Jan 1:1-18

Na počátku světa bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh. Toto Slovo bylo na počátku u Boha. On byl ten, skrze nějž všechno povstalo, a nic na tomto světě nepovstalo bez něho. V něm byl život a život byl světlem lidí. Světlo svítí ve tmě, protože tma ho nikdy nemohla přemoci. Vyšel muž poslaný od Boha jménem Jan. Přišel jako svědek, aby vydal svědectví o světle, aby skrze něj všichni uvěřili. On sám nebyl tím světlem, ale jeho úkolem bylo vydávat svědectví o světle. On byl to skutečné světlo, které svým příchodem na svět dává světlo každému člověku. Byl na světě, a ačkoli svět byl stvořen jím, svět ho nepoznal. Přišel do svého vlastního domu, ale jeho vlastní lidé ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, těm, kdo věří v jeho jméno, dal moc stát se dětmi Božími. Ti se nenarodili z krve, ani z lidského popudu, ani z lidské vůle, ale jejich narození bylo z Boha. Slovo se stalo osobou a přebývalo v nás, plné milosti a pravdy. A my jsme spatřili jeho slávu, slávu, jakou dostává od svého otce jediný syn. Jan byl jeho svědkem, neboť zvolal: „Toto je ten, o kterém jsem vám řekl: Ten, který přichází po mně, byl přede mnou, protože byl dříve než já. Z jeho plnosti jsme všichni čerpali a přijali jsme milost za milostí, protože to byl zákon, který byl dán skrze Mojžíše, ale milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Je to jediný, ten, který je Bůh, ten, který je v náručí Otce, který nám pověděl všechno o Bohu.“

Tuto pasáž budeme dále studovat v krátkých částech a podrobně; ale než to uděláme, musíme se pokusit pochopit, co se Jan snažil říct, když popisoval Ježíše jako Slovo.

Slovo se stalo tělem (Jan 1:1-18 pokračování)

První kapitola čtvrtého evangelia je jedním z největších dobrodružství náboženského myšlení, jakých kdy lidská mysl dosáhla.

Netrvalo dlouho a křesťanská církev se setkala s velmi základním problémem. Začalo to v judaismu. Na počátku byli všichni její členové Židé. Ježíš byl lidským původem Žid a ve všech ohledech, s výjimkou krátkých návštěv oblastí Tyru a Sidonu a Dekapole, nikdy nebyl mimo Palestinu. Křesťanství začalo mezi Židy; a proto nevyhnutelně mluvilo židovským jazykem a používalo židovské myšlenkové kategorie.

Ale ačkoli bylo kolébkou judaismu, velmi brzy se rozšířilo do širšího světa. Během třiceti let od Ježíšovy smrti procestovalo celou Malou Asii a Řecko a dorazilo do Říma. Do roku 60 n. l. muselo v církvi připadat sto tisíc Řeků na každého Žida, který byl křesťanem. Židovské myšlenky byly Řekům zcela cizí. Abychom uvedli alespoň jeden výjimečný příklad, Řekové nikdy neslyšeli o Mesiáši. Samotný střed židovského očekávání, příchod Mesiáše, byl pro Řeky zcela cizí myšlenkou. Samotná kategorie, v níž židovští křesťané chápali a prezentovali Ježíše, pro ně nic neznamenala. Zde tedy spočíval problém – jak mělo být křesťanství prezentováno řeckému světu?

Historik Lecky jednou řekl, že pokrok a šíření jakékoli myšlenky závisí nejen na její síle a vlivu, ale i na predispozici k jejímu přijetí v době, které je prezentována. Úkolem křesťanské církve bylo vytvořit v řeckém světě predispozici k přijetí křesťanského poselství. Jak to vyjádřil E. J. Goodspeed, otázka zněla: „Musí být Řek, který se zajímá o křesťanství, veden židovskými mesiášskými myšlenkami a židovským způsobem myšlení, nebo lze najít nějaký nový přístup, který by promlouval z jeho zázemí k jeho mysli a srdci?“ Problém byl v tom, jak prezentovat křesťanství takovým způsobem, aby mu Řek rozuměl.

