Grano Salis - Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!...

poslal oko

Už jsi se znovuzrodil?

Toto bývá častou otázkou mezi křesťany nekatolických církví. Co tím vlastně mají na mysli?

Oni kladou velký důraz na vztah člověka k Bohu (což je samozřejmě dobře), ale toto své „duchovní probuzení“ označují jako jakési „znovuzrození“.

Však já toto považuji za posun významu původních slov Písma kdesi úplně jinde. Za neporozumění smyslu.

Svým způsobem je toto „znovuzrození“ u nich jistou změnou, která se udála v jejich životě – jakési jejich duchovní probuzení, obrácení se k Bohu - nový, intenzívnější způsob života s Bohem.

Následná zkušenost jejich života jim pak tuto změnu také zpětně potvrzuje. Alespoň natolik, že jsou o její nové kvalitě vnitřně přesvědčeni.

Jenže může se člověk narodit znovu z vody a z Ducha svatého svým vlastním rozhodnutím, svojí vírou?

(A zachytil jsem dokonce právě takovou výzvu i na TV Lux od katolického kněze, kterou směřoval do řad nás už pokřtěných! Že bychom se měli znovuzrodit vírou!)

Považuji toto za posun původního významu slov.

Nepoznal jsem totiž dosud nikoho, kdo by se narodil do tohoto světa z vlastního rozhodnutí.

Narození každého z nás proběhlo přece „trpně“ – byli jsme zrozeni a nikdo se nás neptal na náš názor. Každý nově narozený je touto skutečností postaven před hotovou věc. Ať chce, nebo nechce, je na světě - je v realitě věcí, které jej přesahují.

Osobně se domnívám, že v tom duchovním rozměru tomu s novým narozením z vody a z Ducha ani nemůže být jinak.

Nové narození z vody a z Ducha svatého ve křtu je vždycky dílem Božím – je milostí podobně, jako je milostí i dar víry.

Ze slyšení Božího slova pochází víra – víra pak přivádí člověka ke křtu.

Takto tomu bylo u prvních křesťanů, kteří se stávali údy církve v dospělosti.

Kdo byl pokřtěn ve věku miminkovském, toho ke křtu ale nepřivedla jeho víra a jeho rozhodnutí, ale víra a rozhodnutí jeho rodičů. Rodiče tehdy rozhodli za nás.

Křest je vždycky pečetí naší příslušnosti ke Kristu.

Ke svému novému narození z vody a z Ducha musí pak takto pokřtěný přidat svůj souhlas později, „dorůst“ až sám začne rozum brát a sám svým životem začne odpovídat na Boží lásku. Je to jako s dítětem - dítě se narodí, ale není to ještě hotový dospělý člověk!

A toto duchovní "dospívání" je už u každého člověka jinak.

Jeden se svým vztahem začne Bohu odpovídat v sedmi, v deseti, … jiný třeba až po čtyřicítce, po šedesátce … Někdo třeba vůbec.

Také Pán Ježíš hovoří k Nikodémovi o nutnosti narodit se znovu – ovšem narodit se znovu z vody a z Ducha svatého!

(Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a Ducha, nemůže vstoupit do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, a co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. “ - J 3,5).

Pán Ježíš tu působení Ducha svatého přirovnává k větru, který si vane, kam sám chce.

Ale je vůbec myslitelné, aby byly stovky a tisíce různých odlišných učení a z nich plynoucích různých odlišných vír a aby lidé v nich žili objektivně také (alespoň do jisté míry) správně a spolu s Bohem?

Ač nerad, musím si připustit (a trvalo mi to!), že i v odloučených církvích se mohou vyskytovat i lidé s opravdickými charismaty, lidé silně důvěřující Bohu, kteří s nadšením a osobním nasazením se chtějí o tuto svoji zkušenost víry podělit s ostatními.

Však jsou docela k nerozeznání od dalších pomýlených fanatiků, chovajících se podobně, ale žijících už v pokřiveném „křesťanství“. Věřícím už různým nesmyslům. (Zde asi nepomůže nic jiného, než se ve víře neustále vzdělávat a rozlišovat ).

My, katolíci, rozumíme tomuto výroku Pána Ježíše o nutnosti narodit se znovu z vody a z Ducha svatého, že se zde hovoří o křtu. Ve křtu je člověk pro zásluhy Krista ospravedlněn a přijat do velké Boží rodiny jako Boží dítě.

(Ef 2,4-10)

Ale Bůh, bohatý v milosrdenství, pro svou velikou lásku, kterou nás miloval, i když jsme byli mrtvi pro svá provinění, obživil nás spolu s Kristem — milostí jste zachráněni — a spolu s ním nás probudil k životu a spolu posadil na nebeských místech v Kristu Ježíši, aby ukázal v budoucích dobách oplývající bohatství své milosti v dobrotě k nám v Kristu Ježíši. Neboť jste zachráněni milostí skrze víru; a ta záchrana není z vás — je to Boží dar; není na základě skutků, aby se nikdo nechlubil. Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili.

