 |
Zaznamenali jsme
104434336
přístupů od 17. 10. 2001
|
| |
°
GRANO SALIS - ZRCADLO NAŠÍ EKUMENY
I ty můžeš ovlivnit, jaké budou tyto stránky!
GRANO SALIS si tvoří návštěvníci sami!
Nebojme se říci nahlas, co si myslíme
GRANO SALIS vám nabízí možnost říci nahlas, co si myslíte. Jako zaregistrovaný uživatel pod přezdívkou se můžete svobodně vyjadřovat k tématům, týkajících se křesťanství. GRANO SALIS je místem setkávání, výměny názorů a pohledů víry, diskusí i polemik. Máte-li zájem zveřejnit svůj názor na jakýkoliv příspěvek, můžete tak velice snadno učinit pouhým kliknutím na odkaz Poslat článek v hlavním menu.. Můžete též reagovat pomocí odkazu komentář , který je v úpatí každého článku. Na jednotlivé komentáře lze pak reagovat odkazem odpovědět nebo Poslat komentář. Pro další informace klikněte zde.
|
|
Velikonoční přání 2021 si můžete na portálu Síť víry stáhnout a poslat svým přátelům a známým
|
|
poslal rosmano
Kdo je Miloš Zeman, toho času prezident ČR ?
Zájmy které země hájí ? České republiky nebo nějaké jiné země ?
V neděli 25.4. se to asi definitivně dozvíme.
Myslím, že si v této turbulentní době vzal týden bobříka mlčení, aby si to důkladně promyslel, a buď se obrátil na euroatlantickou stranu, anebo potvrdil svůj kremelský příklon.
Rád bych uslyšel od něho něco, kvůli čemu by stoupl v mém mínění. Ovšem hlodá ve mě obava, aby to nebyla ještě větší katastrofa než doposud.
Ta hodina pravdy se zdá být blízko.
Pokud ten článek vyjde až po neděli, bude už vše jasnější. (Píšu jej v úterý)
Ano, je to o politice, což bych sem primárně psát nechtěl. Ale v takové vyhrocené, turbulentní době je někdy užitečné si ujasnit, co, proč, jak, kam, a s kým i zde v tomto pozemském putování...
|
poslal oko
Protože je Bůh dobrým Otcem, který má na mysli především blaho a prospěch svých dětí, dává své dary člověku vždycky postupně, v určitém pořadí. Totiž podle stupně duchovní vyspělosti onoho člověka.
|
poslal Frantisek100 Nedávno se nám přihodila událost, která byla pro nás
poučením. V panelovém domě žije několik rodin. U nás na patře spolu všichni
dobře vycházíme. Před polednem zazvonila u dveří paní z nižších pater. "Dobrý den, víte, já myslím, že nám všem v domě záleží na
pořádku. A já jsem tady sepsala takovou petici. Přečtěte si ji!" Podává ji
manželce.
Ani taktně
nenaléhala, že je třeba ji podepsat, ale rozsáhleji se rozhovořila o svém
sousedovi. " On neuklízí, doma má špínu, možná i blechy a
šváby, z bytu jde zápach, chodí za ním
cizí lidi… .. To přece jistě ohrožuje
celý dům a i vás. Již jsem se ptala na správě
družstva, ale prý si to máme napřed vyřídit sami.Ta jsem sepsala tuhle
petici a možná se obrátím i na policii."
Manželka se pustila letmo do přečtení petice. V podstatě
jejím obsahem bylo to samé, co paní nahlas přednesla.. Manželka zůstala zaražená a chvilenku ticho.
"Já toho muže neznám, takže mám velký problém něco takového podepsat.
Našeho podlaží se to netýká a nic o tom, co píšete, nevím . Nezlobte, to nemohu
podepsat."
"Tak děkuji" změněným a spíše naštvaným tónem
odpověděla stěžovatelka a rychle zmizela ve dveřích výtahu.
" Tak myslím,Františku, že jsme se zachovali
dobře" "Určitě dobře" souhlasil jsem s manželkou.
Druhý den přicházím k domu s nákupem. Spatřím zmíněného
pána, jak jde o holi a nese si oběd.
" Dobrý den, vás asi bolí noha??"
snažím se s ním
navázat konverzaci, Vím, že je spíše
samotář a s nikým moc nekomunikuje.
"Ale kdepak,
jsem po dvou operacích páteře."
Otvírám dveře a
míříme k výtahu. Nyní mám možnost si ho podrobně prohlédnout. Oblečení skromné, spíš pracovní oblečení mu
slouží jako domácí oblek. Rozhodně není
nějak cítit nečistotou, což by v kabince výtahu snadno vnímal. Je to muž, který
je asi o deset roků mladší a pracuje
jako montér.
"Máte to tedy těžké, hodně to bolí.."
snažím se
pokračovat v řeči Uvědomuji se, že je sám, rozvedený mnoho let, neměli děti a
on rozhodně se neflákal a vždy pracoval. Každý pohyb ho jistě bolí. Opírá se ve
výtahu o hůl, kterou si vyrobil z nějakého klacku. Možná má i málo peněz.
"Víte, na mne napsala paní sousedka petici"
překvapivě začal hovořit.
" Já vím" odpovídám "byla u nás." "A kolik lidí ji podepsalo?" vyzvídá. " Bylo tam asi jen šest podpisů a my jsme to odmítli
podepsat"
Na pokračování hovoru již nezbyl čas. Výtah zastavuje a pán
pomalým krokem odchází.
"Nashledanou" a v jeho očích je znát výraz vděku.
Doma ihned manželce sděluji, čeho jsem byl svědkem.
"Vidíš, Františku, jak je dobře, že jsme se pod petici
nepodepsali. Těžko by si se mu díval do očí
a jak by ses musel stydět" Ano je to tak. Stačilo jen podepsat a uvěřit někomu, kdo nás chce získat na svoji
stranu a být spolustrůjcem utrpení nevinného člověka. Té paní šlo jen o jedno. Vyštvat ho z jeho
nájemného bytu a nastěhovat se tam místo něho. Důvod jsme brzy pochopili.
|
poslal Dzehenuti 5I vyšel z trůnu hlas, řkoucí: Chvalte Boha našeho všickni služebníci jeho, a kteříž se bojíte jeho, i malí i velicí.
