Hledání: Katolická církev požadovaný majetek nikdy nevlastnila
Vloženo Čtvrtek, 04. červenec 2002 @ 17:41:31 CEST Vložil: Pisnicka |
Katolická církev požadovaný majetek nikdy nevlastnila
Zaujal mě tento pohled na majetkové požadavky církve katolické a myslím,
že asi není daleko od pravdy. Já osobně si myslím, že církev má být
"chudá", aby ji nikdo nemohl obvinit z rozmařilosti. Co si myslíte
o tom naši bratři katolíci?
Patří majetek katolické církvi nebo katolická církev majetku?
Martin Martínek
Otázka tzv. církevního majetku trápí všechny evropské země,
pokud neprovedly včas a důsledně reformaci nebo odluku církve od státu. Tím
je řečeno, že nejde o nároky církví, jak se často a chybně říká,
ale jedině církve katolické. Majetek evangelických církví nebo židovských
náboženských obcí získal statut podle moderního práva, na které však
nelze beze zbytku převést právo feudální Evropy, podle něhož držela
majetek církev katolická. Nyní nabývá tato otázka na naléhavosti o to
více, že sociální demokracie je v současné době politického koalování
ochotna ustoupit Koalici mnohem dále, než je svým voličům ochotna připustit.
V některých otázkách totiž už bez boje ustoupila, aniž to svým členům
či voličům řekla.
Právo držby pozemkového majetku se totiž ve vztahu k půdě a dalším
nemovitostem (ale také k movitému majetku s pozemkovou držbou
souvisejícímu, aniž by se v jeho případě kdy přesně vymezilo, jak
a ke kterém) vázalo na konkrétní osoby. Od velmože po sedláka měl
kdekdo majetek formálně jen propůjčen od vrchnosti za protislužby a pouze
panovník jej opravdu vlastnil - a později i on toliko držel jako propůjčený
od Boha nebo u nás od svatého Václava. Staletí trvalo, než se šlechta
(a po dalších staletích poddaní) domohla aspoň dědičného držení
statků, připadajících zpět propůjčujícímu až po vymření rodu a ne
hned po úmrtí každého jednotlivého držitele.
Vlach dal zemi ...Bohu a svatému Štěpánu
Západokřesťanskou, později katolickou církev bylo možno do tohoto
systému zapojit jen dvojím způsobem: Buď udělením léna jejímu hodnostáři
(u nás pražskému a olomouckému biskupovi) jako kterémukoli jinému velmoži
či právní fikcí, vystiženou v první česky psané listině:
"Vlach dal zemi ...Bohu a svatému Štěpánu" - nikoli církvi. Jménem
Božím a světců jako ideálních vlastníků darovaného majetku pak
zakladatelé kostelů a klášterů tento majetek spravovali. Zodpovědni
pouze titulárním majitelům na nebesích byli ovšem faktickými vlastníky.
Z titulu své zodpovědnosti rozhodovali i o výběru, hodnocení a
odměňování kleriků k tomuto majetku přijímaných jen jakožto
specialisté na jeho náboženské využívání. Církev byla pouze rezervoárem
těchto specialistů, majetková práva měla veškerá žádná.
Přirozeně se snažila tento stav změnit už proto, že znemožňoval její
pevnější organizaci. Dosáhla však jen přeměny plných vlastnických práv
zakladatelů na práva patronátní. Jelikož pak sama mohla disponovat
majetky a důchody kostelů či klášterů a rozhodovat o jmenování do
funkcí a hodností k nim náležejících, interpretovala tuto změnu
jako zřeknutí se vlastnických práv zakladatelů a jejich dědiců.
Ti si ale i patronátními právy zachovali nárok dozírat na církevní
instituce v různém rozsahu, sahajícím od pouhého práva veta vůči
obsazování církevních hodností se správou majetků související až po
přímé jmenování držitelů těchto hodností. To, že změnu vlastnických
práv v patronátní nechápou jakožto uvedení katolické církve do
plných práv k majetku jí svěřenému, dávali zejména panovníci čas
od času důrazně najevo. Kromě běžných sporů o rozsah tzv. podacího
práva k návrhu jednání do různých církevních hodností a jeho
akceptování šlo též o odmítání či zastavování církevních
statků, zejména klášterních.