Kolem roku 100 n. l. žil v Efezu muž, kterého tento problém fascinoval. Jmenoval se Jan. Žil v řeckém městě. Zabýval se Řeky, pro které byly židovské myšlenky cizí, nesrozumitelné a dokonce i hrubé. Jak mohl najít způsob, jak těmto Řekům prezentovat křesťanství způsobem, který by přivítali a pochopili? Najednou ho napadlo řešení. V řeckém i židovském myšlení existovalo pojetí slova. Bylo to něco, co by se dalo vypracovat tak, aby odpovídalo dvojímu světu řeckých Židů. Bylo to něco, co patřilo k dědictví obou ras a čemu obě mohly rozumět.

Začněme tedy pohledem na dvě pozadí pojetí slova.

Židovské pozadí

V židovském pozadí k myšlence slova přispívaly čtyři prvky.

(i) Pro Žida bylo slovo mnohem víc než pouhý zvuk; bylo to něco, co mělo nezávislou existenci a která skutečně dělala věci. Jak to vyjádřil profesor John 

Paterson: „Mluvené slovo pro Hebrejce bylo děsivě živé... Byla to jednotka energie nabitá silou. Letí jako kulka k palbě.“ Právě z tohoto důvodu byla hebrejština šetrná na slova. Hebrejská řeč má méně než 10 000; řecká řeč jich má 200 000:

Moderní básník vypráví, jak jednou vykonavatel hrdinského činu nebyl schopen jej sdělit svým spolukmenovým spoluobčanům pro nedostatek slov. Načež povstal muž „postižený nezbytnou magií slov“ a vyprávěl příběh slovy tak živými a dojemnými, že „slova ožila a procházela se v srdcích jeho posluchačů“. Slova básníka se stala mocí. Historie má mnoho příkladů tohoto druhu.

Když John Knox kázal v dobách reformace ve Skotsku, říkalo se, že hlas tohoto jednoho muže vložil do srdcí jeho posluchačů více odvahy než deset tisíc trubek, které jim hřměly v uších. Jeho slova na lidi působila hluboko. V dobách Francouzské revoluce napsal Rouget de Lisle Marseillaisu a tato píseň poslala muže na pochod k revoluci. Slova působila hluboko. V dobách druhé světové války, kdy Británie postrádala spojence i zbraně, slova premiéra Sira Winstona Churchilla, která pronášel k národu, na lidi působila hluboko.

Ještě více to platilo na Východě a stále platí. Pro východní lidi není slovo jen zvuk; je to síla, která dělá věci. Jednou, když Sir George Adam Smith cestoval po poušti na Východě, skupina muslimů jeho skupinu pozdravila obvyklým způsobem: „Mír s vámi.“ V tu chvíli si nevšimli, že je křesťan. Když zjistili, že požehnali nevěřícímu, spěchali zpět, aby si požehnání znovu 

vyžádali. Slovo bylo jako věc, která mohla být vyslána, aby něco udělala, a kterou bylo možné znovu přinést zpět. Básník Will Carleton to vyjadřuje takto:

„Chlapci pouštějící draky tahají své ptáky s bílými křídly;

Takhle nemůžete pouštět slova:

‚Opatrně s ohněm,‘ je dobrá rada, kterou známe,

‚Opatrně se slovy,‘ je desetkrát dvojnásobná.

Nevyjádřené myšlenky mohou někdy upadnout zpět mrtvé,

Ale sám Bůh je nemůže zabít, když jsou vyřčeny.“

Dokážeme dobře pochopit, jak pro východní národy měla slova nezávislou, mocnou existenci.

