Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Grano Salis
Hledej
 
Je a svátek má Nela.   Vytvoření registrace
  Článků < 7 dní: 8, článků celkem: 16318, komentáře < 7 dní: 517, komentářů celkem: 408333, adminů: 60, uživatelů: 5135  
Vyzkoušejte
Jednoduché menu

Úvodní stránka

Archiv článků

Protestantské církve

Veřejné modlitby

Zpovědnice

e-Knihovna

e-Knihy pro mobily

Kam na internetu

Soubory ke stažení

Recenze

Diskusní fórum

Tvůj blog

Blogy uživatelů

Ceny Zlatá Perla

Ceny Zlatá Slza

Doporučit známým

Poslat článek


Tip na Vánoční dárek:

Recenze
Obsah
OBJEDNAT


GRANO MUSICALIS

Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Velký pátek

Vzkříšení


Pravidla


Kdo je online
Právě je 43 návštěvník(ů)
a 4 uživatel(ů) online:

Myslivec
gregorios777
oko
cizinec

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Polemika


Přihlášení

Novinky portálu Notabene
·Selhání pøedstavitelù Jižních baptistù pøi ochranì obìtí sexuálního zneužívání
·Sbor Bratrské jednoty baptistù v Lovosicích vstoupil do likvidace
·Informace z jednání Výkonného výboru BJB dne 10. kvìtna 2022
·JAS 50 let: Adrian Snell, trièko a beatifikace Miloše Šolce
·Online pøenosy ze setkání všech JASákù k 50. výroèí pìveckého sboru JAS
·Prohlášení tajemníka Èeské evangelikální aliance k ruské agresi na Ukrajinì
·Jak se pøipravit na podzimní vlnu?
·Kam se podìly duchovní dary?
·Bratrská jednota baptistù se stala èlenem Èeské eavngelikální aliance
·Patriarcha Kirill v Západu vidí semeništì zla a sní o vizi velkého Ruska

více...

Počítadlo
Zaznamenali jsme
110956949
přístupů od 17. 10. 2001

Život církví: Protestanti a katolíci v Brně: historie ''Červeného kostela''
Vloženo Pondělí, 24. duben 2006 @ 16:50:53 CEST Vložil: Bolek

Historie poslal pastýř

Úvod Při snaze o popis výstavby a existence Komenského chrámu v Brně, původně německého luteránského kostela, se nelze vyhnout hned několika kontroverzím, a to otázce česko-německé a otázce katolicko-reformační. Je historickou skutečností, že existence Habsburské monarchie se opírala o vliv římsko-katolické církve a většina německého obyvatelstva na území Českých zemí se ke katolickému náboženství hlásila. Většina českého národa se však v dobách české reformace v šestnáctém století hlásila k protestantismu resp. k víře evangelické. Letitý historický spor mezi Čechy a Němci tak není jen sporem národnostním resp. politickým, ale, jak uvádí například Palacký, i sporem náboženským. Postupně lze ale v této polarizaci najít posun. Zatímco v době před bitvou na Bílé hoře byl spor mezi Čechy a Němci zejména sporem náboženským, po pobělohorském působení jezuitů, rekatolizaci a pozdější následné ateizaci českého národa, tento spor přešel především do roviny národnostní. K národnostnímu pnutí pak přispěla nejen tzv. „doba temna“, která se stala synonymem čtyřistaletého habsburského útlaku Čechů, ale hlavně první a druhá světová válka, které byly vyvrcholením Čechy dříve často zdůrazňované německé expanzivity a snahy zprostředkovat ostatním národům německý způsob vládnutí.[1]

