Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Maxim.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 2, článků celkem: 16158, komentáře < 7 dní: 241, komentářů celkem: 395051, adminů: 60, uživatelů: 5060  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 48 návštěvník(ů)
a 0 uživatel(ů) online:


Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska
·Medvedìv tvrdí, že západní termonukleární degeneráti znesvìcují køesťanství
·Proè volili evangelikálové Orbána
·23. dubna 2022 byl zvolen nový Výkonný výbor BJB
·Informace Sboru BJB v Jablonci nad Nisou o stavu ukonèení èlenství v BJB

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
108060467
přístupů od 17. 10. 2001

Život církví: Sen o novém náboženství II
Vloženo Středa, 05. listopad 2003 @ 19:34:36 CET Vložil: Bolek

Historie poslal print

 Sen o novém náboženství II Masaryk se stal kritikem katolické církve na základě životní zkušenosti. Pozoroval, co kněží tvrdí a jak se chovají, a protože v obojím našel rozpor, ocitl se vůči církvi v opozici. Požadoval, aby zbožnost splývala s mravností, ale u církve podle svého mínění nic takového nenašel. "Viděl jsem v životě, a bylo mi to jednou z nejtrpčích zkušeností," řekl v roce 1906 při veřejné diskusi s představiteli církve, "že lidé katolicky zbožní byli mravně špatní, alespoň mnohem horší než mnozí lidé nezbožní a bezbožní. Viděl jsem, že takzvaní ateisté jsou lepší, velmi často lepší než katoličtí teisté. Pro moderního člověka", pravil Masaryk, "musí být mravnost důležitější než příslušnost k jakékoliv církvi, je vlastně tou nejvýznamnější hodnotou.

Ve skutečnosti odvracíme se od církve, poněvadž chceme být poctiví a že nechceme býti jen v matrice zapsáni." Dávno před první světovou válkou došel Masaryk tímto způsobem k závěru, že v katolicismu nelze duchovně pokračovat a obroda církve není možná. Právě proto, aby bylo možné věřit v Boha, je prý třeba se s církevním katolictvím rozejít. V budoucnosti si potom člověk osvojí víru, k jejímuž vyznávání nebude potřebovat žádnou instituci, víru, kterou bude moci přizpůsobovat požadavkům praktického života, jak to činil Masaryk sám. Nejeden teolog, který se v letech jeho prezidentství pokusil parametry Masarykovy víry přesně vyložit, ovšem dospěl k závěru, že svým pojetím Boha jako "kamaráda" (mimo jiné) se Masaryk nerozešel jenom s katolictvím, ale i s celým křesťanstvím jako takovým. Čemu přesně Masaryk věří, nedokázal někdy přesně říci ani on sám, jisté však bylo, že věřícím člověkem je a že o bytostném významu víry pro svůj život nepochybuje. Nebyl ateista. Problém byl v tom, že objektivně jeho učení vedlo k odstranění Boha bez náhrady. Občas si to sám také uvědomoval. Když třeba v roce 1906 vedl trochu absurdní spor s 308 katechety, kteří ho obžalovali pro urážku na cti (řekl o nich na jakési schůzi, že jsou to státem placení denuncianti), sice spor vyhrál a katechetové byli odhaleni jako příslušníci poněkud problematické profese - avšak s tím výsledkem, že veřejnost požadovala nikoli jejich náhradu učiteli jiného a lepšího náboženství, ale odchod katechetů ze škol jednou provždy.

