Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Patricie.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 3, článků celkem: 16173, komentáře < 7 dní: 291, komentářů celkem: 395964, adminů: 60, uživatelů: 5073  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 258 návštěvník(ů)
a 1 uživatel(ů) online:

ivanp

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108504746
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: Deviace náboženské autority
Vloženo Středa, 22. leden 2003 @ 06:41:13 CET Vložil: Bolek

Přednáška poslal sival

  Deviace náboženské autority
Motivace těchto úvah Téma náboženské autority se často objevuje v souvislosti s problémem sekt a nových náboženských hnutí. Náboženským seskupením označovaným tímto složeným názvem se připisuje autoritářství a poukazuje se na psychické a sociální škody, které způsobuje. Tyto úvahy jsou motivovány touhou pomoct postiženým a zabezpečit prevenci. Poukazuje se na rizika pro tělesné a duševní zdraví a na rozpad rodin a jiných podobných lidských společenství.

V této souvislosti je nutno se fungováním náboženských autorit nezaujatě, systematicky a analyticky zabývat. Metodologické předpoklady Prvním předpokladem úspěšného řešení uvedeného problému je ujasnění metody. Je obecně známo, že mýty, náboženské texty, doktríny, praktiky a organizační struktury mohou být tématem mimo jiné dvou oborů. Křesťanská teologická interpretace náboženské autority nemusí být založená na verbální ortodoxii či fundamentalistická. I když půjde o pluralitně a dialogicky orientovanou koncepci oceňující přínos jiných náboženství, zůstává vědomě zaujatým a hodnotícím pojednáním o náboženství, jehož je výrazem, a o jiných náboženstvích. Religionistika přistupuje ke svému tématu programově bez zaujetí pro nebo proti nějakému náboženství. Není její rolí dávat některému náboženství přednost a jiné zpochybňovat. Jejím základem je deskripce náboženských jevů. Činí-li to diachronně, má popis charakter historie náboženství. Religionistika se dodnes chápe především právě takto. Alternativně se však jako jádro religionistické práce objevuje i synchronně pojatý strukturální popis nebo fenomenologie náboženské zkušenosti umožňující pak různou hermeneutiku náboženských textů a jiných projevů. Důležité právě pro téma náboženské autority je to, že objektivita a nezaujatost religionistiky (nejen religionistů) má též meze. Především náboženství není beze zbytku objektem. Je především vztahem a děje se v čase. Je samozřejmě jevem lidského individuálního a sociálního života. Svou vlastní subjektivitu a subjektivitu těch, o nichž referuje, nemůže religionista beze zbytku objektivizovat. Religionista jako badatel je zároveň člověk a jako člověk je také nejen účastníkem a produktem, ale i subjektem či protagonistou sociálních a kulturních jevů; má tedy i nějaký osobní poměr k náboženství. Může být sám náboženským člověkem, může být hledačem a pochybovačem, může být nábožensky indiferentní v tom smyslu, v jakém je zřejmě indiferentní nejsilnější skupina české populace. A může si být jist svým vnitřním odmítnutím náboženství. To vše jsou postoje, které prorůstají do religionistické práce nejen jaksi nedopatřením, ale nezbytně. Absolutní metodická izolace badatele od jevů, jimiž se zabývá je v kterékoli z humanitních věd iluzí. (Pozn. 1) Pokud jde o takové jevy, jako je sektářství, autoritářství a fundamentalismus, bude pro religionistický přístup k nim charakteristické, že si bude všímat tohoto jevu samotného i rizik s ním spojených padni komu padni. Jejich zjištění, religionistický popis a jejich např. psychologická nebo sociologická analýza by neměly být způsobilé sloužit jako zbraň v mezináboženských rozepřích. Sektářství a nová náboženská hnutí Prozkoumání si zaslouží samozřejmé spojování problému náboženského sektářství (extremismu či totalitarismu) s novými náboženskými hnutími. Můžeme zde např. uvést, že Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů, která reprezentuje v Česku tento víceméně odborný zájem, naznačuje už svým názvem nedostatečné odlišení těchto dvou jevů, které se však ve skutečnosti překrývají jen částečně. Zmíněná Společnost nevydává oficiální stanoviska, ale z některých textů jejích členů se zdá, že jde vlastně o totéž. Že tedy nová náboženská hnutí jsou prakticky všechna sektářská a že sekty se vyskytuji převážně nebo výlučně v okruhu nových náboženských hnutí. Bezproblémové spojování nové religiozity se sektářstvím je v religionistických odborných kruzích vystaveno kritice. Poukazuje se především na to, že tzv. antikultovní, příp. kontrakultovní aktivity zpochybňují svobodu vyznání a že hraničí s porušováním lidských práv. Tzv. deprogramování je jejich extrémní, násilnou podobou. (Pozn. 2) Má-li se v těchto věcech zjednat jasno, je potřebné prozkoumat, nakolik se skutečně v různých nových nebo tradičních náboženských seskupeních vyskytují autoritářské prvky. Významy slova “sekta” v současné češtině Výrazu “sekta”, jak bylo nedávno vytipováno, se v současné češtině užívá ve čtyřech různých významech. Původně může jít, etymologicky viděno, o vydělenou část původně společného většího náboženského celku. Právě v tomto významu pronikl tento výraz do evropských jazyků z latinského znění Bible. (Pozn. 3) Už v tomto původním významu však nešlo o výraz nezaujatě popisný. V monoteistických náboženstvích Západu se postupně pluralita stávala proviněním a odlišnost se trestala. Proto má výraz sekta v kontrastu k analogickým výrazům např. v buddhismu emocionálně nabitý hodnotící význam. Ekumenické vztahy v posledním půlstoletí vedly ke změně terminologie. Označování jiných křesťanských církví výrazem “sekta” je dnes už vzácné. Objevuje se už jen v pokleslé nábožensko-polemické žurnalistice. Přeneslo se na oblast nových náboženských hnutí. Jde o směry, které tradiční náboženskou scénu (ale i netolerantní část nenáboženské veřejnosti) provokují svou novostí a neobvyklostí. Může jít o různé nové, prožitkově orientované směry v církevním křesťanství, jako jsou hnutí kolem různých údajných mariánských a jiných zjevení, letniční či charismatické křesťanství, skupiny zaměřené na meditaci a na dialog s jinými náboženstvími a dále skupiny prosazující tradiční latinskou liturgii a proti liturgii reformované. Zejména ale jde o atypická náboženská seskupení identifikující se jako křesťanská, leč mimo rámec tradičního církevního křesťanství. Může jít o takové skupiny jako je Církev Ježíše Krista svatých posledních dnů (mormoni), Náboženskou společnost svědků Jehovových, Církev sjednocení resp. celé unifikační hnutí, o Rodinu, Univerzální život, Obec křesťanů a o náboženské aspekty antroposofie. Jako sekty jsou často označovány relativně nové náboženské skupiny přinášející do oblasti tzv. západní civilizace jednotlivá orientální náboženství (konfuciánství, taoismus, hinduismus, buddhismus) nebo jejich různě smíšené prvky. Další skupinu tvoří esoterní směry a skupiny navazující na antiku, např. na mysterijní kulty, gnosticismus a hermetismus. Některé proudy mísí prvky různých směrů. Nejtypičtějším takovým programově synkretickým hnutím jsou skupiny odvolávající se na příchod nového či vodnářského věku. V diskusích kolem zmíněného označování nových náboženských hnutí a kolem protisektářských aktivit se postupně ukázalo, že výraz “sekta” není neutrální a pouze popisný. Je to ze sociologického hlediska etiketa. Označení nějaké náboženské skupiny za sektu je výrazem jejího negativního hodnocení. Kritici nové religiozity se snaží ospravedlnit užívání tohoto výrazu a své prakticky aktivity poukazem na autoritářský charakter těchto směrů. Další z významů slova “sekta” je tedy autoritářská náboženská organizace. V souvislosti s hypertrofovanou autoritou se jako její doplňující projevy uvádí Shledává se analogie mezi tímto typem náboženského společenství a totalitním politickým hnutím příp. totalitním režimem. Hovoří se výslovně o náboženském totalitarismu. Krajní pozici ve významovém spektru pojmu “sekta” tvoří takzvané destruktivní kulty. Jsou to náboženské společnosti, o nichž se ukáže, že reálně ohrozily bezpečí svých členů a jiných lidí. Jde o prokazatelné omezování lidské svobody, ponižování lidské důstojnosti, rozkladné působení na rodiny a podobná základní lidská společenství, škodlivý vliv na tělesné a duševní zdraví až po individuální nebo hromadné vraždy a sebevraždy. Soustředíme se dále na poslední dva uvedené významy. Půjde nám tedy o náboženská seskupení autoritářská a destruktivní, jež sice můžeme souhrnně označovat jako sekty, ale musíme si být vědomi nejednoznačnosti tohoto výrazu. (Pozn. 4) Rizika náboženského autoritářství v dálněvýchodních náboženstvích Zmíněné “sektářské” znaky, jako fundamentalismus, exkluzivita, uzavřenost a selekce informací se, stejně jako nebezpečnější projevy fanatismu, extremismu a nábožensky motivovaného násilí vyskytují u některých náboženských seskupení nezávisle na náboženském vyznání. Všechny tyto jevy v prostoru náboženství mohou koneckonců jen kopírovat podobné jevy z oblasti politiky. Přesto však může mít autoritářství (se svými doprovodnými projevy) kořeny v náboženství samotném. Nebudeme daleko od pravdy, konstatujeme-li, že náboženské konflikty patří k nejkrutějším. Navíc pak u některých náboženství zjišťujeme sociopatologické jevy častěji a ve větším rozsahu než u jiných. Jako příklady můžeme ze světových náboženství můžeme na jedné straně uvést buddhismus a taoismus a na druhé křesťanství a islám. Míníme-li fundamentalismem především slepé přijímání autority základních náboženských textů, nepadá to v buddhismu v úvahu. Značná část buddhistů nemá žádný kánon posvátných spisů. Théravádový (pálijský) kánon se má spíše studovat a zpočátku zkusmo praktikovat, než slepě přijímat. Podobně se staví ke svým kanonickým souborům spisů různé mahájánové směry. Buddha v kanonických