Další tzv. „svátosti“ Nevěstky je nebiblické učení o křtu a eucharistii.
1) Křest

Někteří jsou toho názoru, že považují křest za součást Evangelia. Jiní dokonce tvrdí, že křest je nezbytný ke spasení. Vycházejí z tohoto verše:
Marek 16:15  A řekl jim: Jdouce po všem světě, kažte evangelium všemu stvoření.16  Kdož uvěří a pokřtí se, spasen bude; kdož pak neuvěří, budeť zatracen.

Z posledních slov je však zřejmé, že soudu propadnou ti, kteří neuvěřili Evangeliu ne ti, kteří neuvěřili a nebyli pokřtěni. Dokazují to i další místa Písma (Jan 3, 18.36). Např. I zločinec na kříži by nemohl být spasen, a přitom víme, že byl.

 
Ani jeden přímý verš v NZ neučí, že kromě VÍRY v Ježíše Krista (v Jeho Oběť), křest je nutný k získání spasení nebo že křtem někdo prožije znovuzrození. Naopak asi 150 míst NZ učí o VÍŘE v Krista jako jediné podmínce spasení.

 
Při studiu obou míst o křtu (Ř6,3.4 a Kol 2,12) dospějeme k závěru, že víra a odpuštění hříchů, musí předcházet tomuto křtu. Znovuzrození a spasení není vázáno na křest.
Skutky apoštolské 2:38  Tedy Petr řekl k nim: Pokání čiňte, a pokřti se jeden každý z vás ve jménu Ježíše Krista na odpuštění hříchů a přijmete dar Ducha svatého.

Tuto větu pronesl Petr až poté, co byly zástupy zasažené v srdci Božím Slovem. Zde už byla přítomná víra. Výraz „na odpuštění hříchů“ zde může mít dva významy:

 
1. Pokud vezmeme předložku „eis“ – na - prospektivně, znamenalo by to, že křest byl vykonán za účelem odpuštění hříchů. 2. Předložka „eis – na – může být i ve významu retrospektivním. Tedy „na základě“ nebo „po“. Jako např. v Mt 12,41: „Muži Ninivitští…. učinili pokání k (eis) Jonášovu kázání…“ Žilka i ČEP zde mají „po“ Jonášově kázání. Sled událostí je jasný. Jonášovo i Petrovo kázání předcházelo všemu. Na základě kázání oni učinili pokání a dali se pokřtít. A křest byl učiněn až po pokání.

 
Retrospektivní smysl předložky „eis“ je spíše v souladu s učením Písem. Zpravidla když Bůh vyžaduje fyzický obřadní úkon, tak ten je viditelným symbolem duchovní skutečnosti, která se udála dříve. Bůh Abrahamovi nařídil obřízku jako znamení na jeho předchozí „ospravedlnění z víry.“ Právě tak křest jako viditelný úkon veřejně symbolizuje, že křtěnec uvěřil v Krista jako svého Spasitele.

 Také Filip pokřtil etiopského komorníka až poté, co vyznal svoji víru v Syna Božího, na základě Filipova kázání (Sk 8,30-38). Bůh komorníkovi odpustil, ospravedlnil ho a spojil s Kristem, takže u víře spolu s Ním zemřel a spolu s Ním povstal , aby žil nadále ve všech hodnotách nového života. Tím, že byl ponořen do vody a vynořen z ní, viditelně symbolizuje duchovní skutečnost a svou zkušenost, kterou prožil, když uvěřil (Ř 6,3.4).

 
Dalším mylně vykládaným místem je Sk 22,16: A protož nyní co prodléváš? Vstana, pokřti se, a obmej hříchy své, vzývaje jméno Páně.

Z předložek užitých v řeckém textu je zřejmá spojitost mezi „vzýváním jména Páně“ a obmytím hříchů, než mezi křtem a obmytím hříchů. V řeckém textu jsou zde čtyři slovesa, „vstana“ je přechodník. „Dej se pokřtít“ a „dej se obmýt“ jsou imperativy. „Vzývaje“ je opět přechodník. Tzn. že první a druhé sloveso je spárováno a tak i třetí sloveso se čtvrtým. Oba imperativy s příslušnými přechodníky dokazují současnost dějů. Nikdy nemá být spojeno druhé sloveso (imperativ) „dej se pokřtít“ s třetím slovesem (imperativ) „dej se obmýt“ !

 
Kdyby křest, který Kristus nařídil své Církvi měl moc obmýt hříchy, nač by byl Syn Boží trpěl a zemřel na kříži?

 
Poslední výkladové místo: Jan 3,5  Odpověděl Ježíš: Amen, amen pravím tobě: Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha svatého, nemůž vjíti do království Božího.

Řecká spojka „kai“ – „A z Ducha,“ má také často význam „totiž.“ V takovém případě by verš zněl: Nenarodí-li se kdo z vody, TOTIŽ z Ducha…“ Což více odpovídá i mnohým dalším místům Písma, kdy voda symbolizuje Ducha svatého nebo Slovo Boží (Ez 36,25-27 // Ef 5,26 // Jan 7, 38.39 //). Nový rod je vypůsoben Slovem Božím a Duchem svatým (Jak 1,18// 1Pt 1,23-25).
Ti, co učí, že znovuzrození a odpuštění hříchů se uskutečňuje křtem vodou, se nacházejí v bludu obrovských rozměrů, který se stal jedním z nejzhoubnějších příčin celkového porušení a odpadnutí církevního rituálního křesťanstva.

 
Hodnoty duchovního a věčného řádu nikdy nemohou být vypůsobeny lidským obřadním úkonem.

Toto platí pro všechny tzv. „svátosti“, včetně Památky Páně. Ač oba úkony mají hluboký duchovní a symbolický význam, jsou to fyzicky prováděné obřady, které nevytváří žádnou duchovní hodnotu. Duchovní hodnoty prožíváme, když se soustřeďujeme na na smysl a význam těch obřadů, jako viditelných symbolů, obrazů již existujících duchovních realit, jež jsou založeny na Oběti Ježíše Krista.

 
Nejsou prostředky k udílení milosti. Přijímání milosti pouhým výkonem rituálu je typická papeženecká teorie ohledně svátostí. Tato bludná nauka vyžaduje zvláštní kastu lidí, kněžstvo, které jediné má právo k udílení svátostí. Tím je uměle udržována prestiž této třídy nad prostým lidem – „laiky.“ Proto učení Nikolaitů – „niko“ = vláda, vítězství, „laos“= lid. Toto učení Pán nenávidí (Zj 2.kap.). Trident však tuto zrůdnou nauku kanonizoval.

 
Závěrem nechť je uvedeno důležité prohlášení apod. Pavla věřícím v Korintu: 1Kor 1,17: Nebo neposlal mne Kristus křtíti, ale evangelium kázati, ne v moudrosti řeči, aby nebyl vyprázdněn kříž Kristův.

Kdyby křest byl nezbytnou podmínkou pro spasení, Pavel by se nikdy nemohl takto vyjádřit!!! Evangelium a křest jsou dvě odlišné věci!

 
O křtu mají být poučeni a k němu vyzváni ti, co již vyznali svou víru v Krista jako svého Spasitele a jsou již znovuzrozeni a již obdrželi Boží odpuštění a ospravedlnění a již vírou ve spojení s Kristem duchovně prožili to, co viditelně, veřejně a symbolicky vyjadřují křtem.
V posledním díle se pověnujeme eucharistii.