Zdejší nick Vota vznesl námitku, že ačkoliv pro něj coby nadšence židovské víry a náboženství není Nový zákon nijak relevantní, přesto v něm Ježíš prý nikde neřekl, že je Bůh a neprohlásil se za Boha. Řekl a prohlásil. A mnohokrát a mnoha způsoby. A nejen on, ale i jeho apoštolové.

Vezměme si jeden jasný příklad, ke kterému je potřeba jít do originálního jazyka, řečtiny, a klidně i s použitím hebrejštiny.

Ježíš řekl:

"Dříve, než byl Abraham učiněn, já jsem." (J 8, 58)

Pochopit hloubku a výpověď tohoto výroku nám pomůže totiž právě řečtina. Ježíš a zapisovatel jeho slov Jan zde jasně činí rozdíl mezi řeckým genesthai na jedné straně a eimi na druhé straně - tedy mezi "být učiněn" a mezi prostým "být", které se ve stejném rozlišení a ke stejnému záměru používá i např. v Janově prologu, kde o stvořených, časných, pomíjejících a na Bohu závislých věcech je jasně řečeno, že byly stvořeny (egeneto a gegonen v J 1, 3), kdežto o Bohu, o jejich ničím nepodmíněném a odevždy jsoucím stvořiteli jako o vždy jsoucím (řecké én v J 1, 1-2), tedy o nestvořeném a časově neomezeném.

A právě to Ježíš jasně říká svým posluchačům:

"Abraham byl stvořen (kdysi), ale já jsem (pořád)."

k čemuž si pomáhá i použitím rozdílného mluvnického času:

o Abrahamovi mluvím v minulém čase, jako o jsoucím v minulosti a tedy podléhajícím čase,

o sobě ale hovoří v přítomném čase, tedy jako o jsoucím oproti Abrahamovi neustále, NYNÍ, dokonce i jako o jsoucím (a ne byvším) PŘED Abrahamem, který byl ale jako člověk časově, historicky před Ježíšem a před Ježíšovým lidským narozením. A o tom Ježíš jasně mluví řečí paradocu: i když se jako člověk narodil PO Abrahomovi, byl už dávno PŘED Abrahamem (řec. prin Abraam), a dokonce ne že BYL před Abrahamem, ale že JE před Abrahamem - o svém časovém bytí už před Abrahamem mluví v přítomné čase, tedy že on, Ježíš Nazaretský, JE ještě dříve než Abraham, ale že JE i nyní - NEBYL kdysi, NEBUDE v budoucnu, ale JE v ustavičně přítomném aktu bytí, v ustavičném NYNÍ neboli je JÁ JSEM, které navíc, umocněno tímto kontextem, jasně evokuje a jasně odkazuje na samotné Boží Jméno (Ha Šem) a tak vyvolává i Ježíšův nárok na Boží Jméno: JÁ JSEM - Egó Eimi.

Že tomu tak skutečně bylo, dosvědčuje i následná reakce židů na toto Ježíšovo prohlášení:

"Tu se chopili kamenů a chtěli je po něm házet." (J 8, 59)

Proč? Protože podle nich se rouhal, když se prohlašoval za Boha. A reakcí pravověrných židů mělo být právě kamenování, jak tomu bylo OPĚT (řec. palin) o něco později v J 10, 25-39, kde dokonce i explicitně vyznali:

"Nechceme tě kamenovat pro dobrý skutek, ale pro rouhání: jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh." (J 10, 33)

Moc dobře pochopili, co chtěl Ježíš jak poprvé, tak podruhé říct: že jako vlastní Syn Boha je roven Bohu a tedy Bůh:

"Já a Otec JEDNO JSME" (J 10, 30), a to nejen tady, ale i na mnoha dalších místech. A nejen on, ale i jeho apoštolové, kteří s ním 3 roky chodili a které on vyučil, když jim sdělil a svěřil svoji identitu.

Ale toto své Božství, tento svůj statut zvýrazňuje ve výše uvedeném citátu ještě dalším detailem:

"Váš otec Abraham zajásal, že spatří můj den; spatřil jej a zaradoval se." (J 8, 55)

- Ježíš tady jasně vyjadřuje, že on byl osobně při tom, když "Abraham zajásal, že spatří můj den", protože to pronáší jako přítomný svědek tohoto Abrahamova zajásání, což udivilo jeho posluchače, že přece Ježíš v ten den nebyl ještě na světě. Ale my. věřící v něj, víme, že "na světě byl", protože "svět byl skrze něj stvořen" (J 1, 10 - zde je opět to Ježíšovo a janovské rozlišení Božího én a stvořeného egeneto). A ne jen to, on dokonce "dříve, než Abraham učiněn byl, JÁ JSEM" - tedy je jsoucí (a nikoliv byvší) už před Abrahamem. A kdo je Jsoucí neustále? Jedině Hospodin, Pán, Adonaj, Bůh, který podle Septuaginty je JSOUCÍ - JHVH, doslova podle Septuaginty EGÓ EIMI HO ÓN - "JÁ JSEM JSOUCÍ", což přesně to o sobě prohlačuje Ježíš: "Dříve, nežli Abrhama učiněn byl, JÁ JSEM". Ježíš se tedy prohlašuje za Jsoucího, a tedy za Boha samého, vždy přítomného - přítomného před Abrahamem, přítomného za Abrahama a přítomného i před posluchači v době apoštola Jana, tedy PO Abrahamovi. Prohlašuje se tedy jasně za Boha, a židé to moc dobře věděli a moc dobře chápali, a proto ho chtěli kamenovat, protože "jsi člověk a tvrdíš, že jsi Bůh" (J 10, 33).

