 |
Právě je 136 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
113090067
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
poslal brusle7 Uvádím zde znovu sérii článků - svědectví z mého života, napsaných a uveřejněných pro GS v letech 2010-2012 - pod názvy "Reformovat ŘKC, či odejít? (1-14). Zveřejňuji znovu s odstupem sérii těchto 14-ti článků, které vznikly jako svědectví z mé přelomové cesty z ŘKC - úzké cesty - vedoucí ještě blíže ke Kristu. Mé svědectví může pomoci třeba ŘKC kněžím ve vnímání jejich "oveček", nebo podobně tápajícím a hledajícím lidem na cestě, jako jsem byla kdysi já. Díky, Pane Ježíši, z tuto cestu. Chvála Tobě! Aleluja!!!
|
|
poslal Willy Toto je autentický dopis Jana Husa Karlově Universitě z konce června r. 1415
|
|
poslal Willy Toto je autentický dopis Jana Husa z ledna 1415
|
|
poslal Willy Zejména pro ty, kdo považují apoštola Petra, svědka Pána Ježíše Krista, za prvního papeže - kéž by jej a jeho slova přijali tak, jak jsou hodna přijetí, jako Slovo Boží. Amen.
Ale jinak jsou samozřejmě pro všechny, kteří žijí v dnešní době, neboť se jí aktuálně a podivuhodně týkají.
Ke čtení Český studijní překlad
|
|
poslal Willy Toto je autentický dopis Jana Husa přátelům v Kostnici
|
|
poslal brusle7 Moji milí,
rozhodla jsem se napsat článek o mých osobních překážkách plného svědectví na Grano Salis. A možná mi s nimi - vy zkušenější a ostřílenější - nějak pomůžete?
Proč jsem zde přestala podrobněji sdílet své aktuálně nejvíce prožívané osobní věci a vztah s Bohem v nich?
Vnímám, že pokud bych sem chtěla svá konkrétní osobní svědectví podrobněji a konkrétněji psát (což jsem dříve několikrát udělala), je to pak následně "materiál" pro zneužívání, zpochyňování, k manipultivnímu napadání a k nedůstojným, hulvátským, neřádským výjevům. K podsouvání nepravd až hyenismu.
Vrátí se na Grano Salis možnost sdílení života a víry v souvislosti s praktickým životem, nebo se stane tento portál pro křesťany již jen portálem k napadání života a svědectví křesťanů?
Brusle7
|
|
poslal Willy Toto je autentický dopis Jana Husa přátelům v Čechách psaný z jeho cesty do Kostnice.
|
|
poslal brusle7 Živý Ježíš je s námi. Ukazuje rány po hřebech. Vstal z mrtvých. Přemohl lidskou moc, bolest. A nám dává další poznání a výzvy - k víře a plné důvěře v Něj, výzvy k následování...
Co dal zatím Ježíš vědět mně o těchto Velikonocích 2023?
1/ Modlit se, modlit se... víc... Být u Něj. Být a jednat stále s Ním. Naslouchat, co On chce.
2/ Ježíš mi otevřel svou obrovskou bolest, kolik lidí je mu odloučeno. Naše srdce se propojila v prosbě o záchranu mnoha bloudících duší. Bylo to velmi bolestné propojení - a naléhavé volání Ježíše!
3/ Ukázal mi jasně a jistě proroka v mé blízkosti, kterého jsem dříve nerozpoznávala - a s jasným dalším posláním (které zatím nemohu sdělit dál).
4/ Ježíš mi ukázal silně, že je se mnou - a že vůbec není třeba se bát. Ukázal mi se povznést nad lidské útoky a nést slovo Boží, tak jak je vnímám - prostě, jednoduše, upřímně, vlastními slovy - dál... Nenechat se zastavit...
5/ Ježíš skrze mou prosbu vstoupil do mé rodiny, k mým přátelům, na mé pracoviště, i sem na Grano Salis a na všechna místa, kde působím či mluvím. Objal mne, poradil mi, požehnal mi.