Není půda bez pána
Právům světské moci byly podle zásady "není půda bez pána"
podrobeny všechny církevní instituce za hranicemi papežského státu. Ze závislosti
se nemohly vymanit ani pokud získali majetek ze závěti člověka zemřelého
bez dědiců. Vždy zde existoval pán, který měl v takovém případě
právo získat jeho majetek jako tzv. odúmrť a ten se pak stával patronem v případě,
že tohoto svého práva nevyužil a majetek církevní instituci neodebral.
Po vymření dynastie se takové otázky řešily při nastolení nové.
S rozkladem feudalismu přecházela patronátní práva panovníků a
vrchnosti na státy, někdy i obce. Pozemkové vlastnictví všech osob podléhalo
navíc i nadále zvláštnímu režimu. Půda není pouhým zdrojem, ale
nezastupitelnou součástí životního prostředí. Žádná společnost
proto nikdy nepřiznala jakémukoli jejímu držiteli právo ji "užívat
- podle libosti zneužívat" jako jiný soukromý majetek. Periodickými
pozemkovými reformami se také bránila monopolizaci půdy dávno přetím,
než tak začala činit u dalších výrobních prostředků. Ze všech těchto
důvodů nabyla katolická církev plných vlastnických práv jen ke zlomku
majetku, který kdy užívala a to jen tam, kde vznikl po její odluce od státu.
Co však můj kostel dnes má...
Vývoj v českých zemích měl v rámci tohoto schématu jen
zanedbatelná specifika. Mezi hlaví z nich patří skutečnost, že hradští
správci a další knížecí úředníci ranného feudalismu přímo využívali
zakládání kostelů k získání své majetkové nezávislosti na
panovníkovi. Krásně to ilustruje Kosmas, když vkládá odvolávanému správci
Bíliny do úst slova "...se svým hradem ať si (kníže) učiní co se
mu líbí. Co však můj kostel dnes má, nemůže mi kníže odníti."
Podle dobového názoru bylo vše v pořádku, že vlastnických práv ke
kostelům nabývali jejich zakladatelé a nikoliv panovník, z jehož
majetku je vybavovali. Z dnešního hlediska ovšem získala katolická církev
přeměnou nejstarších vlastnických práv na patronátní jen nárok užívat
rozkradený státní majetek.
To si plně uvědomovali i čeští panovníci vrcholného středověku a
postarali se, aby zde platila právní zásada, kterou v 60. letech
vystihl Z. Kalista, historik léta vězněný jako "travič studní ve
službách Vatikánu": "...všechna církevní a zejména klášterní
nadání v našich zemích představovala vlastně jen nepřímý majetek
královský, součást komory královské, propůjčenou církvi jen k trvalému
užívání".
Basilejský koncil
Ona sama nakonec musela tuto zásadu akceptovat - při jednání o kompaktátech
uznal basilejský koncil výslovně, že kostelní zboží je světský
majetek, jehož jsou duchovní pouhými správci. Českého a obecně evropského
práva se po této stránce držela i ta nejhorší protireformace. Ferdinand
II. odmítl požadavek restituce církevní majetkové držby z předhusitské
doby, jeho syn (a ještě větší fanatik) uznával ke zlosti pražského
arcibiskupa práva měst obsazovat místa farářů při kostelích, které
založila. Ne až Josef II., ale všichni Habsburkové na českém trůně
pokládali katolickou církev za svou státní instituci, užívající státní
majetek.
Tisíciletá kontinuita práva se uplatnila při jeho modernizaci v XIX.
století. Říšský zákoník "pro království a země na Říšské
radě zastoupené" stanovil, že k zatížení, darování, prodeji
či prostě převodu na jinou osobu (pokud nešlo o majetek relativně
malé hodnoty) musely církevní instituce dostat souhlas státní správy.