Vznik československé církve

Na rozdíl od Masaryka, pro něhož byla víra (jakkoli vnitřně rozporuplná) bytostnou potřebou, mnozí jeho současníci snili spíš o tom, že se v dalším životě bez Boha obejdou. Zánik Rakouska jim k tomu dal vhodnou záminku. Proticírkevní orientace zapadala do dobových anarchistických nálad, umocněných světovou válkou: až bude jednou mír, bude třeba nastolit mnohem lepší svět, který se pozná podle toho, že už v něm instituce (státní ani církevní) nebudou utlačovat lidskou svobodu. Bojovníci proti "klerikalismu" (zneužívání náboženství k politickým účelům) tak načas vytvořili jednotnou frontu s reprezentanty ateistických hnutí, jakým byla například Volná myšlenka: "Bůh, jímž se neustále zaklínáte," psali redaktoři Volné myšlenky Julius Myslíka Theodor Bartošek, "je jenom vaší představou, jeho existenci nelze doložit žádným důkazem." Oba proudy, ten, jenž žádal nápravu víry, i ten, který se s ní chtěl jednou provždy rozejít, viděly jako nutný předpoklad dalšího vývoje vystoupení věřících z římskokatolické církve. Až Řím konečně vydá ze spárů české duše, pak se uvidí. Jako první se po vzniku republiky dali do pohybu odbojní katoličtí kněží. V lednu 1919 se jich sešlo šest set v pražském Obecním domě a složili přísahu, že neustanou v obrodném úsilí, dokud nebude uskutečněna církevní reforma. Zažádali o revizi Husova procesu. Protože se ukázalo, že státní podpora jejich hnutí nebude taková, jak si původně mysleli (přinesla by okamžitou roztržku s Vatikánem, do které republika existující jenom několik týdnů, neměla chuť), rozhodli se přivodit změnu poměrů stylem, jenž by se snad dal přirovnat k občanské neposlušnosti: začali uzavírat sňatky. Argumentovali při tom tím, že prostřednictvím rodiny a příbuzných se kněz lépe přiblíží svému národu: "Český lid žádá ženaté kněze české." Heslo neuspělo, velká část veřejnosti došla k závěru, "že farářům jde jen o to, aby mohli mít manželky", a hnutí se zkompromitovalo ještě předtím, než stačilo vydat první plody. Tím hlavním mělo být vyhlášení nové církve, která by povstala z popela katolické, byla by však církví národní a státní. Její vyhlášení se původně chystalo k 28. říjnu 1919, ale nakonec k němu došlo až v lednu následujícího roku. O Vánocích 1919 se v desítkách českých farností navzdory zákazu pražského arcibiskupa poprvé světily půlnoční mše v mateřském jazyce. Počátky v novém roce byly skromné: z celkem 8450 katolických kněží se jich zakládajícího aktu zúčastnilo pouhých 215, z nich nakonec pro vznik církve hlasovalo jenom 140. Sám Karel Farský, vůdčí duch církve v jejích počátcích, při jednom z prvních zasedání ústředního výboru poznamenal: "Kdyby na nás spadl tento strop nad námi, tak je po církvi." Nová československá církev, označovaná za "novou, lepší a křesťanštější", měla dokázat, že se lze obejít bez Říma a katolického univerzalismu, ve kterém mladý stát viděl nebezpečí. To byl z hlediska zahraniční politiky problém; vznik nové církve také ihned odsoudily některé významné osobnosti, například historici Pekař nebo Šusta. Řím české reformátory uvrhl do klatby.

