Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Nela.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 8, článků celkem: 16318, komentáře < 7 dní: 530, komentářů celkem: 408346, adminů: 60, uživatelů: 5135  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 206 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

Myslivec
brusle7
Frantisek100
gregorios777

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110958217
přístupů od 17. 10. 2001

Teologie: JAN KALVÍN
Vloženo Úterý, 08. únor 2005 @ 17:17:34 CET Vložil: Bolek

e-Kni***** poslal Nepřihlášený

JAN KALVÍN na základě různých pramenů vypravuje F.M. Dobiáš Vydavatelské oddělení KSML (YMCA) Praha 1941   Kalvínův příklad “Mohu prohlásiti, že v něm všichni lidé mohou viděti nejkrásnější příklad křesťanské osobnosti, příklad, který lze právě tak snadno pošpiniti, jako je nesnadné jej napodobiti.” Tak to napsal jedenáct let po smrti Kalvínově Theodor Beza, jeho první životopisec, přítel a nástupce v Ženevě. A téměř po čtyři století jeho památka byla právě tak ctěna jako zneuctívána. Sotva který muž reformační církve byl více obdivován a více posmíván, milován a nenáviděn, žehnán a proklínán jako Kalvín.

Kalvín začal svou práci, své obrácení, svou reformaci poslušností slovu Božímu. V této poslušnosti také svůj život dokonal. K této poslušnosti volal a dosud volá. Proto zůstává Kalvín živou výzvou: Rozhodněte se pro zápas Boží, pro zápas o čistou církev, o čistý pramen slova Božího. Naslouchat Kalvínovi a jít kam ukazuje, znamená dát se spoutat onou zvěstí, která spoutala i jej samého. Znamená to vystoupit a sestoupit z ochranného šera a ze vznešených výšin do střízlivého světla dne. Znamená to prostě říci Ano, anebo říci Ne, chtíti toto nebo ono. Státi zde nebo tam. Ale vždy v poslušnosti vůči tomu slovu, jež je nad lidmi, nad našimi rozhodnutími a nad naší zbabělou nevěrou. Nepřekvapuje proto, že pro mnohé je Kalvín pouze jménem, zvukem, který se v nejbližším případě zhutní v obraz temné postavy, nezřídka přímo zlověstné postavy člověka, který věřil v praedestinaci a v jiné podobně divné věci, jimž nikdo nerozumí a jež nikdo nepřijímá. A přece ten hubený, přísný bohoslovec, který čtvrt století vládl v Ženevě, patří k nejsilnějším a nejlepším osobnostem dějinným. Je málo životů, jejichž dnové byli tak přísně, pravidelně a ukázněně zvládnuti, jako je život ženevského reformátora. Je to život jedinečné jednoty a souladu mezi osobní pevností a neotřesitelným vědomím naprosté závislosti na Bohu. Hrdinná odvaha a přitom naprostá podrobenost majestátu a svrchovanosti Hospodinově. Tomu nutno rozumět, chceme-li Kalvínovi vůbec porozumět. Od okamžiku jeho obrácení až do posledního dechu jeho života všechny jeho myšlenky i činy byly ovládány poznáním a vědomím svrchovanosti Boží a naprosté závislosti na Jeho vůli a radě. Neuvažoval proto o svém pohodlí ani o své cti. Jeho heslem bylo: Srdce své jako žertvu obětuji Hospodinu na oltář. Kalvín žil v neustálé bázni před Bohem a pracoval co nejupřímněji a nejpilněji jako jeden z Božích věrných dělníků, aby rozšiřoval slávu svého nebeského Pána a Mistra a aby obnovil, zreformoval Jeho církev na základě Jeho svatého slova. Kalvín řekl: “Raději bych chtěl býti tisíckráte pohlcen, než abych byl neposlušen toho, co mně ústy svých proroků poroučí Duch Boží, abych konal”. Naprosto