textech doporučuje svým žákům úctu k jiným duchovním směrům. I když se tato cesta považuje za radikální, nejdále vedoucí, přímou a nejjistější, nelze říci, že by buddhisté připisovali své vlastní duchovní cestě výlučnost, že by tedy prohlašovali, že jen ona vede směrem k cíli. Autorita buddhistických duchovních učitelů není absolutní ani samozřejmá. To vše by ale mohly být náhodné okolnosti vzniklé na dějinné cestě buddhismu. Důležité je, že v jádru buddhismu není přítomna myšlenka poslušnosti. Sama podstata duchovního života v buddhismu, podobně jako v taoistické a konfuciánské verzi čínského národního náboženství, nespočívá v poslušnosti nadzemské autoritě. Transcendentní skutečnost (Nebesa, Tao, Nirvána, buddhovská přirozenost), o níž tam jde jako v každém náboženství, nemá pozemské tlumočníky své vůle. Nic také nedovoluje, nezakazuje a nepřikazuje. Jisté riziko v náboženstvích pocházejících z Indie představuje nicméně pozice gurua. Je to duchovní mistr, učitel. Zejména v hinduismu se má za to, že bytost, která ve skutečnosti učí, je lidská pouze vnější podobou. Její pravá podstata je božská. To sice podle některých hinduistických směrů platí o všech lidech, ale v guruovi je to božské probuzeno, osvobozeno, plně realizováno. Božská autorita takového učitele vylučuje kritiku a odstup. Žák nerozhoduje o svém postupu na duchovní cestě sám protože není chápán jako bytost plně za sebe odpovědná. Nicméně v kontextu indické tradice, která není sama o sobě autoritářská nemá smysl vynucená poslušnost, a ochota řídit se pokyny mistra má vyplývat z důvěry k němu. Přenesena do západního prostředí, které více počítá s autoritou, mocí a poslušností, se může tato instituce stát nebezpečnou přinejmenším v tom smyslu, že bere člověku iniciativu z rukou. Někdy ale i tak, že vytrhává člověka z rodinných, profesních a občanských vazeb a izoluje jedince a blokuje v jejich dalším přirozeném vývoji. (Pozn. 5) Náboženské kořeny autoritářství v monoteistických náboženstvích Západu. V tradici tří po sobě nastupujících západních, profétických, monoteistických náboženstvích Západu je situace opačná. Nezpochybnitelnou autoritou je text, v případě judaismu a křesťanství Bible a v islámu Korán. Napsali ho sice lidé, ale jakožto mluvčí Boha. Lidské slovo se tu stává slovem Božím. Ve Starém ani v Novém zákoně se sotva najde příznivá zmínka o jiném náboženství. Nejsou-li jeho vyznavači už rovnou zaprodaní démonům, jsou aspoň politováníhodnými nevědomci, kteří musí být poučeni. V Koránu se střídají příznivé zmínky o lidech knihy (Židech a křesťanech) s jejich kritikou (např. křesťanů za to, že zkreslili učení proroka Ísy, tedy Ježíše) a s ostrými soudy nad ostatními náboženstvími. Křesťanství je nadto pro značnou část svých přívrženců jedinou cestou spásy a islám je přinejmenším zjevením nejvyšším a definitivním. (Pozn. 6) Nad tyto zbytné a snad povrchové aspekty abrahámovských náboženství je tu ovšem u všech tří pojetí transcendentního protějšku náboženského vztahu jako patriarchálního tu přísného a spravedlivého, tu laskavého despoty. Základní ctností je poslušnost vůči němu, podstatou hříchu je neposlušnost. Bůh je prezentován jako všemocný, jako vládce, zákonodárce, soudce a odplatitel. I tam, kde se náboženská řeč (zejména v křesťanství) demytizuje, zbývá jako základní zkušenost prožitek absolutního a nepodmíněného nároku na lidi, i když jeho zdroj není přesně identifikován. (Pozn. 7) Božského vševládce (pantokratora) reprezentuje vždy lidská autorita, ať už jsou to pisatelé kanonických textů nebo cosi na způsob církve či jejích rozhodovacích instancí. V druhém sledu jsou reprezentanty neoddiskutovatelné Boží moci nad lidmi světské vrchnosti, pokud se drží Boží vůle tlumočené duchovními autoritami. V některých větvích křesťanství je spojení církevních představených s božskou autoritou těsnější než v judaismu a islámu. Podle některých radikálních ortodoxních skupin v judaismu je Tóra obsažená v pěti knihách Mojžíšových seslána s nebe ve své doslovné podobě a Talmud je v podstatě dodatečně zapsanou ústní Tórou. Neexistují tam však živé náboženské autority, které by měly právo aktuálně přikazovat a zakazovat. Pouze tlumočí závazná pravidla. Podobně to platí o extremistických islámských skupinách. Jejich jediným programem je absolutní podřízení státu a veškerého veřejného života Koránu, tradici, případně i nějakým živým muslimským autoritám. Vše, co by bylo v cestě, musí být smeteno, třeba i násilně. Nicméně náboženské autority tam mají málokdy skutečnou moc nad světskými vládci. Ti se v řízení islámského lidu podle Boží vůle pokládají za samostatné. V křesťanství je toto sociální a psychologické riziko přítomno všude tam, kde je jako hlavní ctnost uváděna poslušnost Bohu a navíc se přehlíží, že faktickými Božími tlumočníky jsou vždy lidé, např. autoři biblických textů a redaktoři biblického kánonu, koncilní otcové, raně křesťanští privilegovaní autoři (otcové a učitele církve) a živé církevní autority všech staletí. Že jde tedy nakonec o poslušnost lidem. Aspoň někteří reprezentanti Boží vůle bývají neomylní, jejich činy nikdo nemá právo posuzovat, přezkoumávat, nejsou kontrolováni a žádnému viditelnému grémiu odpovědní. V římskokatolické církvi došlo od první poloviny šedesátých let v souvislosti s II. vatikánským koncilem k posunu. Papežská autorita se postupně, zejména v novověku díky novým komunikačním možnostem, stala absolutistickou. Lze ji přirovnat k moci totalitního režimu. Od ní odvozené lokální, jí dosazené a od ní kontrolované lokální autority mohou být neomezenými vládci na svých územích (v diecézích, farnostech a podobně). V začátcích tohoto procesu stojí stará zásada kanonického práva: Pontifex romanus a nemo iudicatur (Římského velekněze nemůže nikdo soudit). Na konci tohoto procesu je dogma o papežské neomylnosti prohlášené na I. vatikánského koncilu (1869 – 1870). (Pozn. 8) K těžkým deviacím náboženské autority dochází v římskokatolických řeholních komunitách. Původní mnišská tradice spíše počítala s osobním charismatem duchovního otce a se vztahem podobným také vztahu žáka a učitele. Přesto už v prvních k křesťanských stoletích docházelo k nebezpečnému bujení autoritářství. Popouzený dav fanatických nevzdělaných mnichů a dalších lidí zavraždil r. 415 s křesťanstvím sympatizující alexandrijskou filosofku Hypatii. Později se na Západě stává hlavní mnišskou ctností, a nejen ctností, ale i bezprostřední povinností poslušnost. Vstupem do komunity je slib poslušnosti doprovázený případně ještě sliby chudoby a takzvané čistoty, které se předpokládají, i v případě, že nejsou výslovně uvedeny. V tradici západního řeholnictví se postupně formují tři modely poslušnosti. V mnišských řádech šlo spíše ještě o vztah mnicha k opatovi jako duchovnímu otci. Významným pokusem o reformu bylo pojetí poslušnosti v mendikantských (či konventuálních) řádech, nejvýrazněji v řádu kazatelů (dominikánů). Tam je moc představeného limitována. Není už řeholníkům otcem, nýbrž spíše prvním (předním, lat. prior, odtud slovo převor) bratrem mezi bratřími, a to na omezenou dobu. Poslušnost není chápána jako absolutní a slepá. Protože byl ale tento, řekněme, demokratizující experiment obklopen a prostoupen absolutistickou totalitní mentalitou, příliš se nenaplnil a nenaplňuje v praxi. Novověk přinesl jezuitský model, podle nějž má řeholník být v rukou představeného sicut cadaver (jako mrtvola). V duchovních cvičeních, které předcházejí mj. vstupu do řádu resp. slibům prožívá adept své rozhodnutí jako přijetí do vojska pod “prapor Kristův”. Rizika náboženského autoritářství Deviace náboženské autority, její hypertrofii, srůstání autority intelektuální s autoritou vůdcovskou a jejich přerůstání v reálnou moc nad lidmi pozorujeme v náboženských uskupeních nezávisle na jejich velikosti a stáří. Je užitečné všimnout si, k čemu to může vést. Je třeba prozkoumat vliv totalitně pojatého náboženství na ty, kdo jsou ve vůdčích pozicích, na ovládané a na širší okolí. Pokud jde o náboženské vůdce obdařené neomylností a absolutní mocí, uvnitř vlastní náboženské společnosti nekritizovatelné, zdá se, že hlavním nebezpečím je jejich postupná intelektuální sterilita, chladné doktrinářství, někdy i izolace od obyčejných smrtelníků a pýcha. Kontakty se redukují na moralizování a poučování. U ovládaných vede doktrinální a praktické autoritářství k omezení vlastního intelektuálního hledání a svobody praktické volby. Člověk přenechává rozhodování o sobě v rukou vůdců. Zůstává nedospělým jedincem. Blokuje se osobní dozrávání. Nedospívá se ke zralé kritické loajalitě. Zbývá jen otrocká poslušnost nebo neurotická vzpoura. Zvláštním sociálním rizikem je manipulovatelný dav ochotný plnit příkazy vůdců. To ve vzácných případech vede až k násilí, k vražednému nebo sebevražednému chování Samospasitelná, o své vlastní dokonalosti přesvědčená náboženská společnost izoluje své členy od okolí. To mívá tragické důsledky pro partnerský, manželský a rodinný život a také pro přátelství, někdy i pro kamarádské, kolegiální, sousedské a jiné podobné vztahy. Cítí-li se takto vázán jen jeden z partnerů, může dojít k pokusům přetáhnout druhého na svou stranu. Mohou platit výrazně rozdílné žebříčky hodnot, jiné představy o využití času a vynakládání prostředků. Když se nakonec partneři ve vztahu v těchto pro vztah důležitých věcech neshodnou, vztahy se rozpadají. (Pozn. 9) Fundamentalismus, fanatismus, extremismus V souvislosti s hypertrofií náboženské autority se uvádějí tři sociální jevy, které se neomezují na náboženskou oblast, ale v ní jsou dobře známy. Zde se pokusíme je zbavit žurnalistického nádechu a upřesnit jejich význam. Pak je uvedeme do vztahů. Fundamentalismus má domovské právo v evangelikálních křesťanských církvích USA a v církvích odtud ovlivněných. Charakteristický je pro takzvané jižní baptisty, část kongregacionalistů