Komu patří hlas vycházející z trůnu ???
|
poslal Frantisek100 Sedím nad Boží
Slovem a vracím se k tomu, co se stalo na kříži. Stojí tu tři opravčí nástroje
a na každém z nich jedno trpící lidské tělo. Diváků moc není. Jsou tu
vykonavatele trestu, římští vojáci, pár lidí, kteří znali pána Ježíše, hlavně
jeho maminka Marie a miláček Jan který, sebral tu odvahu a vzal sebou Ježíšovu maminku, a s ní také pár žen, které Pána Ježíše
milovaly. Pak sem přišlo také pár
zvědavců, co nemají co na práci. Ale práce je dost, vždyť Jeruzalém se připravuje
na svátek, kdy do města se sjelo tisíce poutníků. V každé rodině mají hodně
práce s přípravami. Tady za městem asi moc lidí není. Všichni tři muži nesmírně
trpí, těžko dýchají, bolí ruce a nohy protlučené hřeby, mají žízeň. Kolik hodin
života zbývá? Je pátek odpoledne. Pán Ježíš ví, proč trpí, a má v moci sílu vše
odvrátit, ale tím by nesplnil úkol, který mu Otec dal. Ta "stopka" by
byla jednoduchou záležitostí a věřím, že ji má v moci. Ale pak by nezachránil
lidstvo, nezachránil nikoho. Nepřítel Boha by se radoval. Nezachránil by ani ty, kteří pláčí pod křížem.
Ale on se již večer a celou noc modlil, aby měl sílu splnit to, kvůli čemu
přišel na tento svět. On Boží Syn. A vedle spolu s ním trpí dva muži. Oni trpí
zaslouženě za zločiny, které páchali.
Nevíme, zda již někdy slyšeli o Pánu Ježíši, či ho znali či slyšeli
kázat, ale něco už asi věděli. Jinak by jeden z nich se nevysmíval, jak je zapsáno v Božím Slově
·
39Jeden z
těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „To jsi Mesiáš? Zachraň
sebe i nás!“
Takže tenhle muž ví, kdo je Pán Ježíš. Něco o něm ví. Chce
se zachránit. Chápeme, kdo by na jeho místě nechtěl, aby se stal zázrak, trest
byl anulován a utrpení zmizelo. On vidí sílu u Mesiáše, pokud je Mesiáš, v určité jeho moci. Vůbec mu nevadí, že si trest
zaslouží za to, že mnoha lidem ublížil a způsobil bolest a možná i smrt. Žádná
lítost, ale myslí jen na svoji záchranu. A ten muž uprostřed ?
Druhý muž to vidí
jinak.
·
40Tu ho ten
druhý okřikl: „Ty se ani Boha nebojíš? Vždyť jsi sám odsouzen k stejnému
trestu.
· 41A my jsme
odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on nic zlého
neudělal.“
Nebojí se okřiknout svého spolu trestaného. Možná páchali
zlé činy spolu a dobře ví, proč jsou potrestáni. On vidí Boha a Mesiáše jinak.
Má k němu úctu a činí pokání přiznáním se ke svému špatnému jednání. On se nechce
zachránit způsobem, jak si to asi přeje první muž. My jsme dostali zasloužený
trest , ale tenhle muž uprostřed nás
trpí nevinně, nic zlého neudělal. Obrací se k němu upřímně a s vírou, že je
Mesiáš.
·
42A řekl:
„Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“
Co si přeje tento muž. Záchranu? Ne, ale aspoň vzpomínku. A
ta vzpomínka je pro Pána Ježíše nesmírně cenná. V této chvíli má Pán Ježíš
důvod k velkému smutku. Kde jsou jeho učedníci mimo Jana? Kde jsou ti, které
uzdravil? Kde jsou ti, kterým pomohl? Ale ti možná ani o tom, co se děje, neví.
Učedníci však ano. Dobře, že Jan přivedl jeho maminku. Možná to, že Jan
nezemřel nikde na popravišti jako ostatní učedníci, bylo Boží odměnou za Janovu
statečnost. Slova odsouzeného muže jsou jak balzám v posledních chvílích
Ježíšova života. Pane, pamatuj na mne…. Tenhle muž uvěřil v Mesiáše. A Pán
Ježíš mu dává za tato slova a hlavně za víru ten nejdražší dar - věčný život.
· 43Ježíš mu
odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“
Nezáleží , zda čárka je před slovem dnes nebo za slovem dnes,
protože při vzkříšení to pro vzkříšené bude jako dnes.
· 3A život věčný
je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal,
Ježíše Krista.
·
Jan 3, 16Neboť
Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
·
12V nikom
jiném není spásy; není pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom
mohli být spaseni.“
·
13A tak
zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.
|
poslal rakato SLOVA A ŽIVOT
Proč není možné sdílet evangelium skutky, a proč si to musíme připomínat.
Slyšeli jste už někdy citát, který bývá přisuzován Františkovi z Assisi : „Vždycky sdílej evangelium. A jestli je to zapotřebí, použij k tomu i slov.“ ? Na první pohled velmi působivá slova o tom, jak je důležité, aby křesťan „zvěstoval evangelium“ svými skutky, svým životem. Vidět evangelium je důležitější než je slyšet. Slova mohou mít jakousi doprovodnou, podpůrnou roli, ale to, co může změnit svět, jsou naše činy, naše jednání, náš život. Souhlasíme ?
Jenomže ono je to ve skutečnosti docela jinak. Už proto, že František z Assisi něco takového ve skutečnosti nikdy neřekl. Ale především proto, že evangelium není možné sdílet beze slov. Evangelium je svou definicí slovní záležitostí a proto může být zvěstováno pouze slovy.
Teď možná někdo bude namítat, že ten citát je jen aforismem, který má ukázat na důležitost toho, abychom jako křesťané dokládali evangelium svými životy, životy učedníků Ježíše Krista. A to je samozřejmě naprosto správná a biblicky založená myšlenka. Naše životy mají odpovídat tomu, co zvěstujeme slovy. Kdosi dokonce řekl, že nejsilnějším argumentem proti křesťanství jsou životy křesťanů !
Kdybychom ten dříve uvedený citát chápali tak, že svými životy dokládáme poselství evangelia, všechno by bylo v pořádku. Jenomže naneštěstí mnozí to chápou docela jinak a tvrdí, že evangelium je možné „zvěstovat“ beze slov. Tento postoj bývá někdy označován za „inkarnační“ přístup k evangelizaci – což má znamenat to, že jako křesťané jsme svými životy jakýmsi „vtělením“ evangelia na tomto světě. Hrajeme si tu jen se slovíčky, anebo je důležité, kdo má v této věci pravdu : zastámci inkarnační evangelizace nebo zastánci zvěstování evangelia slovy ? Je to velmi důležité, dokonce podstatné.