odvrácen od jakéhokoli pomyšlení na svou pověst a slávu, zakázal si Kalvín, aby byl na jeho hrobě postaven byť i pouhý kámen. Marně dnes hledáte na hřbitově ženevském, kam bylo k dočasnému odpočinutí položeno vetché tělo velikého reformátora. Příchod do Ženevy Kalvín byl muž, který si byl vědom svých povinností, jež svědomitě zastával i své odpovědnosti za dílo, jež konal v poslušnosti k Božím příkazům. Před čtyřmi sty lety (1536), na cestě do Italie, chtěl sedmadvacetiletý Kalvín přenocovat v Ž nevě. Tam ho objevil Farel a poznal v něm pomocníka, jakého potřeboval, aby dovršil své namáhavé a vysilující poslání reformovat Ženevu. Kalvín od přirozenosti bázlivý, vyhýbající se hluku sporů a toužící po klidu studovny, odmítl žádost Farelovu co nejrozhodněji. Když tedy nepomohly prosby, užil Farel prokletí: “Zapřísahám tě ve jménu Všemohoucího Boha, jestliže pod rouškou studia odmítáš s námi spolupracovat na díle Páně, Pán tě potrestá, poněvadž hledáš svých věcí a nikoli Kristových.” A Kalvín zůstal v Ženevě proti svým úmyslům a osobním plánům a přáním. A když po dvou letech byl spolu s Farelem vypuzen ze Ženevy, po delším vyhnanství usnesením městské rady zase volán zpět, těžce se rozhodoval. Nebyla v tom uražená ješitnost. Bál se života s nepřehledným množstvím povinností a odpovědností, jaký na něj čekal. Říkal, že by raději stokráte chtěl zemříti, než se uzavříti v tom pekle trápení, jaké již tam zažil a mohl zase zažít. A přece Kalvín věřil, že poslušnost Božího hlasu musí být především. Žádné osobní chutě nebo nechutě nesměly se postavit v cestu povinnosti k celku nebo k hlasu, který jej zval. Nakonec dal souhlas k návratu do Ženevy, aby se nepodobal těm, kteří dávali přednost svému pohodlí a bezpečí před budováním církve Páně. Povaha Přitom nebyl nijak nedůtklivě nepřístupný a samolibý. Ve svých listech se radí s přáteli a rád se dává vést světlem, které jim bylo dáno. Ve svých komentářích Písma připouští různé výklady a ponechává čtenářům, aby si volili. Jakkoli byl neotřesitelně pevný a jistý v základech pravdy Boží, kterou neustále studoval a jako neochvějné dědictví přenechal až na naše časy, přece sebe nikdy nepokládal za neomylného. Vždy se skláněl před slovem Božího zjevení a totéž požadoval ode všech ostatních. V každém ohledu ukazuje Kalvín nesobeckost, která mu bude sloužit vždycky ke cti. V soukromém životě žil zcela prostě a sebezapíravě. Odmítal i zvýšení služného. V době svého štrasburského vyhnanství byl zoufale chudý. Trpěl zimou a hladem. Slíbená mzda mu nebyla vyplácena přes půl roku a Kalvín ani slovem neprozradil svou nelibost nebo své bědné postavení. I jeho dům byl zcela prostý. Dával a rozdával, ač sám neměl nikdy přebytku. Městská rada mu musela dát kožich, aby se chránil před nastuzením. Když při jeho poslední nemoci mu chtěla platit léky, Kalvín to odmítl. Když zemřel, zanechal duchovní dědictví nekonečné ceny, ale majetek kromě bohaté knihovny nezůstal po něm skoro žádný. Je dojemné číst v jeho závěti o drobných odkazech vzdáleným příbuzným a přátelům. Nebyl tedy Kalvín vlastně františkánský mnich, který v tělesném nepohodlí vidí záslužnost před Bohem? Kalvín se velmi rozhodně stavěl proti mnišskému záslužnictví. Vždyť působí-li ti těžkou hlavu, že spíš na bílých prostěradlech, kde se zastavíš? Za chvíli se ti bude zdát, že se dopouštíš