Ježíš mi dále umožnil, prostřednictvím svých věrných, abych dnes (v pondělí 10.4.2023) shlédla film "Chatrč", kde jsem zažila obrovskou SÍLU a MOC k odpuštění, po které jsem volala v nedávno zde uveřejněném článku.
Jsou to radostné a požehnané Velikonoce. Díky Tobě, živý Ježíši! Miluji Tě! |
|
poslal Willy Toto je autentický dopis Jana Husa:
|
|
poslal brusle7 Z maminčiných sourozenců se dožila nejvyššího věku teta F., která byla o 10 let starší než moje maminka. Umřela loni ve věku 93 let. Od mládí (asi od 30-ti let) byla vdova a vychovávala sama 3 děti, které byly v podobném věku jako já s mým bratrem.
Často jsme k ní jezdily na prázdniny a prožívali zde mnoho zajímavých vesnických dobrodružství i lumpáren (stroje u JZD, sousedovy hrušky, koupání v rybníkách bez dozoru dospělých, lítání na kole, na trakaři, přebírání brambor pro zvířata, skákání shůry stodoly dolů do slámy, luskové hody na polích, a mnoho a mnoho jiných dětských zážitků i kamarádství s dalšími tamními vesnickými dětmi). Vzpomínám s odstupem strašně ráda.
Pamatuji si, že s tetou byly povinné dlouhé společné večerní modlitby, a jak to můj bratr dětsky "bojkotoval" (musel to vydržet, ale slovně se nemodlil). A jak jsme u toho různě zlobili, dělali dětské skopičinky, posměšky, grimasy, ponoukali i její "na modlitbu nacvičené" děti (nerozuměli jsme tomu). Teta to vydržela a modlila se dál. Měla nás ráda. Teta silně (a z mého tehdejšího pohledu) velmi silně a fanaticky věřila v Boha, jejím vždy prvním dotazem například v neděli bylo, zda jsme byli v kostele, zda jsme se modlili. Velmi kriticky tehdy odsuzovala všechny páry, které se "musely" v očekávání dítětě "brát" a velmi se nás snažila "spoluvychovávat" v její specifické morálce (která na 90% byla správná, nikoliv na 100%). S odstupem 80-85-ti let, s odchodem tety na věčnost, kdy se jí v paměti ve vysokém stáří různě mísily události jejího života, si pamatuji na slova tety na posteli v době nemoci: "Jaké to tam asi bude?" Myslela tím nebe, večnost...
A na tuto otázku si nyní často vzpomenu, na její hlavní odkaz, duchovní dědictví - kromě předávané lásky ve skutcích k nám dětem - "Jaké to tam asi bude"? |
|
poslal Frantisek100
Vánoce 1967. Budou to první vánoce, kdy budu
úplně sám. Není to ani měsíc, co zemřel tatínek. Vloni jsem byl aspoň s
tatínkem a byly to moc smutné vánoce.
Tatínek, také vážně nemocný jako bývala maminka, plakal. Ale vždycky se najdou
hodní lidé. Paní K. byla již starší paní, chodívala pravidelně do kostela a mne
půjčovala velice zajímavé knihy. Měla skříň a v ní docela vzácné knihy. Jedna z
nich se jmenovala “Dětství obecného P e p í č k a“. Její autor v ní popsal svůj
život. Miloval jsem tuhle knihu a obdivoval Pepíka, který neměl lehký život.
Nakonec se stal spisovatelem a profesorem. Nevím ani, jak jsem se starou paní
seznámil. Nějak sama projevila o nás
zájem. A právě paní K. nám vloni na vánoce dala smažený řízek a bramborový
salát. A nějací jiní dobří lidé nám zase na práh bytu položili krabičku s
cukrovím. Ani nevím, kdo to byl. Lidé dokážou být tak hodní. Cítili s námi a já
byl rád, že nejsme úplně sami.
