 |
Právě je 906 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:
cizinec
Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde
|
Zaznamenali jsme
137578760
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
Život víry: Co Bůh vyžaduje od člověka?
Vloženo Čtvrtek, 04. prosinec 2025 @ 22:47:47 CET Vložil: Tomas |
poslal demagog Nic
Co Bůh vlastně vyžaduje od člověka? Osobně věřím tomu, že nevyžaduje nic. Bůh touží po člověku a nabízí mu vzájemný vztah, vztah stojící na vzájemném poznání. Poznání toho, kdo je Bůh a kdo je člověk. Veškeré jednání pak plyne z tohoto poznání. Ne jako povinnost, ale jako ovoce. Ne jako břemeno, ale jako důsledek setkání s tím, kdo je Život, Láska, Stvořitel, Empatie, Spasitel a Král.¨
Vztah je Božím prvním a základním darem. Bůh člověka nestaví před seznam úkolů, které musí splnit, aby obstál. Bůh člověka zve: „Poznej mne a poznej sám sebe. A nech, aby z tohoto poznání plynulo vše ostatní. Jednání není kořenem víry, je jejím ovocem. Kořenem, ba i kořením, je vztah.
Alternativou k tomuto vztahu není peklo věčného mučení, jak kážou mnozí křesťané a jak si myslí mnozí ateisté. Alternativou je smrt: „Prach jsi a v prach se obrátíš.“ Člověk, který odmítne vztah s Bohem, nepadá do nekonečné agónie. Padá do pomíjivosti. Do konce. Do návratu do prachu. Mimo jiné i o tom je příběh Adama a Evy.
Peklo není tam, kde není Boží zákon. Peklo není tam, kde není Boží zákon. Netýká se lidí, kteří stojí zcela mimo abrahamovské zaslíbení. „Hrozí“ tedy těm, kteří jsou pod smlouvou: Židům, Arabům a těm, kterým bylo hlásáno evangelium. Kdo vstoupí do smlouvy, vstupuje do prostoru Božího soudu, a tím i do prostoru Božího milosrdenství. Kdo do smlouvy nevstoupí, zůstává v prostoru fyzického života a fyzické smrti, ale ne věčného pekla.
Vstup do tohoto prostoru není otázkou volby - Člověk si nevolí, do jakého národa či rodiny se narodí, nebo zda-li mu bude či nebude zvěstováno Boží Slovo, je to otázkou Milosti, Daru. Peklo samotné je místo, kde se zvěstuje Boží Svatost, Spravedlnost, stejně jako vina konkrétního člověka, jeho zodpovědnost za bolest či ponížení, kterou spáchal na Bohu či na Jeho stvoření.
Bůh je Život. Vztah s Bohem je tedy vztah s Životem (=Existencí) samotným, nevztah s Životem je vztah s Neexistencí. Kdo se k Bohu přibližuje, přibližuje se ke zdroji bytí. Kdo se vzdaluje, vzdaluje se ke smrti, k ne-bytí.Bůh je Stvořitel. Vztah s Bohem je vztah se stvořením. Bůh je Stvořitel nebe i země a všeho, co je na ní. Proto vztah s Bohem není jen duchovním poutem – je to vztah ke světu. Jak zacházíme s přírodou, se stvořením, se zvířaty, s lidmi – tak zacházíme s Bohem. Nic na světě není mimo tento vztah. Bůh je Láska. A vztah s Bohem je tedy vztah s Láskou. S Láskou, která tvoří, nese, odpouští a přetváří. Láska není jen emoce; je to rozhodnutí, způsob bytí, smýšlení, jednání. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Nikdo nemá více Boha než ten, kdo, miluje, ať už je křesťan, muslim, hinduista či třeba ateista. Bůh je dobrý, protože se rozhodl být dobrý, Bůh je Laskou, protože se rozhodl být láskou, Bůh je Stvořitel, protože se rozhodl být stvořitelem. Bůh se sám sebe omezuje. Protože se rozhodl. A je vázán Svým Rozhodnutím, Svým Slovem.