Jenže toto není ještě všechno; život člověka je procesem růstu jak tělesného, tak i duchovního; člověk je ve křtu sice obdarován Bohem a stává se milostí křesťanem, ale svá obdarování musí v dalším životě uplatňovat. Boží dary jsou určeny k používání!

Proto Duch svatý v životě křesťana hraje důležitou úlohu i nadále a i nadále se na člověka vylévá.

(Ef 1,3-14)

Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu. On si nás v něm vybral před založením světa, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce, když nás podle zalíbení své vůle předurčil sobě k synovství skrze Ježíše Krista ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu. V něm máme vykoupení skrze jeho krev — odpuštění našich provinění podle bohatství jeho milosti, kterou nás hojně zahrnul ve vší moudrosti a rozumnosti, když nám oznámil tajemství své vůle, jak se mu líbilo a jak si předsevzal, aby pro správu období, v němž budou naplněny příhodné časy, uspořádal pod jednu hlavu v Kristu všechny věci: ty na nebesích i ty na zemi, aby je uspořádal v něm. V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle, abychom tu byli k chvále jeho slávy, my, kteří jsme již předtím doufali v Krista. V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým, jenž je závdavkem našeho dědictví až do vykoupení získaného vlastnictví k chvále jeho slávy.

Takže další pečeť Ducha svatého člověk otevírá a v životě uplatňuje až po svém vlastním uvěření rozumem i srdcem – až také sám svým osobním vztahem opětuje Bohu jeho lásku. Až tehdy se jeho srdce rozhoří ohněm Ducha svatého naplno.

Dobrým příkladem tohoto vnitřního stavu člověka jsou plynová kamna, ve kterých (u člověka ihned po křtu) se rozhoří malý plamínek.

Ten však ještě nestačí k tomu, aby kamna vyhřála dům! Je třeba v přívodu otevřít hlavní ventil, aby se od tohoto malého plamínku zapálil hlavní hořák.

A toto už je právě nutně podmíněno další spoluprací člověka s Duchem svatým – lidskou odpovědí na Boží obdarování - otevřením srdce člověka Bohu a jeho působení v nás.

Proto my, katolíci, máme svátost křesťanské dospělosti – biřmování.

Je to také obdržení pečetě Ducha svatého, další vylití darů Ducha svatého na člověka – darů potřebných pro život, jaký nám Bůh už od věčnosti určil.

V praxi však nikoli vždycky jsou ale tyto dary člověkem využívány ihned po jejich obdržení.

Vyžadují totiž nutně vždycky opětování vztahu víry člověkem.

Člověk tedy dokáže „rozbalit“ tyto dary a správně je využít až tehdy, když opětuje svoji lásku k Bohu a bližním.

Až když sám začne hořet ohněm Ducha svatého naplno.

Jako ta plynová kamna!

O tomto ohni Ducha svatého mluví Pán Ježíš:„Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!...“ (L 12,49)

Křesťan tedy má hořet ohněm Ducha svatého jako pochodeň!

U každého z nás k tomuto dochází individuálně; u jednoho pozvolna v procesu běhu let; u jiného třeba rázem v jediném okamžiku jeho obrácení a změny smýšlení.

Až takto „pochodeň hoří“ – až tehdy se teprve dá hovořit o uskutečnění celého procesu „nového narození“ z vody a z Ducha svatého.

Z kanonického práva známe dva výrazy označující dvě odlišné skutečnosti:

1.) Ex opere operato

– svátost působí tím, že je udělena

- Obdarování člověka Bohem – v tomto případě se předpokládá osobní vztah člověka k Bohu jenom tehdy, když je člověk mentálně takového vztahu schopen). Svátost je tedy Boží nástroj a působí v ní Bůh.

2.) Ex opere operantis

– Odpověď člověka; Mají – li se účinky svátostí projevit způsobem jakým se projevit mají, musí být člověk náležitě disponován svým vztahem víry k Bohu a ve stavu posvěcující milosti.

Naše víra - pokud je správná - je také jenom Božím darem. Odpovědí na tento dar víry je pak uvěření člověka a rozhoření jeho srdce plamenem Ducha svatého.Třeba tu vždy rozlišovat mezi obdržením daru a mezi používáním toho konkrétního daru člověkem! To používání je už zcela podmíněno vztahem člověka k Bohu i samotným okamžitým stavem člověka bez hříchu ke smrti - to je jako ono rozbalení dárku.

Je totiž rozdíl dary jenom obdržet a nerozbalit si je - anebo dary rozbalit a náležitě používat.

Vždyť jsme jeho dílo, stvořeni v Kristu Ježíši k dobrým skutkům, které Bůh předem připravil, abychom v nich žili (Ef 2,10)...

Naše otázka na každého z nás by tedy neměla znít: "Už jsi se znovuzrodil?" ( V tom je nesmyslná).

Ale měla by znít: "Už hoříš ohněm Ducha svatého jako pochodeň?"

"Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi; a jak chci, aby se již vznítil!...!"

	Hledej
	Je a svátek má Zikmund. Vytvoření registrace