hrozného hříchu, když si budeš prostírat slámu na zemi. Svobodu, svobodu, volá Kalvín, bez obav svědomí a bez trápení ducha; tak užívejme Božích darů, jak k čemu je Bůh určil. Kalvín nikdy neříkal, že se lidé mají zříci prostých radostí života a žíti v takové střídmosti, která hraničí s odříkáním. Doporučoval mírnost a varoval před výstřelky. Vždyť mnoho darů, říkal, bylo nám dopřáno ne pro naši potřebu, nýbrž pro naši radost. Krása květů, listí i plodů, delikátní nádech slonoviny a mramoru byly dány k potěšení smyslům. Kalvín protestuje proti filosofii, která chce umrtvit lidské smysly a z člověka udělat chladný kámen. O Kalvínovi víme z korespondence s přáteli, že si s nimi i hrál na zahradě. A jeho jemný humor je znám každému, kdo kdy četl jeho listy přátelům. Rovněž je nesprávná i u nás obvyklá představa, že Kalvín byl misomus, že byl odpůrce umění. Ještě nedávno jeden anglický katolický pisatel Cromwellova životopisu přičítá k tíži Kalvínovi, že tolik tisíc čtverečných metrů středověkého skla bylo v reformaci rozbito v katedrálách anglických a skotských. Praktičnost a věčnost kalvinismu je prý neslučitelná s duchem uměnímilovné renesance. Ale Kalvín ve svém komentáři při Jubalovi, jenž byl otcem hry na harfu a hudební nástroje (I.Mojž. 4,21), vyznává, že hudba a umění jsou dary Boží přízně k našemu potěšení. Když v Ženevě jeden z Kalvínových přátel bouřil proti umění, Kalvín jej přísně volal k pořádku. Vždyť za Kalvína žil v Ženevě L.Bourgeois, který byl vynikajícím skladatelem nápěvů k žalmům. V tomto díle pokračoval pak Goudimel, jehož krásné nápěvy dosud zní v našich chrámech ke cti Boží. Katolůičtí pisatelé musí doznat, že nejlepší a největší díla hudební, která mají stálou hodnotu, jsou díla kacířských skladatelů. Jestliže musíme slyšet o vandalismu reformačních bouří u nás právě tak jako v cizině, ať nikdo nezapomíná, že Goudimel byl zavražděn v Bartolomějské noci katolickým fanatismem. Občan Ještě mnohem bližší stává se nám Kalvín, jakmile se podrobněji zabýváme jeho životem a učením. Od nepřátel Kalvínových nezřídka slyšíme, že Kalvín byl tyranem v Ženevě a že tvrdě a nelítostně ovládal život i myšlení ženevských občanů. O nikom nelze s tak vyloženou nevhodností použít označení nesnášenlivého tyrana jako o tomto služebníku, který pracoval na dobru a pro dobro Církve Boží právě tak, jako pro dobro obce. Nezapomínejme, co bylo cílem všeho Kalvínova usilování v Ženevě! Netoužil po vládě. Ani nechtěl spojiti stát a církev v nějakém církevnickém absolutismu. Oč se pokoušel, bylo udělat ze Ženevy město, v němž by slovo Boží bylo posledním rozhodčím, poslední autoritou ve věcech víry i mravů. To ovšem znamenalo přísnou kázeň, ale nikdy nějaký církevnický nebo Kalvínův osobní absolutismus. Nesčíslněkrát dala rada města Ženevy Kalvínovi pocítit, že je pouze najatým služebníkem. Starým městským usedlíkům zůstal Kalvín provždy cizincem a občanem se stal teprve čtyři roky před smrtí. Ještě 1554, kdy Kalvín byl pánem nad oposicí ve městě, musel dát svou knihu před tiskem k dobrozdání censorům, jako každý druhý ženevský občan. Dva roky později píše v dopise, že žije v městě jako cizinec. Ačkoli se magistrát často Kalvína dotazoval na radu, přece ani zdaleka nemůžeme mluvit o Kalvínovi jako vládci nad Ženevou. Věru, jaký je to usurpátor vlády, jehož návrhy jsou zavrhovány, jehož