Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Milena.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 8, článků celkem: 16092, komentáře < 7 dní: 497, komentářů celkem: 390377, adminů: 60, uživatelů: 5032  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 154 návštěvník(ů)
a 5 uživatel(ů) online:

oko
Jan21
luteran
Dzehenuti
martino

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Informace z jednání VV BJB dne 22. listopadu 2021
·Seznam vypuštìných novozákonních veršù v Pøekladu Nového svìta
·Pastoral brothers – kde konèí vtipnost?
·Ekumenická rada církví si zvolila nové pøedsednictvo na pøíští dva roky
·Rozbuška a další mutace covidu-19
·Významný køesťanský genetik je frustrovaný z postoje evangelikálù k oèkování
·Vlivný Jižní baptista Robert Jeffress odmítl náboženské argumenty proti oèkování
·5 pilíøù konzervativního evangelikálního kalvinismu nesluèitelných s láskou
·Skrytì
·Pastoral Brothers

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
106982661
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: 2.Bible
Vloženo Sobota, 31. srpen 2002 @ 19:16:32 CEST Vložil: et

O Bibli

2.Bible   Skutečnosti dokazující inspirovanost bible --------------------------------------------------------------------------------     Uvádíme skutečnosti a svědectví, na kterých je založena pevná víra křesťanů, že bible je Boží knihou.   Na prvém místě uveďme skutečnost, že pisatelé biblických knih sami potvrzují božskou inspiraci. Jen ve Starém zákonu lze nalézt na více než 3.800 místech výslovná svědectví pisatelů, že čtenářům předkládají Boží slova a poselství. Např. Mojžíš 420x potvrzuje, že tlumočí Boží zvěst. Izaiáš, Ezechiel, Jeremiáš, Ámos a Zachariáš spontánně prohlašují, že jsou tlumočníky Božího slova. S podobným svědectvím se setkáváme i u novozákonních pisatelů. Inspiraci Starého zákona několikrát potvrdil i Ježíš Kristus. Uznával autoritu SZ, často se na něj odvolával a Písmo prohlásil za nezrušitelné a věčně platné. Svůj příchod na tento svět a události s tím spojené Ježíš považoval za naplnění inspirovaných Písem starozákonních proroků. Inspiraci potvrzují splněná proroctví. Bible obsahuje vedle historických zpráv i četná proroctví, která jsou dokladem božské inspirace. Proroctví bible nelze srovnávat s různými věštbami, které se buď nevyplní, nebo jsou tak formulovány, že je lze vždy nějak vysvětlit. Jestliže některý věštec na počátku války předpověděl, že "velká armáda bude poražena" nebo že "mnoho vojska bude pobito", pak měl vždy naději na splnění svého proroctví, protože v každé válce bývá mnoho mrtvých a jedna armáda bývá vždy poražena. Biblická proroctví velmi často zacházejí do podrobností a většinou hovoří o událostech, které se naplnily až po uplynutí celých staletí. Další - tedy již čtvrtou skutečností, která svědčí o inspiraci bible je obdivuhodná jednota myšlenek při tak velkém množství pisatelů. K napsání bible použil Bůh více než 40 osob. Byli to lidé, kteří se většinou navzájem neznali. Vždyť žili postupně v údobí delším než jeden a půl tisíce let. Tito pisatelé pocházeli z různých sociálních a společenských vrstev. Všechno, co člověk činí, je nedokonalé, i když má sebevětší vzdělání a zručnost. U bible je však pozoruhodné, že při různosti povah pisatelů a při rozličných podmínkách a okolnostech, ve kterých jednotlivé spisy vznikaly, byla zformována kniha, jež tvoří obdivuhodný celek. Pisatelé často vyjádřili Boží pravdy, které daleko přesahovaly jejich chápání. A co je zajímavé: některé zdánlivě nejasné skutečnosti sdělené jedním pisatelem, jsou často