poslal demagog My, křesťané, když hájíme „Boží svatost“, často nazýváme hříchem kde co. Každého “jinakého" člověka posíláme do pekla. Ale je opravdu hřích všechno, co „hříchem“ nazýváme?A je peklo skutečně místem, kam putuje každý, kdo žije jinak než my? Panovník Kristus, věřím tomu, ukazuje jiný obraz.
My, křesťané, když hájíme „Boží svatost“, často nazýváme hříchem kde co. Každého “jinakého" člověka posíláme do pekla. Ale je opravdu hřích všechno, co „hříchem“ nazýváme?A je peklo skutečně místem, kam putuje každý, kdo žije jinak než my? Panovník Kristus, věřím tomu, ukazuje jiný obraz.
Otče, odpusť jim, protože nevědí, co činí (Lukáš 23,34)Když se Kristus na kříži modlí za své římské katy, neříká:„odpusť jim, protože činí pokání“ – nečinili,„odpusť jim, protože za ně umírám“ – umírá pro své “přátele”, za lidi, se kterými navázal osobní, důvěrný vztah, skrze bližní, stvoření, lidi okolo nás.„odpusť jim pro své milosrdenství“ – Boží milosrdenství vlastně teď nepotřebují.Kristus říká jiný důvod: Odpusť jim, protože nevědí, co činí. Tam, kde člověk neví, nerozumí, nechápe, kde jedná bez podřízenosti abrahamovsého zaslíbení, z dětské nezralosti, z nepříčetnosti, tam se hřích “nezapočítává.”
Apoštol Pavel to potvrzuje: Kde není Zákon, tam se hřích nezapočítává. (Římanům 5,13)Skutky lidí z jiných kultur, kteří nepodléhají Mojžíšův zákon ani neslyšeli evangelium, nejsou počítány jako hřích. Skutky člověka v nepříčetnosti nejsou hříchem. Skutky dítěte, které nedohlédne důsledky, nejsou hříchem. Bůh soudí úmysl, ne neznalost. Soudí srdce, ne neinformovanost.
Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče. (Jan 9,3)Když učedníci vidí slepého od narození, ptají se, kdo zhřešil, že se tak narodil: On sám? Nebo jeho rodiče? Ježíš odpovídá: „Nezhřešil ani on, ani jeho rodiče… Tím říká, že hříchem nejsou vrozené parametry člověka, hříchem není pohlaví, výška, barva pleti, orientace, genderová identita, tělesné postižení, genetika, parametry, které se bez Božího zázraku nemění ani po obrácení. Drtivá většina křesťanů po obrácení nezměnila barvu pleti, nezískaa dalších 50 bodů IQ inteligence, z praváka se nestal levák, nebo opačně, neuzdravily se jejich vrozené nemoci a postižení a to ne proto, že by “selhala” jejich víra, ale protože Bůh jim posílá požehnání, pochopení a lásku - také skrze bližní, církev. Že místo požehnání křesťané často předávají prokletí a odsouzeni, to už je otázka jejich vinny a zodpovědnosti.
Slepý jedná jako slepý – a není to hřích. Teprve vidoucí, který se záměrně chová jako slepý, aby podvedl, jedná hříšně. „Když dva dělají totéž, není to totéž. Hříchem je zranění druhého člověka, života, ba skrze ně i Boha, ne vrozený stav člověka.A otázka, co vrozené je a co není, je primárně otázka vědecká. Bible “není učebnicí” genetiky, fyziologie, psychiatrie či sexuologie.
„Milosrdenství chci, a ne oběti.“ (Matouš 12,7; Ozeáš 6,6)Kristus výslovně odmítá právnický výklad hříchu, který zapomíná na lidskou potřebu. Když učedníci trhají klasy v sobotu, Ježíš odpovídá: „David jedl předkládané chleby…“ (Mt 12,3–4). Šlo o porušení Zákona. A přesto to nebyl hřích. Proč? Protože jednali z legitimního hladu. Maslowova pyramida potřeb: Člověk má různé druhy „hladu“ – potřeby fyzické, emoční, sociální, vztahové. Kde potřeba není naplněná, rodí se frustrace. A frustrace je jiné slovo pro pokušení.Ale pokud člověk jedná z legitimní potřeby a nikomu tím neublíží, pak to není hřích. Boží slovo měří jinak než my: hřích = bolest, kterou způsobíme druhým nebo sobě, hlad = bolest, kterou neseme, a kterou Bůh volá utišit - ano, i církev.
„Co učiníte druhým, mně učiníte.“ (Matouš 25,40)Kde člověk z hladu nikomu bolest nečiní, tam není hřích. Hřích je nenažranost. Hřích je žrát, blít a zase žrát, jíst ne kvůli hladu, ale pro samotné jezení. Hřích je jednání z pocitu, že sousedova tráva je zelenější, bůček tučnější, žena vnadnější.