slovo podléhá censorům a jehož listy jsou přezkoumávány? Třebaže Ženevané stáli o jeho radu, přece jen nikdy nevložili své starobylé svobody a privileje do jeho rukou. Přísnost a kázeň Přitom byla Ženeva tehdy městem, v němž předreformační mnišský a kněžský vliv přinesl značnou uvolněnost života občanů. Kalvínovi, který usiloval o Boží čest a úctu k Božím zákonům a řádům, nezbývalo, než sáhnouti k přísné a tvrdé kázni. Přísný k sobě, stal se přísným i k jiným. Jako byl nekompromisně odpůrcem papežství, tak měl na druhé straně vyvinutý smysl pro to, čemu dnes říkáme presbyteriánství, ale přitom zdůrazňoval autoritu kazatelského úřadu. Kalvín nenáviděl církevní radikalismus právě tak jako nevázanost těch, kdož se pokládali za povznesené nad jakýkoli zákon a řád. Jakmile se Kalvín rozhodl, že zůstane v Ženevě, věnoval se svým povinnostem, neohlížeje se ani na lidskou přízeň, ani na strach. Trval na přísné životní kázni, bez níž si nedovedl představit pravou reformaci. A když se lid nechtěl podrobit přísným řádům, odpíral v souhlase se svými přáteli Farelem a Viretem přístup k večeři Páně. Vyneslo mu to ovšem vyhnanství. V době Kalvínova vyhnanství zaútočil na Ženevany veřejným listem biskup a pak kardinál Sadolet, aby jim vyložil, jak bloudí ve víře, a pohnul je k návratu do katolické církve. Městská rada, cítíc se povinna bránit se a odpovědět, obrátila se v nouzi na Kalvína, aby obhájil jejich vyznání a odpověděl učenému a vznešenému katolickému prelátovi. Tak se vrátil Kalvín zase do Ženevy. (Oba slavné dopisy – Sadoletův i Kalvínův – vyšly v mém překladu u Laichtra pod názvem: Kardinál a reformátor.) Do Kalvínovy přísné kázeňské prakse patří i známý případ s upálením Serveta. Je ovšem dnes nesnadné přesně vylíčit, jak dalece byl na tomto rozsudku zúčastněn Kalvín. Jisté je, že si Kalvín smrti Servetovy přál v zájmu o církev a o své reformační dílo. I tehdy spočívá na Kalvínovi dost veliká odpovědnost, kterou nelze oddisputovat, snažíme-li se pochopit rozsudek ze situace doby. Trest smrti byl totiž tehdy ukládán i za menší provinění. Úcta před Bohem byla tak veliká a provinění proti ní tak pobuřující, že se všeobecně trestalo smrtí. Dnes ovšem, i když víme, že loupež na Boží cti má a musí být trestána, přece jen vrcholný trest přenecháváme soudnému rozsudku Boha samotného. Osobní urážky a provinění Kalvín odpouštěl s křesťanskou šíří a pohotovostí, ale jakmile byla dotčena čest Božího majestátu, zahořel prudkým hněvem. A Servet se rouhal jako snad nikdo před ním. I když se Kalvín přimlouval za mírnější způsob potretsání, uznával svrchovanost státních úřadů v jejich oblasti práva. – A přece je pravda, že ze základů, které kladl, vyrostlo zcela jiné myšlení a zcela jiná prakse. Dějiny mnohých protestantských států jsou skvělou ilustrací, jak Kalvín působil k růstu pravé občanské i náboženské svobody v mezích státních zákonů a křesťanských přikázání mravních. Kalvín na těchto základech udělal ze Ženevy metropoli reformovaného křesťanství. Stál přitom ustavičně tváří v tvář nespočetným obtížím, ba oposicím tak hrozivým, že se zdálo, že svůj reformační zápas také zaplatí krví a životem. John Knox vyznává, že od apoštolských dob nebylo takového místa na zemi jako je Ženeva. Připouští, že i na jiných místech je Kristus věrně kázán, ale nikde jinde neviděl mravy tak zformovány