vysvětleny jinými pisateli, kteří žili dávno před těmi. jejichž nejasné místo vysvětlují. Božskou inspiraci bible také potvrzuje její trvalá aktuálnost. Kolik knih dal lidstvu starověk! Řečtí a římští filozofové, dávní učenci, historikové a literáti napsali knihy, kterými by se daly naplnit dlouhé řady regálů v knihovnách. Lidé se o nich většinou něco dozvědí v hodinách dějepisu, zatímco jejich hlubšímu studiu se věnuje pouze úzký kruh specialistů. Naproti tomu bible, která má také svůj původ ve starověku, je knihou stále živou. Čtou ji nejenom teologové a vzdělaní lidé, ale i ti nejprostší. Její četbě naslouchají dokonce i analfabeti. Vždyť je překládána i do jazyků a nářečí, kterými mluví jen málo početné skupiny, žijící někde v pralesích nebo v krajích věčného ledu. To svědčí o tom, že jejím autorem nejsou lidé s větší nebo menší vzdělaností, ale Bůh, který své zjevení - určené pro vzdělané i prosté - uložil do spisů psaných lidskou rukou. Za zamyšlení stojí i nezničitelnost bible. Těžko bychom nalezli knihu, která by na jedné straně byla tak oblíbená - bez nadsázky se dá říci, že milovaná a na druhé straně tolik pronásledovaná. Za žádnou jinou knihu nepoložilo tolik lidí život, ale na druhé straně žádná jiná kniha nebyla tak ničena a likvidována jako bible. K jiným knihám zůstávají lidé lhostejní, zatímco před biblí buď utíkají nebo se jí podřizují. Třebaže měla a má stále své nepřátele, přece je nejvíc překládanou a vydávanou knihou. Biblické společnosti pravidelně uveřejňují, v jak velkých nákladech bible vychází a do kolika jazyků a nářečí byla přeložena. Tato čísla však mají jen krátkou platnost, protože se rok od roku mění, tak jak přibývá počet nových překladů a vydání. Daly by se uvést ještě jiné skutečnosti svědčící o inspiraci bible. Za všechny lze vzpomenout ještě vliv bible na člověka. Bible je kniha, ze které můžeme čerpat útěchu, povzbuzení a sílu k životu. Je to ovšem i kniha, která člověka znepokojuje, protože v ní hříšný člověk stojí před svatým Bohem. Nesčetné příklady tento vliv bible nezvratně potvrzují. Alkoholici, narkomani, zločinci, zloději a vrahové změnili svůj život, když se nechali oslovit Božím slovem. A nemusí to být vždy jenom lidé vyvržení z lidské společnosti, jejichž život bible změní. Kolik mužů a žen bylo nešťastných jenom proto, že si nerozuměli se svými bližními, protože v jejich srdci vládla závist, ješitnost, sobectví nebo pýcha. Kolik lidských srdcí - tvrdých jako kámen - muselo Boží slovo rozbít, aby k němu mohla proniknout hřejivá láska, kterou do nich chce Bůh vložit, aby z nich pak vyzařovala dál.   Trvalá autenticita bible --------------------------------------------------------------------------------     Od nejstaršího pisatele - Mojžíše - až do 16.století, kdy Guttenberg vydal první tištěnou bibli se Písmo svaté jenom ručně opisovalo. Je tedy na místě otázka, zda se během těch dlouhých tří tisíc let do textu nevloudily chyby. Na tuto otázku však můžeme s jistotou odpovědět, že Bůh nad věrným předáváním svého zjeveného poselství bděl a jeho původní obsah pro nás zachoval. Tuto skutečnost lze podložit bohatým historickým a archeologickým materiálem.   V nejstarším období lidé psali na hliněné tabulky, kamenné desky nebo dřevěné destičky. Protože tento materiál byl neskladný a těžký k přenášení, objevil se záhy papyrus. Ten byl již ve starém Egyptě jedním z nejrozšířenějších materiálů používaných ke psaní. Byly to blány ze dřeně nilského rákosu. Jejich slisováním, usušením, uhlazením a vybělením vznikla poddajná a značně pevná blána, způsobilá ke psaní. A spojením celé řady blan vznikly svitky libovolných rozměrů. Na tyto papyrové pruhy psali písaři do sloupců, z nichž každý byl asi 10 cm široký.   