Bůh je Empatie. Bůh není stvoření, Bůh se však sjednocuje se svým stvořenám. Bůh není pouze ten, kdo se jako přísný policajt dívá na naše skutky, Bůh je ten, kdo čte naše myšlenky a cítí naše pocity. A vztah s Bohem je proto vztah s lidmi. Co dáváme lidem okolo, Bohu dáváme, pokud dáváme lásku, radost, potěšení, Bohu dáváme, pokud dáváme bolest, podvod, zradu, ponížení, Bohu ubližujeme, Boha podvádíme, Boha zrazujeme. Protože v každém člověku Bůh nese jeho radost i jeho bolest. A bolest, kterou způsobujeme, není abstraktní vina. Je to skutečná zkušená bolest, kterou cítí Bůh sám.
Bůh je Spasitel. Otevírá svou náruč, na kříži, kde má probodené ruce. Nikdo se tedy nemusí bát k Němu přistoupt, nechce člověku ublížit, chce splatit jeho dluh. Bůh člověka tak miluje, že nese jeho vinu, aby ji člověk nemusel nést sám. Bůh z lásky sám hradí škodu, kterou člověk způsobil, než aby ji vymáhal od nás. Copak Bohu nic nedlužíme? Kromě bolesti, kterou tu rozebíráme, Bohu dlužíme lásku, kterou On posílá skrze nás druhým a my ji nepředáme, dlužíme mu požehnání, které On skrze nás posílá druhým, a my si jej zpronevěřujeme pro sebe, dlužíme mu vděčnost za to, co pro nás činí, slávu, kterou On vlastní. Tento dluh nevymaha od nas, on jej za nás na kříži platí. Vztah se Spasitelem znamená být stejným spasitelem druhým, nelze prijímat Milost nesouzení a neodsouzením Bohem a tuto Milost nepředávat dále.Na kříži Bůh láme prokletí „prach jsi a prach se obrátíš“ pro ty, se kterými navazuje osobní vztah. Kříž je dveřní rám Boží náruče a Kristus je těmi dveřmi. Výslovně zemřel pro "své přatele", taktéž pro děti a pro "chudé duchem" - mentálně postižené, přírodním národům, protože těm patří království nebes, tj Boží vláda.
Otázka kdo je člověk je otázkou zdravé sebereflexe (= pokání), které jde od Boha skrze Jeho Svatého Ducha. Sebereflexe zahrnuje plné uvědomění vlastních slabých i silných stránek, vlastních chyb i předností, vlastní zodpovědnosti za svůj život i za bolest, kterou ten či onen způsobuje svým blízkým i vzdáleným. Ovoce pokání je život plynoucí z této sebereflexe. Je to podobné jako silniční zákon, ten také stanovuje, že řidič má uzpůsobit styl své jízdy povětrnostním podmínkám - a svým schopnostem. Kdo má falešné představy o svých vlastních schopnostech, přednostech a slabinách, ten dříve či později způsobí tragédii. Ten nemá osobní vztah s Bohem, protože nemá ani osobní, pravdivý, vztah se sebou samotným.Kdo si prožije na své kůži zodpovědnost za bolest, kterou způsobil druhým, nemusí ji prožít po smrti v pekle. Ten ji předává Kristu, aby tuto vinu i tuto bolest přinesl a zaplatil na kříži. Kdo tuto zodpovědnost a sebereflexi nepřijímá, nemůže navázat vztah s Bohem na základě poznání, kdo je Bůh a kdo je člověk. Ten nemá zlomené prokletí: Prach jsi a v prach se navrátíš. Protože má vztah s Ne-existencí, s Ne-bytím.
Bůh je Panovník, Král. Je hoden chvály a důvěry. Důvěry v Jeho slovo o světě, o člověku a i o Bohu samotném. Podřízení se Jeho vládě, Jeho vůli, Jeho zákonu, není o strachu ani o povinnosti, je to konečné ovoce vztahu s Bohem. Je to vědomí skutečnosti, že každé dobré požehnání a dobrý dar v životě plyne od Něj. Je to odpověď člověka, který poznal, kdo je On a kdo je člověk. Mít vztah s Králem znamená poddat se mu jako Svému Králi.
|
Re: Co Bůh vyžaduje od člověka? (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Pátek, 05. prosinec 2025 @ 01:51:15 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) |
Mi 6:8: Oznámil ti, člověče, co je dobré a CO OD TEBE HOSPODIN ŽÁDÁ: Jenom abys jednal podle práva, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem.
|
|
|
Re: Co Bůh vyžaduje od člověka? (Skóre: 1)
Vložil: oko v Pátek, 05. prosinec 2025 @ 10:07:49 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) | Bůh posílá každého člověka do světa v konkrétním čase a do určitého místa - s určitým "úkolem", s určitým očekáváním. Že se tento člověk zapojí do běhu světa, že ho ovlivní svojí přítomností a svým jednáním. Že tak získá účast na Božím stvoření, na vztazích. Bůh tedy do každého z nás vložil svoji naději, že ve světě obstojíme. Má radost, když se nám to daří podle Božích představ, zarmucuje ho, když jednáme svévolně a špatně.