podle evangelia jako tam. Farel v jednom dopise si přál být raději posledním v Ženevě, než prvním kdekoli jinde. Čisté evangelium se káže v chrámech i po domech. Zpěv žalmů nikdy nepřestává. Ruce jsou sepjaty a srdce zdvižena k nebi od rána do večera. I luterský bohoslovec Valentin Andreae se pozastavoval nad vzornou a krásnou kázní ženevskou ve srovnání se životem ve městech svých souvěrců. Řekneme po těchto několika poznámkách o životě ve městě, že Kalvínova theologie byla čirý intelektualismus, že byla nepraktická a vzdálená od života? Jak pevně a plně se dovedl Kalvín chopit všech složek života! Dr.Bohatec v knize vydané před několika lety ukazuje, jak i státní a občanské zákony byly dílem Kalvínovým. Ale i nejpraktičtější správa města mu ležela na mysli. Kalvín se staral i o popel a smetí na ulicích, o oheň na ohništích a o komíny, které hrozily sesutím a tak se mohly státi příčinou požáru. Co jsme se v poslední době namluvili a napsali o sociálním evangeliu! Sem bychom se měli jít učit. Kalvín neznal nic takového, jako je sociální evangelium a přece se uměl dotknout celého člověka, skutečného člověka a ukázat mu ve světle slova Božího, jaký je a jaký by býti měl. Desatero bylo v takové úctě, že v některých chrámech bylo ustavičně vykládáno. Připomeňme jako zvláštní ozdobu Kalvínova pobytu v Ženevě, že v jeho době a v životě jeho žáků nebylo jediného manželského rozvodu. Kalvínská píle, houževnatost a pracovitost vedly profesora Webera z Heidelbergu v jeho kritice kalvinismu k oněm závěrům, že obviňuje kalvínství jako zdroj moderního kapitalismu. Ale vzpomeňme na Kalvínův vztah k penězům, abychom aspoň tušili, jak závěry ony jsou křivé a u Kalvína nedoložitelné. S jedním nepříjemným průvodcem svých dnů pozemských musel bojovat Kalvín až do své smrti. Kalvín se dovedl strašlivě hněvat. Tento rys své povahy nazývá sám “divoké zvíře”. Ačkoli dovedl odpustit a zapomenout na křivdy vůči vlastní osobě, přece jeho žluč vzkypěla, jakmile šlo o čest Boží. Tímto nesmírným vztekem trpěl až do smrti. Ve své slavné poslední řeči k radě ženevské říká: “Vyznávám obzvláště, že jsem velmi povinován vaší laskavosti, se kterou jste tak často snášeli mou bezuzdnou výbušnost. Doufám a věřím, že mně také Pán Bůh odpustil hříchy, kterých jsem se takto dopustil.” Znal své chyby a kál se z nich. To je vždy znak velikého muže. A neméně krásným a trvalým rysem jeho povahy zůstane, že třebaže musel celý život stát proti oposici a nepochopení, nikdy se nevzdal práce a svého poslání. Naopak, čím více mračen se kupilo kolem něho, tím trpělivěji, tím vytrvaleji usiloval zůstat věrným povolání Božímu, jemuž se nechtěl a nemohl zpronevěřit. Právem vyznával jako své druhé životní heslo: Nil desperandum! Nikdy nezoufat! Přátelé Avšak nedejme si Kalvínovou přísností a výbušností zastřít druhou stránku jeho povahy. Jeho jemnost a citlivost, které projevoval jako duchovní pastýř, ukazují na zvláštní něžnost jeho srdce. Některé dopisy, které psal zarmouceným po ztrátě jejich milých, jsou mistrnými díly vzácného porozumění a soucitu. Když se narodilo děťátko, nebo při sňatku svých přátel uměl ukázat takovou osobní radost, jako sotva kdo druhý. Nezřídka uprostřed nejvážnějšího rozhovoru na ulici se zastavil u dětí, aby je aspoň pohladil. Nepřátelé ho nazývali s příhanou králem nebo papežem, také