Dalším materiálem, který používali ve starověku ke psaní je pergamen. Označení tohoto materiálu pochází od názvu města Pergamu, který proslul jeho výrobou. I když byl pergamen již dávno znám, přece jej pro biblické texty dlouho nepoužívali. Až ve 4. stol. po Kr. opisovači bible zjistili, že pergamen je mnohem vhodnější než papyrus. Byl mnohem hladší, takže se na něm lépe psalo a dal se skládat v archy, což umožňovalo pořizovat již svazky podobné našim knihám - a co je pro nás nejdůležitější: nepodléhá tak snadno zkáze jako papyrus. Proto máme dnes k disposici množství dochovaného textového materiálu, na kterém lze ověřit správnost předávaného textu.   Podstatná je ovšem i práce samotných opisovačů. Ti si byli vědomi, jak závažný text jim byl svěřen, a proto vytvořili vzorový text, který zpracovali s neuvěřitelnou pečlivostí a podložili jej všemi nejlepšími rukopisy, které měli k disposici. Po stranách tohoto textu uvedli čísla a značky, jimiž označili počet písmen, středová písmena a slova. Pro dokreslení uvedeme jen jeden z mnoha příkladů ilustrující rozsah jejich práce. Oni dokonce spočítali, že v hebrejském Starém zákonu se vyskytuje 42.377krát hláska aleph, 38.218krát hláska beth a pod.   Správnost biblického textu je možné ověřit i na nejstarších překladech Starého zákona. Jednak je to překlad do řečtiny, určený židům, kteří žili mimo Palestinu a jazyk svých otců již neovládali. Tento překlad pořídilo 72 židovských učenců - z každého izraelského pokolení, kterých bylo 12, po šesti. Původní číslo bylo zaokrouhleno na 70 a odtud je také název tohoto překladu - Septuaginta - tj. sedmdesátka. Překlad pochází z Egypta a byl poříze více než 200 let před začátkem našeho křesťanského letopočtu.   Další znění důležité části Starého zákona nám zachovali Samaritáni, kteří se vlivem politických událostí již před rokem 400 př. Kr. odtrhli od Izraelitů a na hoře Garizim si vybudovali vlastní chrám, což mělo být projevem jejich vzdoru proti Židům. Protože Samaritáni uznávali za právoplatné knihy Zákona - tj. 5 Mojžíšových knih, uchovávali si jejich velmi staré exempláře. Z nich potom text opisovali, a tak nezávisle na židovských opisovačích zajistili uchování původního textu podstatné části bible. Ve městě Nablus dodnes existuje samaritánská náboženská společnost, která opatruje velmi staré rukopisy. Tyto texty ve srovnání se židovskými rukopisy vykazují jen nepatrné a naprosto bezvýznamné odchylky.               Nižší kritika bible --------------------------------------------------------------------------------     Nekritický postoj k jakékoli nauce nebo filosofii vede k fanatismu. Vždyť moudrý Stvořitel vybavil člověka rozumem a svobodnou vůlí, která mu dává možnost, aby se rozhodoval. Myslím, že nejlepší odpověď k této otázce najdeme v samotné bibli. Tam je zpráva o věřících v makedonském městě Beroji, kteří "každý den zkoumali v Písmu a "rozvažovali, zdali tomu tak je".   Co je to kritika? - Je to rozumová zkouška zaměřená k ověření pravdy a pravosti určitých skutečností. A protože oni křesťané v Beroji "rozumově prověřovali" bibli, tak prováděli kritiku. Kritika je tedy i na cestě víry dobrým - a dokonce nezbytným - pomocníkem. Nesmíme ovšem přehlédnout skutečnost, že při posuzování a hodnocení nemusí vždy člověk vycházet vždy z objektivních faktů, ale může podléhat svému subjektivnímu rozumovému, mravnímu nebo kulturnímu měřítku a může tak stát pouze na vlastních dohadech. A taková kritika, která nevychází z faktů, je spekulativní, a tudíž zhoubná a nebezpečná. Tyto skutečnosti platí v plné míře i při posuzování bible. Proto se biblická kritika dělí na dvě skupiny: na nižší a vyšší kritiku.   