Letos však budu sám. Něco si koupím a hlavně to chci zaspat a probudit
se až druhý den. Jenže můj příbuzný bratranec, politický funkcionář a vysoce
postavený člověk, mi nabídl, abych strávil vánoce u nich doma. Co mám dělat? Moc se mi tam nechce, protože
jsme se s nimi nikdy nestýkaly a kdoví, čím je pozvání motivováno. Ale tak jsem nakonec šel. Možná
měl můj příbuzný dobrý úmysl, ale měl jsem raději zůstat doma. Všechno mne tam
připadalo takové studené. Ani ten řízek se salátem mi nechutnal. Vždyť jsme ani
neseděli u jednoho stolu a já jedl někde stranou... Stromeček bez dárků, i když
ne že bych po nějakém toužil. Chvíli jsem si něco povídali a pak jsem
poděkoval, rozloučil se a vrátil se do své studené místnosti. Měl jsem tam
pocit, že nějak překážím....
Naštěstí jsem si doma před tím
ozdobil svůj stromeček. Zapálil jsem svíčky, zatopil v kamnech a vzpomínal. Jaké bývali naše
vánoce. Chudé ale krásné. A maminka vždy
před štědrovečerní večeří vyslovila malou modlitbičku. Tehdy jsem ji ani nechápal. Voněl mi pod nosem smažený vepřový řízek,
který jsme měli jen jednou do roka. Ale nesmím být smutný. Honem jsem si pustil
rozhlas po drátě a zaposlouchal se do veselejších melodií. Teplo z kamínek mne
nakonec přemohlo ke spánku. Další dny jsem se učil na maturitu a zpracovával si
otázky. Večer kino, na které jsem se vždycky moc těšil, a žádné představení
nevynechal. Jo, tak rád bych točil filmy. Po každém filmu jsem doma dlouho o
něm přemýšlel a představoval si, jak bych to natočil já sám. Snění je krásná
věc. Ano, možná právě to snění často vyplňovalo můj volný čas. Konečně přišel
silvestrovský den.
Koupím si salám, kofolu a něco sladkého. Zalezu do postele a
budu poslouchat rádio. Tam je vždycky pěkný pořad. Dobře jsem se najedl,
pochutnal si na čokoládě.
Asi kolem desáté hodiny někdo zaklepal na dveře.
Kdo to asi je ? Ve
dveřích stála paní sousedka Štaidlová. Milá usměvavá paní. Měli dveře zrovna
naproti přes chodbu.
„ Františku, pojď mezi nás“ a řekla to tak hezky a dojemně, že jsem prostě
neodolal. Rychle jsem se oblékl a vešel do jejich bytu.
A tam bylo moc veselo. Povídalo se , zpívalo, hrály karty...
Sešli se tam jejich tři synové s manželkami, asi deset lidí. Přijali mne , jako
bych k nim odjakživa patřil. Čas plynul a najednou byla půlnoc. Zazněly zvony v
rádiu, všichni povstali a všichni jsme si připili červeným vínem a vzájemně si
popřáli. Cítil jsem se jak v jiném světě. Zapomněl jsem na to, že jsem sám.
A do toho všeho mne mámovsky objala paní Štaidlová a dala
krásnou pusu. Nepamatuji si, že by mi někdo někdy dal pusu. A ještě k tomu, tak
upřímnou a lásky plnou. Moje maminka vzhledem k své nemoci toho už dlouho
nebyla schopná.
Byl jsem příjemně
překvapen a cítil se šťasten. Asi ve dvě po půlnoci jsem šel spát a stále cítil
ten mámovský polibek na své tváři. Ke štěstí nemusí být velké dary, ale vždy je
třeba láska.