Veřejné jmění
Tento princip převzala i Československá republika. Proto také např.
ministerstvo unifikací zaujímalo na základě přijatých rakouských zákonů
- i roku 1934, kdy byl ministrem čelný katolický politik monsignore Šrámek
- stanovisko, že majetek ve správě římskokatolické církve spadá pod přímý
dohled státu. Vykonával je zemský úřad nebo ministerstvo školství a národní
osvěty, dokud mělo na starosti rovněž náboženské otázky. Právní nárok
republiky formuloval již roku 1919 prof. dr. A. Hobza: "Takzvaný církevní
majetek ...není "vlastnictvím" církve ani jejích institucí. Je
to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát
...Povaha tohoto majetku namůže být vystižena žádnou představou
soukromoprávní. Otázka "vlastnictví" církevního majetku nemá
smyslu, ledaže bychom připustili vlastnictví samého státu ...Nelze proto
mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho
eventuelním určení pro jiný státní účel." Jedině taktické
úvahy rozhodly o tom, že toto stanovisko nabylo uplatňováno, např. při
pozemkové reformě, vždy striktně.
Jmění "formálně právně" připsané
Když se jí to hodilo, dovolávala se odlišnosti povahy "svého"
a soukromého majetku i sama katolická církev. Za veřejnoprávní instituci
se prohlásila i pastýřským listem biskupské konference z 10. 12.
1947, kterým žádala, aby jmění "formálně právně" připsané
do vlastnictví církevním subjektům bylo vyňato z revize 1. pozemkové
reformy, stejně jako majetek "státu, samosprávy i jiných veřejnoprávních
korporací". Koneckonců sám kardinál Vlk žádal v létě 1995
"odborný nezávislý posudek", zda je tzv. církevní majetek veřejný
nebo státní.
Bohužel se pak vrátil k předchozímu hřímání: "Ten, kdo
tvrdí, že církevní majetek, který je v současné době v rukou
státu, je majetek s veřejným charakterem, nemluví pravdu, používá
demagogické a populistické triky..." O demagogii by se při tak
zjevné účelovosti stanovisek mělo uvažovat spíše v případě požadavků
katolické církve. Je však přitom třeba vidět, že přes tuto účelovost
zůstává její názor v principu stejně neměnný celé tisíciletí,
jako názor evropských států.
Odkaz "vikáře Kristova"
Vlastní právní systém, který si katolická církev vyvinula, staví na
antické tradici, sahající k tolerančnímu ediktu císaře Galiena
(260-268 n.l.), přiznávajícímu křesťanským církvím práva veřejných
korporací, případně k Milánskému ediktu z roku 313 n.l., jímž
byly dokonce stanoveny podmínky restituce církevních nemovitostí.
Mlčí však o tom, že se tehdy jednalo o kroky přeměny křesťanství
v náboženství natolik státní, že Nikejský koncil stanovil roku 325
n.l. závazné principy víry za rozhodující účasti dosud nepokřtěného
císaře Konstantina. Císař by jakožto "vikář Kristův" čili
jeho zástupce na zemi světskou hlavou církve a jako takový měl i konečné
slovo v jejích majetkových záležitostech. Touto personální unií -
která na východě trvala až do pádu Byzance a poté ruského carismu, na západě
byla obnovena v anglikánské církvi - se církevní majetek stal zvláštním
druhem majetku státu už před vznikem evropské civilizace.
Majetkové požadavky katolické církve tedy neobstojí. Dělá si je na základě
povyšování vlastních interních předpisů na úroveň státní legislativě,
asi jako kdyby Červený kříž žádal uznávat své stanovy za rovné Ústavě.
Něco takového nelze trpět a navíc církevní právo opomíjí historické
souvislosti aktů, na něž se odvolává. Ty naopak ukazují, že katolická
církev nikdy v plném slova smyslu nevlastnila jiný majetek než ten,
který nabyla podle moderního práva po odluce od státu, k níž u nás
dosud nedošlo.
|