(ii) Starý zákon je plný této obecné představy o moci slov. Jakmile byl Izák oklamán, aby požehnal Jákobovi místo Ezauovi, nic, co mohl udělat, nemohlo toto slovo požehnání vzít zpět (Genesis 27:1-46). Slovo vyšlo a začalo jednat a nic ho nemohlo zastavit. Zejména vidíme Boží slovo v akci v příběhu o stvoření. V každé fázi čteme: „I řekl Bůh…“ (Genesis 1:3; Genesis 1:6; Genesis 1:11). Boží slovo je stvořitelskou silou. Znovu a znovu se setkáváme s touto představou tvořivého, jednajícího a dynamického Božího slova. „Slovem Hospodinovým stvořena byla nebesa“ (Žalm 33:6). „Slal své slovo a uzdravil je“ (Žalm 107:20). „Slal svá přikázání na zemi; jeho slovo běží rychle“ (Žalm 147:15). „Tak bude i mé slovo, které vychází z mých úst; nevrátí se ke mně prázdné, ale vykoná to, co jsem zamýšlel, a bude se mu dařit v tom, k čemu jsem je poslal“ (Izajáš 55:11). „Není mé slovo jako oheň, a praví Hospodin jako kladivo, které rozbíjí skálu?“ (Jeremiáš 23:29). „Od počátku stvoření, od prvního dne, jsi mluvil a řekl: ‚Buď stvořeno nebe a země.‘ A tvé slovo se stalo dokonalým dílem“ (Ester 6:38). Pisatel Knihy Moudrosti oslovuje Boha jako toho, „který jsi svým slovem učinil věci“ (Md 9:1). Všude ve Starém zákoně se objevuje tato myšlenka mocného, ​​stvořitelského slova. I lidská slova mají jakousi dynamickou aktivitu; o kolik více to musí být u Boha?

(iii) Do hebrejského náboženského života vstoupilo něco, co výrazně zdůraznilo rozvoj této myšlenky Božího slova. Sto a více let před příchodem Ježíše byla hebrejština zapomenutým jazykem. Starý zákon byl psán hebrejsky, ale Židé tento jazyk již neznali. Učenci ho znali, ale ne obyčejní lidé. Mluvili vývojem hebrejštiny zvaným aramejština, která je k hebrejštině něčím podobným jako moderní angličtina k anglosaštině. Protože tomu tak bylo, musela být Písma Starého zákona přeložena do jazyka, kterému lidé rozuměli, a tyto překlady se nazývaly Targumy. V synagoze se Písma četla v původní hebrejštině, ale poté byla přeložena do aramejštiny a jako překlady se používaly Targumy.

Targumy vznikly v době, kdy byli lidé fascinováni transcendencí Boha a nemohli myslet na nic jiného než na Boží vzdálenost a odlišnost. Proto se muži, kteří 

Targumy vytvářeli, velmi báli připisovat lidské myšlenky, pocity a činy Bohu.

Řečeno odborným jazykem, snažili se ve všech ohledech vyhnout antropomorfismu, když o něm hovořili. Starý zákon pravidelně hovoří o Bohu lidským způsobem; a kdekoli se s něčím takovým setkali, targumové nahrazovali Boží jméno Božím slovem. Podívejme se, jak tento zvyk fungoval. V Exodu 19:17 čteme, že „Mojžíš vyvedl lid z tábora, aby se setkal s Bohem.“ Targumové si mysleli, že je to příliš lidský způsob, jak mluvit o Bohu, a tak řekli, že Mojžíš vyvedl lid z tábora, aby se setkal s Božím slovem. V Exodu 31:13 čteme, že Bůh řekl lidu, že Sabat „je znamením mezi mnou a vámi po všechna vaše pokolení.“ To byl pro targumy příliš lidský způsob, a tak řekli, že Sabat je znamením „mezi mým slovem a vámi“. 

Deuteronomium 9:3 říká, že Bůh je stravující oheň, ale targumové to přeložili jako Boží slovo je stravující oheň. Izajáš 48:13 nabízí skvělý obraz stvoření: „Má ruka položila základy země a má pravice rozprostřela nebesa.“ To byl pro targumy až příliš lidský obraz Boha a oni přiměli Boha říct: „Svým slovem jsem založil zemi a svou silou jsem pověsil nebesa.“ Dokonce i tak úžasná pasáž, jako je Deuteronomium 33:27, která hovoří o Božích „věčných pažích“, byla změněna a stala se: „Věčný Bůh je tvým útočištěm a jeho slovem byl stvořen svět.“ V Jonathanově targumu se fráze „slovo Boží“ vyskytuje nejméně 320krát. Je pravda, že se jedná pouze o opis jména Božího; faktem však zůstává, že slovo Boží se stalo jednou z nejběžnějších forem židovského vyjádření. Byla to fráze, kterou by každý zbožný Žid poznal, protože ji tak často slyšel v synagoze, když se četlo Písmo. Každý Žid byl zvyklý mluvit o Memře, slově Božím. (iv) V této fázi se musíme podrobněji podívat na něco, co jsme již začali zkoumat v úvodu. Řecký výraz pro slovo je Logos (G3056); ale Logos (G3056) neznamená jen slovo; znamená také rozum. Pro Jana a pro všechny velké myslitele, kteří tuto myšlenku používali, byly tyto dva významy vždy úzce propojeny. Kdykoli používali Logos (G3056), měli na mysli dvojí myšlenku Božího Slova a Božího Rozumu. Židé měli druh literatury zvaný Literatura moudrosti, která byla koncentrovanou moudrostí mudrců. Obvykle se nejedná o spekulativní a filozofickou, ale o praktickou moudrost pro život a řízení života. Ve Starém zákoně je velkým příkladem literatury moudrosti Kniha přísloví. V této knize jsou určité pasáže, které dávají 