Krásná to náplast za nevydařený štědrý večer. Začal nový rok 1968. Co přinese
??
|
|
poslal Dzehenuti Eufrat vysychá a vidíte ten krásný znak OMEGY :P - je čas připravit cestu pro jeho příchod
https://www.youtube.com/watch?v=5cwiwJmq7iw
|
|
poslal oko Pod článkem "Špatné rozlišování" jsme s Toníkem (Cizincem) narazili na docela zajímavé téma; Křesťan má svým životem poznávat a naplňovat Boží vůli - existuje však jenom jedna jediná správná varianta Boží vůle, nebo existují snad tisíce různých možností správných voleb podle Boží vůle, které mohou být všechny dobré?
|
|
poslal Neprihlaseny Čtu si svoje starší příspěvky a články a jakoby je psal někdo jiný. Tak ještě cca dva roky zpátky jsem to já, ty starší věci je někdo jiný. Vyplývá z toho, že se člověk mění. Už jen z toho je jasné, že nemůže být žádný soud. To bychom museli jít zpátky až do mateřské školy a v šedesáti by ses musel zodpovídat z toho, co jsi dělal před pětapadesáti lety. I světské právo uznává promlčecí lhůtu. Lidské tělo se během několika let kompletně vymění, je už složeno z jiných buněk, jiných atomů, molekul. Všechno je tak plastické, že nedává smysl nějaký soud. A nedává smysl ani přechod do nějaké bájné destinace jako nebe, ráj, atd. Páč který z těch stavů mysli by se tam přenesl? Dítě? Dvacetiletý člověk? Padesátník? Pokaždé je to někdo úplně jiný. S tím náboženství vůbec nepočítá. Náboženství zachycuje pouze aktuální stav a zcela přehlíží vývoj v čase.
Ve skutečnosti je proměnlivost člověka ještě vyšší, než si myslíme. A naše vědomí i vnímání je závislé na miliardě faktorů. Stačí rozhodit hladinu cukru v krvi a už jsi někdo jiný. Někdo udělá nějaký skutek jen kvůli tomu, že má třeba nízkou hladinu cukru. Měl jsem "vybuchujícího" žáka, který musel sníst tatranku nebo jinou sladkost a hned se uklidnil. Měl to dokonce doporučeno v jeho papírech na jeho hlavu. Na člověka působí tolik vnitřních faktorů i tolik vnějších faktorů, že nejsme nic stabilního, ale jsme v podstatě jen chodící houby, které stále něco nasávají z vnějšího prostředí, mění se nám vnitřek podle jídla, podle vody, podle naplněnosti potřeb, neustále se nám vyměňují buňky. Mění se nám vědomí, názory, atd. Máme pouze dojem statičnosti a stability. Žádná neexistuje. K tomu všemu ještě v posledních desetiletích přibylo chemické znečistění, které se do mozku dostane taky. Pokud někdo stvořil vesmír, planetu, organismy, tak musí vědět, že je nemožné uchopit jedince, živého tvora jako něco kompaktního, stálého. Zeryk tady psal o vlivu mikrobiomu na tělo i mysl. To je další faktor. Naše chování ovlivňují i bakterie, prvoci na kůži, ve střevech, atd.
Nikdo nemohl ovlivnit rodinu, století, stát, do něhož přišel. Stačí cokoli nepatrně změnit a už se děje úplně jiný sled událostí. Veškeré soudy jsou nesmysl, trapárna. Výmysl. Myslím soudy nadpřirozené nebo definitivní. Samozřejmě lidské soudy mají smysl. Společnost se chrání, izoluje třeba násilníka, aby dále nemohl páchat něco, co ohrožuje ostatní členy společnosti.
Tímto tématem ale nechci nikoho přesvědčovat o tom, že má přestat věřit na svého boha. To v žádném případě. Nic tady nekážu a je mi jedno, v co kdo věří. Ať věří dál. Jen mi při čtení mých starších příspěvků a článků došlo, jak moc jsme my lidé proměnliví a jak je proměnlivý i celý svět.