Vzestup i úpadek

Po mírně rozpačitém začátku se však nábor nových členů začal rychle rozvíjet. Když se rok po vzniku církve v Praze sešli zástupci jejích náboženských obcí, spočítali, že zastupují 190 tisíc lidí. Byl to první výsledek takzvaného přestupového hnutí, které během několika málo let po skončení války připravilo katolickou církev o milion členů: zhruba polovina přestoupila k československé církvi, většina ostatních zůstala bez vyznání. Prudký nárůst představitele nové církve přesto naplnil zklamáním; podle jejich původních představ k nim měl v krátké době přestoupit celý národ. Jak se však ukázalo, národní proud v církvi byl ve srovnání s věřícími spokojenými se superioritou Říma v menšině. Mnozí katolíci byli zvyklí prožívat víru alespoň zčásti také emocionálně a tuto možnost jim Farský a jeho lidé zdaleka nenabídli v dostatečné míře. Mnohým vadilo, že obřady v nové církvi připomínají schůze. Všechno se zdálo až příliš vymyšlené: kromě Krista s apoštoly se měla nová církev opírat o čtveřici autorit z českých náboženských dějin: Cyrila a Metoděje, Jana Husa, Petra Chelčického a Jana Ámose Komenského. Jako by se tím kopírovala čtyři evangelia z Nového zákona. Uvažovalo se o obnově staré cyrilometodějské liturgie s odkazem na to, že česko slovenský stát se z velké části kry je s územím někdejší Velké Moravy. Od doby vlády knížete Svatopluka sice uplynulo přes tisíc let, pravda však byla, že cyrilometodějská myšlenka byla v novém státě vlastně jedinou, která spojovala české dějiny se slovenskými. Mnozí, hlavně na Moravě, byli názoru, že na slavnou minulost slovanské liturgie by se mělo navázat vytvořením moderní varianty pravoslavné církve, v níž by vedle Čechoslováků byli členy i Srbové - část konzervativních členů pak pravoslavnou odbočku skutečně založila. Památkou na doby, kdy se horečně spekulovalo o tom, jak má budoucí slovanská liturgie přesně vypadat, jsou glagolské mše, které čeští skladatelé - Josef Bohuslav Foerster, Antonín Janda, Leoš Janáček a další - komponovali v průběhu dvacátých let. Postupně se ukázalo, že plánů a vizí je v československé církvi víc než schopnosti naplnit ji skutečně ideálním obsahem. "K Římu a jeho víře jsme nepřilnuli, na svou starou víru zatím namnoze zapomněli a pro náboženství vytvořili nám pojem, že je to souhrn obřadních formalit hodně zbytečných, jejichž dobrého významu prostřední člověk nechápe," stěžoval si Farský. Ukázalo se, že mnoho kněží, kteří přestoupili k nové církvi, tak učinilo především proto, aby nemuseli poslouchat nařízení katolických biskupů. Vytvářet mezi nimi zdání jednoty bylo už od počátku těžké.

Ktož jsú boží bojovníci?

Představitelé československé církve dlouho doufali, že do svého čela získají jako autoritu prezidenta Masaryka: vznikl by tím stav podobný situaci v Anglii, kde počínaje Jindřichem VIII. je od roku 1534 v čele státní církve panovník. Něco takového však bylo z podstaty věci vyloučené: Masaryk by sice existenci státní církve přivítal, jeho pojetí náboženství však bylo mnohem subtilnější, než aby se dalo vtěsnat do jejích pravidel. Na druhé straně Masarykovým přáním i ve funkci prezidenta zůstávalo zmenšit vliv katolíků a Vatikánu pokud možná na minimum. Ukázal to například v průběhu státních oslav výročí úmrtí Jana Husa v roce 1925 (slaveného poprvé jako státní svátek). Tehdy dokonce nechal na Hradě vyvěsit husitský prapor s kalichem, což papežského nuncia Marmaggiho rozlítilo do té míry, že obratem opustil Prahu a Vatikán s ČSR přerušil styky. Podle dokumentů citovaných historikem Antonínem Klimkem v knize Bojo Hrad událost navnadila prezidenta do bujaré a bojovné nálady. Večer prý hrál na klavír slovenské písně, tančil a nakonec zazpíval Ktož jsú boží bojovníci. Zbytek národa však zareagoval chladněji a tak se ani Husovo výročí nestalo přelomem v dějinách národní církve. Ani "československý" rozměr nové církve se po celé období první republiky nepovedlo vytvořit - na Slovensku, převážně katolickém, se k ní většinou hlásili jen Češi. Pavel Kosatík


" Sen o novém náboženství II" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.14 sekundy