Tvrzení, že evangelium se dá zvěstovat beze slov, pouze naším životem, je nejen nesmiřitelné s učením Písma, Bible, ale představuje i zamlžené myšlení. Ať už žijeme tím nejlepším životem a sloužíme druhým jak a kde můžeme a obětujeme se pro ně do krajnosti – nezvěstujeme tím ještě evangelium. Evangelium je v podstatě již svou definicí záležitostí slovního vyjádření, stejně jako zvěstování, sdílení, kázání Božího slova. A když to říkám, jsem si vědom toho, že tu říkám něco, s čím zvlášť v dnešní době celá řada křesťanů nebude souhlasit. Dovolte, abych své přesvědčení objasnil a dokázal biblicky i logicky.
Takže před námi stojí dvě možnosti : slovní komunikace a komunikace beze slov. Nebo řečeno jinak : slovo a skutky, slovo a činy, slovo a život. Verbální, slovní komunikace se vztahuje na jazyk. K tomu, abychom mohli komunikovat slovy, potřebujeme použít řeči, jazyka. Každá řeč, každý jazyk, má svou vlastní gramatiku, slovosled a slovník. Komunikace beze slov se vztahuje na výraz tváře, postoj těla, gestikulaci rukama, pohyb očima, tělesný dotyk, vzhled a podobně. Slovní komunikace může být značně komplikovaná, jak ví každý, kdo se učí cizímu jazyku.
Ale komunikace beze slov může být ještě složitější. Je to doslova „věda“, kterou se zabývá mnoho učenců v každé civilizaci. Jedno je jisté : není možné ne-komunikovat. Jeden s druhým neustále komunikujeme, ať už slovně nebo beze slov. Dokonce i když řekneme : „Já k této věci nemám co říct“ a zůstaneme mlčet, naše mlčení komunikuje určité skutečnosti. Dále : je známou skutečností, že přisuzujeme komunikaci beze slov větší váhu než komunikaci slovní, zvlášť když jsou ve vzájemném konfliktu. Je tomu tak především proto, že je podstatně těžší mít kontrolu nad komunikací beze slov než nad komunikací slovní. Jako rodiče si stále připomínáme, že je pro naše děti důležitější to, jak jednáme než to, co říkáme.
Komunikace beze slov je přirozená a velmi účinná především v oblasti vztahů, postojů, nálad, pocitů, apod. Zároveň však platí, že nepostačuje k předávání poznání a informací. To se dá snadno doložit. Představte si, že jste dostali za úkol sdělit druhému člověku následující : „Aristotel vyučoval Alexandra Velikého při Macedonském dvoře v letech 342 až 339 před Kristem.“ Naneštěstí ten, komu máte tuto informaci sdělit, neví nic o tom, kdo byl Aristotel, Alexander Veliký, co je to Macedonie, a kdo to byl Kristus, proč se tedy říká „před Kristem“. Navíc váš protějšek nemluví vaší řečí, nemáte tedy k dispozici verbální komunikaci. Jediné, co vám zbývá, je komunikace beze slov. Dokázali byste sdělit uvedenou informaci bez slovního vyjádření, beze slov ? Dovolím si říct, že nikoli. Tento druh informace není možné komunikovat beze slov, pouhými gesty, očima nebo postojem těla, apod. Aby měla vaše informace smysl, musí být sdílena prostřednictvím slov.
V 1.Kor.15,1-8 nám apoštol Pavel nabízí krátké shrnutí evangelia, tak jak je zvěstoval svým posluchačům a čtenářům : "Bratři, chci vám připomenout evangelium, jež jsem vám kázal, jež jste přijali, v němž stojíte a jímž jste spaseni (pokud se ovšem držíte slova, které jsem vám kázal – jinak byste uvěřili zbytečně). Předal jsem vám to hlavní, co jsem sám přijal: Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den byl vzkříšen podle Písem. Ukázal se Petrovi, potom Dvanácti, poté se ukázal více než pěti stům bratrů najednou (někteříuž zesnuli, ale většina z nich ještě žije), poté se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům a naposledy ze všech se ukázal i mně, nedochůdčeti." Tento biblický text neumíme sdílet beze slov, není to možné. Informace obsažená v textu vyžaduje slovní komunikaci. Z toho důvodu je myšlenka „zvěstování evangelia“ naším životem – našimi skutky - cizí biblickému pojetí. Biblické evangelium svou podstatou vyžaduje verbální komunikaci, slovní sdílení. Tuto skutečnost si musíme připomínat a dokonce ji zdůrazňovat ne snad proto, že bychom chtěli jakkoli podcenit nebo znehodnotit účinnost našeho křesťanského svědectví životem. Nikoli. Potřebujeme si však připomínat, jakou roli hraje slovní komunikace a jakou roli hraje komunikace beze slov, když se jedná o naše svědectví, a o sdílení evangelia. Jinými slovy, nesmíme zaměňovat roli, kterou hrají slova, s rolí, kterou hrají naše skutky, náš život.
Vzájemná záměna slov a skutků může mít vážné důsledky právě při sdílení evangelia. Taková záměna vede především ke znehodnocení slovní komunikace. Západní civilizace je dnes poznamenaná generací, která je přímo alergická na jakékoli pravdivé prohlášení, nehledě už vůbec na pravdu evangelia. Naše řeč, naše slova jsou podstatně devalvována, znehodnocena. Tzv. postmoderní civilizace je skeptická vůči slovům, obrazům, zkušenostem a jednání, které si nárokují jakoukoli nadřazenost. Slovní svědectví Církve – kázání, zvěstování – nese ještě silnější stigma. Svět, ve kterém se společenství Církve pohybuje a působí, ještě tak uzná úsilí Církve o nasycení hladových nebo osvobození utlačovaných. Nemůžeme však od světa čekat potlesk za to, že zvěstujeme evangelium, slovo Kristova kříže. Evangelium je svou podstatou konfrontační vůči každé civilizaci, každé kultuře, každé společnosti, každému světskému systému. Věřící člověk by si měl tuto skutečnost uvědomovat a připomínat si ji pro život křesťanského svědectví. Když to tedy vezmeme do důsledků, názor, že můžeme zvěstovat evangelium svým životem nás zcela přirozeně vede k tomu, abychom se věnovali tomu, co nám přinese uznání našeho okolí a vyhýbali se tomu, co bude mít za následek spíše odmítnutí ze strany světa kolem nás – a to při zachování dobrého pocitu, že „evangelizujeme“. „Záleží nám na tom, abychom zvěstovali evangelium“, říkáme sobě i druhým, „ale děláme to svým životem a ne slovy.“ Dochází ke zmatečné výměně pojmů, jejímž důsledkem není nic menšího než to, že zanedbáváme zvěstování evangelia slovy. Tento výklad evangelizace vede i k tomu, že se mylně domníváme, že moc evangelia vlastně spočívá v nás samých, v přesvědčivosti našeho života.