Nadpis článku jsem použil z písně Karla Gotta.
|
|
poslal zeryk Zeryk se stal spokojeným ateistou
1. Ježíš 'nemusel' historicky existovat a) rozděluji historickou osobu jména Ježíš b) a ideu mesiáše. 2.Křesťanství 'mohlo' vzniknout i bez Ježíše a) Má jakoby ( mimoděk) zasahovat k víře židů b) bez porozumění 'jejich' víře 3.Život je možný jen v symbióze a) svoboda b) láska
Takže jsem přerostl bohu přes hlavu, a evolucí jsem se stal věřícím ateistou. Věřícím v Bohy, Ježíše,Duchy a ostatní tím dávám na vědomí aby se mnou již nepočítali. Nebudu s nimi trávit čas ani zde ani nikde v imaginárním nebi. zeryk
|
|
poslal Frantisek100 Vánoční čas v
roce 1955. Bude mi pět roků. Bydlíme v obecním bytě v přízemní starého domu,
kde není zavedena voda a ani záchod. Máme jen jednu universální místnost.
Invalidní rodiče chtějí mi udělat radost. Tatínek sice už má malý zelený smrček
připravený na stolku ve stojanu. " Hezky se vyspinkej a ráno poznáš, že tu
byl Ježíšek"
Já ještě nevím , co znamená výraz Ježíšek, ale asi něco
pěkného, protože se mám na to těšit. Jenže jak v jedné místnosti mají to
překvapení rodiče nepozorovaně udělat? Když mne uložili ke spánku, postavili u
mé postele dvě židle. Zhasli světlo a svítila je maličká lampička, která
vydávala tolik světla jako baterka. Ta svítila každou noc kvůli mne, abych se prý nebál. Asi
jsem usnul, ale pak později se probudil. Malinko se na posteli posadil a za
židlemi něco spatřil. Stromek byl na zemi, ale spatřil jsem jen jeho horní
část. Na vrcholu se leskla krásná špic, kde se odrážely paprsky z nočního
světýlka. Ještě tu dál viselo něco blýskavého. A kolem? Tatínek v podvlíkačkách a košili
a maminka v košilce. Potichounku stromek
zdobili. Pochopil jsem tajemství. Ten Ježíšek budou tatínek s maminkou. Oni mne
mají rádi. Ráno jsem se nepřiznal tomu,
co jsem viděl. Byl jsem o jedno poznání bohatší. Když jsem po večeři našel pod
stromkem dárek, tušil jsem, že je jistě od rodičů.
Vánoce jsou svátky lásky, kterou si lidé vzájemně prokazují.
Škoda, že se tak nechovají po většinu roku.
Překvapilo mne, když
jsem se setkal u některých církví i s kritikou vánočního stromku a vánočních oslav.
I když vánoce bývaly chudé, nikdy na ně nezapomenu. Byly
spojeny vždy s krásnou atmosférou a
radostí. Ať je všem a nejen o vánocích krásně. Važme si času Boží milosti. |
|
poslal Magdalena07
Poslechněte si vyprávění rabína, který se vrátil z klinické smrti a jaké poselství přináší Božím lidu..
Kdo z vás umíte dobře anglicky, zkuste to přeložit těm, kteří hledají ve slovníku :-)
Zdraví Magdalena
|
|
poslal Nepřihlášený Jsem 49 letý homo učitel těláku a nedokážu normálně žít. Jsem psychicky i fyzicky labilní a vynahrazuji si to nadáváním ostatním lidem v diskuzích do bobků a incelů, směji se i handicapovaným lidem. Dříve jsem byl nesmírně promiskuitní a vyspal se s každým, dneska jsem sám. Co mám dělat abych byl normální podle vás věřících? Pomůže mi církev? Nebo vymítání?
|
|
poslal Dzehenuti Satanův trik ve Fatimě aneb císařovy „Satanovy“ nové šaty
Od května do října 1917
líčili tři malí pasáčci, Lúcia dos Santosová a její sestřenice Jacinta a bratranec Francisco
Martoovi, zjevení „Panny Marie“ v polích doliny Iria u vísky Aljustrel nedaleko portugalského města Fatima. Tento zážitek se
opakoval každého 13. dne v měsíci
přibližně ve stejnou hodinu.