Nyní však stojíme před vysvětlením historické existence protestantského chrámu, který, v období necelého jednoho století po Tolerančním patentu, nestavějí Češi, nýbrž evangelická část německé většiny města Brna.[2] Existenci německých luteránů v české zemi a výstavby jejich chrámu je proto nutné vidět v historických, politických a kulturních souvislostech města, a potažmo i na historickém území Koruny české. 2. Chrám a jeho architektura Komenského chrám je jednou z nejznámějších a nejhodnotnějších staveb města Brna, respektive celé jižní Moravy.[3] Jedná se dokonce o první velkou a náročnou stavbu nekatolického chrámu v této části Evropy.[4] Chrám byl postaven v letech 1863 - 1865 podle projektu Heinricha Ferstela, vídeňského architekta, a pro svoji cihlově červenou barvu je též znám pod názvem Červený kostel.[5] Vystavěn je z režného, cihlového zdiva, v tzv. severoněmeckém novogotickém slohu. Jeho siluetu lze spatřit již od známého obelisku na Františkově, který spolu s kostelem tvoří spojnici okružní třídy vedoucí pod hradem Špilberkem, na jejímž začátku a konci vznikla malá náměstí s budovami příznačnými pro tehdejší liberální éru.[6] Kostel je dlouhý čtyřicet pět metrů a jeho věž dosahuje padesátimetrové výšky. Interiér je jednoduchý až strohý, osvětlovaný slunečními paprsky, lomenými přes původně barevné výplně oken. Jednou z mála ozdob jsou sochařské práce od Franze Schönthalera, které lze spatřit jak na hlavním oltáři, tak na hudebním kůru. Na stěně za oltářem je namalován obraz Krista, jehož autorem je akademický malíř Ferdinand Laufberger.[7] Od něho pochází i dekorativní výmalba spodní části chóru, která je vytvořena na způsob textilního závěsu. Chór je zakončen třemi stranami šestiúhelníku a věž, postavená nad vstupní halou, má kamennou helmu. Varhany jsou dílem slavné varhanářské rodiny Riegrů z Krnova a byly vysvěceny na Květnou neděli roku 1887. Trojlodní prostor má žebrové klenby, které spočívají na šesti párech pilířů.[8] 3. Pozadí vzniku chrámu 3.1 Politické pozadí V minulých staletích si město Brno zachovávalo tradici výrazného multinárodního správního centra. Již od počátku existence města tvořili největší etnikum v Brně Němci, kteří byli součástí společenského, kulturního i mocenského dění. Vedle slovanského resp. moravského obyvatelstva, které je součástí širšího českého národního etnika, národnostní kolorit města výrazným způsobem doplňovala i silná židovská komunita. Za existence rakouského soustátí těžilo Brno ze své pozice „předměstí“ sídelní Vídně a svůj mnohonárodní charakter si dokázalo uchovat ještě v meziválečném období dvaceti let. Němcům patřila radnice a hospodářský život města, zatímco Češi po dlouhá léta obývali periférii. Česká byla i většina obcí v okolí Brna. Kultura města tak byla dvojjazyčná a v mnoha domácnostech se mluvilo jak česky, tak německy.[9] Důkazem je dodnes tzv. mluvená brněnština, slangově „hantec“, která obsahuje nespočet počeštělých germanismů. Vztah Němců ke slovanskému obyvatelstvu prošel v Brně mnoha proměnami a odrážely se v něm děje a posuny příznačné pro celou Moravu a celé země Koruny české. Tyto vzájemné vztahy se vyhrocovaly zejména od doby osvícenství. Lze však říci, že národní obrození zde probíhalo mnohem chladněji a pomaleji, než například v českých zemích.[10] Abychom pochopili celý kontext doby, zaměřme se na několik událostí, kterými Brno této doby žilo. V roce 1848 se zde sešel Moravský zemský sněm, rozšířený o třicet poslanců, který přijal nový volební řád. Nový moravský zemský sněm měl za úkol vypracovat zemskou ústavu, která by Moravě zaručovala postavení samostatné země, závislé jen na habsburském císařství. Sněm zasedal do roku 1849 a ve stejném roce došlo k založení vlasteneckého a vědeckého spolku Moravská národní jednota, která si od roku 1853 dala název Matice moravská, a která od roku 1869 začala vydávat vlastní časopis.[11] V srpnu roku 1868 vystupují čeští poslanci na Moravském sněmu v Brně a předkládají deklaraci o státoprávnosti a svébytnosti zemí Koruny české. Po odmítnutí přecházejí k tzv. politice pasivní rezistence a sněmu se přestávají účastnit. Moravský sněm, pro převahu německých liberálů, deklaruje věrnost únorové ústavě a vyjadřuje se proti spojení s Čechami. K dalším posunům dochází v roce 1879, kdy se spojují moravští politici s českou státoprávní opozicí v jednotném Českém klubu a na říšské radě tím končí i pasivita českých politiků.[12] Zatímco v Praze byla polarizace Čechů a Němců jednoznačná, a po říjnovém diplomu v roce 1861 byli Češi rozlišitelní a vnitřně od Němců separovaní, v Brně byla situace složitější. Na rozdíl od Prahy zde byla nižší, česká vrstva donucena k bilingvismu, neboť zde existovala jen jediná česká škola. Silnější polarizační tendence se projevily až roku 1899 založením České národní rady, ve které byly zastoupeny všechny české strany, a roku 1903 založením Německé lidové rady v Čechách a na Moravě. Obě rady podporovaly vytvoření národních bloků. Do rozmezí let 1890 –1900 se také německá radnice bránila, aby se do centra města nastěhovali další Češi. Brno tehdy mělo devadesát tisíc obyvatel a snažilo se zachovat většinu padesáti tisíc Němců. Národnostními srážkami mezi Čechy a Němci vyvrcholil i zápas o zřízení druhé české univerzity, kdy při nepokojích u Besedního domu byl zabit truhlářský dělník Pavlík. Brněnské nepokoje se přenesly i do jiných měst na Moravě jako Vyškov, Uherské Hradiště nebo Prostějov. Tento dějinný monument našel ztvárnění i v díle brněnského rodáka Leoše Janáčka. Od Pavlíkova zabití již nebylo možné například navštívit německé divadlo.