Nižší kritika se zabývá studiem biblických jazyků - hebrejštiny a řečtiny, zkoumá dějiny zprostředkování textu - tzn. zajímá se o to, jakými cestami a prostředky se dostal biblický text do našich rukou. Zjišťuje, zda to byly cesty spolehlivé, a proto studuje nejstarší dochované texty a překlady Písma, srovnává je a usiluje o případnou rekonstrukci původního textu. Protože se zabývá biblickým textem, je nazývána také "textovou kritikou".   Již od 18. století zde byli učenci, kteří této konstruktivní kritice věnovali celý svůj život a do nejmenších podrobností prostudovali knihy Písma svatého. Tak např. anglický učenec John Mill více než čtvrt století sbíral a studoval biblické texty a v roce 1707 vydal Nový Zákon, ve kterém srovnává 78 různých rukopisů. Jeho příklad potom následovali další badatelé, kteří počet porovnávaných rukopisů rozmnožili. O tom, do jaké míry se již v 18. století tato srovnávací textová kritika rozrostla, svědčí práce učeného de Rossiho, který v letech 1784 - 88 vydal v Parmě srovnání 731 hebrejských rukopisů.   V polovině 20. století již nikdo nedoufal, že by se mohly nalézt nějaké starší texty, protože se vědělo, že Židé všechny opotřebené a odložené biblické rukopisy ničili, aby jako posvátné spisy nemohly být zneuctěny. A přece došlo k objevu, který významně ovlivnil další vývoj textové kritiky: počínaje rokem 1947 bylo v jeskyních u Mrtvého moře nalezeno velké množství svitků, z nichž některé pocházejí z doby několika staletí před Kristem. Mezi nejcennější z nich patří bezpochyby svitek proroka Izaiáše, který stylisticky podivuhodně souhlasí s dosud známými masoretskými texty. Tak se potvrdilo, že nižší neboli textová kritika je nesmírně důležitým a prospěšným prostředkem k prohloubení studia bible.   Máme-li srovnávat nižší a vyšší biblickou kritiku, pak musíme zopakovat jednu důležitou skutečnost, o které jsme se již zmínili: Je důležité, aby každý kritik vždy vycházel z objektivních faktů. Je nebezpečné - přímo zhoubné, když kritik podlehne svému subjektivnímu rozumovému, mravnímu nebo kulturnímu měřítku a buduje pouze na vlastních dohadech a názorech. Taková kritika, která nevychází z faktů, je spekulativní a proto i zhoubná a nebezpečná.               Vyšší kritika bible --------------------------------------------------------------------------------     Vyšší biblický kritika - nebo také historická a literární, jak je nazývána, se pídí po vzniku jednotlivých biblických knih, zkoumá jejich původ a snaží se určit čas a místo jejich napsání. Pokud by to činila se zájmem přivést čtenáře do důvěrnějšího kontaktu s inspirovaným Božím slovem, pak by bylo na místě takovou snahu uvítat a podpořit. Ale vyšší kritikové se k Božímu slovu nestaví jako služebníci, ale jako svrchovaní - a velmi často zaujatí a neobjektivní soudci.   Pod útočnou palbu kritiků se dostali nejenom Noé, Abrahám, Lot, Izák a Jákob, ale i mladší biblické postavy jako Izaiáš, Jeremiáš, Daniel a jiní. Na mušku si vzali i četné události z bible. Zavrhli všechno, co nemohli svým rozumem vysvětlit a co je nutné přijímat pouze vírou. Božské zjevení snížili na pouhou mytologii a nejsmutnější je, že jejich destruktivnímu soudu neunikl ani sám Pán Ježíš. Zdegradovali ho jako Božího Syna a prohlásili ho za pouhého lidského učitele, kterému někdy přisoudili i nepěkné vlastnosti, jako je rafinovanost, lstivost a úskočnost.   