Moudrosti (Sofie) tajemnou životodárnou a věčnou moc. V těchto pasážích je Moudrost jakoby zosobněna a je považována za věčného Božího činitele a spolupracovníka. Existují tři hlavní pasáže. První je Přísloví 3:13-26. Z této pasáže si můžeme zvláště všimnout: „Je stromem života pro ty, kdo se jí drží; ti, kdo se jí pevně drží, jsou nazýváni šťastnými. Hospodin moudrostí založil zemi, rozumností upevnil nebesa, svým poznáním se prohlubně vyvalily a oblaka padala rosu“ (Přísloví 3:18-20). Vzpomínáme si, že Logos (G3056) znamená Slovo a také Rozum. Již jsme viděli, jak Židé vnímali mocné a tvořivé Boží slovo. Zde vidíme, jak se začíná objevovat druhá strana. Moudrost je Božím zástupcem při osvícení a stvoření; a Moudrost a Rozum jsou velmi podobné. Viděli jsme, jak důležitý byl Logos (G3056) ve smyslu Slova; nyní vidíme, že začíná být důležitý ve smyslu Moudrosti nebo Rozumu. Druhou důležitou pasáží jsou Přísloví 4:5-13. V něm si můžeme všimnout: „Drž se poučení, neopouštěj ho, střež ho, neboť je tvým životem.“ Slovo je světlem lidí a Moudrost je světlem lidí. Tyto dvě myšlenky se nyní rychle prolínají. Nejdůležitější pasáž ze všech je v Příslovích 8:1-9; Příslovích 2:1-22. V něm si můžeme zvláště všimnout: „Hospodin mě stvořil (mluví Moudrost) na počátku svého díla, prvního ze svých dávných skutků. Před věky jsem byl ustanoven, na počátku, před počátkem země. Když nebyly žádné hlubiny, byl jsem zrozen, když nebyly žádné prameny oplývající vodou. Než byly utvořeny hory, dříve než pahýly, byl jsem zrozen; dříve než učinil zemi s jejími polemi, aniž by utvořil první prach světa. Když upevňoval nebesa, byl jsem tam, když nakreslil kruh na povrchu propasti; když upevnil nebesa nahoře; když upevnil prameny propasti; když určil moři jeho meze, aby vody nepřekročily jeho rozkaz; když vyznačil základy země, tehdy jsem byl vedle něj jako mistr; a byl jsem mu každý den potěšením, vždycky jsem se před ním radoval“ (Přísloví 8:22-30). Když čteme tuto pasáž, slyšíme ozvěnu za ozvěnou toho, co Jan říká o slově v Jan 1:1-5. 

Moudrost měla onu věčnou existenci, onu funkci dávání světla, onu tvořivou sílu, kterou Jan připisoval slovu Logos (G3056), s nímž ztotožňoval Ježíše Krista.

Vývoj této myšlenky moudrosti se zde nezastavil. Mezi Starým a Novým zákonem lidé dále vytvářeli tento druh spisů zvaný literatura moudrosti. Obsahovala tolik koncentrované moudrosti a čerpala tolik ze zkušeností moudrých mužů, že se stala neocenitelným průvodcem životem. Zejména byly napsány dvě velmi významné knihy, které jsou součástí apokryfů a jejichž čtení prospěje duši každého člověka.

(a) První se nazývá Moudrost Ježíše, syna Siracha, nebo, jak je lépe známá, Kazatel. I ona hodně klade na toto velké pojetí tvořivé a věčné moudrosti Boží.

„Písek mořský a kapky deště,

A dny věčnosti kdo sčítá?

Výšinu nebes a šíři země

A hlubinu a moudrost, kdo je vyzkoumá?