a metodistů, pro adventistické hnutí a do jisté míry, pro mormony a pro hnutí badatelů Bible, z něhož povstali svědkové Jehovovi. Tyto náboženské skupiny se v reakci na teologický a církevní liberalismus evropského a části amerického protestantského křesťanství rozhodly pro návrat k fundamentům. Šlo především o návrat k Bibli v tom smyslu, že text tak jak je, v bezprostředním, doslovném smyslu je chápán jako norma nejen postojů a jednání, ale smýšlení. Jinými slovy, Bible se v jejich pojetí stává příručkou teologie, morálky, práva, ale i astronomie, fyziky, biologie a medicíny. Fundamentalismus je jevem příbuzným dřívějším a souběžným směrům označovaným jako ultraortodoxní, konzervativní, integristické a tradicionalistické. Pro fundamentalismus se zdá být charakteristické mimo jiné využívání moderních technických prostředků. Jde o směr ofenzivní, nový, beroucí na vědomí liberalismus a modernismus a reagující na ně. Fundamentalisté obvykle nepřipisují význam symbolu a rituálu. Dokáží být v projevu civilní a moderní. Selektivně přejímají prvky moderní civilizace, aby obhájili předmoderní hodnoty a přesvědčení. Vedle vztahu k pramenům, především k biblickým fundamentům křesťanství jsou pro fundamentalisty charakteristická jistá sdílená přesvědčení o různých otázkách. Obvykle k nim patří odmítání vědecké biblické exegeze a hermeneutiky opřené o tradici výkladu. Fundamentalisté zpochybňují teologii jako svobodné bádání opřené o společně uznávané prameny a obecnou vědeckou metodologii. Zdůrazňují nerozlučitelnost manželství, nepřípustnost umělého přerušení těhotenství, odsuzují životní partnerství osob stejného pohlaví, odmítají ženy v duchovní službě. Přiklánějí se k extrémně pravicovým politickým postojům, včetně militarismu, odmítají sociální péči z veřejných prostředků a požadují mravnostní cenzuru médií. Inspirováni pravděpodobně americkým křesťanským fundamentalismem vytvořili kritici modernismu, liberalismu a pozápadňování islámského světa od první poloviny 20. století postupně síť fundamentalistických hnutí mezi muslimy. V křesťanství zůstal fundamentalismus omezen na menší uzavřené skupiny. Islámský fundamentalismus je mnohem viditelnější a slyšitelnější. Bývá mylně ztotožňován s islámem samotným. Jako reakce na tolerantní, ekumenický, reformní neohinduismus vznikla fundamentalistická hnutí také v tradičních náboženstvích Indie. (Pozn. 10) Samostatným jevem je náboženský fanatismus. Tento výraz se jevil jako spíše žurnalistický. Není snadné jej přesněji vymezit pro potřeby religionistiky. Za nejslibnější lze pokládat pokus určit jako charakteristický znak fanatismu nepřátelství vůči odpadlíkům a vůbec lidem odlišných tradic a přesvědčení. Každé náboženské nadšení či náboženská horlivost nemusí být hned fanatismem. Psychologie náboženství může sledovat, jak do základního náboženského vztahu vstupují vedle rozumu a vůle i city. Může také sledovat a hodnotit různé náboženské emocionální projevy podle temperamentů či podle jiné typologie. Za projev náboženského fanatismu také můžeme považovat nahrazování různých oblastí lidského života (partnerství, přátelství, občanství, práce, odpočinku, zábavy) náboženskými aktivitami. Náboženství může to vše pronikat. Dochází-li však k tomu, že náboženství zaujímá stálé více místa v životě jednotlivce nebo konkrétního společenství a že jsou vytlačování činnosti nutné pro běžný život, máme právo mluvit o fanatismu. (Pozn. 11) O extremismu se původně mluvilo spíše u politických než náboženských směrů. Mohlo by se zdát, že politický extremismus je obdobou náboženského fundamentalismu a fanatismu. Ustálil se však přesnější význam tohoto výrazu. V politické oblasti bývá někdy extremismus terminologicky zaměňován s čímsi, čemu se dostalo názvu radikalismus. V českém jazykovém úzu radikální je takové náboženské nebo politické hnutí, které jde ke kořenům (kořen – lat. radix), tedy nikoli povrchní či pragmatické. Extremismus původně znamená příklon ke krajním polohám politického spektra, např. extremní, tedy krajní levice či pravice. Pomiňme potíže politologie s určením znaků pravicovosti a levicovosti a odtud i rozhodnutí, co je krajní polohou. Vývoj jazyka vedl k tomu, že za extremisty jsou považováni ti, kdo se ve jménu svého přesvědčení uchylují k násilí. O totéž jde u náboženského extremismu. Zvláštnosti náboženských stanovisek (např. postoje k pramenům) nebo náboženských citů nemohou být přímým předmětem veřejného zájmu. Náboženský extremismus je naproti tomu sledován i státními orgány. Je tomu právě pro jeho násilný charakter. Proto, že extremistické praktiky znamenají ohrožení psychického nebo tělesného zdraví, ba i životů lidí. Krajní náboženské či pseudonáboženské skupiny se chovají sebevražedně (např. v posledních letech někteří kontaktéři), nebo vražedně (např. útok náboženské skupiny Óm šinrikjó v tokijském metru r. 1995). V žurnalistickém žargonu se tyto různé náboženských