Bůh však svou věc obhájil. Když útoky kritiků byly nejsilnější a upřímní věřící stáli někdy posmívání - sami jen se svou vírou - přihlásila se o slovo archeologie. Lopaty začaly odkrývat historické skutečnosti, které kritika označila za nehistorické. A tak věda svým jasným svědectvím vyvrátila názory kritiků.   Do jaké míry se to podařilo, o tom vydal svědectví archeolog světového jména - prof. dr. Bedřich Hrozný. V úvodu ke svým "Nejstarším dějinám přední Asie" napsal, že jsme v dnešní době zaplaveni přebohatým materiálem historickým, který nám dovoluje zpráva Starého zákona přezkoumat, ověřit a jedinečným způsobem doplnit. Prof. Hrozný doslova píše: "Tam, kde nám Starý zákon dodal pouze prázdné, nám nic neříkající jméno země nebo národa, můžeme dnes nezřídka vepsat do knih historie Přední Asie celé kapitoly, ba je rozmnožit o celé svazky, pojednávající co nejpodrobněji o dotyčných zemích a národech."   Jaká je to smělost a současně i paradox, že mnozí lidé svými pocity a myšlením útočí na bibli, zatímco by bible měla útočit na jejich pocity a myšlení. Zkušenost, kterou na cestě do Emauz učinili Ježíšovi učedníci, se opakuje všude tam, kde Boží slovo má příležitost oslovit člověka. Oni vyznali, že "jejich srdce hořela", když naslouchali Písmu, které jim Ježíš vysvětloval.               Jak číst bibli --------------------------------------------------------------------------------     Bible je sice jedinečným literárním skvostem, ale Bůh od nás očekává, že v ním budeme hledat nejenom krásu slova. Vždyť ona sama o sobě vypovídá, že neobsahuje pouze nějaké "vtipně vymyšlené báje", ale přináší nám svědectví o živém Bohu a o záchraně, kterou nabízí všem lidem. Cílem studia bible nejsou ani historické zprávy, i když je jimi nabita. Na nich nám chce Bůh ukázat, že On sám je Pánem dějin a že ohlášený plán záchrany člověka dovede vítězně ke konci.   Bibli také nelze číst jen z dlouhé chvíle - nebo prostě proto, že si někdo "chce něco přečíst". Jsou takoví věřící, kteří se domnívají, že četbou bible splní "svou náboženskou povinnost" nebo že tím vykonají "něco pro Boha". To je však naprosto nesprávný přístup k bibli. Vždyť Bůh nepotřebuje nás lidi, ale my potřebujeme jeho. Jestliže čteme bibli, pak z toho nemá prospěch Bůh, ale my sami.   Jak dát bibli příležitost, aby nám byla k užitku a aby pro nás "něco učinila"? Použijme obraz, který nám nabízí bible sama: Ona se sama nazývá "chlebem". Chléb je určen k nasycení. Jestliže ho však někdo rozláme a rozhází po zemi, bude hladovět dál - a chléb nebude mít příležitost být k užitku - něco pro člověka učinit. Chléb je užitečný jenom tehdy, když je přijímán jako pokrm - když ho lidé jedí, když se jím sytí. Také bible má schopnost nasytit duši člověka, je ovšem nutné, dát jí příležitost a přijímat ji jako chléb. Sebevětší množství čisté a osvěžující vody neuhasí žízeň, pokud se jí žíznivý nenapije. Bible se právem nazývá živou vodou. Nikomu však nebude k užitku, pokud se mu nestane nápojem.   Závěrem musíme dodat jedno: V minulých desetiletích jsme byli poučováni, že je jedna lidská vlastnost, která je pro rozvoj charakteru škodlivá: je to pokora. Jejím protikladem je pýcha. Proč se o tom zmiňujeme v souvislosti s využitím hodnot, které bible nabízí? - Hodnoty bible zůstávají totiž pyšnému člověku uzavřeny.   