[13] Smír byl nalezen až politickým konsensem uzavřeným na zemském sněmu v tzv. Moravském paktu v roce 1905, který v podstatě znamenal národnostní rozdělení země podle volebních katastrů. Došlo k rozdělení školství, přičemž se zakazovala žákům návštěva těch škol, jejichž jazyk byl pro ně nesrozumitelný. 3.2 Kulturní pozadí Současná moravská krajina a její urbanismus nese výrazné prvky myšlenkových liberálních proudů devatenáctého století, včetně revolučního roku 1848, kdy v Brně vyšlo první číslo týdeníku, „Listy ponaučné a zábavné“, což byl první český časopis na Moravě, jehož vydavatelem byl brněnský knihkupec F. Wimmer. V městské Redutě se ale již od druhé poloviny osmnáctého století hrálo divadlo.[14] Pozdější vznik samosprávy měst a obcí ještě více posílil svobodné uplatnění ambicí sílícího měšťanstva. Nastupující éra vzmáhající se liberalizace spojená s industrializací se pak výrazně projevila jak v kulturní sféře, tak v celkovém urbanismu tím, že došlo k postupnému odstraňování městského opevnění. To nakonec vedlo ke zrušení statutu uzavřeného města a brněnská radnice přistoupila k projektu výstavby okružní třídy, jejíž vzor nacházela ve vídeňské Ringstrasse. Blízkost císařského dvora v zemském městě se projevila přítomností vídeňských architektů zvučných jmen, jako byli Förster, Hansen nebo Ferstel. Práce těchto architektů v Brně se vyznačují střídmostí a vyrovnaností, kterou v jejich pracích někdy obtížně hledáme ve Vídni. Rakouská profesorka dějin umění, Renate Wagner-Riegger údajně svým žákům radila, aby se na díla velkých vídeňských architektů jezdili dívat do Brna, kde uvidí jejich styl detailu, nikoli v monumentálním měřítku Ringstrasse.[15] Tuto urbanistickou koncepci od 60. let 19. století z velké části vytvářel právě von Ferstel společně s Josefem Arnoldem.[16] Regulační plán, podle kterého byla provedena asanace velké části města, vycházel vstříc požadavkům brněnských měšťanů, kteří požadovali vnějškově zachování kontinuity města v jeho historické tradicí. Ani tato iniciativa však neochránila mnoho významných památek před zánikem. Památková péče, vycházející z Vídeňské školy, kladla totiž větší důraz na estetické kvality architektonického řešení, než na zachování kulturně historického odkazu prostřednictvím autentičnosti městských památek. V perspektivě středověkého a raně novověkého splývání činů českého a německého etnika nebylo snadné národnostně rozlišit ani jednotlivé starší památky. Tento přístup byl účelný až do období polarizace obou skupin v předminulém století. Poté se již ne zcela bezproblémové soužití Čechů a Němců odrazilo právě na architektuře vnitřní části města. Dodnes lze vysledovat ulice, které si uchovávají „německý“ charakter a naopak stavby, jež měly symbolizovat a propagovat ideje vlastní českému obyvatelstvu. Do této situace přichází požadavek k výstavbě luteránského chrámu pro protestantskou obec, hlásící se k tehdejší německé většině brněnského obyvatelstva. Na návrh stavby byla vypsána soutěž, které se zúčastnila řada architektů, mezi nimi i prominentní Heinrich Freiherr von Ferstel, který se stal známý jako architekt vídeňského Votivkirche. Ferstel se stal jakousi „šedou eminencí“ brněnského urbanismu a získal i čestné občanství města Brna. Jeho plán na výstavbu kostela zvítězil jako jeden z deseti projektů a byl přijat v březnu 1862. Dozorem nad celou stavbou byl pověřen brněnský stavitel Mořic Kellner von Brännheim a stavbu vedl vrchní inženýr zemského stavebního úřadu František Thanabauer. 7. září 1863 luteránský superintendant, Johann Georg Lumnitzer, jinak úspěšný malíř a rytec, položil základní kámen stavby. V roce 1866 byly odlity tři zvony a v neděli, 25. srpna 1867, se konalo slavnostní vysvěcení chrámu za přítomnosti brněnské občanské elity a samotného architekta Ferstela. Tohoto aktu se zúčastnilo celé presbytérium evangelické augšpurské obce.[17] 3.3 Náboženské pozadí Abychom se mohli na celou situaci podívat komplexněji, vedle kulturního a politického hlediska, je do třetice nutné zmínit neméně důležité, a v tomto případě i rozhodující, hledisko náboženské. Nahlédněme ho v jeho poněkud historičtějším kontextu. V roce 1517 Martin Luter, německý augustinianský mnich a učenec z Wittenbergu, dospěl k závěru, že spasení lze dosáhnout pouhou milostí, vírou v Ježíše Krista. Na kostel v Augšburku vyvěsil svých 95 tezí proti odpustkům a se svými poznatky se začal veřejně sdílet. Tím se postavil na odpor proti římskokatolickému, svátostnému pojetí spásy. Luterovo učení bylo shrnuto v díle Formula Concordiae a v roce 1580 publikováno pod názvem „Liber Concordiae.“ Je zde vyzdvihnuta důležitost Písma jako jediného zdroje a normy víry života křesťana. Podstatu dokumentu tvoří Augsburská konfese, kterou vypracoval Filip Melanchton za účelem doložit, že reformací nebyla narušena prvokřesťanská ortodoxie. Katolická strana Augsburskou konfesi neuznala a došlo tak navždy k rozdělení církve na katolickou a protestantskou.