postoje a praktiky zaměňují. Např. extremistické islámské skupiny jsou běžně v médiích označovány jako islámští fundamentalisté. Nemáme-li vnášet nejasno do myšlenkové práce a nedorozumění ve vztazích, měli bychom dbát o čistotu významu užívaných výrazů nejen v religionistice, ale i v publicistických a žurnalistických textech. Je však zřejmé, že jevy probírané v této kapitole souvisí a všechny tři mají co dělat také s otázkou náboženské autority. Vazba mezi těmito jevy je zřejmě v tom, že fanatismus se opírá o fundamentalistické pojetí víry. To neznamená, že je náboženský fanatik musí v plném rozsahu sdílet. Není nutné, aby podrobně znal fundamentalistickou argumentaci. Stačí celkové zaměření. Jeho přístup k náboženství může být v závislosti na povahových rysech spíš emocionální, zatímco ryzí fundamentalismus je myšlenkového nebo verbálního charakteru. Náboženský extremismus je charakteristickým výrazem náboženského fanatismu a sotva je bez něj představitelný. Fanatik nemusí být extremistou. Může doktrinální a praktickou odlišností jiných trpět, může dokonce paradoxně milovat bludaře, rozkolníky a odpadlíky, i když zároveň nenávidí blud, rozkol a (domnělý nebo skutečný) odpad od víry. O náboženském extremistovi budeme tedy, shrnuto, předpokládat, že je fanatikem a fundamentalistou. Na druhou stranu zdaleka každý fundamentalista není fanatikem a každý fanatik není extremistou. (Pozn. 12) Nebezpečí náboženského autoritářství, kromě už uvedených rizik je odstupňované v právě probraných jevech. Ve fundamentalismu především brání svobodnému, kritickému a tvůrčímu myšlení. Ve svém výchovném působení škodí rozvoji lidské osobnosti. Často interpretuje náboženství jako náboženství strachu. Fanatické rozvinutí autoritativního modelu náboženství navíc škodí lidským vztahům Zavádí mezi lidi odcizení a někdy i otevřené a projevované nepřátelství. Extremismus jako násilné prosazování skripturální, doktrinální nebo živé náboženské autority vůči lidem jiného přesvědčení a vůči profánní společnosti ohrožuje zdraví a životy lidí. Antisektářské aktivity – autoritářsky proti deviacím náboženské autority Fenomén náboženského sektářství není jen předmětem religionistického, sociologického, psychologického a případně i teologického bádání. Vztah k náboženským společenstvím označovaným jako sekty má i praktickou dimenzi. Tato praxe se příliš neopírá o badatelské výsledky odborníků. Bývá motivována spíše emocionálně. Vědomosti, s nimiž protagonisté těchto aktivit pracují mají charakter spíše selektivního sběru dat bez náležitého zkoumáni věrohodnosti zdrojů. Antisektářské (či podle amerického úzu “antikultovní”) aktivity a jejich radikální “kontrakultovní” podoba mají různé konkrétní podoby. Jednou jejich podobou je osvěta v podobě přednášek pro veřejnost i příležitostných přednášek na školách, vystupování antikultistů v rozhlase a televizi, jakož i publikační aktivita (denníky, časopisy, specializovaná periodika). Druhou oblastí je individuální poradenství označované někdy jako preventivní nebo výstupové poradenství. Radikální podobou pomoci k opuštění sekt je tzv. deprogramování, tedy intenzivní práce několika odborníků s izolovaným jedincem na objednávku např. jeho blízkých příbuzných. Pokleslou podobou antisektářské žurnalistiky jsou útoky na libovolně zvolené, obvykle spíše menší, nové nebo nějak v daném prostředí neobvyklé náboženské skupiny, případně skupiny s náboženskými či spirituálními prvky. Někteří antikultisté výslovně ztotožňují nová náboženská hnutí se sektami. Protože se ale, jak už jsem zde upozornil, výraz sekta užívá mnohoznačně, rozumí čtenáři či posluchači takovým textům, tak, že nové religiózní a duchovní směry jsou nebezpečné, protože fanatické a extremistické. Pozorováním antikultovní scény lze vytipovat dva motivy osvětového, výchovného a poradenského působení tohoto druhu. Na prvním místě je jednoznačně mezináboženská konkurence. Některým náboženským vyznáním je cizí ekumenický nebo mezináboženský dialog. Výslovně ho odmítají nebo ho relativizují. Spatřují v jiných vyznáních spíše nepřátele. Takto se chovají zejména konzervativní římští katolíci, značná část pravoslavných (Pozn. 13) a evangelikálů. Označit jiné náboženské skupiny jako sektářské znamená implicite nebo i explicite budit dojem, že jde o nebezpečné autoritářské, ba totalitní skupiny. Tím se omezí jejich veřejný vliv a je dosaženo účelu. Druhým motivem je celkový odpor proti náboženství. Není běžné útočit proti němu en bloc. Proto bývají voleny odpudivé, domněle nebo skutečně nebezpečné náboženské fenomény. Pragmatickým spojencem se pro ně dnes překvapivě stává radikální scientismus. Otevřená mezináboženská polemika by totiž nebyla přesvědčivá. Proto se na nauky a praxi jiných vyznání (vlastní vyznání je pak vyjmuto) aplikují přísná vědecká kriteria. V českém prostředí se objevují různé formy praktického zacházení s náboženskými společenstvími označovanými jako