kalifem. Ale jeho přátelé na něho vzpomínali jako na svého bratra a milovaného mistra. A Kalvínovi přátelé! Jak veliká a nepřehledná řada jmen, postav, hodností se před vás postaví! Jenom Farel, Viret, Bucer, a Melanchton: jakým přítelem jim byl! Nesl jejich trápení a jejich břímě a radoval se z jejich štěstí. Čtěte jeho úvod k Titovi, abyste poznali, jak miloval Farela a Vireta: “Dva přední služebníky Kristovy, Viléma Farela a Petra Vireta, své nejmilejší druhy na společném díle a bratry pozdravuje Jan Kalvín. Jakkoli tento můj komentář, který nyní vychází veřejně s vašimi jmény, je věru bezvýznamný dar, přece věřím, že vám bude vítaným již proto, že předmět epištoly mne přivedl k tomu, abych učinil toto věnování. Úkol dokončit dílo, které zanechal Pavel na Krétě nedokončené, vzal na sebe Titus. Vůči vám zaujímám téměř totožné postavení. Když jste začali povznášet tuto církev s velikými námahami a nebezpečími, přišel jsem nedlouho potom jako váš pomocník a pak jsem byl ponechán jako váš nástupce, abych se snažil ještě lépe pokračovat dle svých sil v tom díle, které jste vy tak dobře a tak úspěšně zahájili. O to usilujeme dnes i já i moji druhové, ne-li s tak pronikavým úspěchem, jak by bylo žádoucí, přece podle našich nepatrných schopností upřímně a věrně. Ale abych se vrátil k vám, k nimž jsem v tomtéž vztahu, jaký Pavel přiřkl Titovi: Tato podobnost, zdá se, mne přiměla k tomu, abych obzvláště vybral vás, jimž bych tuto svou práci věnoval. Mimo jiné bude to tomuto věku a snad i potomkům aspoň jakýmsi svědectvím o svaté jednotě, jež mezi námi panuje. Myslím, že nikdy nebylo v obyčejném životě kroužku přátel, kteří by byli tak upřímně spojeni jeden s druhým jako jsme byli my ve své duchovenské službě. S vámi oběma jsem zde byl farářem a tak daleko byla od nás každá stopa žárlivosti, že se zdálo, jako bych byl jedno s vámi. Později nás rozdělila místa: neboť tebe, Farele, povolal sbor neuchatelský, jehož jsi zachránil Kristu z tyranství papeženství, Viret je toutéž přísahou připoután ke sboru v Lausanne. Ostatně tak střežíme jednotlivá místa, že naší jednotou jsou shromažďováni synové Boží do ovčince Kristova a dokonce rostou v Jeho tělo. Nechať zlostí puknou nejen vnější nepřátelé, kteří s námi vedou zjevný boj, ale i oni bližší a domácí protivníci, kteří nás napadají zevnitř. Neboť i to počítám mezi dobrodiní našeho semknutí , že ti psi špinaví, jimž se nedaří chňapati tak daleko, aby nás mohli roztrhat a rozdrásat, marně na nás svým štěkotem dorážejí. Ovšem sluší se, aby nám jejich nestoudnost, byla úplně lhostejná, poněvadž vpravdě se smíme chlubiti před Bohem – a dokázali jsme to lidem zcela zřetelnými důkazy – že nepěstujeme žádného jiného společenství nebo přátelství než to, které bylo zasvěceno jménu Kristovu a jež odtud bylo prospěšné Jeho církvi. Nemá jiného cíle, než aby všichni s námi jedno byli v Něm. S Bohem, nejlepší a nejpočestnější bratří. Pán Ježíš račiž neustále žehnat vašim zbožným pracím. V Ženevě 29. listopadu 1549.” Jan Kalvín uměl otevírat i své nitro ve svých dopisech přátelům! Je nápadné, že Luther při své společenské a teplé duši byl obklopen tak málo skutečnými druhy a přáteli. Kalvín naopak byl ustavičně v kruhu přátel a jeho přátelství trvalo až do smrti. Uměl si dělat přátele a ti byli hotovi i opustit svou rodnou zemi, aby mohli žít v Ženevě s