Moudrost byla stvořena přede vším,

A rozumnost prozíravosti od věků.“

(Sir_1:1-10).

„Vyšel jsem z úst Nejvyššího,

A přikryl jsem zemi jako mlha.

Bydlím na výšinách,

A můj trůn je v sloupu oblakovém.

Sám jsem obcházel okruh nebes,

A chodil jsem v hlubinách propasti.“

(Sir_24:3-5).

„Stvořil mě od počátku světa,

A až do konce neselžu.“

(Sir_24:9).

I zde nacházíme moudrost jako věčnou, stvořitelskou sílu, která byla po Božím boku ve dnech stvoření a na počátku času.

(b) Kniha Kazatel byla napsána v Palestině kolem roku 100 př. n. l.; a téměř ve stejnou dobu byla v egyptské Alexandrii napsána stejně velká kniha s názvem Šalomounova moudrost. V ní je největší ze všech obrazů moudrosti. Moudrost je poklad, který lidé používají k tomu, aby se stali přáteli Božími (Mdr 7,14). Moudrost je tvůrkyní všech věcí (Mdr 7,22). Je dechem Boží moci a čistým proudem plynoucím z Všemohoucího (Mdr 7,25). Může dělat všechno a činí vše novým (Mdr 7,27).

Ale pisatel dělá víc než jen mluví o moudrosti; staví moudrost a slovo na stejnou úroveň. Pro něj jsou tyto dvě myšlenky stejné. Může mluvit o Boží moudrosti a Božím slově ve stejné větě a se stejným významem. Když se modlí k Bohu, obrací se:

Bože mých otců a Pane milosrdenství, který jsi stvořil vše

svým slovem a svou moudrostí jsi ustanovil člověka

(Mud 9,2).

Dokáže o slově mluvit téměř tak, jak měl mluvit Jan:

„Neboť když všechno bylo v tichém tichu a ta noc byla uprostřed svého rychlého běhu, tvé všemohoucí slovo seskočilo

z nebe z tvého královského trůnu jako divoký válečník do

prostřed země zkázy a přineslo tvé nefalšované

přikázání jako ostrý meč a vztyčilo se, naplnilo vše

smrtí; dotklo se nebe, ale stálo na zemi

(Mdr 18,14-16).

Pro pisatele Knihy Moudrosti byla moudrost Boží věčnou, tvořivou a osvěcující mocí; moudrost a slovo byly jedno a totéž. Byla to moudrost a slovo, které byly Božími nástroji a činiteli ve stvoření a které vždy přinášely Boží vůli do mysli a srdce člověka.

Když tedy Jan hledal způsob, jak by mohl doporučit křesťanství, nalezl ve své vlastní víře a v záznamech svého vlastního lidu myšlenku slova, obyčejného slova, které samo o sobě není jen zvukem, ale dynamikou.“ věc, slovo Boží, kterým Bůh stvořil svět, slovo Targumů, které vyjadřovalo samotnou myšlenku Božího jednání, moudrost Moudrostní literatury, která byla věčnou tvůrčí a osvěcující mocí Boha. Jan tedy řekl: „Chcete-li vidět ono slovo Boží, chcete-li vidět tvůrčí moc Boží, chcete-li vidět ono slovo, které přivedlo svět k existenci a které dává světlo a život každému člověku, podívejte se na Ježíše Krista.“ „V něm se k vám dostalo slovo Boží.“

Řecké pozadí

Začali jsme tím, že Janův problém nespočíval v tom, aby představil křesťanství židovskému světu, ale aby ho představil řeckému světu. Jak se tedy tato myšlenka slova hodila do řeckého myšlení? Už tam byla a čekala na použití. V řeckém myšlení se myšlenka slova zrodila kolem roku 560 př. n. l. a kupodivu v Efezu, kde bylo napsáno čtvrté evangelium.

V roce 560 př. n. l. žil efezský filozof jménem Herakleitos, jehož základní myšlenkou bylo, že vše je ve stavu pohybu. Všechno se měnilo ze dne na den a z okamžiku na okamžik. Jeho slavným příkladem bylo, že je nemožné vstoupit dvakrát do stejné řeky. Vstoupíte do řeky; vystoupíte; znovu vstoupíte; ale nevstoupíte do stejné řeky, protože voda tekla dál a je to jiná řeka. Pro Herakleita bylo všechno takové, všechno bylo v neustále se měnícím stavu pohybu. Ale pokud je to tak, proč nebyl život naprostým chaosem? 