sekty. Jeden pól představuje anonymní internetová stránka spjatá pravděpodobně s adventistickým zázemím pod názvem Ježíšovo křesťanství vs. Křesťanství lidská s podtitulem Zamyšlení nad současnými sektami křesťanství a sektami všeobecně. (Pozn. 14) Jde o verbálně mimořádně agresivní kontrakultovní site, na němž se sekta definuje jako hnutí a skupinu, která se odchýlila od původního Ježíšova křesťanství, tedy jinými slovy od křesťanství v pojetí autorů těchto stránek. Některé církve poskytují na svých internetových stránkách nebo naživo poradenství a zařazují sektářskou problematiku do svých edičních plánů. Mediálně nejznámějším pracovištěm, které se prakticky věnuje této problematice je Společnost pro studium sekt a nových náboženských směrů se sídlem v Praze. Je těsně spjata s firmou Dingir spol. s r. o. (Pozn. 15) Pokrývá celou škálu popsaných aktivit: dokumentace, kni*****, přednášky a besedy, poradenství. Vydávají čtvrtletník Dingir věnovaný současné náboženské scéně a řadu brožur pod názvem Přednášky studie a texty. Rozsáhlou agendu internetového poradenství bez přímé vazby na pražskou společnost spravuje už několik let její člen dr. Tomáš Novotný v souvislosti s činností Katedry katechetiky Ostravské univerzity, působící dnes na katedře religionistiky Evangelické teologické fakulty UK. (Pozn. 16) V prostoru antikultovních a kontrakultovních aktivit nebo v jejich tiskovinách najdeme vše od ostré mezikonfesní nebo protináboženské polemiky přes senzační odhalení a pomluvy ve stylu vulgární české žurnalistiky až po pokusy o objektivní popis a analýzu a občas i o mezináboženský dialog, ba i obhajobu náboženských minorit před nesnášenlivostí. Potíží těchto aktivit je oborová roztříštěnost pracovníků, někdy dokonce nedostatečná kvalifikace těch, kteří se pokládají za kompetentní se veřejně vyjadřovat a kteří chtějí jiným poskytovat odborné rady. Nesnadné otázky fungování náboženských autorit, pohybů na náboženské scéně a posuzování rizik je třeba řešit v širším kontextu. Proto je nutné těmto aktivitám poskytnout pomoc a odborné zázemí. Je třeba vychovat odborníky s podrobnou znalostí religionistické látky, tedy s věcnými vědomosti o klasických náboženstvích, se znalosti sociologického a psychologického kontextu a vycvičené v oblasti poradenství, jakož i v analýze a hodnocení tradičních i nových a atypických religiózních jevů. To by mohlo být úkolem prozatím bakalářského jednooborového prezenčního studia religionistiky na Fakultě humanitních studií Univerzity Pardubice (Pozn. 17) ve spolupráci s pracovišti a jednotlivými odborníky, kteří se touto tematikou již zabývají. (Pozn. 18) Ivan O. Štampach (Veřejná přednáška na Univerzitě Pardubice v květnu 2000) Poznámky Pozn.1 – Podrobněji se metodologií religionistiky a vztahem tohoto oboru k teologii zabývají Břetislav Horyna (1994), zejm. na s. 114 – 123 a Jacques van Waardenburg (1997), na s. 24 – 37 a Štampach (1998), s. 17 – 26. Pozn.2 – Odvolání na případy směšování nových směrů a projevů náboženského autoritářství a kritické pojednání z hlediska sociologicky ražené religionistiky podává Dušan Lužný ( 1997) v kapitole Nová náboženská hnutí a jejich okolí, s. 128 – 148. Pozn.3 – I kdyby původně bylo latinské slovo secta odvozeno od sequor, sequi (následovat) a šlo by o okruh následovníků nějakého filosofického či náboženského učitele, v latinském Novém zákoně je překladem původní řeckého hairesis a jemu příbuzných výrazů, kde je význam odřezávání či oddělování zřejmý. Pozn.4 – Srv. článek věnovaný těmto terminologickým potížím a návrhu na jejich řešení Profant, Vít, Štampach, Ivan: Co je a co není sekta, Dingir 4/2000, s. 5-6 Pozn.5 – Zasvěcený i když stručný odborný výklad role gurua je podán v hesle guru v Lexikonu východní moudrosti, Votobia, Olomouc a Victoria Publishing, Praha 1996, s. 153 - 154 Pozn.6 – Ilustrativní pro koránské hodnocení jiných náboženství jsou verše v súře 2 (Kráva), např. Věru ti, kdož uvěřili, a ti, kdo jsou židy, křesťany a sabejci, ti, kdož uvěřili v Boha a v den soudný a konali dobré skutky – ti naleznou odměnu u Pána svého a nemusí mít strach a nebudou zarmouceni (v. 59) Na adresu exkluzivistických židů a křesťanů ve v. 105: Říkají: “Nevejde do ráje nikdo kromě toho, kdo je židem či křesťanem!” Takové je jen přání jejich; ty však rci: “Přineste mi důkazy své, jste-li pravdomluvní!” Pozn.7 – Klasický výklad nauky o stvoření podává např. J. L. Hromádka ve své knize Evangelium o cestě za člověkem. Na s. 105 a 106 (vyd. 1958 a 1986) říká: “Slyšíš tuto zvěst proto, abys poznal celou svou lidskou existenci, že nejsi svým vlastním pánem, že nemáš svůj život ve svých rukou, že tvůj život má hranice určené tím, kdo je svrchovaným Pánem nade vším, svrchovaným ve své vůli, moci i milosrdenství. … Zvěst o stvoření volá … abychom pochopili, že jsme stvořenými bytostmi, které ze svobodné Boží milosti přijímají svůj život, své bytí, nemají na nic nárok a jsou