Mnozí dnes říkají, že skutečná evangelizace není myslitelná bez inkarnačního prvku. Jinými slovy, jakoby evangelium nevlastnilo samo o sobě moc vedoucí ke spáse a k novému životu, jakoby účinek evangelia spočíval v nás, kdo evangelium sdílíme. To však neodpovídá novozákonnímu poselství Bible. Slova apoštola Pavla v jeho dopise věřícím v Římě svědčí o tom, že síla a moc evangelia nespočívá v nás, kdo je přinášíme. Spočívá v evangeliu samém, v jeho aplikaci Božím Duchem. „Nestydím se za evangelium“, píše Pavel. Proč ? Jednoduše proto, že evangelium, slovo kříže a vzkříšení Kristova, ta dobrá zpráva o záchraně, je „mocí Boží ke spasení pro každého, kdo věří.“ (Řím.1,16). Evangelium je Boží mocí, ne naší mocí. Bůh vložil do zvěsti evangelia svoji moc. A apoštol Pavel si je tak vědom této moci a má v ní takovou důvěru, že se raduje, když je evangelium zvěstováno dokonce i z nečistých, zištných pohnutek (Filip.1,12-18).
Nikdo nepochybuje o tom – a ani já to v této úvaze netvrdím – že důsledný křesťanský život víry každého jedince i Církve jako celku, je tím nejlepším pozadím, na kterém má probíhat zvěstování evangelia. I naše dnešní generace by nám zřejmě byla ochotna lépe naslouchat, kdybychom svoji víru důsledně žili, kdyby byla zřejmá z našeho mluvení a jednání. Tato skutečnost nás však nesmí vést k tomu, aby se zvěstování evangelia stalo jakýmsi rukojmím našeho nedokonalého života. Jinými slovy, jestli nežiji důsledně křesťansky, nemám právo na to, abych sdílel evangelium. Je to přesně naopak : můj nedokonalý život je potvrzením toho, že všichni potřebujeme evangelium a stále. Církev na tomto světě nikdy nebude ideálním, dokonalým komunikátorem evangelia. Avšak navzdory našim slabostem, pádům a nedokonalostem, evangelium zůstává plné moci – Boží moci – ke spasení, k záchraně každého věřícího člověka. Moc, která je evangeliu vlastní, není větší nebo menší podle toho, kdo je zvěstuje. To je skutečnost, která nás vede k velké pokoře, ale zároveň nás také krásně osvobozuje. Moje neschopnost odpovědět na všechny námitky a otázky nevěřících, nedostatek teologického, biblického vzdělání, moje nedůslednost v životě víry – nic z toho neubírá ani kapku moci evangelia. Protože evangelium není moje, protože patří Bohu, já je nemohu nijak vylepšit, nemohu je nijak znehodnotit, nemohu mu ubrat na jeho moci. Moc evangelia je mocí Boží, mocí Ducha Svatého. Evangelium není mocné díky nám, nýbrž navzdory nám. Díky Bohu. Když sdílíme evangelium, ukazujeme na ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista – jako na Toho, kdo jediný může zachránit každého člověka, který věří.
Evangelium vyžaduje slovní vyjádření, které není možné nahradit žádnou komunikací beze slov. Náš život může lidi přimět k otázkám, může je „oslovit“ v tom smyslu, že se budou ptát, proč žijeme tak, jak žijeme. Náš život však nikoho nezachrání, nespasí. Ke spáse vede jedině víra v evangelium Ježíše Krista, víra ve zvěst o Jeho ukřižování a vzkříšení. Toto evangelium je vždycky aktuální, nikdy není „nemoderní“, nemusíme se starat o jeho dopad v životě člověka. To jediné, co musíme, je sdílet je svými slovy, komunikovat je bez ohledu na cokoli a kohokoli, v plné důvěře v jeho moc.
|
poslal Frantisek100 Chtěl bych zde uvést svědectví o tom, jak se dá zneužívat víra ve svaté a modlářství. Příběh je starý šedesát let a asi se moc nezměnilo. Dnes víra lidí se zneužívá zase jinak a u jiných církví.
Podívejme se na část svědectví cestovatelů Hanzelky a Zikmunda. Je to hrozně smutné!
Nazítří den za svítání se kamenitý pahorek nad Quillcollem měnil v lidské mraveniště. Tisíce lidí přijížděly a přicházely ze všech stran a vylily se mnoha proudy vzhůru po stráni na široké prostranství kolem latové ohrady, pod jejíž střechou byl na několik dní umístněn polní oltář se soškou patronky kraje. Odtud se potnici rozbíhali dál, šplhali mezi balvany a skalisky ve svahu, vraceli se znovu a vyhledávali další místa ve chvatu a shonu, jako by se báli, že něco zmeškají. Když konečně došli na vhodné místo, spěšně otloukali železnými dláty, kladivy i ostrými kameny hrany skalisek: drobné kamení strkali pečlivě do kapes a do bílých šátků. Celé to lidské mrveniště se hemžilo, kutalo, zvonilo a halasilo jako sjezd permoníků ze všech pohádek světa.
Euillcollská hlušina se měla za chvíli změnit v nesmírné poklady, v talismany, v zázračné kameny.
Davy lidí se provalily ohradou ze všech stran k polnímu oltáři. Tady se trpělivě řadily do širokého proudu. Zvolna míjely zázračnou sošku oblečenou tentokrát do splývavého roucha a hlubokými kapsáři. Těsně před ní stál na stupních oltáře kněz v bělostné sutaně a spolu s ním svátečně oblečená dívka. Poutníci postupovali krok za krokem, jeden po druhém podávali knězi své šátky s narubaným kamením. Uzlík zůstal vždycky na vteřinu v knězové levici. Sotva postřehnutelný pohyb, potěžkání" zboží", pomocnice vyslovila výši sazby, kupní cenu požehnání. A už se mihla nad šátkem knězova světící pravice, druhá ruka zároveň sáhla po bankovce, spěšně ji podala pomocnici, a už se chopil dalšího šátku. Cyklus za čtyři vteřiny.
