Jedním z pojmů, který působí nedorozumění při diskuzích je právě pojem "pokání". V prostředí,
ve kterém jsem vyrůstal, znamenal ten pojem "lítost nad hříchem" a platilo ..."pokání = lítost".

    Představa, že "pokání a lítost totéž jsou" vede dokonce k tomu, že jsou slova "lítost" a "pokání"
volně zaměňována, a to i v bohoslužebných překladech. V knize moudrosti je například napsáno:
"... hříšným nabízíš příležitost k pokání". Když ale posloucháte čtení v kostele ve chvíli, kdy se
mluví o pokání, tak tam místo slova pokání zazní "...po hříchu dáváš příležitost k lítosti".

    Lidé, kteří tohle předporozumění nemají, poznali, kam vede hřích a zažili odvrácení od hříchu a
životní změnu v Ježíši, rozumí tomu pojmu "pokání" jinak. Když pak zazní věta: "Odpuštění hříchů
jsem přijal skrze pokání", může nastat i všeobecný souhlas nad něčím, co pro lidi s různou
zkušeností a předporozuměním znamená jiný obsah.





    Pocitová náboženství

    Náboženství, ve kterém jsem žil, bylo z velké míry zaměřené na pocity. K pocitům přispívalo
prostředí, způsob víry, pomůcky, hlasitá hudba, exotické vůně, výpravná procesí, monumentální
stavby či monotónní podmanivé opakování slov a písní. Za pocity z zážitky cestovali lidé stovky a
tisíce kilometrů a doufali, že ten správný pocit vytržení změní jejich život.

    Když se zeptáte pocitového člověka na nějaký důležitý okamžik jeho života (například
biřmování), zda zažil nějakou změnu, tak jeho odpověď obvykle zní: "No, nic zvláštního jsem při
tom necítil." Když má vyjmenovat důležitý okamžik života na který si pomatuje, řekne například:
"tehdy to byl takový pocit souznění, sounáležitosti a jednoty..."

    Pocit v těle či duši je často pro takového člověka to, čím rozlišuje "pravost" a "nepravost" zážitku.

    Když se takový člověk obrátí ke Kristu, zažije mnoho pocitů. Protože být s Kristem je pro
člověka, který to nezažil, opravdu neuvěřitelný pocit. Od takového člověka pak můžete slyšet: "Já
vám řeknu, že být s Kristem je tak úžasný pocit, že tomu se nic nevyrovná. To je prostě nádhera.
Teď je to to pravé! Ten pocit byste měli zažít také!".

    A má pravdu. Ale čeká ho ještě dlouhá cesta, protože být s Kristem může být také pocit rozbité
hlavy od kamení, pocit tekoucí krve na zádech či pocit tepla na nohách od náboženských fanatiků,
kteří ten "správný pocit" ještě nezažili.


    Mohou být ale sladkobolné pocity měřítkem věcí? Opravdu je pokání člověka o tom, že je
potřeba vzbudit nějaký "správný, pravý, účinný Pocit"? To by pak byli mistři pokání režiséři
hollywoodu, protože na konci snad každého jejich dojáku vzbudí v lidech spoustu sladkobolných
pocitů. Také melancholici by na tom byli s pokáním dobře, dokáží litovat všechno od celého vesmíru
až po sama sebe a to dokonale a účinně.

    Ve světě potkáte mnoho lidí, kteří prolitovali pořádný kus života a nebylo jim to nic platné.
Najdete i lidi, které lítost dostala tak, že se prolitovali až k smrti aniž by se v jejich životě cokoliv
změnilo a aniž by je vůbec napadlo činit pokání. A to je velmi biblické.

    Když se zajímáte o lidi, kteří věří, že odpuštění hříchů je možné získat "opravdovou lítostí", a
poptáte se jich na pokání, obrácení, životní změnu, zjistíte, že žádné pokání či změnu v životě
nezažili, jen tu lítost. Nerozumí tak, na co se ptáte a jakou že změnu by měli prožít. A někdy také zjistíte
že to, čemu říkáme pokání, očekávají až po smrti - v očistci. Ve chvíli, o které snad všichni křesťané soudí, že
na pokání už bude pozdě.