..." Jednání není kořenem víry, je jejím ovocem. Kořenem, ba i kořením, je vztah."...
Ono to platí obousměrně. Skrze skutky došla Abrahámova víra k dokonalosti. Bohu bychom přece nemuseli (kvůli němu) vyznávat svoji víru - on ji přece zná velice dobře - ale přesto je psáno, že víru je třeba vyznávat ústy (Ř 10,6-10).
(Jk 2,21) Cožpak náš otec Abraham nebyl ospravedlněn ze skutků, když na oltáři obětoval svého syna Izáka? Vidíš, že víra působila spolu s jeho skutky a že v těch skutcích se stala víra dokonalou.
..."Peklo není tam, kde není Boží zákon."...
Kde schází Boží zákon, tam nastává skutečné peklo. Peklo je absencí Boha, absencí vztahů lásky. A platí to úplně stejně i pro pohany.
|
|
|
Re: Co Bůh vyžaduje od člověka? (Skóre: 1)
Vložil: rosmano v Pátek, 05. prosinec 2025 @ 15:25:44 CET
(O uživateli | Poslat zprávu) |
/ Bůh je Spasitel. Otevírá svou náruč, na kříži, kde má probodené ruce. Nikdo se tedy nemusí bát k Němu přistoupt, nechce člověku ublížit, chce splatit jeho dluh. Bůh člověka tak miluje, že nese jeho vinu, aby ji člověk nemusel nést sám. Bůh z lásky sám hradí škodu, kterou člověk způsobil, než aby ji vymáhal od nás. /
No, to zase jsou s prominutím zkreslené a vyfabulované trinitární tvrzení, konstrukce. Dost zásadně zkreslující zvěst evangelia.
Bůh je Spasitel. To ano. On naše spasení připravil, vymyslel, zrežíroval. Avšak to ne Bůh otevírá na kříži svou náruč. A to ne Bůh má probodené ruce. Na kříži otevírá svou náruč a má probodené ruce člověk, Mesiáš - Boží vybraný pomazaný Duchem svatým Beránek, Ježíš z Nazareta
To ne Bůh nese naši vinu. Naši vinu nese člověk, svatý člověk bez hříchu, Mesiáš, Kristus. Který dal sám sebe jako výkupné, aby nás přivedl k Bohu. Aby nás zachránil od spravedlivého Božího hněvu.
1Tm 2:3: To je dobré a milé před Bohem, naším Zachráncem, 4 který chce, aby byli všichni lidé zachráněni a přišli K POZNÁNÍ PRAVDY - > 5 Je totiž jeden Bůh, jeden je také prostředník mezi Bohem a lidmi, ČLOVĚK Kristus Ježíš, 6 který dal sám sebe jako výkupné za všechny, jako svědectví ve svůj čas. 7 K tomu jsem byl ustanoven hlasatelem a apoštolem — mluvím pravdu v Kristu, nelžu —, učitelem národů ve víře a v pravdě.
1P 3:18: Vždyť i Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu. V těle byl sice usmrcen, ale v Duchu obživen. Ř 5:8: Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. 9 Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu. ................ 15 Avšak s darem milosti tomu není tak jako s proviněním. Jestliže proviněním jednoho člověka mnozí zemřeli, mnohem více se na mnohé rozhojnila Boží milost a dar spravedlnosti v milosti toho jednoho člověka, Ježíše Krista. ........... 18 A tak tedy: jako skrze provinění jednoho člověka přišlo na všechny lidi odsouzení, tak i skrze spravedlivý čin jednoho člověka přišlo na všechny lidi ospravedlnění k životu. 19 Jako se skrze neposlušnost jednoho člověka mnozí stali hříšnými, tak se také skrze poslušnost jednoho stanou mnozí spravedlivými.
|
|
|
|
|