povinny svému Stvořiteli jen vděčností a poslušností.” Dokonce i v krajně demytizovaných podobách křesťanství, v jeho neteistické či nenáboženské interpretaci najdeme to, co je jinak označováno jako osobní (trojosobní) Bůh naznačeno např. jako nepodmíněný nárok, jehož zdroj je nezpředmětitelný. Z českých autorů jdou tímto směrem nejdále Otokar Funda a Ladislav Hejdánek. Tedy v této poloze jsme u nároku a jeho nepodmíněnosti či bezpodmínečnosti u autority (ne-li moci) a poslušnosti. Pozn.8 – Neomylnost papeže definována na I. vatikánském koncilu (1869 – 1870) na IV. zasedání dne 18. července 1870 v dogmatické konstituci De Ecclesia Christi, kapitola IV. De Romani Pontificis infallibili magisterio. Vlastní text dogmatu je po historickém úvodu uveden v závěru; Denz. 1839, po něm následuje kánon, který vyslovuje anathema nad každým, kdo dogma odmítá. Tradiční formule odmítající jakoukoli možnost soudu nad papežem má v současně platném Kodexu kanonického práva upravenou podobu v tom smyslu, že Romanus Pontifex … non modo in universam Ecclesiam potestate gaudet, sed et super omnes Ecclesias particulares earumque coetus ordinariae potestatis obtinet principatum… (Papež … má nejvyšší řádnou moc nejen nad celou církví, ale i nad všemi místními církvemi a jejich společenstvími…). To je doplněno ustanovením: Contra sententiam vel decretum Romani Pontificis non datur appellatio necque recursus (Proti rozsudku nebo rozhodnutí papeže není ani soudní, ani správní odvolání). Can 333, § 1 a § 3 CIC. Pozn.9 – Z neutrálních autorů, kteří nemají důvod vykreslovat minoritní náboženská uskupení v temných barvách se k nebezpečím náboženského autoritářství vyjadřují Hora (1995), zejm. s. 102 – 104 a Lužný (1997), s. 128 – 132. Pozn.10 – Pojmový rozvoj fundamentalismu, jeho americké protestantské kořeny (s. 11 – 19) a jeho rozvoj v islámu (obecně s. 20 – 33, dále podrobné dějiny), včetně závažné argumentace ve prospěch myšlenky, že fundamentalismus není totéž jako extremismus (s. 242 – 253) podává ve své knize Luboš Kropáček (1996) Pozn.11 – Samostatným religionisticky novátorským pojetím náboženského fanatismu je kniha Hole, Günther, Fanatismus, Portál 1998 Pozn.12 – Zde je třeba upozornit na přístup státních orgánů, který zařazuje náboženský extremismus vedle extremismu politického. V dokumentech, jako je Zpráva o postupu správních orgánů při postihu trestních činů motivovaných rasismem a xenofobií vydaná Ministerstvem vnitra ČR, adresa www.mvcr.cz/extremis/zprava/zprava.html#fundam se směšuje fundamentalismus s extremismem a pojmů sekta, sektářství se užívá bez bližšího rozlišení. Oficiální text Bezpečnostní a informační služby vystavený pro veřejnost na adrese www.bis.cz/i_ismy.html pod názvem Terorismus, extremismus, organizovaný zločin se zabývá pouze spíše činností “radikálních islámských organizací” sídlících v zahraničí, nikoli domácími “sektami”. Plyne z toho riziko sledování nebo i perzekuce náboženských minorit. Obavu z náboženského extremismu vyjadřují také vládní návrh Zákona o náboženské svobodě a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů projednávaný v době psaní tohoto příspěvku v Parlamentu ČR, zejména v § 5 vyžadujícím jisté kvalitativní podmínky veřejného působení náboženských subjektů a v § 7 stanovující nové, ve srovnání s dosavadními předpisy tvrdší podmínky pro jejich plné veřejné působení. Současný stav zákona k datu 10.8.2001 je uložen na adrese www.mkcr.cz/cesky/oc/svoboda/zakoncns.rtf včetně úvodní informace a přílohy k důvodově zprávě. Pozn.13 – Srv. např. internetové sídlo (site) pod názvem Pravoslavné křesťanství východní. Adresa www.pravoslav.gts.cz. Pozn.14 – Adresa www.mujweb.cz/www/mirap/sekty.htm Pozn.15 – Společnost je pracovištěm jen v širším smyslu. Nemá charakter nějakého odborného ústavu. Je občanským sdružením lidí, kteří mají o tuto látku odborný nebo žurnalistický zájem, z nichž někteří se touto problematikou profesionální zabývají na svých různých, např. univerzitních pracovištích. Společnost též kromě aktivit uvedených ve vlastním textu pořádá půldenní semináře a celodenní konference. Společnost Dingir organizuje na komerční bází přednášky členů Společnosti a zabezpečuje její ediční činnost. Pozn.16 – Adresa: www1.osu.cz/k_katech/sekty.htm. Pozn.17 – Ve studijním programu akreditovaném už po přednesení této přednášky se speciálně této tématice budou věnovat zejména tyto přednášky nebo semináře: Mezináboženský dialog, Současná religiozita, Náboženské sektářství, Psychopatologie a náboženství. Počítá se také s praktickým výcvikem v poradenství a s publicistickou praxí. Pramen: Studijní plány na akademický rok 2001/2002, Univerzita Pardubice, Fakulta humanitních studií. Pozn.18 – Viz též pozn. 9., z pracovišť je nutno zmínit Ústav religionistiky Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.


"Deviace náboženské autority" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.32 sekundy