    Co tedy označujeme slovem "pokání"? A jaký je pro nás rozdíl proti pouhému pocitu lítosti?

    Pokání je změna

    Ježíš dává jako příklad pokání muže v Ninive. Pojďme se podívat, co se v Ninive stalo.

A Jonáš podruhé dostal slovo od Hospodina: „Vstaň a jdi do Ninive, toho velikého města, a
kaž mu, co ti sám řeknu.“

Jonáš tedy vstal a šel do Ninive, jak mu Hospodin řekl. Ninive bylo nesmírně veliké město;
projít jej trvalo tři dny. Jonáš vešel do města a už prvního dne, kdy jím začal procházet a
volat: „Ninive bude za čtyřicet dnů zničeno,“.

Obyvatelé Ninive uvěřili Bohu. Vyhlásili půst a všichni od nejmenších až po největší oblékli
pytlovinu. ...

...A když Bůh uviděl, jak se zachovali a jak se odvrátili od svých zlých cest, slitoval se a
přestože řekl, že s nimi naloží zle, upustil od toho a neprovedl to.

    Obyvatelé
1. Uvěřili Bohu jeho zprávu o hříchu a jeho výsledku (likvidace, smrt)
2. Změnili své chování, odvrátili se od hříchu

    Uvěřit té zprávě o tom, že člověk ve hříchu je v opravdu těžkém průšvihu a výsledkem toho
průšvihu je smrt je základ pokání. Bez víry Bohu v téhle věci či dokonce bez znalosti téhle věci
obvykle žádné pokání není. Proto je začátkem evangelia, začátkem té křesťanské zvěsti o Ježíši,
také zvěst o posledním dni, soudu národů a líčení jak to v ten den bude vypadat, kterou někteří
ani nedoposlouchají do konce.


    Podobnou situaci vidíme hned ve druhé kapitole Skutků, kde Petr káže k Izraelitům na den letnic.

„ ...Ježíše Bůh vzkřísil – my všichni jsme toho svědkové! Byl vyvýšen na Boží pravici, přijal od
Otce zaslíbení Ducha svatého a to, co teď vidíte a slyšíte, je jeho vylití. ... Ať si je všechen lid
Izraele jist, že Bůh učinil Pánem a Mesiášem právě Ježíše, kterého jste ukřižovali!“

Ta slova je zasáhla do srdce. Začali se Petra a ostatních apoštolů ptát: „Co máme dělat,
bratři?“

    Tak vypadá pokání: Zasahuje mnohem hlouběji než jen do povrchních emocí člověka, zasahuje
až do srdce. Má mnohem větší účinnost, než pocity a mnohem delší životnost, než jepičí život lítosti.


    Pokání a pocity

    Když si vzpomenu na chvíle které jsem prožil a z nich na chvíle pokání, rozhodně ty chvíle byly
bohaté na pocity. Když se pak podívám do písma či tradice církve, vidím stejné pocity, které jsem
zažíval také.

    Kdybych ty pocity sepsal, byly to například nejdříve:

Zklamání
Ohromení
Překvapení
Zděšení
Hrůza
Pokoření
Stud
Zahanbení

    Hezky a věrně tu situaci, kdy si člověk uvědomí hloubku hříchu, líčí Ezdráš:

...V naprostém zděšení jsem usedl a zůstal zděšen sedět až do večerní oběti. Všichni, kdo se
třesou před slovy Boha Izraele, se kvůli nevěrnosti těch navrátilců shromáždili kolem mě.
Teprve v čas večerní oběti jsem se ze své trýzně vzpamatoval. Stále ještě v roztrženém rouchu
a plášti jsem padl na kolena a vzepjal ruce k Hospodinu, svému Bohu, se slovy:

„Je mi hanba, Bože můj! Stydím se k tobě zvednout tvář, Bože můj! Naše hříchy nám
přerostly přes hlavu, naše vina dosáhla k nebi. Ode dnů našich praotců až dodnes hromadíme
svou vinu, a tak jsme pro své hříchy i se svými králi a kněžími byli vydáváni do rukou
okolních králů...