[18] Myšlenky reformace se rozlétly do celé Evropy a v Brně, přestože město zůstalo prakticky nedotčeno husitským hnutím, se silně rozšířily nejen mezi měšťanstvem, nýbrž i mezi duchovními a částečně i mezi šlechtou. V roce 1572 dokonce v Brně převládali luteráni.[19] Protireformace, nařízená katolickým habsburským císařem, začala užívat násilí. Karel z Žerotína, příslušník nejmocnější moravské šlechty, sám český bratr, byl německým protestantům nakloněn, zastal se jich, a roku 1619 převzal na Moravě vládu. Roku 1618, po druhé pražské defenestraci, vypuklo v Praze stavovské povstání, ke kterému se zpočátku Morava váhala přidat. Teprve po intervenci stavovského vojska, na jaře roku 1619, se na květnovém zemském sněmu v Brně moravští nekatoličtí stavové postavili na stranu protihabsburského povstání. Císař Ferdinand II. byl roku 1619 sesazen a protestantské stavy zvolily za krále Fridricha Falckého. Ten však byl roku 1620 poražen v bitvě na Bílé hoře. V průběhu protireformace, za předsednictví kardinála Ditrichštejna, odsoudil Nejvyšší soudní dvůr více než 24 šlechticů a měšťanů k smrti. Konfiskace majetku postihla přes 300 osob a 135 statků. Kníže Lichtenštejn, který svými dragouny rozhodnul bitvu na Bílé hoře, dostal velké množství konfiskovaného majetku a Karel z Žerotína prchl do Vratislavi.[20] Vydáním Obnoveného zřízení zemského v roce 1629 se moravští nekatolíci stali pronásledovanou skupinou. Svobodní obyvatelé země mohli zůstat a stát se katolíky nebo zemi opustit. Poddaní na vybranou neměli a museli přejít ke katolické víře. Kdo tak neučinil, propadl majetkem. I po Vestfálském míru, který ukončil třicetiletou válku, zůstala situace v habsburských zemích nezměněna. Podle principu „Cuis regio, eius religio“ nastala restaurace katolicismu a státního absolutismu. Toho nezůstali ušetřeni ani němečtí protestanti a mnoho z nich proto emigrovalo. Situace se částečně uklidnila až Tolerančním patentem z roku 1781, kterým, vedle státem uznaného římskokatolického vyznání, Josef II. povolil konfesi luterskou, helvetskou a pravoslavnou. Patent však tyto konfese pouze toleroval. Samotný výkon patentu byl svěřen katolické vrchnosti. To nadále znamenalo značné omezení, ne-li nemožnost založit evangelický sbor. Kdo se chtěl stát protestantem, musel projít šestinedělním cvičením vedeným katolickým duchovním. Protestantské kostely se musely vizáží odlišovat od katolických, nesměly mít věže a vchody nesměly být z ulice nebo veřejného prostranství. Sbor mohl být formálně ustanoven pouze za předpokladu, že čítal sto rodin nebo pět set členů.[21] Revolučních požadavků v roce 1848 využili i protestanti. Z vídeňské konference z roku l849 vychází provizorní nařízení v němž byl název „nekatolíci“ změněn na „evangelíky luterského a helvetského vyznání“. Jedinou podmínkou stát se evangelíkem bylo nyní dovršení 18 let věku a svědectví před dvěma příslušníky církve, které se muselo po měsíci zopakovat. Evangeličtí faráři měli nyní právo vést úřední matriky a poplatky - „štoly“ za křest, svatbu a pohřeb - se již neodváděly katolickému knězi a školné se neplatilo katolickému učiteli. Rovněž „ohlášky“ evangelických snoubenců se konaly pouze v evangelickém kostele. Následným císařským patentem ze stejného roku bylo církvím dovoleno veřejně provozovat své náboženství a stanovit si vlastní samosprávu. Kostely mohly mít veřejný vchod a věže se zvony.[22] V roce 1849, při příležitosti pobytu Františka Josefa I. v Olomouci, předali evangelíci z Čech, Moravy a Slezska - což v té době čítalo 4 superintendenty, 4 seniory, 20 farářů a 45 starších - prostřednictvím superintendenta Samuela z Nagy z Vranovic císaři petici. V ní požadovali úplnou svobodu vyznání, které se ovšem dočkali až po více než deseti letech v souvislosti s únorovou ústavou z roku 1861. Evangelickému stavu se tak dostalo rovnoprávnosti s ostatními konfesemi a rovnosti v poměru mezi státem a církví. Evangelické církvi byla přislíbena i státní finanční podpora.[23] Nicméně národnostní problémy mezi Čechy a Němci se odrážely i mezi moravskými evangelíky. Například v Olomouci, vlivem absence vztahu Němců k českým reformačním tradicím, Janu Husovi a Jednotě bratrské, si čeští evangelíci v roce 1896 založili vlastní náboženský spolek „Českobratrská Jednota Husova v Olomouci“. Cílem této Jednoty bylo zřízení samostatného reformovaného (helvetského) sboru a výstavba vlastního kostela.[24] Rok po únorové ústavě, v roce 1862, v Brně proběhla soutěž o projekt na stavbu nového kostela brněnských luteránů, ve které uspěl návrh vídeňského architekta Heinricha von Ferstela. O lokalitě stavby se rozhodlo dodatečně. Brněnští luteráni měli svou původní modlitebnu již od roku 1782 v bývalé jízdárně na Husově ulici. Patrně na popud Ferstela a stavitele Arnolda došlo k zahájení stavby v ose nově vzniklého, prestižního „akademického náměstí“. Zdá se, že tato skutečnost měla i svoji logiku, protože právě brněnští luteráni byli úzce svázáni s brněnským podnikatelským prostředím. Do kostela byla umístěna pamětní deska věnovaná seniorovi luteránské církve Viktoru Heinrichu Rieckovi, zakladateli obce v Brně, který svým myšlením působil na rozvoj školství a vědecké práce v Brně.