Má nějaký smysl svět, kde panoval neustálý pohyb a změna?

Hérakleitos odpověděl: veškerá tato změna a pohyb nebyly nahodilé; byly řízené a uspořádané, neustále sledovaly nepřetržitý vzorec; a tím, co tento vzorec ovládalo, byl Logos (G3056), slovo, rozum Boží. Pro Hérakleita byl Logos (G3056) principem řádu, pod nímž vesmír nadále existuje. Hérakleitos šel ještě dál. Tvrdil, že vzorec existuje nejen ve fyzickém světě, ale také ve světě událostí. Tvrdil, že nic se nepohybuje bezcílnýma nohama; v celém životě a ve všech událostech života existuje účel, plán a záměr. A co to bylo, co ovládalo události? Odpovědí byl opět Logos (G3056).

Hérakleitos se k věci dostal ještě blíž. Co nám v každém z nás individuálně říkalo rozdíl mezi dobrem a zlem? Co nám umožnilo myslet a uvažovat? Co nám umožnilo správně se rozhodnout a rozpoznat pravdu, když ji vidíme? Hérakleitos opět dal stejnou odpověď. To, co dalo člověku rozum, poznání pravdy a schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem, byl Boží Logos (G3056), který v něm přebývá. Hérakleitos tvrdil, že ve světě přírody a událostí „se všechny věci dějí podle Logosu (G3056) a že v jednotlivém člověku „je Logos (G3056) soudcem pravdy“. Logos (G3056) nebyl nic menšího než Boží mysl ovládající svět a každého člověka v něm.

Jakmile Řekové tuto myšlenku objevili, už se jí nikdy nevzdali. Fascinovala je, zejména stoiky. Stoici vždy žasli nad řádem světa. Řád vždy implikuje mysl. Stoici se ptali: „Co udržuje hvězdy na jejich drahách? Co způsobuje příliv a odliv? Co způsobuje, že den a noc přicházejí v neměnném pořadí?“ „Co střídá roční období v určený čas?“ A oni odpověděli: „Všechno je ovládáno Božím Logosem (G3056).“ Logos (G3056) je moc, která dává světu smysl, moc, která ze světa dělá řád místo chaosu, moc, která uvádí svět do chodu a udržuje ho v dokonalém řádu. „Logos (G3056),“ říkali stoici, „prostupuje vším.“

V řeckém světě existuje ještě jedno jméno, na které se musíme podívat. V Alexandrii žil Žid jménem Filón, který si dal za cíl studovat moudrost dvou světů, židovského a řeckého. Žádný člověk nikdy neznal židovská písma tak, jak je znal on; a žádný Žid nikdy neznal velikost řeckého myšlení tak, jak ji znal on. I on znal, používal a miloval tuto myšlenku Logosu (G3056), slova, rozumu Božího. Zastával názor, že Logos (G3056) je nejstarší věc na světě a nástroj, skrze který Bůh stvořil svět. Řekl, že Logos (G3056) je myšlenka Boha vtisknutá do vesmíru; hovořil o Logosu (G3056), jímž Bůh stvořil svět a všechny věci; řekl, že Bůh, kormidelník vesmíru, drží Logos (G3056) jako kormidlo a s ním řídí všechny věci. Řekl, že i lidská mysl je vtisknuta Logosem (G3056), že Logos (G3056) je to, co dává člověku rozum, sílu myslet a sílu vědět. Řekl, že Logos (G3056) je prostředníkem mezi světem a Bohem a že Logos (G3056) je knězem, který staví duši před Boha.