Kalvínem, a to nejen v téže čtvrti, nýbrž i v téže ulici, ano v tomtéž domě. Právě tak miloval Kalvín i svou ženu Idelettu, i když ne tak zjevně jako své přátele. Když onemocněla, říká Viretovi: “Žena je nemocná, odtud moje myšlení tak rozervané”. Když pro svou nemoc se musela odstěhovat do Štrasburku, píše Kalvín: “Mám ji neustále ve dne i v noci před očima, že je tak opuštěná, bez útěchy a bez pomoci”. Nazývá ji “jedinečným příkladem ženy”. Když čteme jeho listy, můžeme sledovati celý průběh nemoci, a když ji nakonec ztratil, píše Viretovi: “Znáš něhu, či lépe slabost mého srdce a tak plně pochopíš, že kdybych nebyl užil vší své síly, sotva bych to byl vydržel. A můj žal není nikterak malý, jsem zbaven svého nejlepšího druha”. Ještě po sedmi letech se ozývá v dopisech tento žal. Laskavá stránka jeho povahy se nejlépe projevila v posledních letech jeho života. Když ležel na smrtelném loži shromáždil kolem sebe jako patriarcha své spolukazatele a radní a prosil je, aby mu odpustili jeho výbuchy hněvu a zlosti; a pohnul je k slzám, když je povzbuzoval, aby zachovali čisté učení a kázeň Kristovu. Poslední dny prožil v strašných bolestech stále se modle a opakuje si slova Písma, jako: “Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, protože jsi ty učinil to”. Nebo citoval Izaiáše: “Lkal jsem jako holubice”. Zemřel klidně v náručí nejvěrnějšího druha a nástupce svého, Theodora Bezy, roku 1564 v 55 letech. Zemřel tedy vlastně mlád, zdolán nemocemi a břemenem obzvláštních těžkostí. Časté bolesti hlavy, záducha, horečky, kaménky a jiné choroby byly jeho údělem. Noční dlouhé studium s blikavým světélkem nad ložem, dlouhé posty a starost o sbory a sborečky téměř po celé Evropě podlomily jeho zdraví. Ani na sklonku jeho života se množství jeho starostí nezmenšilo. Reformace ve Francii zničena válkou, doma nespokojenost, město napadeno hrozným morem, sám znaven až k smrti a toužící po odpočinutí. Práce A přece nikdy nehledal svého pohodlí. Za pouhých třicet let napsal více než 60 objemných svazků. Vedle toho proslovil na tisíce kázání. Pohleďte do dílny Kalvínovy denní práce! Beza poznamenává, že když přišel knihtiskař, aby si odnesl knihu do tisku, měl Kalvín ještě zrevidovat 20 stránek, měl kázat, přednášet ve shromáždění kazatelů, napsat čtyři listy, zúčastnit se několika disputací a zodpovědět otázky asi deseti lidí, kteří jej vyhledali v jeho studovně a vlastně jej svými bolestmi vytrhovali z práce, již i tak téměř nadlidské. Kalvín kázal denně každý druhý týden. Přednášel třikrát za týden bohoslovcům a kazatelům. Každý pátek vykládal Písmo. Přitom navštěvoval nemocné a konal církevní kázeň. Ale vedle toho byl v ustavičném spojení spojení s reformací ve všech téměř zemích, psal, radil, hrozil, pomáhal a vysílal posly, když psané slovo se zdálo málo působit. Takový byl Kalvín. Hrdina? Světec? Genius? – Poslušný služebník Pána, který jej povolal a v Jehož službě setrval až do posledních sil. Před smrtí se vyznával svým přátelům: “Žil jsem tu v nádherných zápasech. Jednou k mému postrašení vypálili 50 nebo 60 ran před mými dveřmi. Jen si představte, jak to muselo ochromit chudého a bázlivého vědce, jakým jsem byl a dosud zůstal. Potom jsem byl vyhnán z tohoto města a uchýlil jsem se do Štrasburku. Když jsem tam nějaký čas pobyl, byl jsem znovu volán zpět, ale starostí nebylo