Lék nepřijímá ten, kdo je zdravý - nebo alespoň ten, kdo si myslí, že zdravý je. Lék bereme tehdy, když víme, že nejsme zcela zdrávi, když se necítíme dobře. A co je pro používání léku příznačné - na jeho užívání se vztahují určitá pravidla, která určil lékař. Bible je lék, který je nutné brát podle Bohem vydaného předpisu - a ten je srozumitelný a prostý: Bůh nám v bibli oznámil, že my lidé jsme zasaženi chorobou, která se nazývá hřích. Tuto nemoc, kterou nelze na světě nevidět: Závist, sobectví, lakomství, hněv, lež, vzájemná neúcta ... to jsou projevy choroby hříchu, se kterými se setkáváme v životě. Bůh nás však chce uzdravit. Je ovšem potřebné v prvé řadě si přiznat, že jeho nabízenou pomoc potřebujeme - to zn.: přiznat, že jsme hříšní - a potom je nutné uznat Boží svrchovanost - autoritu "Lékaře", který nám podává spolehlivý a osvědčený lék. A k tomu je potřebí vzdát se pyšného postoje a pokorně příjmout nabízenou pomoc.   Pro čtení bible je nutné vyhradit si čas. Chvíle, které nad ní strávíme nejsou nikdy ztrátou, ale vždy jen ziskem a obohacením. Správně čte bibli ten, kdo přijímá její poselství jako zvěst právě jemu určenou. Je potřebné dát stranou vše, co rozptyluje a odvádí pozornost. Vyplatí se zapomenout na chvíli na všechny záležitosti a starosti všedního života. Bůh nás chce oslovit, a my mu k tomu musíme dát příležitost. Je dobré, zvolit si pro čtení bible pravidelný čas - a to nejlépe v takovou denní dobu, kdy nejsme příliš unaveni. S unavenou myslí je obtížné soustředit se na hluboké myšlenky, které bible obsahuje a vždycky to pak znamená ochuzování se o hodnoty, které nám Bůh je připraven dát.   Je mnoho lidí, kteří si bible na jedné straně váží, ale přitom se jim stala jakýmsi fetišem. Do kostela nebo modlitebny ji nenosí, protože jim stačí, když z ní při bohoslužbách přečte něco kazatel. A doma ji otevírají jen tu a tam - náhodně, aniž by se pokoušeli porozumět jejímu poselství. Snad se nechají některými jejími oddíly i nadchnout a zmocní se jich chvilkové dojetí - ale to je vše.   Mnoho lidí dalo bibli stranou, protože ji začali číst jako jiné knihy. Přečetli několik prvních kapitol ze Starého zákona, a když se dostali k rodokmenům nebo k popisu svatyně starých Izraelitů, ztratili o bibli zájem, protože všemu nerozuměli. Taková postupná četba bible je vhodná pro toho, kdo se s ní již dříve podrobněji seznámil. Pomáhá k prohloubení a oživení toho, co jsme již předtím prostudovali. Pro začátek je nutné nechat se někým vést a bibli spíše studovat než souvisle číst. Studium pod vedením zkušeného "písmáka" je nedocenitelné. Nedoceněným prostředkem pro porozumění bibli je modlitba. Je to klíč, kterým otevíráme hloubky této knihy. Je osvědčené přečíst si z bible určitý oddíl, a pak se soustředit na jeho obsah, abychom zjistili myšlenku, kterou Bůh do verše vložil.   Rozhodně se vyplatí studovat bibli podle určitého plánu. Bible obsahuje 66 knih, a proto je nutné, aby se v nich čtenář od počátku uměl orientovat. Prvním předpokladem je znalost pořadí jednotlivých knih Starého a Nového zákona. Dále je prospěšné seznámit se s charakteristikou jednotlivých knih. To znamená u starozákonních knih znát rozdíl mezi knihami historickými, prorockými a poetickými, v Novém zákoně pak vědět, že evangelia líčí život Ježíše Krista, kniha Skutků apoštolů přibližuje dějiny ranné křesťanské církve, epištoly jsou dopisy a poslední kniha bible je kniha prorocká.   Existuje jeden citát, který připomíná tři skutečnosti, které určují správný vztah k bibli: "Autorem této knihy je Bůh, jejím předmětem je pravda a účelem moje spasení."               Autor textu: Jiří Drejnar, ředitel Mezinárodní biblické společnosti v ČR


"2.Bible" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.23 sekundy