Řecké myšlení vědělo o Logosu vše (G3056); vidělo v Logosu (G3056) tvůrčí, vedoucí a řídicí moc Boha, moc, která stvořila vesmír a udržovala ho v chodu. Jan tedy přišel k Řekům a řekl: „Po staletí jste přemýšleli, psali a snili o Logosu (G3056), síle, která stvořila svět, síle, která udržuje řád světa, síle, skrze kterou lidé myslí, uvažují a vědí, síle, skrze kterou lidé přicházejí do kontaktu s Bohem. Ježíš je ten Logos (G3056), který sestoupil na zem.“ „Slovo,“ řekl Jan, „se stalo tělem.“ Mohli bychom to říct jinak – „Mysl Boží se stala osobou.“

Židé i Řekové

Židé a Řekové pomalým promýšlením dospívali k pojetí Logosu (G3056), Mysli Boží, která stvořila svět a dává mu smysl. Jan tedy vyšel k Židům a Řekům, aby jim řekl, že v Ježíši Kristu tato tvořivá, osvětlující, ovládající a udržující mysl Boží sestoupila na zem. Přišel jim říct, že lidé už nemusí hádat a tápat; stačí, aby se podívali na Ježíše a viděli Mysl Boží.

Věčné Slovo (Jan 1:1-2)

Cizinec

..."... abyste správně pochopili, co je to "duše" a "duch","...

Na člověka můžeme pohlížet z hlediska antropologie - čím vším totiž člověk je. 

Je hmotným tělem, podobným tělu zvířat - ale při svém stvoření byl také obdařen Božím dechem (hebr. "ruach") .

Tímto se stal odlišným tvorem od všech zvířat - má tělo a má také svoje "duchovní centrum osobnosti" - má nesmrtelnou lidskou duši, kterou zvířata nemají. Má ono vnitřní  lidské "srdce".

Moje vnitřní  "Já" není jenom tělesné - je zrovna tak i duchovní. 

Člověk svým stvořením byl postaven na hranici světa hmotného a světa duchovního - svým bytím zasahuje do každého z nich.

A toto moje duchovní "Já" netvoří můj rozum, ani city, netvoří ho žádný intelekt. Člověk má totiž před Bohem nesmírnou cenu i když třeba zrovna postrádá některé z uvedených věcí. Tím nepřestává být člověkem. Má totiž od Boha to, co zvířata nemají - má (z hlediska trvání - existence) nesmrtelnou lidskou duši. Tu duši, o které Pán Ježíš hovoří např. zde:

(Mt 10,28)

Nijak se nebojte těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; spíše se bojte toho, jenž může zahubit v pekle duši i tělo. 

Řecká filozofie vidí člověka z trošku jiného úhlu pohledu: 

Tělo označuje shodně, pak u člověka rozlišuje "duši" (psýché) coby mysl, city a vůli - tedy jak říkáš intelekt. Psýché ovšem je jenom duchovní nadstavba, která může u člověka v různé míře být i nemusí - není antropologicky součástí lidské bytosti. 

"Mysl, city a vůle" (psýché) nebude ani spasena, ani zavržena - je to jen projev lidské mysli. Z pohledu antropologie není nezbytnou součástí lidské osoby. . 

Kromě toho ale i řečtí filozofové dávno před Kristem tušili, že v člověku musí být i něco ještě vznešenějšího, co je skutečně součástí každé lidské bytosti. Pojmenovali to výrazem: "nús".

 Křesťané toto zase  nazývají "nesmrtelná lidská duše, srdce člověka, nitro člověka". To je to podstatné na člověku, čím se člověk odlišuje od zvířat a čím se stává Božím obrazem ve stvoření.

Řecká filozofie spatřuje tedy člověka "trichotomicky". I když v případě třeba kómatu psýché jako projev duchovního života u člověka prakticky úplně zmizí a zůstává jenom tělo a nesmrtelná lidská duše.

..."Když malé dítě slyší slovo "jablko" pětkrát v nějakém kontextu, porozumí, co to slovo znamená."...

My nejsme malé děti a víme, že jedno slovo může znamenat pro různé lidi úplně cosi jiného. Proto klademe důraz na kontext i vzhledem k osobě, která to slovo použije. Jinak nemáme šanci porozumět, co vlastně tím říká.

Něco jiného je "jablko" pro zahrádkáře, něco jiného "jablko" představuje pro básníka, něco jiného představuje "Adamovo jablko" pro biblistu, něco jiného pro historika (jablko sváru), něco jiného pro chirurga (součást kolenního kloubu).

Vždycky třeba hledět na kontext: kdo to říká, z jaké kulturní skupiny pochází, co se snaží vyjádřit. 

Pokud rozumíš slovu "jablko" pouze jako zahrádkář, nemáš pak šanci správně porozumět ani chirurgovi, ani historikovi, ani biblistovi, ani básníkovi.