[25] 4. Vývoj do roku 1945 Rok po vydání tolerančního patentu vznikl v Brně německý luteránský sbor. Ačkoliv nedosahoval předepsaného počtu členů, čítal tehdy pouhých dvacet pět členů včetně dětí, byl přesto ustaven. Tato skutečnost je připisována umění a diplomacii majitele textilní továrny, luteránovi Leopoldu von Köffillerovi. [26] První evangelické bohoslužby proběhly v jeho továrně na vánoce stejného roku. Osazenstvo bylo tehdy výhradně německé. První bohoslužba v českém jazyce se konala až v roce 1841, na Velikonoční pondělí při vysluhování Večeře Páně. V roce 1867 se shromáždění přesunula z toleranční modlitebny, která roku 1783 vznikla rekonstrukcí z bývalé stavovské jízdárny, do nově otevřeného chrámu „Christuskirche“, tzv. Červeného kostela.[27] Pro větší rozkvět textilního průmyslu přivedl Köffiller do Brna z Augšpurku Johanna Bartholomea Seittera, stavebníka první dělnické kolonie v Červené uličce a prvního pastora této obce, legendárního Viktora Heinricha Rieckeho za Stuttgartu, kterému přezdívali brněnský textilácký pastor. V zimě roku 1786 vydával Riecke časopis Brünner Wochenschrift zum Bessten der Armen a jeho výnos, 262 zlatých, rozdal třiceti dvěma chudým na jídlo, otop a ošacení. Rieckovo sociální cítění a vysoká mravní odpovědnost vyslovená v krédu „buď moudrý a hledej pravdu!“ se stala i krédem této augšpurské církve. Mimořádnost Rieckovy osobnosti se projevila i v získání Christiana Carla Andreého pro místo učitele evangelické školy. Andreé byl všestrannou osobností a zajímal o mineralogii, topografii, grafiku a stejně jako další významný brněnský Němec, Gregor Mendel, šlechtil rostliny. Andreé se zabýval i ekonomií a redigoval významný časopis Mitteilungen. Jako první dal podnět k založení Moravského zemského muzea.[28] Ačkoliv všichni brněnští evangelíci bez rozdílu národnosti patřili k reformovanému sboru v Nosislavi, národnostní pnutí 2. poloviny 19. století se projevilo i mezi českými a německými farníky. Od roku 1874 se proto sbor přestal nazývat luterský a aby vyšel vstříc reformované tradici, ke které se hlásili převážně Češi, přijal název „unionovaný“. Česky se však v kostele pravidelně nekázalo a Večeře Páně se v národním jazyce vysluhovala jen jednou nebo dvakrát do roka. Po dohodě s církevní radou ve Vídni proto v Brně došlo k založení reformované stanice sboru v Nosislavi a Brnu byl povolen cestující kazatel Václav Pokorný.[29] Osmdesáti členná členská základna české stanice se rekrutovala převážně z proletariátu. V roce 1884 se rozrostla z původně osmdesáti lidí na dvě sta třináct členů a za deset let to bylo již šest set čtyřicet osm členů. V roce 1895 byl slavnostně otevřen nový kostel na Spilberské ulici (nyní Pellicově) a o šest let později byl ustanoven samostatný sbor, jehož prvním farářem byl ordinován Václav Pokorný. Tak vznikl český evangelický sbor, který se – po sloučení luterské a reformované konfese v roce 1918 – stal součástí Českobratrské církve evangelické. V roce 1923 dosáhl již přes tři tisíce členů. Vznikají proto nové modlitebny a kazatelské stanice (Židenice, Husovice, Rychmanov). Koncem dvacátých let se sbor o počtu více než čtyř tisíc členů stal největším evangelickým sborem na Moravě.[30] 5. Vývoj od roku 1945 Při popisu poválečného vývoje nelze nevzpomenout, že německá luterská církev z velké části podporovala myšlenky německého národního socialismu. Na národním synodu v roce 1933 byl ve Wittenbergu jednomyslně zvolen říšským biskupem Hitlerův muž, Ludwig Müller. Faráři zemské evangelické církve v Hesensku byli svým vedením vyzýváni, aby při hlavní bohoslužbě vzpomenuli říšského kancléře a aby na jeho narozeniny nechali ozdobit církevní budovy vlajkami. V prosinci 1939 podepsali evangelický říšský biskup Müller a říšský vůdce mládeže Baldur von Schirach smlouvu o začlenění evangelické mládeže do Hitlerjugend. Církev se přitom zaštiťovala Luterovou podporou státní moci během třicetileté války a biblickým příkazem podpory vládní moci.[31] Reformovaní a část luteránů se však vytrvale stavěla na odpor, a to zejména poté, co byl v roce 1938 zveřejněn dopis profesora bohosloví Karla Bartha jeho pražskému kolegovi profesoru Hromádkovi, v němž Barth vyzýval českého kolegu k tomu, aby se čeští vojáci chopili zbraní a v duchu husitské tradice postavili Hitlerovi na odpor. Barth byl znám svým odporem k nacismu již z roku 1934, kdy se významně podílel na prohlášení synody z Barmen, která napadala „zfalšování evangelia německými křesťany.“ Nicméně Hitler se podpoře luterské církve a jejich teologů těšil až do konce války. Až v roce 1945 vydala teologická fakulta v Marburku prohlášení, že výzvy nacistů k poslušnosti nejsou pro evangelické křesťany závazné.[32] Po skončení druhé světové války byli členové německého sboru, který se scházel v Červeném kostele, v rámci Benešových dekretů, z Brna odsunuti a luterský kostel byl převeden pod správu Českobratrské církve evangelické jako „Komenského chrám“. Tento odsun se, dle znění dekretů, týkal jen těch Němců, kteří v době okupace buď optovali pro říšskoněmecké občanství - a tím pro ztrátu československého občanství - nebo se v úředním hlášení nepřihlásili za Čechy nebo Slováky.