Při posledním zjevení 13. října 1917 se do doliny Iria
vypravilo 70 tisíc lidí včetně novinářů a fotografů na základě tvrzení dětí, že
toho dne se stane zázrak, aby všichni uvěřili. Hustě pršelo, ale
nespočetné množství pozorovatelů zaznamenalo, že v poledne se mraky roztrhaly a
odhalily slunce v
podobě matného disku, rotujícího po obloze a zářícího nad celým okolím různými
barvami světla. Poté se slunce oddělilo
od oblohy a vrhlo se po klikaté dráze k zemi. Nakonec se vrátilo na své
místo a lidé, kteří byli předtím promočení, byli zcela suší. Tato událost je
známá jako „sluneční zázrak“.
No nutno podotknout, že Satan je opravdu velmistr lži
a podvodu. Nikdy, dětem neřekl, že je panenkou Marií ale nechal je to myslet si
a to tím, že řekl, že je paní růžence a podobně…nikdy ale přímo neřekl jsem
panenka Marie a to ani nemohl !!!. Zjevení
Satana ve formě ženy viděli tedy jen děti proto je úsměvné jak se mu klaněli
tisíce lidí…jako císařovým novým šatům.
No ale máme tady
Svaté písmo a není náhoda co je psáno právě ve v kapitole 13 ve verši 13 Janova
zjevení :
13Činí veliká znamení, takže nechá i oheň z nebe před zraky lidí
sestupovat na zem, 14a svádí obyvatele země znameními, která jí
bylo dáno učinit před očima šelmy.
|
|
poslal Frantisek100 Svědectví. Může být pravdivé svědectví člověka, který nemá
svědka.
Někteří duchovní guru se chlubí tím, že byli v nebi, v nebeské svatyni či v pekle a že jim
Bůh oznámil to či ono, ale nemají na to svědka. Je správné jim věřit? A bohužel
jim často lidé v sektách věří. Jenže Duch Boží působí vždy na celé skupiny
lidí, takže je mnoho svědků. I Pán Ježíš vždy komunikoval tak, že tam bylo více
lidí. Děsím se těch, co smělé prohlašují , co jim údajně Bůh řekl, poučil či nařídil, co se má dodržovat, jíst, pít atd. Ale nemají
na to svědka.Je to jen jejich fantazie. Pak v sektě či církvi nařizují, co se
smí či nesmí, jak věřit a tvrdí, že jen
oni znají pravdu. Jak je to nebezpečné!! Jak můžeme naletět?!!! Jak můžeme být
zneužiti takovými náboženskými vůdci?
A nejhorší, když jsou to lidé duševně
vyšinutí s psychopatickými rysy. Jak snadné je pro ně říci, že Bůh mi řekl. A
mají na to svědka????
Po roce 89 jsem se zúčastnil shromáždění v jedné skupince
AC. Opožděně tam přišel jeden z členů a plný
nadšení oznamoval, že byl na návštěvě v dětské domově a že všechny děti přijaly
Pána. Haleluja. A tak se všichni začali modlit
a děkovat Bohu. Další den jsem zjistil, že to není pravda. Byl tam, to
ano, ale nic se nedělo. Život šel dál bez zájmu o duchovní věci.
Tak nějak vnikají
nepravdy a možná ti lidé spíše něco prožívají jen ve svém hlavě, ale ne v
realitě. Proto je vždy důležité svědectví , kdy jsou aspoň dva. Ale někdy ani
tady není zajištěna pravda, pokud se ti dva domluví.
Zajímavé je že, když je
seslán Duch Boží na lidi, tak vždy jsou u toho svědci.
Jak můžeme svědčit o Bohu?? Hlavně tím, jak žijeme. Mne lidé
nepřivedli k víře kázáním a svědectvím, jak uvěřili,ale tím, jak hezky se
chovali vzájemně i ke mně. Po roce 89 jsem byl totálně zklamán. To už byla vše
jen komedie podporovaná západními sektami a často jen nepravdy.
|
|
|