Další prosím. Lehký šátek s kamínky za deset boliviánů, prostřední za dcacet, plný šátek za padesát, Nezdržovat provoz! Asistentka pobízí poutníky a jen přibližně a ve chvatu přepočítává zmuchlané bankovky, třídí je mezi prsty levé ruky, a když si jich tam více nevejde, strčí je spěšněn do kapsářů v rouše patronky. Za deset minut soška nápadně ztratila na štíhle linii, kterou ji určil výtvarník. Technická přestávka.
Pomocnice bleskurychle vyprazdňuje kapsáře a sype hromadu bankovek do košíku připraveného v pozadí provozovny.
Bylo nám z toho nevolno. Snad kněz ani jeho asistentka v pracovním zápalu nepostřehli objektiv naší etarety, který byl v té chvíli nejpovolanějším svědkem tohoto neuvěřitelného dovadla., To už nebylo obyčejné svatokupectví. Ta by se dala posoudit jen jedna, mírně zarážející stránka obchodu. Kameny, kterým jejich majitele koupili zázračnou moc, budou vestavěny do základů hliněných stavení v horách a na předměstích Cochabamby, aby chránily domovy věřících…
V tom se obřad prováděný knězem v postatě neliší od zázraků prováděných pohanskými kouzelníky. Podáváme-li se však na ty zástupy lidí, kteří poslušně, pokorně a s výrazem vděčnosti platí za posvěcení kamene stanovenou cenu, vyroste nám před očima celá nemravnost toho" obchodu", Většina poutníků pracuje na finkách, na velkostatcích a vydělává čtyřicet centánů za celý den páce. Někteří z nich jsou pastevci a drobní řemeslníci. Jejich výdělek není o mnoho vyšší. Za prosté znamení kříže zaplatí knězi částku, na kterou musí dřít na polích dvacet pět až ž sto dvacet pět pracovnách dnů. A bilance knězova dne až půl milionu. Za jediný den.
To je smutné a to byla realita. A co na to církev? Nevadilo ji zneužívání víry ubohých lidí??
Moc smutné!!!
|
poslal vatatu SLOVO BOŽÍ
Slovo Boží má moc učinit samo to, co říká, to na místě, kde přebývá.
Komu byla dána od Boha Boží milost a tak skrze ní slyší Boží slova, tak ty slova v něm, to je v jeho mysli a v jeho srdci způsobí, víru v to slovo, víru v uskutečnění toho slova tím slovem. Není to samozřejmě hned, protože to má svůj určený postup.
Z prvu, když člověk uslyší z Boží milosti Boží slova, tak se do nich prostě a jednoduše ZAMILUJE. Kdo se nezamiloval, ten slova Boží zatím neslyšel, je to pro něj jenom jedna z množství informací, kterých je na světě spousta.
|
|
poslal oko (říká Toník...)
Když však Bůh dává kohokoli do služby církvi, dává to už od letnic vždycky zjevně - skrze vkládání rukou pastýřů (biskupů).
Aby tak nemohly vzniknout žádné pochybnosti o jeho poslání ve světě, o druhu služby. O moci Ducha svatého předaného ke službě křesťanům tímto způsobem.
(Příkladů pro toto tvrzení je v Písmu opravdu dost).
|
|
poslal Frantisek100 1Saul
schvaloval, že Štěpána zabili. Tehdy začalo kruté pronásledování jeruzalémské
církve; všichni kromě apoštolů se rozprchli po Judsku a Samařsku.
· 2Zbožní muži
Štěpána pochovali a velmi nad ním truchlili.
· 3Saul se však
snažil církev zničit: pátral dům od domu, zatýkal muže i ženy a dával je do
žaláře.
· 4Ti, kteří se z
Jeruzaléma rozprchli, začali kázat evangelium všude, kam přišli.
Jistě. Saul ještě nepoznal Krista, nebyl pod Duchem Božím.
Byl vzdělaným farizejem a věřil, že to, co ho učili, je pravda. Ostatně nebyl
sám. Všichni podobně uvažovali a proroctví
pro ně bylo něco, co si vysvětlovali špatně anebo vůbec nechápali. Byli k
pravdě hluší. Kdo vlastně porozuměl úloze Pána Ježíše? Ani dnes mnoho křesťanů tomu nerozumní a mají
svá vysvětlení. Na první místo dávají
všechno možné, ale ne Pána Ježíše. Vystupování Štěpána bylo pro veleradu
a farizeje jen důkazem, jak je učení Krista pro židy nakažlivé a jak se může nebezpečně šířit.
Jediné řešení je likvidace nositelů tohoto učení. A tuto metodu nakonec
používaly i samotné církve později, když získaly moc. A to nejen katolická, ale
i církve nekatolické. Spustila se tak
vlna pronásledování křesťanů. Obdivuji apoštoly, kteří v tak těžké době
zůstávají v Jerusalemě. Bylo však dost věřících , kteří se rozptýlili po Judsku
a Samaří. A nebylo to ze strachu z pronásledování v hlavním městě, ale i z
touhy šířit Krista i mimo hlavní město. Doposud se jejich svědectví soustředilo plně na Jerusalem,
ale nyní se rozšíří po celé zemi a i dál za hranice. Možná, že dříve se
neodvážili na takové cesty a takový
život, ale nyní jsou k tomu i přinuceni okolnostmi. Z lidského hlediska se
jednalo o temnotu, ale z hlediska Božího šlo o žeň. Zrno víry se šířilo po zemi
jako větrem. Evangelium se tak dostalo i
do vzdálených míst. Nevíme, jaká jména měli ti zbožní muži, kteří pochovali
Štěpána. Byli to třeba křesťané, kteří ještě neopustili pro ně tak nebezpečné
město. Mohli to být i zbožní židé, ve kterých odvážný Štěpán vzbudil respekt a uznání,
a proto považovali za správné, aby měl řádný pohřeb.