méně. Poštvali na mne psy, a ti mne chytli za kabát a za nohy. Volali za mnou: “Padouchu, darebáku…!” Ačkoli vím, že nic nejsem, přece jsem překonal na tři tisíce vzpour a pobouření v Ženevě. Buďte silní a doufejte, Bůh zachová tuto církev a ochrání ji. Měl jsem mnoho chyb, které jste u mne museli snášet, a vše, co jsem učinil, je bez ceny …. Nicméně, smím-li to říci, měl jsem dobrý úmysl. Moje chyby se mi nelíbily a bázeň Boží byla v mém srdci.” Neústupná nebojácnost Vždy měl především na mysli, aby byl Hospodin oslaven. Této snaze a úsilí věnoval všechny své síly a schopnosti. Když Melanchton jednou zaváhal, Kalvín mu napsal: “Raději bych chtěl s tebou stokráte zemříti, než viděti, že přežíváš učení, které jsi zradil”. Nevázaným bludařům říká: “Pokud zde budu, budete poslouchat zákony, a kdyby bylo tolik královských čelenek ve vašich domech, kolik je tam hlav, Bůh bude přece vědět, jak zůstat Pánem”. Když roku 1553 vyvstalo před Kalvínem nebezpečí obzvláště hrozivě a když se zdálo, že i přátel je poskrovnu, řekl: “Chtějí okusiti krev, ačkoli pochybuji, že jim bude moje krev tak chutnati, jako jim chutnají jejich hříchy. Ale Bůh žije a toto mě posiluje. A kdyby se celá Ženeva spikla, aby mne zavraždila, přece bych křičel slovo, pro které mne tak strašně nenávidí: “Čiňte pokání!” Anebo si připomeňme ještě onen okamžik, kdy Kalvín vyhnal od stolu Páně v chrámu St.Pierre bezuzdné prostopášníky! Nebo si představme ten pohnutý okamžik, když Kalvín vstoupil do síně velké rady ženevské a stál s nepokrytou hlavou a s odhalenou hrudí uprostřed krvežíznivého davu, toužícího po jeho životě! Rada města zasedla, ale nikdy ještě nebyla tak pobouřena. Jednotlivé strany unaveny řečmi a vyjednáváním volaly do zbraní. Lid uslyšel křik. Kalvín přišel sám. Když vstoupil do místnosti, byl uvítán hrozbami, že bude zabit. Skřížil ruce a hleděl na agitátory. Ani jeden se neodvážil udeřit jej. Potom postoupil do středu, rozhalil šat na prsou a pravil: “Chcete-li krev, uhoďte sem!” Ani ruka se nepohnula. Potom pomalu sestoupil na schodiště. V síni málem by už byla tekla krev. Meče se zablýskly, ale jakmile se Kalvín zase objevil, napřažené ruce klesly. Kalvín vzal jednoho radního za ruku, sestoupil s ním po schodišti a křičel na lid, že chce promluvit. A mluvil pak s takovým důrazem a přesvědčením, že mu slzy tekly po tvářích a dav se uklidnil. To byl rozhodující okamžik; od té doby se snad dalo již předpovídat, že vítězství bude na straně reformátorově. Soli Deo gloria Končím své vypravování otázkou: Může nám ještě dnes Kalvín pomoci? A odpovím: Ano a nikoliv. Nemůže nám pomoci, stane-li se sám neomylnou poslední autoritou, stane-li se šiboletem, frází. Nikdo by nepovstal proti takovému nepochopení a zneužití vášnivěji jako Kalvín sám. Může nám však pomoci, dáme-li se vésti jeho vztyčeným prstem, kterým ukazuje k jediné autoritě života a víry: ke slovu Božímu. Může nám pomoci, posloužíme-li si jeho životním postojem, kterým odkazuje k prameni života: k věčné odpouštějící milosti Boží v Kristu Ježíši. Může nám pomoci, půjdeme-li s ním i dnes k trůnu svrchovaného Pána, abychom pokud dechu máme, sloužili Jeho velikému, od věků až na věky slavnému Tedeum.


"JAN KALVÍN" | Přihlásit/Vytvořit účet | 0 komentáře
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Stránka vygenerována za: 0.18 sekundy