Že toto rozlišení mezi "být učiněn" neboli "být stvořen" tvorů  a mezi Božím "být" není jevem nahodilým, ale vlastním židovskému myšlení a židovské teologii, vidíme např. u starozákonního Žalmu 90. jak v jeho řeckém znění Septuaginty, která byla pro židy té doby stejně kanonická jako hebrejský text, tak i v jeho hebrejském znění:

"Než hory byly učiněny a než byl uhněten svět a země, od věků na věky jsi ty, Bože." (Ž 90, 3)

- i zde židovský překladatel do řečtiny jasně učinil rozdíl mezi řeckým genéthénai pro časné věci, stvořené Hospodinem (+ k tomu následně přidal ještě řecký výraz pro hnětení: plasthénai), a mezi řeckým ei - "být", které přisuzuje v tomto kontrastu pouze Bohu: stvořené věci JSOU UČINĚNY, kdežto Bůh JE. A přesně toto rozlišení učinil i Ježíš ve výše zmíněném úryvku: Abraham coby pomíjitelný a smrtelný tvor JE UČINĚN a podléhá času, kdežto on, Ježíš, jako Bůh JE, ustavičně, věčně. Což odráží i hebrejská podoba uvedeného žalmu, ale je to přítomno také už v prvních slovech knihy Genesis, na kterou apoštol Jan jasně odkazuje už svým prologem (už od počátku, kdy se v obou případech začíná řeckým "Na počátku") a ve které se v jejím řeckém znění pro stvoření tvorů jasně používá řecké genéthéto a egeneto, tak jako později u Jana (Jan ovšem jako počátek nevidí stvoření, jako kniha Genesis, ale již samotného Boha, který podle Janových slov JE, kdežto stvoření BYLO UČINĚNO).

A tím Ježíš Kristus, tesař z Nazareta, narozený z Marie, jasně prohlásil sebe sama za odveždy JSOUCÍHO a vše vědoucího Boha, což jeho židovští posluchači přesně takto a jasně pochopili. Proto se rozhodli ho ukamenovat, že podle nich je člověk, který o sobě říká, že je Bůh. Protože on o sobě skutečně řekl, že je Bůh.

Toto Ježíšovo vyjádření je jen jedno z mnoha, mezi které se jasně řadí např. jeho "Já a Otec jedno JSME", "já jsem shůry, vy jste zdola", "slávou, kterou jsem měl u tebe, dříve než byl svět", "kdo vidí mne, vidí Otce", "Já jsem Život", "Já jsem Pravda", "Já jsem Vzkříšení", "aby všichni ctili Syna, jako ctí Otce", "Já ho vzkřísím v poslední den", "Budete-li mne o něco prosit ve jménu mém, já to učiním", nebo když udílí Ducha Božího, což může činit jedině Bůh: "Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy" - "Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého"", nebo když má moc odpouštět hříchy: "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?", nebo když se prohlašuje "Pánem nad sobotou", nebo když se prohlašuje autoritou nad slovem Zákona: "Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům ... Ale já pravím ...", nebo když sebe a Ducha staví naroveň Otci: "křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého", nebo když se při svém odsouzení prohlašuje za rovného Hospodinu: ""Jsi Mesiáš, Syn Požehnaného?" Ježíš řekl: "Já jsem. A uzříte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými." Tu velekněz roztrhl svá roucha a řekl: "Nač potřebujeme ještě svědky? Slyšeli jste rouhání."... A těchto výroků, kterými Ježíš naznačuje nebo výslovně říká, že on je Bůh, je velmi mnoho. A tehdejší židé to velmi dobře chápali a věděli. Vždyť proto ho také vydali Římanům a nechali ukřižovat - nebyl reformátorem Izraele, nebyl jedním z proroků, ale byl vlastním a jednorozeným a jediným a jedinečným Synem Boha Otce, a tedy také Bůh jako Bůh Otec: "Nakonec k nim poslal svého syna; řekl si: 'Na mého syna budou mít přece ohled!'" (Mt 21, 37), a to dokonce Synem, který JE věčně JSOUCÍ v lůně Otcově a který jako jediný zná Boha, svého vlastního Otce, kterého do té doby nikdy nikdo neviděl, jen od věčnosti sám Syn:

"Boha nikdy nikdo neviděl; jednorozený Bůh (textová var.: Syn), JSOUCÍ v náruči Otcově, nám jej vyložil." (J 1, 18)

- a zde je opět ono řecké HO ÓN, tedy TEN JSOUCÍ, což je v řeckém znění Zákona neboli v židovské Septuagintě jasně zjeveno jako JMÉNO BOŹÍ (Ha Šem): Ježíš je prostě JSOUCÍ, tj. věčně přitulen k Boží náruči a jako JEDINÝ znající Otce, který svého JEDINÉHO a věčně JSOUCÍHO Syna posílá světu zjevit Otce, protože "kdo vidí Syna, vidí Otce" (J 14, 9):

"Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme: Slovo života. Ten život byl zjeven, my jsme jej viděli, svědčíme o něm a zvěstujeme vám život věčný, který byl u Otce a nám byl zjeven." (1J 1, 1-2)

Což jinde řekl i sám Ježíš, že coby jediný vlastní Syn Boha Otce zná Otce:

"Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo neví, kdo je Syn, než Otec, ani kdo je Otec, než Syn a ten, komu by to Syn chtěl zjevit." (Lk 10, 22)

Boha Otce, Hospodina, totiž nemůže znát nikdo jiný než Bůh Syn, ten, kterému se všichni pokloní jako Adonaji, Pánu, Hospodinu:

proto mu balo dáno "Jméno nad každé jméno, aby se před Jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Adonaj." (Flp 2, 10-12 - odkaz na výrok z Izajáše 45, 23, který vztahuje Hospodin k sobě a jehož naplnění Pavel vztahuje k Ježíšově osobě, kterou v tomto odkazu na Iz vyznává, že Kristus je Adonaj).

Protože Ježíš je vlastní Syn, skrze něhož Bůh Otec "stvořil i věky", neboť Syn je "odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty", který jakožto Bůh "nese všecko svým mocným slovem" (Židům 1, 2-3) - což jsou činnosti ryze Boží, ale i Synovy, protože Syn je Bůh stejně jako Otec, a tito dva JEDNO jsou (srov. J 10, 30), tedy ač jsou dvě odlišné osoby, stále jsou jeden Bůh, jedno jediné Božství: "Šema, Israel, Adonaj je náš Bůh, Adonaj jediný".

Takže ano, Ježíš o sobě jasně na mnoha místech a mnoha způsoby, stejně jako poté jeho apoštolové, prohlásil, že je Bůh. K prokázání toho však jako malá úkázka postačí tento rozbor tohoto jednoho jediného konkrétního Ježíšova výroku, kterým on jasně a EXPLICITNĚ prohlašuje sebe sama za Boha, nemluvě o mnohem explicitnějších výrocích apoštolů, jeho učedníků ("to Slovo bylo Bůh", "On je ten pravý Bůh a věčný život", "ačkoliv byl roven Bohu, přesto na své rovnosti nelpěl", "našeho Boha a Spasitele", Zachariášovo Hospodinovo "budou vzhlíšžet ke Mně, kterého probodli" vztažené Janem na Ježíše, "skrze něho je všechno stvořeno", "on nese všechno svým slovem", "Pán můj a Bůh můj" a mnoho dalších).

Protože Ježíš Kristus je Adonaj, Bůh, vlastní Syn Boha Otce, a proto také Bůh:

"Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků;
 v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.
 On, odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem. Když dokonal očištění od hříchů, usedl po pravici Božího majestátu na výsostech
 a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje jménem, které mu bylo dáno.
 Komu kdy z andělů Bůh řekl: 'Ty jsi můj Syn, já jsem tě dnes zplodil!' A jinde se praví: 'Já mu budu Otcem a on mi bude Synem.'
 A když chce uvést Prvorozeného do světa, praví opět: 'Ať se mu pokloní všichni andělé Boží!'
 O andělích je řečeno: 'Jeho andělé jsou vanutí větru a jeho služebníci plápolající oheň.'
 O Synovi však: 'Tvůj trůn, Bože, je na věky věků a žezlo práva je žezlem tvého království,
 Miluješ spravedlnost a nenávidíš nepravost, proto pomazal tě, Bože, Bůh tvůj olejem radosti nad všechny tvé druhy.'
 A dále: 'Ty, Pane, jsi na počátku založil zemi, i nebesa jsou dílem tvých rukou.
 Ona pominou, ty však zůstáváš; nebesa zvetšejí jako oděv,
 svineš je jako plášť a jako šat se změní, ty však jsi stále týž a tvá léta nikdy neustanou.'
 Kterému z andělů kdy řekl: 'Usedni po mé pravici, dokud ti nedám nepřátele za podnož tvého trůnu!'
 Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k službě těm, kdo mají dojít spasení?"" (Žid 1)