Saul se začal chovat jak posedlý. Co ho tak vyprovokovalo,
aby tak aktivně pronásledoval křesťany? Dělo se něco v jeho svědomí? Chtěl snad
dokázat, že víra křesťanů je něco velice
nebezpečného pro židovskou víru? Možná vnitřně i záviděl Štěpánovi jeho odvahu a třeba i víru. Dokázal by to i
on? Díval se na popravu, hlídal pláště a slyšel svědectví člověka, který věří v
Krista, který se nebojí smrti a vidí Ho
v posledních chvílích svého života. A přitom nemá v sobě nenávist jako Saul
vůči křesťanům. V Saulovi je vnitřní boj. Svědomí mu říká něco jiného , než
jeho farizejský názor a farizejská víra,
a toto svědomí musí přehlušit svojí nenávistí.
|
poslal oko ..." Jděte tedy a čiňte učedníky ze všech národů, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal."....
|
|
poslal Frantisek100 Nebe plné ….., ale to by
byl hnusný název, ale ukazuje na krutou pravdu. Takový název si nebe nezaslouží. Z úcty k Pánu
Ježíši jsem to změnil. Pro koho je nebe? Zdejší letniční mne vyprovokovali,
abych se vůbec zamyslel nad tím, zda Boží Slovo má smysl. Zda Bůh stojí na
straně utlačovaných a chudých? A já začínám o tom Bohu, ve kterého věří
letniční nějak pochybovat. Prožil jsem dětství v bídě, ale v laskavém
prostředí. Moji rodiče se nikdy nehádali a celý život znali jen práci. Velkou část svého života prožili ještě
před komunistickým režimem. Moje maminka dostala invalidní důchod dva roky před
mým narozením a tatínek starobní v roce 1955. Do kostela jsme nechodili, ale na
vánoce se maminka pomodlila. Mně nechali pokřtít. Žili jsme od důchodu k
důchodu a já od deseti let pomáhal
tatínkovi, když lidem uklízel za malý poplatek uhlí. Žádnou komunistickou
výchovu jsme neměl a moji rodiče
politice nerozuměli. Zdraví rodičů se zhoršovalo a já po dokončení základní školy chtěl se
vyučit a vydělávat hned peníze. Nakonec
mne ředitel přemluvil, abych šel na SVVŠ
a pak na pedagogickou fakultu. Už během doby na základní škole jsem
bohužel začal vnímat jakýsi povýšený třídní náhled některých spolužáků. Byly to
děti těch, co bydleli v krásných domech a rodiče dřív měli hospodu, živnost,
prostě asi se měli dobře. Hospodu asi kdysi znárodnili a živnost museli vykonávat
jinak , v rámci komunálu, ale hlavně byli zdraví a měli se lépe než my. Pochopitelně vzniká v malém
chlapci i závist a hlavně pocity ponížení. Že by byl někdo ve škole, komu by se
učitele posmívali kvůli víře, jsem nezažil. Zažil jsem ale hnusné chování
zástupce ředitele vůči chlapci, jehož rodiče odmítli vstoupit družstva. Ale
proč to píšu? Pro takového Myslivce či Cizince a Rosmana je to jen lež a
výmysl. Prostě dostal jsem nálepku komunista. Proč? No přece jsem se zastal komunistů
a členy OF a ODS nazval svině.. To se nesmí. Pravda se nesmí. Já znal komunisty
jako obyčejné dělníky a některé ani politika nezajímala. Byli zvyklí pracovat,
byli rádi, že je mír a věřili, že bude
časem lepší život. Rozhodně nechtěli rabovat a krást. Obyčejní a řekl bych, i
charakterní lidé. Poznal jsem i křestany, úžasné lidi, kterým někteří komunisté
ublížili. A po 89 bohužel divadelníky, co chtěli hrát na city věřících a do
toho nesrozumitelně mluvit. Pozvali si cizince se západu a USA, aby nás čecháčky
přivedli na pravou víru a uchránili od
komunistických myšlenek,.
Přemýšlel jsem o tom, proč vlastně vznikaly ty revoluce,
proč se lidé bouřili a co vedlo ke vzniku komunismu. Usoudil jsem, že chudé,
dělníky, někdy nevolníky k tomu někdo vyprovokoval. Zbožný Cizinec mi sdělil, že feudály
a kapitalisty si vymysleli zločinci až někdy v 19. století. Hm. Takže
oni žádní tihle boháči a mocní lidí
neexistovali. Oni existovali jen nespokojení chudí lidé, dělníci, nevolníci..:
Cizinec také napsal: Málokterý bohatý by ti řekl: To, že jsi chudý, vyřeší tím,
že někomu něco ukradneš, to, co má vyrabuješ a zavřeš do vězení nebo zabiješ. To
má pravdu. Tím se to nevyřeší? A čím ?
Modlitbou? Ona zapůsobí na továrníka či velkostatkáře, zámeckého pána , aby těm
chudým nějak pomohl? Proč tihle pobožní letničáři nepochopili, že bída vede k
zoufalství a pak ke zkratkovému
chování? To jim jejich Kristus neřekl ?
Tohle je totiž učí jejich západní vůdci.
A mohl bych pokračovat dál. Ale má to smysl bavit se s takovými
bezcharakterními pyšnými lidmi, co si myslí, že jejich víra je správná? Vůbec
nemají cit a pochopení a nechtějí najít příčinu bídy. Podle nich za to mohou ti
chudí. Jak pak zase napsal Cizinec. Bohatí
ti naopak řeknou: Začni se věnovat
něčemu rozumnému, najdi potřebu lidí, uč se a makej, věnuj se tomu, A když to
vydržíš šest let, určitě to přinese ovoce a práce se zúročí. To je krásná
pobožná řeč kapitalisty a pána. A kdo by
mohl zajistit tehdy těm chudým vzdělání? Čemu rozumnému se ještě mohli při
celodenní směně věnovat? To už ti letniční nedomýšlejí. Je mi z těchto
pobožných špatně. Je to jen koncentrace osobního sobectví. A dotýká se i mých
rodičů a prarodičů. A vrchol všeho je, když mi začne tenhle letniční svatý
vyčítal, že myslím jen na prachy, když jsem se nepostaral doma o umírající
rodiče. Houby ví, co je utrpení a dívat se, jak doma umírá otec a já jsem bezmocný.
A tak jsem dostal vizitku komunista za pravdu o životě. Od těchto pobožných hyen. Škoda a poučení. Pochopil jsem zdroj letničního
hnutí. Je to od Satana a má za cíl
zničit u lidí víru v Ježíše. Prý se nedostanu do nebe. Jistě tam přece budou
halvně ti králové, boháči a pak ti hodní
dělníci a nevolníci, co ohnuli hřbet. Ubohé.
V takovém nebi, kde budou páni, co způsobili bolest, války a
utrpení lidí, vyprovokovali chudáky k rabování, pomstě a zlu, být nechci a doufám že takové nebe existuje jen pro ty ……..Tam
nechci, tam není Kristus. Ať si tam jdou ti letniční.
|
poslal Nepřihlášený Je mi 49 let a učím tělák. Jsem hrozně změkčilý, asi je to tím že jsem homosexuál. Co mám dělat abych takový nebyl? Chlap má být chlap, chci být drsný. Směji se handicapovaným, přitom jsem sám handicapovaný homosexualitou. Pomůže mi církev nebo vymítání k léčbě a k tomu, aby ze mě byl normální chlap?
|
|
poslal Frantisek100 Stalo se to před
léty, kdy nebylo zvykem na veřejnosti hovořit o Bohu. Tenkrát jsem byla ještě mladá,
bibli jsem nerozuměla tolik jako dnes. Neznala jsem zpaměti verše, kterými je
možno trpícího člověka" pohladit po duši?