[33] Němci, kteří se opcí pro občanství říšskoněmecké zřekli čs. občanství nebo se v době okupace v úředním hlášení nepřihlásili za Čechy nebo Slováky, nebyli za české občany považování ani po obnovení Československa. Odsun se netýkal ani těch Němců, kteří pro říšské občanství optovali ale prokázali, že zachovali věrnost ČSR a neprovinili se proti českému nebo slovenskému národu, případně se zúčastnili boje za osvobození nebo trpěli pod nacistickým terorem. Ze strany Čechů jsou tato nařízení ospravedlňována fašistickou orientací českých Němců, jejich válečnou porážkou a rozhodnutím světových mocností. Němci obvykle, ve snaze etickou a morální legitimitu dekretů zpochybnit, poukazují na princip kolektivní viny a popření principu presumpce neviny.[34] Nutno poznamenat skutečnost, která bývala v minulosti z české strany zdůrazňována jen zřídka, a to děsivý pochod smrti z Brna do Rakouska, jímž byli brněnští Němci „odsunuti“ a během něhož byli pěšky, i s jejich zavazadly, vedeni do Pohořelic, kde byli za nelidských podmínek dočasně ubytováni. Během pochodu bylo mnoho lidí ubito. V táboře propukla epidemie skvrnitého tyfu, ženy byly znásilňovány ruskými vojáky a bity českými dozorci. Mnoho lidí bylo utýráno k smrti. Jedna žena porodila na poli dítě a byla českými dozorci ukopána i s dítětem.[35] Tento pochod v mnohém připomínal nacistické vyhlazovací pochody, kterým byli nacisty likvidování například Židé. Česká evangelická obec v Brně se pak vyvíjela nadále samostatně a od roku 1951 se z hlediska snazší práce s menším počtem členů rozdělila na dva sbory. Členové prvního sboru se scházeli v Betlémském chrámu na Pellicově ulici a v Červeném kostele s farou na Opletalově ulici. Druhý sbor se scházel v Blahoslavově domě.[36] Do správy prvního sboru patřily odloučené sbory v Rychmanově a v Silůvkách a kazatelské stanice v Modřicích a v Rosicích. Druhý sbor měl kazatelské stanice v Kuřimi a v Tišnově. Od brněnského sboru se časem oddělily samostatné farní sbory v Brně Židenicích, Brně Husovicích a v Silůvkách. Brněnský sbor měl k datu prvního ledna roku 2000 tisíc dvě sta členů a zahrnuje oblast Brna a jeho okolí.[37]
6. Závěr Monumentální stavba Komenského chrámu v Brně je již sama o sobě svědectvím několika paradoxů, které mohou každého vést k hlubokému zamyšlení. Jedná se totiž o protestantský chrám v katolické zemi, který byl vystavěn německými protestanty v zemi rekatolizované převážně Němci. Chrám nyní patří české církvi, zatímco potomci původních majitelů žijí v Německu. Chrám je tak svědectvím o neustálém střetu dvou principů, a to principu etnického a principu náboženského. Při výše nastíněné studii historie chrámu si tak můžeme povšimnout jevu, který se jako červená nit táhne celou historií Evropy a historií křesťanství. Pokud je církev vyznavačská a její členové zapálenými Kristovci, pak etnické hledisko ustupuje hledisku náboženskému resp. křesťanskému. Lidé různé pleti, jazyka i území spolu vycházejí bez toho, aniž by tyto odlišnosti nerespektovali. Nemají potřebu rušit hranice, nadřazovat rasy nebo upřednostňovat jazyk. Avšak tam, kde křesťanství ustoupí principu etnickému, tam dochází k mnoha rozbrojům a válkám, posouvají se, či ruší hranice, sjednocují se národy. Komenského chrám za svou krátkou historii zažil vícekrát obojí. Dnes slouží Červený kostel kromě nedělních bohoslužeb i ke koncertům vážné i populární hudby, a vyjímečně i k výstavám. Kostel, včetně svého okolí, byl velkým nákladem opraven za přispění Ministerstva kultury a Magistrátu města Brna.
7. Literatura · Beichlová T., In: Schreire, I. P., In: Ingomara Pusta Schreie aus der Hölle ungehört, Hartmann, Verlag, 1998 · Bíba, V., Ad Benešovy dekrety, Život víry, ročník 14., leden, 2003 · BIRNSTEIN, U., et. al., Kronika křesťanství, české vydání, Fortuna Print, Praha, 1998, ISBN: 80-86144-23-2 · ČAPKA, F., Dějiny zemí Koruny české v datech, Libri, 1999, ISBN: 80-7277-000-4 · ČERVINKA, J., Komenského chrám církve Českobratrské, Seminární práce, 1. Semestr PřF MU, Sekce matematiky, Brno, nedatováno, URL: · DŘÍMAL, J., et. al., Dějiny města Brna 1, Blok, Brno, 1969 · DŘÍMAL, J., et. al., Dějiny města Brna 2, Blok, Brno, 1973 · Historické kořeny ČCE, Českobratrská církev evangelická sbor Brno I., Vydáno dne 21. 02. 2005 · HOLÁ, I., Luteránské kořeny německého nacionalismu a státního absolutismu, Distance – Revue pro kritické myšlení, roč. 6, číslo 1, 2003 · Každá doba si rituál musí znova naplnit..., Rozhovor s Milošem Štědroněm, Host, měsíčník pro literaturu a čtenáře, Brno, 1/2004 · Kulturní dědictví a místní samosprávy ve střední a východní Evropě, Regionální a tematické setkání – Les Rencontres, Brno, 23.–26. září, 2004, BM Typo, Slavkov u Brna, 2004 · Pojsl, M., Červený kostel, Krok, Knihovnická revue Olomouckého kraje, roč. 1, čílso 4., 2004, str. 39-44 · Stručné dějiny brněnského sboru českobratrské církve evangelické v Brně, Českobratrská církev evangelická sbor Brno I., Vydáno dne 21. 02. 2005 · Ziegler, W., Historie Brna, Bruna, Prosinec 1999, URL: · Ziegler, W., Češi a Němci, Bruna, Prosinec 1999, URL:


[1] Bíba, V., Ad Benešovy dekrety
[2] Stručné dějiny brněnského sboru českobratrské církve evangelické v Brně
[3] DŘÍMAL, J., et. al., Dějiny města Brna 1
[4] Stručné dějiny brněnského sboru českobratrské církve evangelické v Brně

"Protestanti a katolíci v Brně: historie ''Červeného kostela''" | Přihlásit/Vytvořit účet | 25 komentáře | Search Discussion
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se

Re: Protestanti a katolíci v Brně: historie ''Červeného kostela'' (Skóre: 1)
Vložil: Presbyter v Pondělí, 24. duben 2006 @ 22:53:01 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Podnětný článek, z formálního hlediska není co vytknout (členění, poznámky, literatura), obsah zajímavý, člověk se něčemu přiučí. Jen mě trošku překvapuje, že se o protestantské architektuře hovoří jako o "chrámu".
Bratrsky Presbyter



Re: Protestanti a katolíci v Brně: historie ''Červeného kostela'' (Skóre: 1)
Vložil: Olin v Úterý, 25. duben 2006 @ 02:50:47 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Milý pastýři, máš tam závažné omyly:

- většina českého národa v předbělohorské době se nehlásila k protestantismu. Tato představa je natolik obecn rozšířená v literatuře, i odborné, jakož i ve "školské moudrosti", že je těžké ji vyvracet, nicméně je to pozdní historický omyl. V 16. stol. nebyli "Češi", jak se jim říkalo i v náboženském smyslu, považováni za protestanty. Měli jen málo společného s lutherskou resp. kalvínskou vírou, s kterou se střetávala katolická církev po celé Evropě, včetně Habsburské říše. Současníci rozlišovali mezi teologií evangelickou a husitskou zcela bezpečně, stejně jako mezi teology.