Prach jsi, a v prach se obrátíš (Genesis 3,19)Hlavní problém člověka není morálka, ale smrt. Člověk není zatracen proto, že „není dokonale morální“. Člověk je smrtelný protože je prach, který se vrací do prachu. A kdo nezemře s Kristem, nemůže s Kristem vstat.„Jestliže jsme s ním zemřeli, budeme s ním i žít.“ (2 Tim 2,11)Nevyznané hříchy, pravé hříchy, nejsou „duchovní fleky“. Nevyznané hříchy jsou nepřijatá osobní odpovědnost za způsobenou bolest, ponížení, zpronevěření Boží lásky a požehnání, za škodu na Božím stvoření. Mzdou nevyznaného hříchu je smrt, je ovocem toho, že Panovníkem člověka není Kristus, ale jeho nepřítel, že v jeho srdce nevládne Duch Svatý, ale démon lži. Obojí člověku brání, aby s Kristem žil, tudíž nemůže ani s Kristem zemřít a s Kristem vstát.
Pokání není otázkou morality, ale zdravé sebereflexe, uvědomění si vlastních nedostatků, ba i předností, chyb, zodpovědnost za viny, bolesti, škodu, za hřích. Pokání nemusí být konkrétní, stačí vyznávat a prožívat spolu s celníkem: Odpusť mi, hříšnému. Kdo za života nevezme odpovědnost za bolest, kterou způsobil,musí ji nést po smrti.To je peklo. Peklo je místo, kde člověk nese, poznává a vyznává odpovědnost za bolest, ponižování či jinou škodu, kterou způsobil. Kdo vyznává v pokání svůj hřích a hříšnost za života, předává jej Kristu, aby ji přinesl na golgotský kříž. Proto Kristus nese a prožívá na kříži naše peklo, aby člověk už po své smrti nemusel. Z lásky k nám hradí naši škodu, platí náš hřích. „On nesl naše bolesti… byl proboden pro naši nevěru.“ (Izajáš 53,4–5)
Každý hřích se i po smrti dá odpustit, když jej člověk vyzná, přijme svoji zodpovědnost a Boží Svatost a soud. Kromě jediného. Rouhání proti Duchu svatému – jediný neodpustitelný hřích (Matouš 12,31). Rouhání vůči Duchu Svatému je zcela výjimečné jednání s nekonečnými důsledky a věčnoi zodpovědností. Rouhání není nějaký pouhý emocionální výkřik. Rouhání je vědomý rozkaz k pronásledování církve, vědomé označení Božího díla za dílo zlého, zneužití Ducha svatého pro vlastní moc nad ovečkami (kupř ve vedení sekt), soud nad Božím dílem tak, aby byl Kristus umlčen.Jediná cesta: znovuzrození – starý člověk umírá, nový nese identitu v Kristu. Pavel byl pronásledovatel církve, rouhač Duchu Svatému, sám sebe označuje za hříšníka na prvním místě (1Tm1,15), nikdy na světě nebyl větší hříšník než Pavel.. Jeho hřích byl věčně neodpustitelný. Ale Bůh mu dal novou identitu. Zjednodušeně řečeno, starý Saul zemřel. Nový Pavel žil v Kristu. (Ve světě Saul bylo jeho židovské jméno, Pavel římské jméno římského občana).
Jestliže je někdo v Kristu, je nové stvoření. (2 Kor 5,17)Hřích nese starý člověk. Milost nese nový člověk. To je řešení. Když v pokání vyznáváme vlastní hříšnost, vlastní slabé i silné stránky, duchovní dary, vlastní zodpovědnost za důsledky svých činů, jsme spolu s celníkem nové stvoření, pokud ne, jsme spolu s farizejem člověkem starým, křesťané z Laodikeje, kteří “neviděli”.
Milost pokání v Kristu Ježíši je mana na poušti, nelze ji nasbírat do zásoby, na zítřek, pozítřek, na další týden, měsíc rok. Na poušť je třeba chodit každý den.Hřích není tam, kde člověk nevěděl, co činí. Hřích není tam, kde je vrozená identita nebo tělesný stav. Hřích není tam, kde člověk jedná z legitimního hladu, aniž by působil bolest. Hřích není mechanické porušení Zákona, ale zraňující úmysl, rozhodnutí, vůle, ať už je to rozhodnutí něco udělat, nebo nedělat nic. Kdo přijme zodpovědnost, nemusí nést peklo. Kdo ji odmítá, nese ji sám.
Spása je osobní vztah mezi Panovníkem Kristem a jeho přítelem, poddaným človèkem. Vztah, nikoli dokonalost. A hlavní problém člověka není „jednání“, ale smrt, kterou Kristus láme na kříži. Bůh nevolá: „buď bezhříšný“, ale „pojď ke mně“ (Matouš 11,28).A všechno ostatní z tohoto vztahu vyroste.