Je noc. Oddělení spí
a já tiše vzcházím na pokoj, kde s těžkým infarktem namáhavě dýchá moje pacientka. Je mi jí líto.
Snad nikdy předtím a ani potom jsem se nesetkala s pacientem, který by vážil víc než 200 kg. Ona je tou výjimkou.
Uvědomuje si, jak je pro nás obtížné třeba jen ustlat pod ní lůžko. Přicházím k
ní. Nespí. " Potřebujte něco?" ptám se. "Chci člověka!"
vyhrkne ze sebe. V ten okamžik se moje ruka dotýká její. Sedám si k ní a jemně ji hladím..
Pak několikrát odbíhám za jinou prací, ale vždy znovu a
znovu se vracím k ní. Služba mi brzy skončí… Opět se k ní vracím. Jako by
cítila, že budu muset odejít, přerušovaně šeptá?" Já tu chci
člověka!"
Skláním se k ní, dodávám si odvahu a rozechvěným hlasem jí
říkám: "Člověk přijde a zase odejde. Věřte v Boha, proste ho o pomoc a určitě
vám pomůže. I mně v životě hodně pomohl.." Naše oči se setkávají. Chvilku
se nechápavě dívá a pak - snad se mi to jenom zdá? Mám pocit, že její tvář s vyjasňuje,
že se usmívá. Ještě jednou ji pohladím po vlasech a odcházím..
Vracím se domů pěšky. Je ještě tma. Miluji tyto návraty domů
ve tmě a tichu. Jsou to chvíle, kdy si
cestou hovořívám s Bohem, nikdo mne přitom nevidí a neslyší, jen On. A já ho teď
prosím, aby té moji pacientce pomohl, aby k ní byl milosrdný. Aby se netrápila
Další den nastupuji do služby a při čtení
"Hlášení" zjišťují, že zde chybí její jméno. Cedulka na tašce s jejím
ručníkem mi jasně napovídá, že moje pacientka zemřela několik hodin po mém odchodu..
Vracím se ve vzpomínkách o den zpátky. Znovu vzpomínám, na její
poslední probdělou noc. Kdysi bývala učitelkou. Určitě mnohokrát musel dětem vyprávět,
že Bůh není. Možná, že tomu i sama uvěřila. K čemu jí byl tento životní názor?
A pak zase vidím ty její veliké modré oči, jak bolestně a přitom šťastně se usmály,
když slyšely těch mých pár slov na rozloučenou..
Někdo má to štěstí,
že pozná a uvěří ve svého Stvořitele již v mládí. Někdo má k tomu příležitost
až v posledních hodinách života. Asi jako ona. Vždyť Pán Ježíš nám o vstupu do
Božího království vyprávěl krásné podobenství.:
Neboť s královstvím nebeským je to tak, jako když jeden hospodář hned
ráno vyšel najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár za den a
poslal je na vinici. Když znovu vyšel o deváté hodině, viděl, jak jiní stojí
nečinně na trhu a řekl jim: " Jděte i vy na mou vinici a já vám dám, co
bude spravedlivé" oni šli. Vyšel opět kolem poledne i kolem třetí hodiny a
učinil právě tak. Když vyšel kolem páté hodiny odpoledne, našel tam další, jak
tam stojí, a řekl jim:" Co tu stojíte celý den tak nečinně? Odpovědí mu: " Nikdo nás nenajal"
On jim řekne:"Jděte i vy na mou vinici." Když byl večer, řekl pán
vinice svému správci. "Zavolej dělníky a vyplat jim mzdu, a to od
posledních k prvním" Tak přišli ti , kteří pracovali od pěti odpoledne a
každý dostal denár. Když přišli ti první, měli za to, že dostanou víc., ale oni
dostali po denáru. Vzali ho a reptali proti hospodáři:"Tihle poslední
děleli jedinou hodnu, a tys jim dal stejně jako nám, kteří jsme nesli tíhu
dne a horko." On však odpověděl
jednomu z nich:"Příteli, nekřivdím ti! Nesmluvil si se mnou denár za den?
Vezmi si, co ti patří, a jdi! Já chci tomu poslednímu dát jako Tobě, nemohu si
se svým majetkem udělat, co chci? Nebo snad tvé oko závidí, že jsem dobrý? Tak
budou poslední první a první poslední."
Ano- v Božím království nebude rozdílu mezi těmi, kdo
uvěřili jako děti či mladí lidé a mezi jinými, kteří uvěřili na sklonku
života., Bůh dobře ví, kdy a jakou příležitost měl každý z nás k tomu, aby
uvěřil. Pán Ježíš nám všem nabízí stejnou odměnu- věčný život.
Moje myšlenky se vrací zase zpátky. Utrpení skončilo,
pacientka už žádnou bolest nevnímá. Mlčky, aniž si to uvědomuje, čeká..
Až jednou v "poslední den" Pán Ježíš znovu podle
svého slibu přijde na tuto zem a vezme
si své věrné k sobě, pak určitě poznám, zda těch mých pár slov na rozloučenou
mělo smysl….
|
poslal Nepřihlášený Homosexualita a změkčilost, případ Stropnický - výměna manželek:
"Matěj Stropnický před kamerami vyměnil svého přítele za přisprostlou ženu Bývalý
předseda Strany zelených Matěj Stropnický a jeho přítel Daniel Krejčík
se zúčastnili natáčení reality show Výměna manželek. Bývalý politik
přivítal na zámku v Osečanech náhradní manželku Martinu, zatímco jeho
partner putoval do Jablonce, kde se stal součástí početné rodiny."
https://www.novinky.cz/koktejl/clanek/matej-stropnicky-pred-kamerami-vymenil-sveho-pritele-za-prisprostlou-zenu-40354527?fbclid=IwAR3qNfSnV-ZP5QgSgsltI3yUnnW0jiiFjRDTcaso300jhXr22jkCwooTLHk
|
|
poslal Frantisek100 · 1Velekněz se
Štěpána otázal: „Je tomu tak?“
· 2A Štěpán začal
mluvit: „Bratří a otcové, vyslechněte mne: Bůh slávy se zjevil našemu praotci
Abrahamovi ještě v Mezopotámii, než se usadil v Cháranu,
· 3a řekl mu:
‚Opusť svou zemi a své příbuzné a jdi do země, kterou ti ukážu.‘
· 4A tak vyšel
Abraham z Chaldejské země a usadil se v Cháranu. Když jeho otec zemřel, vyzval
jej Bůh, aby se odtud přestěhoval do této země, v které nyní žijete.