    Ale tak jako pokání není lítost tak také pokání není zděšení či zahanbení.

    Pokání není o vnějších věcech, o vznosných slovech kterým se lidé pokání snaží napodobit, o
tlučení se v prsa, popelu na hlavě a povrchních emocích které se snaží člověk vzbudit bez toho, že
by poznal hrůzu hříchu a svatost Boha. Je o něčem uvnitř, o změně, kterou udělá Duch svatý, když
obnovuje znalost Božího slova a usvědčuje ze hříchu. Ta vnitřní změna se pak ale samozřejmě
projeví navenek v pocitech i změnou chování.

    Když jsem v historii sledoval chvíle, kdy bylo evangelium kázáno v moci Ducha svatého, narážel
jsem na tuhle věc stále dokola: Všude jsou vidět lidé, kteří byli před Božím majestátem zasaženi v
srdci, zděšeni a třeba se i skáceli na zem a nebyli schopni pohybu nebo řeči či naopak v hrůze křičeli
před tím, co je čeká.


    Pokání ale nepřináší jen tyhle pocity. U opravdového pokání bývají obvykle dva druhy lidí: Ti,
kteří si uvědomí svůj hřích a obrátí se a ti, kteří pokání nečiní. Na ty, kteří pokání nečiní, obvykle
také přijdou pocity:

Zuřivost
Vztek
Vzpoura
Násilí
Vypočítavost
Odpor

 

    Křesťanské pokání začíná soudem, ale díky Bohu soudem nekončí. Když se člověk poddá
Bohu, poddá se tomu svědectví o hříchu a svojí situaci, uvěří v Ježíše, který za něj zemřel, tak v
Něm přijde vysvobození, očištění od hříchu a změna života. A to vysvobození je opět (obvykle)
provázené pocity:

Bázeň
Radost
Lítost
Vděčnost
Pokoj
Lehkost
a další.

    Ale tak jako nemáme hříchy odpuštěny radostí nebo vděčností, nemáme je odpuštěny ani lítostí.

    Odpuštění hříchů je totiž z víry ve jméno Ježíš.


    Jsou u pokání nutné pocity?

    Když jsem se na tohle téma bavil s lidmi, kteří se orientují na pocity, tak mi psali: Bez lítosti není
pokání. Stejně tak by se dalo říci, že není pokání bez radosti, vděčnosti či Božího pokoje. Tomu
ale už pocitoví lidé často oponují: Protože zatímco lítost či jiné emoce dokáže vzbudit člověk či
nějaké okolnosti okolo něj celkem snadno, Boží pokoj bez pokání ze hříchu není.

    V reálném životě ale potkáte lidi, jejichž duše je tak nemocná, bolavá, tak rozbitá a zničená, že
nejsou schopni nic cítit ani vzbudit nějaké pocity. Když se rozhodují pro Krista a odvrací se od
hříchu, může to být životní změna a rozhodnutí, které v tu chvíli nedoprovází žádný extra velký pocit,
dokonce žádný pocit. Přesto u nich nastane změna.


    Pokání totiž není změna životních pocitů, pokání je změna životních postojů.

    Protože zármutek, který je podle Boha, působí pokání k záchraně, jehož nelze litovat,
kdežto zármutek světa působí smrt.


    Další zdroje

    Když jsem napsal tenhle článek, tak jsem zjistil že jsem si ho mohl odpustit, protože už jiní (či
život s Kristem sám) napsali o pokání totéž a lépe, navíc uvádím jeden článek s osobním svědectvím
na dané téma.

    Oswald J. Smith - Žádné probuzení bez pokání
    Průkopníci metodismu (např. příběh Johna Nelsna, str. 39)
    Spravedlnost, modlitba a přímluva