Utrakvisté (dobově zpravidla "hussiti" nebo "Češi") drželi valnou většinu far tam, kde bylo jazykově české obyvatelstvo, sloužili mši výslovně jako oběť a podávali svaté přijímání dětem. Vůči luteránským podnětům chovali zásadní nedůvěru a snažili se udržet distanc, což nebylo ve společnosti, kdy byla tato víra převážně plebejskou záležitostí, úplně lehké.

Je známá instrukce pro papežského nuncia z r. 1621 pro počínající rekatolizaci, která praví, že převážná většina národa je způsobilá pro sjednocení s "catolici", a nemusí se odříkat nějakých bludných článků víry, pouze je třeba, aby byli uvedeni v poslušnost pastýřů obecné církve /v katol. smyslu/, a to včetně jejich kněží.
Menšina obyvatelstva pak je považována za náboženské disidenty (čeští bratři a luteráni), a je zajímavé, že sem patřila většina české šlechty. Skutečnost je taková, že mnoho panských a rytířských rodin vyznávala jinou víru, než jejich "lidi", takže už dávno v předbělohorské době se císař snažil chránit víru svých poddaných před případným nátlakem jejich pánů. Tento nátlak ostatně měl zřídka konfliktní podobu.

Protestantství bylo v Habsburské říši k nalezení jednak u velké části společenských elit (odtud vzešel taky onen historický omyl o protestantském českém národě), a jednak u velké části lidových vrstev německého jazyka, kde se zejména luteránství šířilo mnohem snadněji, než mezi česky mluvícími lidmi. Zda však mezi německy mluvícími měli většinu protestanti či katolíci, nevím. Kraj od kraje se to dost lišilo. (vzpomeňme, že i nejznámnější případ - moravská emigrace evanngelíků do Saska a posléze budování Ochranova bylo dílo německy mluvících Moravanů)

Tolik k představě náboženského konfliktu česko-německého. Není to asi to nejpodstatnější, co se snažíš sdělit, nicméně na tento chybný předpoklad jsem chtěl upozornit. Ještě musím dodat, že znám lépe tehdejší situaci v Čechách, než na Moravě, a Brnem jsem se nikdy zvlášť nezabýval.

Olin





Re: Protestanti a katolíci v Brně: historie ''Červeného kostela'' (Skóre: 1)
Vložil: tomas16 v Středa, 26. duben 2006 @ 19:25:43 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
haha. Skvela diskuse. Ted uz tu schazi je Francuv fanklub... vzdycky kdyz jsme zacali upozornovat na jeho zarucene metody prace s literaturou a podjatost v jeho spisech o charismaticich, adventistech a dalsich, vzdy se do nas pustili!!! Pry, ze jsme charismaticti fanatici, emisari hnuti viry a pod. Vsak uvidite hosi s cim na Vas prijde "Krytyk" s "Pisnickou" tentokrat... Rek bych, ze si to urcite nenechaji ujit... zdravi smejdil tomas



Stránka vygenerována za: 0.55 sekundy