· 5Ale nedal mu z
ní do vlastnictví ani píď, slíbil však, že ji dá natrvalo jemu i jeho potomkům,
ačkoliv tehdy ještě Abraham neměl syna.
· 6A Bůh mu řekl:
‚Tvoji potomci se přestěhují do cizí země a budou tam bydlet; udělají z nich
otroky a po čtyři sta let s nimi budou zle nakládat.
· 7Ale já budu
soudit národ, který je zotročí,‘ řekl Bůh, ‚a oni vyjdou svobodni a budou mi
sloužit na tomto místě.‘
Štěpán potřebuje se obhájit, že není ten, kdo by chtěl zbořit chrám. Chtějí ho obvinit podobně jako
Pána Ježíše. Udali ho vlastní lidé. Je obdivuhodné, že svoji obhajobu začíná
popisem historie hebrejského národa od
Abrahama. Dopouští se menších nepřesností, ale ty nejsou důležité.
Vyjadřuje, že žijí v zemi , o níž slíbil
Bůh Abrahamovi, že ji daruje jeho potomstvu. Tak prohlašuje Bůh ještě v
době, kdy Abraham neměl děti. Abraham tedy žil v zemi, která nebyla ještě jeho.
Je slíbena jeho potomkům, ale není řečeno, kdy ji dostanou darem. Potomci se
tam později přestěhovali do jiné země, kde byli čtyři stovky let a v otrockém
postavení. A Bůh zařídí, že tito potomci po tolika letech přijdou právě sem,
aby Bohu sloužili.
|
poslal karels Augustin je jeden z nejvýznamnějších raně křesťanských filozofů a teologů, představitel latinské patristiky.
|
|
poslal karels Biblický text a to obzvláště text Janova Evangelia pracuje s terminologií Božího Slova. Článek je mojí reflexí nad tímto tématem.
|
|
Pastoral Brothers s Tomášem Sedláčkem
|
poslal Lolik Zajímavý rozhovor Pastoral Brothers s Tomášem Sedláčkem
|
Vložil: Tomas v Středa, 17. březen 2021 @ 10:38:49 CET (250 čtenářů)
Více... | 160 bytů | komentáře? | Skóre: 0
|
|
poslal Frantisek100 Čtvrtá kapitola Skutky
·
1Když Petr a Jan
ještě mluvili k lidu, přišli na ně kněží s velitelem chrámové stráže a
saduceji,
· 2rozhořčeni, že
učí lid a hlásají, že v Ježíši je vzkříšení z mrtvých.
· 3Násilím se jich
chopili a vsadili je na noc do vězení, neboť už byl večer.
· 4Ale mnozí z
těch, kteří slyšeli Boží slovo, uvěřili, takže jich bylo již na pět tisíc. Parapřeklad:
Zatímco Petr a Jan mluvili, přivedli na ně kněží a saduceové velitele
chrámové stráže, ten je zatkl, ale protože byl už večer, vzal je do druhého dne
do vazby. Kněze totiž popudilo, že Petr a Jan učili lidi v chrámě a hlásali, že Ježíš vstal z mrtvých. Ale
mnozí z posluchačů jim uvěřili, takže počet věřících dosáhl asi pěti tisíc
mužů.
Vyšší kněží byli prominentní kněží, často
blízcí příbuzní nejvyššího kněze, kteří měli na zvláštní schopnosti nebo vliv.
Chrámová policie byla stráž rozmístěna v prostorách chrámu, aby zalištovala
dodržování pořádku. Saduceové byli členové židovské náboženské sekty, kteří
nevěřili ve vzkříšení z mrtvých. Většina
z těchto lidí zosnovali a
provedli Ježíšovo zatčení a ukřižování. Petr a Jan mluvili během odpoledního
modlitebního času. Saduceové tam rychle přišli, aby prověřili, co se děje.
Protože nevěřili ve vzkříšení, rozčílilo je, co apoštolové říkají. Petr s Janem
popírali jeden ze článků jejich víry a tak ohrožovali jejich náboženskou
autoritu. I když byli pod nadvládou Říma, měli na pozemcích chrámu téměř
neomezenou moc. Proto mohli Petra a Jana
zatknout a jako důvod jim stačilo, že učili něco, co bylo v rozporu s jejich
přesvědčením. I když Petr a Jan
riskovali, mělo to smysl. Dozvídáme se o velkém množství lidí, kteří na základě
jejich slov uvěřili.
·
5Druhý den se
shromáždili jeruzalémští představitelé židů, starší a znalci zákona,
· 6velekněz Annáš,
Kaifáš, Jan a Alexandr a ostatní z velekněžského rodu,
· 7dali předvést
Petra a Jana a začali je vyslýchat: „Jakou mocí a v jakém jménu jste to
učinili?“
· 8Tu Petr,
naplněn Duchem svatým, k nim promluvil: „Vůdcové lidu a starší,
Parapřeklad:
Příštího dne právě zasedala v Jeruzalémě židovská velerada- shromáždění
politických i náboženských předáků a učitelů zákona, kterému předsedal
úřadující velekněz Kaifáš. Byl tak také jeho předchůdce Annáš, a dále Jan, Alexandr
a ostatní příslušníci velekněžského rodu. Dali si předvést Petra a Jana, Ježíšovy apoštoly a začali je
vyslýchat. Chtěli vědět, jaká to je moc, kterou uzdravili chromého a kdo ji jim
svěřil
Rada synedrium jinak Sanhedrin
byl vlastně nejvyšší soud. Stejná rada odsoudila i Ježíše k smrti. Měla
sedmdesát členů a předsedal ji nejvyšší úřadující kněz. Jak Anaáš tak i Kaifáš měli vyznanou úlohu
při Ježíšově odsouzení a byli to vzájemně
příbuzní. V této radě většinu měli saduceové. Proces začal dotazem na apoštoly,
jakou mocí nebo v jakém jménu udělali onen zázrak uzdravení. Za oba se ujal
slova Petr. Vystoupil kupředu a měl nyní nedocenitelnou příležitost kázat
evangelium náboženské elitě. A on je horlivý a nebojácný, protože je s ním
Bůh a je naplněn Duchem Svatým.
|
|
|
