a vymezen Boží spravedlností.

Když se vrátíme k tomu, co evangelista Jan vložil do úst Ježíšovi, tak nás musí zarazit odpověď Židů. Řekli, že nikdy neotročili, neboť jsou dětmi Abrahámovými. Když si však přečteme Exodus, tak zjistíme, že farao z nich udělal otroky, kteří dokonce nesměli nechat na živu své potomky. A vidíme a čteme, že přesto zůstali vždy svobodnými.

Jenom hlupák či omezenec, jehož myšlení je určováno politickými ideologiemi a jinými typy brainwashingu (vymývaní mozků) může říci, že svoboda věřícího člověka závisí na politickém systému nebo aktuální společenské situaci. Když věřící člověk, dokonce křesťan, řekne, že byl za komunistické vlády nesvobodný, tak nikdy křesťanství nepochopil a tehdy byl a doposud zůstal skutečným otrokem. Když ještě k tomu řekne, že proto komunisty nesnáší nebo dokonce nenávidí, tak již vůbec nepochopil, o co v Ježíši Kristu jde. A ani nepochopil, co mu chtěl říci třeba Solženicin nebo řada dalších lidí, kteří si svou svobodu svědomí uchovali i přes rány bičem a tíži okovů. Anebo těch, kteří se kdysi nechali vláčet arénami, aby je nakonec sežrali lvi.

Jako příklad k vyučování doporučuji vyprávění Ludmily Hallerové, která si od komunistů vytrpěla své a přitom řekla: „Já jsem je milovala, neboť jsem jim mohla zvěstovat Ježíše.“

Demokracie je vláda lidu. Ve starém Řecku – kolébce demokracie - byla sice jen pro svobodné (nikoliv pro otroky) a muže. Dnes má různé formy, jak se vláda lidu uplatňuje. Podle novodobých filozofů je sice v krizi, nicméně všichni profánní politikové se shodují, že nic lepšího neexistuje.

To samé však nemůže říci křesťan. Neboť ten touží po vládě Ježíšově, očekává toužebně Jeho příchod. Těší se na Jeho království. Nebude to monarchie v lidském pojetí, ale vláda Boží. Pro Boží vládu se používá slovo teokracie.